.... odchod prapodivného roku.
.... odchod prapodivného roku.
.... je první prvek který ze včerejší procházky
kdy mne vytáhlo sluníčko ven vám chci předložit. Jelikož po dvou dnech silného větru byla včera obloha vymetená do modra a sluníčka, nemohla jsem tomu odolat a tak jsem vzala Myšpulína a foťák a vyrazili jsme. Jenže už na začátku jsem zjistila, že to vůbec nebyl dobrý nápad protože ho mělo asi třista dalších lidí které jsme v houfech stále po cestě potkávali. I když jsem se snažila jít cestami kudy normálně skoro nikdo nechodí, nebylo to nic platné, protože jsme lidi potkávali i tam. Většina z nich šla z Palice, místního vrchu z kterého není lautr nic vidět, ale každý rok tam prostě pochoduje hafo lidí. Jako jediné plus jsem zaznamenala, bylo to, že jsem potkala známé které jsem už neviděla leta. Takže jsme si popřáli, o kus dál jsem i vyfasovala panáčka bechera od bývalého šéfa z hospody, který tam byl na své pidichatě a evidentně ho bavilo nabízet okolojdoucím známým panáky na zahřátí. Prostě když nemůže být v hospodě, udělal si jí venku před chatou ....
.... z těch letošních prapodivných vánoc,
které tak nějak dovršily ten letošní úplně divný rok. Že vánoce nemusím v žádném roce, ať normálním či tak vypráskaném jak byl letošní je už o mě známo. Domnívala jsem se, ovšem vélmi naivně, že ta kokotvirová situace lidi trochu zabrzdí, donutí je k zamyšlení, a možná i k tomu, že nakonec zjistí, že honba za tím njdražším dárkem jen úplně zbytečná, v situaci, kdy kohokoli z blízkých kdykoli mohou odvést do nemocnice s pár jednoduchými příznaky a do dvou tří hodin může být mrtvý. Ale to by jsme nesměli být my Češi. Jak to jen šlo, vzaly se útokem nákupní centra a když ne ta, tak eshopy a opět se svátky klidu změnili ve svátky komerce. To je to, proč je prostě nesnáším .... mediální masáž v podobě nablblých reklam na nákupy čehokoli v čele s ještě nablblejším zeleným mužíčkem. A to nejen v televizi, ale i na netu. Všude a nedá se tomu uniknout. Nákupy potravin v množství jako by přinejmenším měla vypuknout válka, a závislost na tom, trávit volné dny ne v přírodě, nebo věnování se dětem, ale vyrazit na celé dny do nákupních center a tam trávit volný čas. Naštěstí ani my s mužem ani dcera s partnerem tomuhle nepropadli, spíš se u nás vyvinula k velkým centrům určitá zášť. Dárky se sfoukly po netu, a to jen Bobuli, my si mezi sebou dali jen nějaké drobnosti spíš na mlsný jazyk a hrdélko, sešli se na Štědrý den a včera všichni u dcery, a bylo nám fajn a nic nám nechybělo a netrpěli jsme dojmem, že by nám něco chybělo ...
.... nebo také Světlo mír, italsky Lucce della Pace da Betlehemme
anglicky Peace Light of Betlehem, francouzsky Lumiere de Betlehéem
je plamínek rozsvěcovaný pravidelně před Vánoci v betlémské jeskyni, v níž se podle tradice narodil Ježíš Kristus a rozvážený skauty po celé Evropě i části Ameriky. Z Betléma se letecky dopraví do Vídně, odkud už dál putuje do jednotlivých zemí po železnici. Ale jak se vůbec toto světlo a proč dostalo do Evropy?
Nevím kdo
jsem, jsem spoutaná či volná?
S tebou jsem se vším svolná,
Můžeš mne mít
kdy budeš jen chtít...
Jsem spoutaná
a ne volná,
jen pro tebe jsem
svolná se vším...
Volnost znám
jen s tebou, moje rty zebou.
Chybí jim tvé
polibky...
Jsem strom, s
kořeny spoutanýma zemí,
Jsem růží s
trním, co drásá ruku tvou,
Tělem
nenasytným po tvém hlazení
Duší smutku
plnou...
Jsem vším čím
je tento svět a ničím,
Jsem spoutaná
i volná,
Jsem květy na
louce i hrozny na vinicích
Z nichž tvé
rty sají sladký nektar,
Spoutávají
mne i dávají volnost,
Z tvých
polibků čerpám radost....
Kdo jsem?
Jsem spoutaná či volná?
S tebou jsem
jen a jen ke všemu svolná,
Smíš mne mít
kdy jen budeš chtít.
Myšlenky mé
plynou, jak tichá hudba.
Jak saxofon
jenž píseň tiše lká,
Její tóny se
nesou tichou tmou,
Pro radost
tvou....
Melodie mne spoutává a zároveň
i volnost
dává, v té melodii je celý svět.
V kterém
jedno jistě vím a hned teď,
že pro tebe
nemohu být a nejsem volná...
.... vzdušnou čarou od Chudobína, na stejné trase leží obec
Řimice a v ní už v pořadí třetí pravoslavný kostel, kostel sv. Ludmily. Stejně nepřehlédnutelná stavba jako v Chudobíně. Takže bylo jasné, že ani zde neudělám výjimku a zaženu muže na odbočku ke vsi. A stejně jak v Chudobíně, i v Řimicích bylo okolo kostela na focení strašně málo místa.
.... je druhým chudobínským kostelem, jehož stavbu inicioval
farář Josef Žídek. Je to hned první stavba která vás uvítá při příjezdu do obce ze směru od Litovle. A hned přes silnici je hřbitov kde je Josef Žídek pochovaný. Má tak kostel neustále pod kontrolou. Vlastně on je tou stavbou, která vaše oči přitáhne už zdálky. Bohužel je ale také na místě kde je tak málo místa že pokud nechcete mít na záběru i silnici, na které zrovna nic moc hezkého není, mobilem se fotí opravdu hodně špatně ....
.... neznamená vždy být chudobný. Určitě ne, co se týče kostelů.
Když jedete po dálnici do Olomouce, a blížíte se k Litovli, určitě vás v této rovné krajině zaujmou dvě zvláštní sakrální stavby, v části kde většinou vídáme přehršel klasických moravských božích muk, dosti nezvyklé. Když jsme do Olomouce jeli poprvé, měli jsme dálniční známku, takže jsme frčeli po dálnici a já si jen v duchu říkala jaká škoda, že nemůžeme odbočit. Včera jsme už jeli bez známky, a tak jsme tyto dvě stavby míjeli ve větší blízkosti a navíc s odbočkou do vsi. Takže jsem hned mužovi nahlásila, že při zpáteční cestě se tam zajedeme podívat. A jak jsem řekla, také se tak stalo ....
