29 března 2013

Březnové Idy 2....

Ach ta zima zas, místo aby stáhla ocas
a zmizela v historii, znovu a znovu mne drtí.
Sníh zasypává opět smetí které mám
v duši , zasypává to co člověk jen tuší.

Chce stále vládnout, drží se zuby nehty
i tehdy, kdy jaro dávno už převzalo štafetu.
Ale proč nechce vyhnat zrovna tuhletu paní
která nutí mne k zívání a přání zmizet
a v bookletu hotelů hledat slunce v stráních.

V březnových Idách rty mrznou
ruce tápají a hledají co nenaleznou.
Sněhová peřina, pokládá se znovu
tam kde včera ještě první z pozdravů
které jaro vyslalo, nesmělý to květ jenž
obšťastňoval již tak dost smutný svět.

Ach ta zima nekonečná, jak závistivá
příbuzná nevděčná, stále zas a znova
svá křídla rozpíná. Na nezvanou návštěvu
se vtírá....že je neoblíbená? Koho to dojímá?
Snad jen masochista si může libovat
v mraze a cítit se blaze v bílém světě.

Já nechci, nechci mráz, já sluničko chci
stále a zas. Chlad zmizet nechat
ze srdce, z hlavy...radovat se a jásat.
Teplé dny vítat, s radostí líbat květy
jež právě rozkvetly.

Za březnových Id Ceasar zhynul, snad zhyne i Morana
ta která od rána svou moc se snaží naposledy (snad) dokázat.