Ať .....

 

Letadla, letadla, letadla ....

 

.... a zase letadla. Tak ono na letišti těžko 

budete hledat třeba takový vlak, že? Ta vzlétala tam a přistávala tu, a byl tam provoz jak na magistrále u Národního muzea. Dost mne to překvapilo, netušila jsem že je tak velký zájem o vyhlídkové lety.

 Možná že mezi těmi všemi byly třeba i výukové lety, nevím, ale frčelo to opravdu jak na dálnici. Navíc bylo opravdu krásně takže se to asi tak nějak všechno sešlo dohromady. Je pravdou, že zážitek je to jak hrom, obzvlášť když si můžete zkusit zapilotovat, takže se třeba mnozí i vracejí aby si to zopakovali. Aspoň já k nim patřím a doufám, že se mi příští rok to repete podaří .....

Minulými příspěvky ....

 

.... jsme dorazili do měsíce září. A jelikož

moc času na nic nebylo protože jsem začala o něco víc chodit do práce tak ze začátku měsíce se rovnou přehoupneme do jeho svátečního konce. To mne čekalo pár dní na chatě, kam jsem hlavně vyrazila pro absolvování dárku který jsem si pořídila k svátku i k oslavě toho že jsem po skoro čtyřicet let ještě nezabila drahou polovici. O mých lítacích dárcích jsem psala v tomto článku, a dnes se tedy vracím ve třech povídáních na bývalé vojenské letiště Drásov, do krásného slunečného dne 28.9. a letiště, resp. jeho část vám dnes ukáži .....

Máme tu tradiční ....

 

.... jarní vánoce, tady v Opičích horách 

po pátečních víc jak třiceti centimetrech sněhu není k vidění ani vločka, protože po včerejším Štědrém dni, který byl opravdu štědrý ale na déšť, všechno do mrtě zmizelo a máme krásných skoro třináct stupňů. Nebýt toho hnusnýho vichru bylo by ještě tepleji. Takže si myslím, že návrat do začátku září kdy bylo skoro stejně (až na ten vítr) asi ničemu neublíží.

 To že se v Litomyšli vůbec nebojí i v těsné blízkosti památek vystavět ultramoderní knihovnu, přístavbu muzea nebo kostel je známo. A většinou vždy tato stavba dostane nějaké vysoké ocenění v různých soutěžích a prestižních kláních. Letos to je třeba nová lávka přes I/35. Ale i co se týče malých segmentů jako jsou různé lavičky, odpočívadla apod. jsou otevření všemu. A tak u rybníka který je kousek pod novou zástavbou kde má domeček i dcera vzniklo tohle parádní odpočívadlo. I když ještě bych ho vylepšila i stolkem. Já osobně bych ho na zahradě brala všema deseti! .....

 

Stejně jako Čerf i já vám nabízím letos dvoje přání.

Je jasné že prostě jednou vám musí popřát ten kvůli komu tenhle blog vzniknul, byť už ve svém následovníkovi, protože Svět podle Dandíka se bez dandíka neobejde. Druhé je z ranku starosklíčkových

trochu svérázných svou podobou. Ale jsou to dvě věci které miluju a které mne baví a o které se vždy s vámi ráda podělím ....

Stále doznívají dozvuky čtvrteční tragédie kterou u nás neznáme.

Něco jiného je číst o tom a vědět že to je sice neskutečná tragédie ale na opačném konci světa. Ovšem dívat se na záběry z místa které člověk zná velmi dobře, kudy mnohokrát šel, kde se těšil na koncert nebo kochal výhledem na Hradčany je úplně něco jiného. Zasahuje to do naší vlastní komfortní zóny kde neplatí To je daleko, to byl cizí maniak.... Ne, tohle zlo přišlo k nám, vztáhlo po nás ruku a byl to jeden z nás. Někdo koho potkáváme každý den a ani na vteřinu nezapochybujeme že to je slušný člověk. Jenže jací jsou takoví " slušní " lidé když se za nimi zavřou dveře? Co nastartuje jejich šílené a zvrácené myšlení a začnou se chovat jako monstra. Mnoho otázek, málo odpovědí, které se navíc budou těžko hledat.