Co by se stalo, kdyby...tys byl můj a já tvoje?
Slova tiše plynoucí, srdce moje, a dvé svíček zář ve
svícnech na stole u vchodu do pokoje...
Co by se stalo, kdyby.... tys byl můj a já tvoje?
Těla naše propletená, srdce moje, a pohled očí tvých
rozpíjející se jak křídou psaná slova na chodnících....
Co by se stalo, kdyby ....tys byl můj a já tvoje.
Roje myšlenek kroužících a narážejících do sebe, jak tvrdá
slova do zdí, vyřčená v tichu pokoje, ach a jak teď dál, srdce moje....
Co by se stalo, kdyby....tys byl můj a já tvoje.
Všechna moje touha byla by jen pro tebe přítěží a tuhým
párem otěží, lásko moje?
Nenastal by čas pak na rozbroje, hádky, boje? A při tom to
bylo tak krásné, srdce moje...
... jenže ty nejseš můj a já tvoje, a jen čas sám by nám
odpověděl, na to, co každý z nás by teď rád as věděl, co stalo by se asi z nás,
kdyby tys byl můj a já tvoje....
P.S. Nemám náladu na nějaké procházky, nechce se mi bahnit někde v lese po rozježděných cestách od bezohledných čtyřkolkářů, navíc ještě mám před sebou nějaké dopékání a plnění a mazání vánočního cukroví. A dneska navíc zas valíme do Olomóca na zubní kliniku abych se konečně zbavila problematického zubu. Tedy ne celého, ale jen vyčistit kanálek a zub zrekonstruovat. A bude snad zas na pár let pokoj. Takže vás ještě chvíli budu občas zásobovat tvorbou, jak hezky říká Čerf v řeči vázané z let minulých. Ačkoli ty básničky vznikaly v době, kdy jsem byla nejvíc zamilovaná, takže vlastně i šťastná, jsou všechny dost smutné. Asi už tehdy jsem nějak podvědomě tušila že to skončí ne zrovna košer.....
Bez světla není tma, bez světla není stín...
Se světlem jsem živá, se světlem mizí splín.
Světlo v tvých očích se blýská, je to smích.
Je to láska, je to život, nebo je to hřích?
Světlem se prodírám ke slunci, září jeho kráčím...
Nedokáži určit zda jsem stín, nebo zář....
Čekám co řekneš a jestli jen nesním, prohlížím
snář...
Světlo v tvých očích je láska, patří mi vím, vidím
tvou tvář.
Stín nebyl by bez světla, bez světla by vládla
tma....
Bez světla nepřežiji, bez světla jsem sama...
Neber mi své světlo, nechci být stínem...
Já ráda je zaplatím, třeba svým klínem?
.... druhá adventní neděle je za námi.
Užívaly jsme si s dcerou zas konečně otevřeného kadeřnictví, letos to tedy vychytáváme pokaždé když se uzavřou. Celé natěšené a bác, máme po ftákách. Tentokrát jsme ale měly štěstí že jsme čekaly jen o týden déle. A navíc jsme si užívaly toho, že jsme měly celý salon jen pro sebe. To v rámci hygienických pravidel PES. Emička chtěla vědět jak se máme. Tak jsme jí poslaly pozdrav ...
Aby žena byla krásná, musí nejdřív vypadat jako návštěvník z cizí galaxie
Dnes jsem zpracovala první dvě várky připravených těst. Dva druhy lineckého a dva druhy vanilkových oříšků. Těsta umím dělat dobře, co neumím dělat jsou rohlíčky. Pokaždé mi z toho vylezou vanilkové příšerky. Už dlouho si chci koupit vykrajovátko, a už dlouho na to zapomínám. Snad konečně si během roku na to vzpomenu a s křížkem po funuse si ho zakoupím. Zítra se budu rozčilovat s ořechy. Pečenými. Miluju je. Co nesnáším je vyklápění z formiček. Povětšinou mi v nich první várka z půlky zůstane přilepená. Vloni jsem přišla na to, že lety omílané pravidlo vyklápět ještě horké, je to nejhorší co může být. Ale když je člověk nechá chvíli vychladnout, vyloupnou se jedna báseň. Nicméně i tak pošilhávám po formě silikonové ...
Počasí je stále stejně hnusné, dnes tedy echt hnusné, ale soused v sobotu vytáhl sekačku a sekal trávu. Nepřekvapil mne že to dělá, ale kdy to dělá. Ve tmě. No nic, každý máme svůj oblíbený čas na práci. Asi nechtěl aby byl viděn. Já se na totéž chystám taky, ne sice na celou zahradu, ale na sesbírání spadaného listí. Sekačka ho pěkně sešrotuje a ono na kompostu nezabírá místo. Manžel mi navrhnul, že bych to mohla udělat na Štědrý den. To určitě nikdo trávu neseká...
Když už jsme tu měli dva mimozemšťany, tak jedna trochu mimozemská večerní ....
Co je to
minulost? Když odejdeš a zbyde jen pokoj
plný tvé
vůně, minulostí jseš ty a mé srdce stůně.
Po tvém
hlasu, smíchu, slovech....po tvém úsměvu.
Ne, nebývá mi
do zpěvu, když staneš se minulostí.
Co je to
minulost? Když rozplynu se v tobě, když
rozplyneš se
ve mně, když rozplynem se v sobě.
Když pocit
mám že ocitám se v hrobě...svých přání.
Když už jen
tvůj voňavý stín nade mnou se sklání.
Co je to
minulost? Bolest, vzdor a zlost...na čas
který s
přítomnosti dělá minulost, nemilosrdně
nás dělí,
dělí naše životy, ta jeho neměnnost...
a sveřepost,
s jakou vše od nás odklání. Tebe ode
mne, mne od
tebe. Loučení zebe, studí, strach
ze sna mne
budí. Ze sna kde minulost je jen slovo,
a ne
skutečnost.
Budoucnost je
zítřejší minulost, a ta jak nezvaný host,
stále se k
nám vrací a do očí se směje, jak nemůžem
říct DOST!
proti ní nikdo z nás neuspěje.... slza na řase
a u ní ten
voňavý stín, ta vůně v pokoji, na mém těle.
Ta vůně která
zbyde, když odcházíš a sluneční svit
na listech se
chvěje....
.... jsou věci, které mne poslední dobou potkaly.
