07 března 2018

Ohlédnutí za rokem 2017 .... Říjen




Říjen sice už naplno ukázal, že prostě podzim je tu, že je utrum ze sluníčkem
a teplem, ale občas se nějaký krásný den přece jen zrodil. Naštěstí v době
kdy jsem to brala všemi deseti, protože jsem byla zrovna na Brdech. A to je
na podzim, když se po hřebenech zlatí stromy, krása nesmírná. Jenže tahe cesta je
ještě trochu v nedohlednu. Zatím jsem tady, uklízím částečně zahradu, konečně
jsem se dokopala k tomu, abych vybrala starý kompost, a udělala si místo na nový.
Mám tu už dva na zpracování, ale samotné mi to jde pomalu a pak, nevím pořádně
kam s ním. Něco dohazuju na záhony, něco do bylinkovníku a z části jsem udělala
bylinkovník nový. Ale nafest ho navozit na záhon se mi nechce, protože toho
plevelu co z něj je, bych ani nestíhala likvidovat. Když nejsem na
zahradě, pendluju mezi Rybníkem a Litomyšlí abych si užila
Bobuli anebo jí pohlídala, když si dcera potřebuje
něco vyřídit. To pak vezmu kočárek a
Matesa a jdem se procházet ...



Začátek října byl občas i deštivý a na zahradě mi začaly bujet všude možně všelijaké
houby. Sice houby sbírám, ale tyhle zahradní moc neovládám a tak je většinou
nechávám být. Krom václavavek. Ty likviduji, protože je u nich riziko toho,
že se po kořenech rozšíří na stromy. A jak známo, václavky jsou houby cizopasné.
Ale tuhle jednu jsem nejdřív zdokumentoavala. V jedenáctý říjnový den


V ten samý den, ale dopoledne po dešti jsem nafotila i kapky na túji. Tentokrát ale ne heliosem
ale starým industarem. Ten má hodně ostrou kresbu i s mezikroužky, ale chybí mu ten zajímavý
bokeh heliosu


Dvanáctý říjnový den jsem objevila nedaleko domu dcery na
prázdném pozemku tyhle krásně rozkvetlé vlčí máky. Bylo to docela překvapení,
protože za celé léto jsem nenarazila tady v okolí ani na jeden. A najednou
podzim a taková krása


A už mne čekala další cesta na Brdy, a s ní krásné babí léto. Celý předchozí týden byly nádherné
slunné dny, teplo, prostě babí léto jak má být. A tak není divu, že mne to táhlo mezi
prací na zahradě na procházky. Blíž anebo i dál ....takhle se to v lese zlatilo
o šestnáctém říjnovém dni


Hned druhý den, sedmnáctého, jsem vyrazila do Dobříše s plánem fotit u Huťského
rybníka. Jenže už podruhé jsem dorazila k vypuštěnému bahňáku. A tak nastalo dilema
co teď. Když jsem dávala dohromady první dandičí sraz, jedna z variant byla dojít
pěšky na Strž kde je památník Karla Čapka. Zkoumala jsem kudy tam jít a teď jsem si
na to vzpomněla. Ostatně zajít si na Strž znovu jsem měla v plánu hned po dalším
srazu, který se konal právě tam. A tak jsem vyrazila. Sice jsem asi dvakrát zakufrovala
ale nakonec jsem se trefila na cestu která mne navedla směrem, který už jsem znala.
Cesta k Huťskému rybníku, to jsem ale ještě nevěděla že je vypuštěnej. Ve vzduchu
ještě byl zbytek ranního oparu, ale sluníčko se už činilo ...


Den na Strži byl skvělý tím, že tu byl klid. Žádné zástupy lidí, jen sluníčko, kočka,
dva zahradníci a ochotná paní ředitelka která mi udělala v bufetu kávu a usadila
mě na lavičku i s podprdelníkem. A já si to užívala. Vzduch voněl spadaným a
hrabaným listím, já se vyhřávala a popíjela kafe a vůbec se mi nechtělo ani vracet
se na chatu, ale vlastně ani sem.


Z místa, kde sedával a psával Karel Čapek, je krásný výhled na rybník Strž. Vůbec
se mu nedivím, že patřilo k jeho oblíbeným. Myslím že i v jeho době tu byla
skála k cestě osázená skalničkami. Ostatně něco ze skalniček je tu ještě i vidět
i dnes ...


Osmnáctý říjnový den jsem se vzbudila do mlhy, která nevěstila nic dobrého. Přeci
jen ta předpověď nelhala a babí léto vzalo hodně rychlý konec. Sice se ještě trochu
sluníčko snažilo mlhu prorazit, a chvíli to vypadalo, že se mu to povede, ale když
jsem dorazila domů z lesa, definitivně souboj prohrálo a schovalo se na dost
dlouhou dobu.


Nastal čas vyrazit do Prahy za maminou, i když jsem už věděla jak z vlastní zkušenosti,
tak ze zpráv od sousedky, že se její psychický stav hodně a hlavně velmi rychle horší.
Navíc jsem se chtěla podívat na jednu fotovýstavu. Takže devatenáctý říjnový den
jsem všechno na chatě sbalila, sedla na autobus a odjela do Prahy. Jenže ačkoliv
měla být výstava otevřená, navíc i komentovaná autorem, když jsem dojela na
Malostranské náměstí a vešla do Malostranské besedy, přivítal mne nápis Dnes zavřeno.
A už podruhé jsem řešila problém kam a co, když původní plán vybouchnul. Naštěstí
Praha skýtá mnoho možností a já si vzpomněla, že věž kostela sv. Mikuláše je přístupná.
Vystoupala jsem hromadu schodů, ale byla jsem za to odměněná nádhernými výhledy
na město, bohužel ovšem dost zamlženými, protože bylo od rána dost šeredně.


Těch věcí, které jsem v náhradním programu viděla a které jsem se překvapivě dozvěděla
i z historie bylo hodně a byla jsem ráda, že jsem ho zvolila. Ještě poslední ohlédnutí
za kostelem a pomalu jsem se přes Petřín vracela domů


Doma to samozřejmě zas hodně jiskřilo, opět došlo na hádky a mě pak bylo strašně
líto, že jsem tak vybouchla, ale to by neudělal asi jen světec. Bylo víc než jasné, že
bude potřeba začít řešit stávající situaci i s obvodním lékařkou. Jenže mamina si postavila
hlavu a tak jsem odjížděla nejen rozzlobená ale i smutná.