Tedy spíše tak se nějak vyvrbily. Nechtěným ježíškem se stala kupodivu nová pračka. Ta stará se po dvou letech s rozbitým ložiskem definitivně přesně podle slov opraváře prostě najednou zastavila a nehodlala dál pokračovat ve své práci. Věděla jsem, že se bude muset koupit, ale zaříkávala jsem jí, ať vydrží až do jara, až si nasyslím víc na železné rezervě. Nepochopila a odešla do věčných šrotovišť. Nevíte, co vede veškeré domácí spotřebiče k tomu, aby své služby přestali vykonávat zrovna PŘED vánoci?? Byť byli třeba zakoupení v parném létě....
... je to bída. A ono chybí a moc. Dneska sice dopoledne svítilo, stejně tak i včera, ale vždycky když se začnu kochat jak je krásná modrá obloha, zatáhne se a opět se vše vrátí k normálu. Tedy tomu co tu vládne už zase nejmíň tři neděle. K věčně zatažené obloze, večerním mlhám, rannímu drobnému vlezlému dešti. Dneska se k tomu přidalo pár proletujících vloček.
Takže držte se všichni komu stejně jako mě chybí sluníčko, záviďme tiše Simi z Austrálie které začíná léto, chystejme si pomalu recepty na vánoční cukroví, dělejme si rozpisy nákupů a hlavně si užívejme první neděle letošního velmi prapodivného adventu v té velmi prapodivné době ...
Dneska podle předpovědi mělo být zataženo a sněžit. Nevím jak kde, ale tady se kolem jedenácté vyklubalo sluníčko a svítí z azurové oblohy bez jediného mráčku....
.... blázen a najednou tu je advent. Nebudu se tak poutavě
rozpovídávat jako Blondí, ona to totiž umí nepřekonatelně. Takže konkurovat jí rozhodně nebudu. Nebudu se ani rozepisovat o výzdobě protože to je věc, která mne vždycky zaskočí, protože trpím syndromem nedostatku a následného blahobytu. Nevíte co to je? Určitě to znáte sami. Když jsme vyrůstali zažili jsme to, že nebylo nic. Nebo byl tak mizivý výběr, že odpadlo rozhodování jestli tohle nebo tamto, prostě se koupilo co bylo. To samé bylo i s vánoční výzdobou. Prakticky byla nulová. Advent? To bylo neslušné slovo a jako takové se nesmělo ani vyslovit, natož jej dodržovat nějakou výzdobou. Kdepak, veškerá vánoční nálada se scvrkla na zdobení stromečku den před Štědrým dnem, na fronty před obchody s ovocem a zeleninou kde se prodávaly naprosto nechutné kubánské pomeranče, občas dorazily banány a mandarinky a to že budou vánoce signalizovaly povětšinou jen stromečky pověšené ze světlíků činžáků, dozdobené mrtvolkami bažantů či zajíců které se musely nechat "dotáhnout" aby se daly konzumovat buď na štědrovečerní večeři, to tam kde se ryby nejedly, nebo na Štepána. Tvořily tak trochu morbidní předvánoční výzdobu v mnoha pražských ulicích.
.... námraza. Fotila jsem na stejných keřích jako
nedávné kapkové fotečky. Snažila jsem se trefit i na stejný úhel záběru, i když v tom jsem moc úspěšná nebyla. Dneska byla zas jinovatka, ale během půl hodiny padla mlha a bylo pěkná zima do které se mi zrovna dvakrát nechtělo. Během dopoledne se to trochu vybralo, takže jsem odnosila truhlíky z oken abych udělala místo pro vánoční výzdobu. Pořád si říkám, je čas, je čas a když najednou opravdu JE ČAS!!! najednou zjišťuju, že nevím co udělat. Inspirací je strašně moc a tím pádem jsem totálně mimo. Nevím co udělat, nejraději bych měla všechno, jenže je problém v tom, že musím dělat takovou nějakou neutrál výzdobu, která by nelákala k likvidaci či zcizení, jak se už v minulosti několikrát stalo ....
.... byly dalšími kteří mi padli do hledáčku.
Sousedovic dochan tu byl už s rosou, takže tentokrát tu je s jinovatkou. Tavola kalinolistá je neopadavý keř a jeho sytě červené, bordó nebo žlutozelené listy zdobí různě vysoké keře po celý rok. Já si koupila odrůdu, která má nové listy oranžovočervené, aby později celé zčervenaly, jen vzrůstu nízkého, což jsem si blb nepřečetla na přiložené jmenovce. Tak nic moc se neděje, místo k plotu šla dělat parádu do nového záhonu ....
.... a hledáme další témata k focení. A že kapek všude dneska
člověk najde spousty. Jen nenajde to co by třeba chtěl. Na rozdíl od pavouků u Majky (tady jsme se aniž bychom o tom věděly sešly v tématu) tady jsou líní a makají jen v baráku, což tedy zas nekvituju s takovým nadšením jako když makají na pavučinách venku. Popravdě pěknou pavučinu s kapkami jsem nafotila někdy před třemi lety naposledy. A tak jsem musela vzít zavděk kapkami na tújích a na pár spadlých listech magnólie ....
.... dnes ten sváteční den, přece jen trochu
jsem si zapracovala. Tedy jen lehce, ale využila jsem toho, že bylo teplo a chvílemi svítilo i sluníčko. Nejvíc jsem se věnovala zahradě, potřebovala jsem před ohlášenými mrazy zasadit chryzantémy které jsem si vyprosila od sousedky, a nainstalovat světýlka na vánoce abych to nemusela dělat za mrazů nebo třeba sněhu 😁 ... a umyla okna na terasu, to je věc ke které se musím vždycky hodně přemlouvat. Ale to dnešní počasí mne k tomu přímo nakoplo. A navíc se mi venku krásně dýchalo, chvíli jsem měla pokoj od kýchání a smrkání. No, a když bylo hotovo, vzala jsem foťák a šla se podívat jestli by třeba něco nebylo na zahradě k focení ....
.... podávat už druhý raport z chaty, ale místo toho
sedím doma, čtyři prášky za den proti bolesti jsem snížila na jeden, a jsem nebetyčně naštvaná na svou zubařku, neb když jí potřebuji, není k dosažení. Určitě jste už pochopili, že stejně jak v červenci, i teď plánovaný prodloužený víkend na chatě, navíc už poslední v tomhle roce před zimou mi opět zhatil můj bolavý zub. Do toho se mi po měsíci, kdy se mnou jen tak lehce laškovala, spustila prasácká rýma, z nosu mi teče proudem, kejchám div si neomlátím čelo o stůl, a hlavu mám jak průzkumnej balón. Ještě ale štěstí že mám rýmu, protože je to znamení že to není kokotvir. To už bych tu asi starostí hlodala zdi. Takže se na chatu vypravil manžel sám. Ale já si tak můžu bez výčitek uvařit horkej čaj se zázvorem a medem a zachrout se do peří a vyležet se z toho. Zvlášť když do práce jdu až ve středu, tak bych aspoň něco mohla zažehnat, protože představa toho, jak mi z nosu teče, nemůžu dejchat a ještě mám na hubě pyskokrytku mne tedy rozhodně nenadchává....
Tohle nejsou viry, i kdyby se na první pohled zdálo, ale přišlo mi to tak nějak jako vhodný obrázkový doprovod
Před chvílí vylezlo na pár vteřin sluníčko a mezi mraky se ukázala modrá obloha. Jak krásný pohled! Teď už zas je jen šedivo. Takže vlastně nakonec můžu být ráda, že jsem doma, nemusím tahat dřevo ke kamnům, na výletování by to taky nebylo. Díky tomu jsem upekla své první ....
.... tady na blogu s nebetyčnou troufalostí uveřejnila
adresu mojí VVG, čili virtuální výstavní galerie, slíbila jsem, že mezi jednotlivými novými expozicemi budou dva měsíce přestávky, abych vás nezahltila a měli jste možnost si v klidu porozhlížet (a zbožné přání) třeba se do ní i vrátit. A tak nastal čas, pozvat vás na další expozici nazvanou
" PRAŽSKÁ ZASTAVENÍ "
která je opět průletem fotkami nafocenými v Praze v posledních deseti letech. Některé jsou už minulostí (Lennonova zeď v té podobě kterou mám na fotkách já) jiné jsou po staletí neměnná, a další jsou ještě relativní novinkou v pražských ulicích ....
https://photography-world17.webnode.cz/prazska-zastaveni/
.... u koní, jsme skončily minulý pátek s dcerou. Bylo
ještě pěkně, a tak jsme se šly podívat za strejdou Ondrou, koníkama a kozou Vlastou. Z osazenstva stájí tu ale byli jen máma s už zas o něco větším hříbětem a líná koza Vlasta siestovala na sluníčku a jelikož jsme jí asi přišly jako někdo, kvůli komu nemá cenu vstávat, ležela spokojeně a jen občas po nás otočila hlavu. Kobylka mi pózovala jako profesionální modelka, prcek (no jestli se to tak dá říct, je skoro tak vysokej jak já) byl samozřejmě zvědavej jako vždy a Bobule z toho všeho měla prču ....
.... moře? Chorvatsko? Řecko?
nebo úplně jinde na pláži vznikly tyhle fotky? Kdepak, jen v nánosech v úplně malém potoce. Po vydatných deštích se vždy v korytě potoka nahromadí v malých či větších nánosech kamínky z koryta. Já si pak můžu fotit takové fotky, které jsou od těch plážových skoro k nerozeznání. Nevěříte? Tak se podívejte ....
.... a vyrazím na procházku, do té doby slunečné a bezmračné
počasí vezme okamžitě obrat. Začnou se kupit mraky, a do té chvíle blankytná obloha začne šednou a sluníčko co chvíli v té šedi mizet. Nejinak tomu bylo i na té čtvrteční. Jen jsem došla pár desítek metrů od domu, už to začalo. Naštěstí ale tentokrát byl svatý Petr milostivější, a tak jsem valnou část procházky mohla absolvovat za takového jasného skorozatažena. Mraky, a to docela nízké, zahalovaly občas protější Kozlovský hřbet, takže mi to trochu připomínalo náš sváteční výlet do hor které se stejně stydlivě zahalovaly a občas odhalovaly ....
.... a díky dlouhotrvajícím dešťům letošního nejsuššího roku
se konečně naplnila přehrada, a to tak, že jde voda s náramnou parádou i přes přepad, díky tomu teče potokem více vody než bývá zvykem, a tím pádem je i živější a na malých kaskádkách se konečně voda ukazuje tak, jak by se od lesního potoka čekalo. A to byl druhý důvod, proč jsem změnila plánovanou trasu té čtvrteční vycházky. Chtěla jsem zkusit nafotit nějaké vodní fotky ....
.... se mě zmocní vždycky, když je slunečno
a já se vyškrábu na kopec nad vsí. Jsou tu na okrajích cesty javory a když přijde jejich čas, a vysvitne sluníčko, je to nádhera se po cestě procházet. Ovšem až na tu zatracenou klíněnku, která že nejen decimuje kaštany, ale přešla i na javory. Takže jeden každý list ozdobí nehezkou obrovitou černou pihou. A ve čtvrtek bylo jak krásně, tak zlatý čas javorů ....
.... představila, sice ne v kvalitních fotkách, neboť něco
takového jsem nečekala, tudíž jsem neměla delší sklo, nového, resp. nové, neboť se jedná o párek, obyvatele naší přehrady. Včera totiž zas po delší době svítilo krásně sluníčko, doma mi nic tak moc nehořelo aby to nemohlo počkat na později a tak jsem vzala foťák a šla se po dlouhé době projít i po zdejším okolí. Původně jsem měla naplánované jít úplně jiným směrem, jenže díky posledním deštivým týdnům je všude neskutečné bahno a jít se tak dá jen po těch zpevněných cestách které se tu a tam vyskytují, takže po poli nebo lesem by to byla sebevražda. Nakonec tedy jsem to vzala klasicky k přehradě. Tam mne zaujal zvláštní pohyb pod hladinou, na rybu to bylo moc velké, navíc se to ve vodě občas zavrtěl, občas udělalo kotrmelec. Myslela jsem si nutrie, ty se teď dost rozmnožily po celé republice, jenže ta se nevydává pod vodou tak daleko. Bobr? to už by někde na potoce byla přehrada. Ondatra? Možná, jenže pak se to vynořilo a já koukám jak blázen, ono to má v hubě rybu! A bylo jasno.... a ještě víc když to doplavalo k břehu, vyskočilo a začalo to všelijak pískat a poštěkávat a se stejným zvukovým doprovodem se k tomu přidal i druhý jedinec.... no, takže už je jasné, kdo se nám tu usadil. No přece
Vydrýsek!!!!
.... do Rybníka. Tedy ono nás dělilo nějakých 70 kiláků, ale ty
jsme sfoukli ani ne za hodinu. Kdyby s tím mým mužským byla řeč, to by jsme si nadělali výletů! Vždyť to všechno krásné kolem máme dostupné všechno do hodiny. Ale ne, on na to prostě není. Je pravda, že co podniká, jezdí po servisech celé dny, takže se mu moc nedivím, že nechce ještě o víkendech, ale ani v Praze se mu na výlety nechtělo.
Vraceli jsme se domů přes Hanušovice a Šumperk kde jsou kouzelné silnice mezi lesy lemované zlatými a bronzovými buky, občas se na louce zazlatí osiky. Občas se mezi nimi zablýskne kostel se svou bílou fasádou. Takže dnes jsou fotky ryze cestovní z auta, tudíž občas se tam objevují nechtěné záblesky nebo odrazy věcí na palubce. A bude jich trochu víc... Zastávku jsme už nikde další nedělali ....
.... na Dolní Moravě. Jak každý ví z hodin zeměpisu, řeka Morava pramení na Králickém Sněžníku. A odsud si hopká jako horský potok stále dolů, pak se trošku rozšíří, takže vypadá jako o něco větší potok, a hopká si dál, a narůstá, rozšiřuje se, leniví až nakonec dospěje do majestátního toku opravdové řeky. A na Dolní Moravě vypadá jako takový trochu širší potok. Jak do ní svítilo sluníčko, byl to potok krásně jiskrný. A jako nás vždy po cestě okolo Neratova na Zemskou bránu a dál doprovází Divoká Orlice a tvoří hranici mezi Čechy a Polskem, stejně tak nás doprovázela na cestě domů Morava. Do Hanušovic, do Šumperka až nakonec se naše cesty rozešli, a my jsme se každý dali jiným směrem ....
.... pokračovala naše cesta po horách dál. Tedy, nejdřív
mi muž řekl kam chci dál, jestli to vzít jako tradičně přes Neratov a Zemskou bránu, nebo přes Dolní Moravu. První variantu už znám, a tak jsem volila druhou. Když už nepůjdeme na Stezku v oblacích, tak jí alespoň vidět zezdola. On by muž se mnou nahoru nešel, nesnáší výšky a musel by čekat celou dobu v autě, neb ani do restaurace na nealko pivko by nemohl. Na tuhle návštěvu se budu muset dohodnout s někým jiným...
Že jsme vlastně skoro na hranicích, a to jak na vnějších tak i vnitřních, a na hlavní předválečné obranné linii naznačovalo velké množství malých, větších i velkých řopíků a tvrzí ale i informačních cedulí. Ono přímo v Králíkách je jedna tvrz jménem Bouda kde je zároveň i muzeum opevnění, při jízdě přes Suchý vrch se dostanete do nejznámější pohraniční pevnosti Hanička. Takže tady máte skvělou možnost vidět to, jak dokonale by jsme byli chráněni kdyby jsme nemuseli potupně všechno vyklidit. Platí tu opravdu, že na každém kroku bunkr, pevnůstka či velká pevnost. Zprava i zleva, v rozestupech pětiset metrů a na dohled ....
.... jste vy a to, co se před vámi otevře, když buď pracně
vyšlapete po cestě z Králík nebo si pohodlně vyjedete autem na kopec ke klášteru. Z jedné strany Bukovohorská hornatina s vrcholy Buková Hora (958 m.n.m.) a Suchý vrch (990 m.n.m), z další panorama Orlických hor, a ještě z další masiv Králického Sněžníku (1423 m.n.m) Dolní Moravy s vrcholem Sněžník (1116 m.n.m) a nakonec Jeseníků samozřejmě s nejvyšším vrcholem Praděd (1491 m.n.m)
Nějakých 200 metrů od kláštera na kraji hory kde areál stojí, najdete dva kamenné pilíře a mezi nimi stojí socha Pozorovatele a zadumaně hledí dolů do údolí i panorama Orlických hor nad ním. Oficiálně se jmenuje Pozorovatel, ale místní mu říkají rytíř Franta. Socha je dílem německého sochaře Karla Emila Wieleho a pochází z jednoho z kamenických sympozií která se zde v Králíkách pravidelně konají. A jen o pár set metrů dál, na vedlejším vrchu Val (788 m.n.m) stojí rozhledna stejného jména. Je vysoká skoro 35 m, samotná vyhlídková plošina je ve výšce 22 m. Z ní je vidět na Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, Hanušovickou vrchovinu, Orlické hory, Bystřické hory a Kladskou kotlinu ....
.... jsme se zase trochu chlubily? Je tu čas dalšího převzatého
svátku, který u nás není domácím, a popravdě mne stejně jako Valentýn nenadchává. Už asi víte která bije. Jo, jo, mám na mysli Halloween. Ale jedna věc, která s ním k nám doputovala mne bavila a baví, i když už jí zrovna moc nepraktikuju. Vyřezávaní dýní. Když jsme se nastěhovali, jediná naše zahrada svítila různě velkými xichtíky a xichty s vlastnoručně vypěstovaných dýní. Neuteklo mnoho vody, a i u sousedů a jiných obyvatel vsi se začaly objevovat. A stejně jak s vánoční světýlkovou výzdobou vždy čekali na to co se z nás objeví aby to pěkně okopírovali a vystavili na své zahradě.
Děti odrostly, dýně už nepěstuju, a tak zmizely i od sousedů a dalších obyvatel vsi. Došly jim nápady, nebo jim došly děti, nevím. Ve čtvrtek jsem byla za holkama a Bobule se na mne hned ve dveřích vrhla s prosbou. Babiko, vyžežeš mi dýňáka? A už se hnala pro dýni aby mi jí předala. No může člověk takovýmu špuntovi odolat? Příkaz od dcery zněl Nesmí to být zvracející dýňák a nesmí to dopadnout tak, že až ho Bobule uvidí, bude mít šok. Tak jsem udělala dýňáka zcela nekonfliktního, nestrašícího malé děti. A napadla mne takový výzvička. Kdo takhle tvoříte, pochlubte se svými dýňáky. Nebo pokud někde uvidíte nějaké které za to stojí, nafoťte je a ukažte na blogu nám všem. Mají omezenou dobu životnosti, tak hurá do toho! Do článku napište Výzva Dýňák.
P.S. Janinka a Bevíčková už mají tedy dýňopýrem a krásnou kočičí dýní splněno!
No a tady je tedy můj výtvor. To co svítí po straně, jsou na přání Bobule ouška. Ještě chtěla náušničky, ale to jsem jí zamítla. Pořádněj Dýňák není žádná zženštilá dýně, která nosí náušnice!
.... a matička příroda se nad vámi slituje
a v tomhle divném období vám sešle jeden jediný slunečný den, je hřích sedět doma. Normálně bych byla, tedy za dobrého počasí, na chatě a pořádala tradiční výjezd na podzimní Dobříš, jenže za a) svátek vyšel dost blbě na prostředek týdne a za b) sice nám chalupy a chaty zůstaly vládou milostivě zpřístupněny, ale když je takhle hnusně, raději se vinu kolem radiátoru, protože mám teplo bez práce a zadarmo. A tak jsem muže vytáhla na náš pravidelný podzimní výlet konaný po dvou letech, mezi tím ho totiž nikdy nikam nedostanu. Na otázku kam tedy chci byla odpověď sice těžší, těch míst je víc, ale jedno mne naskočilo skoro hned. Klášter Hedeč. Povětšinou jezdíme na tenhle podzimní výlet na Zemskou bránu, Neratov a nebo na Šerlich, to jsou sice úžasná místa, ale už je znám. Tohle místo znám jen z vyprávění a občasných fotek na fb. A popravdě, zapadlo i trochu do schématu mých výletů téhle podzimní doby. Poutních míst. Proč zrovna poutní místa když jsem zapřísáhlý nepřítel církve fakt nevím, ale spíš mi jde o tu architekturu těchto míst než o nějaký genius locí, i když, pravda na některých místech je obrovská energie kterou cítí i takový echt ateista jako jsem já. Takže po Mariánské hoře u Lanškrouna, Neratovu, poutním areálu Skalka na Mníšku, Svaté Hoře v Příbrami tedy přišel na řadu klášter Hedeč.
.... se odehrál v roce 2016 koncert Live at Pompeii.
Komu se zdá, že jsem se trochu ztratila v čase, píšu tady nesmysly, nemusí se bát o můj zdravý rozum. Ano o koncertu Pink Floyd Live at Pompeii jsem tady už psala, hned po jeho shlédnutí na ČT art, ale tady se jedná o trochu jiný, byť by se možná dalo říct "Najdi pět rozdílů" koncert, který uspořádal jeden z protagonistů koncertu prvního. Po těch 45 letech totiž na stejném místě vystoupil živě zpěvák, skladatel, textař a kytarista a vůdčí osobnost skupiny Pink Floyd po odchodu Rogera Waterse, David Gilmour a nkoncert se jmenuje David Gilmour - Live at Pompeii 2- 2016. No a teď tedy jdeme hledat těch pět rozdílů .... Ono by se nemuselo hledat nijak namáhavě.
Rozdíl první. V roce 1971 kdy se konal první koncert byli hudebníci právě o těch 45 let mladší, v sestavě s Rogerem Watersem.
Rozdíl druhý. První koncert se konal sice na stejném místě, ale za dne, bez diváků a bez onoho jevištního megaspektáklu kterým se později Pink Floyd proslavili, zatímco koncert, vlastně dva, se sice konal ve stejném amfiteátru (mimochodem nejstarším na světě) ovšem při každém koncertu byla plocha zaplněná do posledního místa diváky a odehrány byly s plnou floydovskou parádou.
Rozdíl třetí. Zatímco při prvním koncertu zněly písničky pouze z vrcholného psychedelického období skupiny, na druhém už zněly nejen písničky ze sólových alb Davida Gilmoura "On The Islands" a "Rattle That Lock", ale i ty z vrcholných let tvorby Pink Floyd, kdy nesmí chybět moje oblíbené Run Like Hell, High Hope, Money, Wish You Were Here, Shin of The Crazy Diamond, a také Milošova milovaná Comfortably Numb. Zajímavá je i skladba ze sólového Gilmourova alba "Rattle That Lock" Stone Face s nádechem židovské melodiky a hudebnosti která je ve spojení s klasickou Gilmourovou rockovou kytarou hodně zajímavým počinem. Samozřejmě že se koncert neobešel bez klasického promítání na kruhovou plochu nad jevištěm, a starou známou laserovou a ohňovou show.
Rozdíl čtvrtý. Hudebníci. Jsou a nejsou to Pink Floyd. Z aktérů prvního koncertu zůstal jen David Gilmour, ale na basovou kytaru hrál Guy Pratt, který nastoupil do skupiny po odchodu Rogera Waterse, tedy dlouho po prvních Pompejích. Ostatní jsou ovšem stejní špičkoví hudebníci. Klávesy místo již zemřelého Ricka Wrighta pro tento koncert převzal klávesák z Rolling Stone Chuck Lavell, bubeníka Nicka Masona vystřídal Steve DiStanislao.
Rozdíl pátý. A tady jsme u toho, že co se týče Davida Gilmoura prostě není. No, maličko bych se opravila. Je v tom, že už tenhle koncert neodehrál svlečený do půl těla, zmizela bujná hnědá kštice po ramena, ale to je tak vše. V jednasedmdesáti hraje a zpívá jak za mlada, naplno a skvěle. Jeden koncert obsahuje 22 skladeb při průměrné délce deset minut, tudíž solidní nálož i pro mladšího zpěváka.Takže když zavřete oči, zmizí ten rozdíl let a stále na pódiu slyšíte toho geniálního kytaristu který se před těmi 45 lety pekelně soustředil na svou hru, stále skromně se tvářícího jako by stále v údivu nad tím, kam až se za ty roky dostal. Co mne ovšem na Gilmourovi baví je to, že zní stejně jak na studiové nahrávce tak na živáku, což se o mnoha známých a o sobě si hodně myslících zpěvácích nedá říct( v tomhle směru je pro mne snad nejhorším překvapením Madonna) a že čas a prozpívaná léta bylo pro něj v tomhle milostivá. Dost rockových zpěváků ve starším věku ztratila ze svých hlasů, občas i nepěkně začali mečet nebo ztratili schopnost vyzpívat čistě výšky (to mne docela vadilo v posledních letech u našich dvou hlasem špičkových zpěváků, Evy Pilarové a Karla Gotta, a neberu třeba u něj poslední nemocí poznamenaná léta) ale tady pořád zní stejně mladistvý, lehce nakřáplý hlas jako v roce 71. Zvuk tohoto seskupení je naprosto stejný, plný, žádná odchylka, takže prostě máte dojem že slyšíte starý dobrý Floydy. Navíc je dokonale poznat, kdo byl vůdčí osobností skupiny co se týče soundu, a hudby protože Gilmourovi písničky z posledních sólových let po skončení působení Pink Floyd dokonale zapadnou mezi ty původní floydovské skladby, takže máte stále dojem že slyšíte jen méně hrané písně z různých jejich alb. I s klasickým doprovodem dívčích hlasů, ovšem tentokrát s jedním mužským. Z obou koncertů vznikly i dokumentární filmy Pink Floyd Live at Pompeii a David Gilmour Live at Pompeii 2016 a oba se dají najít na YouTube. A asi i stáhnout na některém z úložišť.
A jak jsem na něj přišla já? Úplně náhodou, poslední dny, kdy neposlouchám rádio, neb i manžel ho konečně přestal pouštět, při práci na počítači si na YT jako podkres pouštím právě koncerty Floydů. A když jsem tak brouzdala a koukala co je k mání, naskočilo mi pár videí s názvem David Gilmour Live at Pompeii 2016, což jsem samozřejmě nemohla přejít bez povšimnutí. A jsem ráda že jsem se podívala a poslechla si to....
Samozřejmě, také si neodpustím srovnání. David Gilmour v Pompejích roku 71. I když hlavní zpěvní part má Rick Wright ....
.... a když neprší, tak mží a je hnusná kosa.
Tudíž ten ech podzim, který ze mě vysává veškerou energii. A když v týdnu náhodou nepršelo (asi dvacet minut) musela jsem si vzít holiny a foťák a vykopala se ven na zahradu. Probrodila se porůznu místy, kde by mohla být kapková inspirace a něco nafotila. Víkend byl naprosto ve stejném duchu, původně jsem chtěla muže požádat aby jsme vyjeli kousek nad město do míst, která oslavila dvěstě let od vzniku, a já tam nikdy za těch třicet co tu bydlíme nebyla. Pršelo, mžilo, pršelo a tak bylo mnohem líp doma v teple. Dneska je JEN zataženo, tedy zatím, a tak doufám že to tak i vydrží. Té mokroty už mám fakt plný zuby. A myslím, že momentálně i zahrada ....
.... ta džínovina. Je zvláštní, co šikulky po celém světě
jsou schopné z ní vymyslet a hlavně ušít. Obrazy, hračky, přehozy, sedáky, piškvorky, závěsné mobily, květy ... dokonce i obšít celý vchod do domu, včetně schodů a sloupů! Což už je ovšem opravdu totálně mimoňské. Mě stačí když si můžu ušít pro sebe to co potřebuju. Nejdřív to byl batůžek (ten objednaný definitivně nepřijde) a k batůžku tedy o něco menší crossbody kabelka. A pak jedno zvíře, do kterého jsem se zamilovala na první pohled ....
A září sluníčkem které vyšlo na dvě hoďky po propršených dnech a tak jsem ještě před odjezdem do práce, když jsem šla kolem těch mečíků prostě neodolala tomu třpytu ....
.... teď při stahování fotek, že jsem fotila
naposledy v srpnu na dovolené. Za celé září jsem nevzala foťák do ruky. Tedy jen jednou, když jsem fotila ten nově ušitý batoh. Nicméně nic jiného jsem od srpna do včerejška nefotila. Ven mne vytáhly až kapky na všem kolem a také trochu víc světla, i když sluníčko vykouklo až hodně pozdě, kolem čtvrté odpoledne. Ale tím, že poslední dva dny nepršelo, ale jen tak mžilo, kapičkami bylo všechno skoro obalené. Obzvlášť travám to slušelo. Jenže jak se ukázalo letošní nejsušší rok jim svou záplavou vody dodal potřebnou vláhu a tak mi trochu víc narostly. Jak do výšky tak do šířky. Abych se dostala vůbec k tomu co jsem chtěla nafotit, musela jsem tentokrát vynechat má oblíbená starosklíčka, a vzít zavděk dlouhým sklem ....
.... jako když vyšije. To se včera a následně dneska
potvrdilo. Celej den pršelo, musela jsem předělávat a ještě budu něco co tvořím, po cestě domů pěšky neb na kole to kvůlivá silnému dešti nešlo, se mi vylila do batohu omáčka, což mělo za následek dnešní ranní uhynutí telefonu, ačkoli včera vypadal zcela netknutě. Zahrada čvachtá, a pokud ten déšť nedá pokoj, zas budu mít na ní jezero. Omlouvám se tedy všem, kteří mají stokrát horší problémy (Trvalko, speciálně tobě) ale mě už ten letošní rok opravdu nějak šíleně štve, ztrácím svůj nadhled a optimismus, začíná převládat pesimismus, rezignace, nejistota v tom čemu věřit a čemu ne. A strach z toho co bude dál. Prostě já nemůžu najít jediný pozitivní důvod proč mít ráda podzim! ....
Myslím, že tahle fotka nejvíc vystihuje situaci... na konci je možná líp, ale my tam nesmíme.
.... a není. Momentálně mluvím o sluníčku.
Včera stejně jako dneska ráno bylo, pak se zatáhlo, včera dokonce lilo jak z konve, dnes ještě na vodu nedošlo, ale počítám že zas dojde, a momentálně sluníčko se snaží vykouknout, nicméně se mu to moc nedaří. A já zjistila, že i na mé buxusy zavítal velice nezvaný host jménem zavíječ zimoztrázový. Přišla jsem na to v sobotu když jsem sekala trávu před domem a říkala jsem si, že ty buxusy vypadají nějak divně. Aby ne, když tam mají ohlodané lístky a zůstaly tam jen středové žilky. Není to zatím úplně katastrofální stav, doufám že dnešní postřik a i ty v dalších dnech ty bestie zastaví. Víc jak dvacet let si ten rantl pěstuju, tak doufám že o něj nepřijdu. Nejhorší je, že od té doby se mi nedaří buxusy namnožit. Nevím proč, zkouším to rok co rok, hledám pátrám v literatuře a stejně se nedaří. Sousedka je jen tak píchne do země a už jich má tolik, že je má, různě tvarované snad na každém kroku. Dělám to podle ní, dělám to podle odborníků a nic. Všechno uschne.
Tak aby nebyl ten dnešní den bez sluníčka, tak sem dám jednu sluníčkovou ....
.... chytne, tak nevím kdy přestat. A to ať už se jedná o
focení, nebo jako v tomhle případě o šití ze starých džínů. Nejdřív to byli medvídci, pak malá taštička na nákupy pro Bobuli a teď, moje zatím poslední veledílo, batůžek. Měla jsem z Ali takový šikovný, černý koženkový který se dal nosit jak kabelka tak jako batůžek. Velký tak akorát že se tam vešel tablet, foťák, nic moc sportovního, prostě takový šik městský batůžek. Jenže rozbil se mi u něj zip, začaly se i trhat popruhy a tak skončil v popelnici. Sice mám už dva měsíce objednaný nový, ale ten jaksi díky covidu prostě někde bloudí po přístavech a něco místo něj se ukázalo být velmi potřebné.
No a tak přišla na řadu samodomo výroba. Inspiraci jsem našla na YouTube, tu jsem převzala z kabelek šitých tímto způsobem, a přizpůsobila si jí své potřebě. Proužky jsem díky své lenosti udělala o něco širší, což sice není až tak na škodu, nicméně ty užší asi mají své opodstatnění. Moc kapes jsem dovnitř nedávala, stačí jedna, tak na baterku do foťáku a telefon, ale po vzoru původního batůžku jsem si udělala i popruh pro nošení přes rameno. Hlavně se zachovalo to, že se dá srolovat a nacpat do většího batohu. Jen ho budu muset asi nastříkat impregnací aby v případě nečekaného zmoknutí mi úplně nepromokl. Jen jsem myslela že bude o něco menší. Neva, proužky ještě jsou, nebo si můžu udělat nové a užší, a crossbody kabelka a jak jí udělat se taky určitě nějaká na YouTube najde ....
.... nás zavedou fotky, paradoxně nafocené
letos v červenci, kdy jsme courali s Čerfem po Praze, a dorazili do Vodičkovy ulice. Tam totiž dlouhá léta byla moje domovská prodejna v pasáži vedle Lucerny. A mě to nedalo abych se nešla podívat co vlastně je ze všech těch obchodů a obchůdků které jsem znala, anebo co už z nich není a co přibylo. To že je z obchodu který byl znám po celé Praze všem kutilům restaurace vím už mnoho let. Nejdřív to byla restaurace Vagón a dnes je tam Indická restaurace, ovšem naroubovaná na ten vlakový design restaurace předchozí. Což vypadá ... no trochu divně. Když jsem viděla že se venku motá indický personál při úklidu venkovního sezení (no teď mi vlastně dochází, jestli se dá něco co je pod střechou a v budově nazvat venkovní sezení?) ale česky nás zdraví, dodala jsem si odvahy a zeptala se, jestli bych se mohla zajít podívat dovnitř, že tam kdysi byl obchod ve kterém jsem prodávala. Koukali na mě jako bych spadla z višně. Obchod? Tady byla jen restaurace! Tak dalece dobře česky, abych jim to vysvětlila, zas nerozuměli, tak jsem mávla rukou a po dovolení se šla podívat. No byla to nostalgie veliká, obchod který jsem tak dobře znala vlastně připomínala jen výloha. Ale interiér připomínající staré dřevěné vagóny je příjemný, jen se trochu tluče s tu a tam naaranžovanžovanými indickými artefakty.
Když jsem se vrátila domů, vytáhla jsem krabici s fotkami, neb jsem si vzpomněla že jsem kdysi v obchodě fotila naší prodavačskou partu a snažila se najít fotky tak, aby se dalo poznat jak se ony prostory změnily. A dneska bych vám je chtěla ukázat. Snad na mne moji bývalý spolupracovníci nepodají žalobu pro porušení pravidel GDPR, pokud by náhodou na fotky narazili a hlavně pokud jsou ještě naživu...
.... o kterém jsem tedy měla trochu jiné
představy je za námi. Počasí hnus, právě to mne odradilo od toho jet na chatu, dilema být omotaná okolo krbovek nebo vpletená do radiátoru nakonec vyhrála levnější byť méně romantická varianta radiátor. Koketování s tím, že budu jako jiní zalezlá pod dekou, číst a spát vzala za své po sobotním spacím odpoledním úletu a následném čtení si až do dvou do noci, protože jsem prostě zaboha nemohla usnout a zobat chemii se mi nechtělo. Prostě já na tohle nejsem stavěná. Od mala. Pro mne prospané hodiny byly jen ztrátou času, kdy jsem mohla dělat mnohem zajímavější věci. Třeba chodit po přírodě, být naložená ve vodě, lítat všude možně, lézt po stromech, číst si ... jenže tenhle víkend nešlo ani jedno. Pršelo, lilo, mrholilo, slovy klasika prostě chcalo, chcalo a chcalo. Což ostatně i dnes pokračuje. Svátek a výročí 35 let co jsme s mužem vzatý tedy tak nějak proběhl kolem mě, nebýt toho, že mi ráno přál kamarád, během dne i některé blogerky a odpoledne se zastavil syn. Prostě to počasí všechno vygumovalo. Jediný pozitivní den byl pro mě asi na hodně dlouhou dobu pátek.
Takže nastala otázka, co v tom hnusném počasí vlastně dělat. Spát nepřicházelo v úvahu, číst už mne taky úplně nebavilo i když, pod vlivem nedávné návštěvy Příbrami a článku o zdejších uranových lágrech jsem zas sáhla po knize, kterou mám nesmírně i přes onu brutálnost popisů jak to v padesátých letech vypadalo ráda, Stránského Zdivočelé zemi, na zahradu to nešlo, na procházky to nešlo a tak jsem zas vsadila na tvoření. Konečně jsem dodělala objednaného medvídka, a realizovala něco, co mne napadlo už někdy před rokem, kdy jsme plánovali na letošní podzim setkání dandíkářů. Ovšem zas ten podělanej covid všechno otočil. Takže to co jsem vymyslela se zrealizuje až zas na jaře, a v trochu jiné podobě.
.... nevím, je možné že všechny
nebo skoro všechny dnešní fotky jsem tady už měla. Nějak si to už nepamatuju. Ale vzhledem k tomu, že jsou pořád v archívu fotek, tak alespoň některé tu ještě nebyly. Ale když oni jsou ti naši Bobešové (tak je přejmenovala dcera, protože Bobule zatím nepozná, a není sama, občas se pleteme s mužem taky, který je Bobeš a který Myšpulín) jsou tak roztomilí. A navíc nebýt Bobeše, není ani tenhle blog. No jo, no to by mne zajímalo co bych dělala... určitě bych neměla potřebu fotit, to jsem začala kvůli Bobešovi. Určitě bych nepsala, neměla bych potřebu, určitě bych nepoznala spoustu lidí jak virtuálně tak i osobně a můj život by byl o mnoho ochuzen, určitě bych asi skončila opravdu v blázinci, protože právě blog a focení mne od toho zachraňují, určitě bych žila klasický venkovský život, s internetem Jedna paní povídala, určitě .... určitě ale vím, že by byl můj život strašně chudý a šedý. A tak pro Bobeše a tak i pro mě to nejmenší co můžu udělat je dát jsem, třeba i podruhé, jeho a Myšpulínovi fotky ....