Má takové zvrácené chování své kořeny v neutěšeném dětství? V šikaně ? Nevíme.... jen se můžeme dohadovat proč byla nenávist tak veliká že kvůli ní muselo zemřít tolik nevinných lidí včetně miminka které ještě nestihlo nikomu ublížit. 

Přes to všechno vám všem kdo jste pravidelní nebo příležitostní čtenáři, z Čech nebo ze zbytku světa, přeji klidné a láskyplné vánoce!

Když legenda přijede do gubernie ....

 

.... aneb Olympic 60. 

Začátkem září mi přistála na messengeru od syna zpráva. Ty jdeš s náma určitě do Lanškrouna na Olympic, co? No jasně!!! O tom přece žádná! A kam? Na náměstí. Pak mi to docvaklo, vždyť on je každoroční svátek dálkoplazů, čili Lanškrounská Kopa a při té příležitosti je vždy celý víkend na náměstí velice kvalitní doprovodný program. A v jeho rámci tu při pátečním slavnostním zahájení vystoupil Olympic při jedné ze zastávek svého turné k šedesátému výročí vzniku skupiny. 

Tak jsme v pátek osmého září dorazili do sousedního Lanškrouna a trochu nám vyrazilo dech množství lidí. Ono zdejší náměstí není zrovna velké a radnice kde byla stage je zhruba v jeho dvou třetinách, navíc je do kopce a všude kolem bylo hafo stánků které už tak malý prostor ještě zmenšovaly. Tudíž najít místo z kterého by bylo vidět přes lidi stojící před vámi na pódium bylo zhola nemožné. Nakonec jsme vzali zavděk bočním pohledem na velkoplošnou obrazovku na které jsme celý hodinový koncert odkoukali. Tudíž ani nečekejte ode mne nějaké kvalitní fotky, fotila jsem jen pár fotek a ještě mobilem, spíš jsem natáčela videa. 

Před Petrem Jandou, takovým trochu českým Davidem Gilmourem hluboce smekám, v osmdesáti je v kondici jak mnohý mladší ne a celou hodinu hráli a hráli jednu písničku za druhou. Pecku za peckou, od prvního alba Želva z roku 68 po Kaťata z roku 2020.

Ostatně album Želva nebylo jen jejich prvním albem, ale albem zlomovým vůbec, protože to de facto bylo první české bigbítové album. A želva je zvolená i jako takový maskot tohoto turné. 

Úžasné bylo, že celou tu hodinu s nimi zpívalo i celé náměstí, až z toho člověku šel mráz po zádech. A složení diváků? Od takových kteří je zažívali v začátcích jako puberťáci a měli sebou už svá pravnoučata, přes dnešní puberťáky, třicátníky a čtyřicátníky až k nám šedesátníkům.

I když dnes je opravdu Olympic tak jak vzniknul jen Petr Janda, po něm druhý služebně nejstarší Milan Broum přišel do skupiny až v roce 75, ostatní členové jako Mirek Berka, Petr Hejduk, Jan Antonín Pacák, Milan Peroutka, Miki Volek, Pavel Bobek, Pavel Chrastina a další jsou už v muzikantském nebi.

Málokdo asi ví, že v letech 63 - 64 s Olympicem zpívala i Yvonne Přenosilová. Jiří Korn v letech 71 - 73, Josef Laufer v letech 63 - 65. František Ringo Čech v letech 62 - 66, Ladislav Klein v letech 65 - 72 a  Pavel Sedláček v letech 62 - 65. A mnoho dalších i když už dnes méně známých hudebníků  touto kapelou prošlo. 

Nynější složení Olympicu je Petr Janda, Milan Broum, Martin Vajgl a Pavel Březina. 

Odcházeli jsme ve skvělé náladě a v hlavě nám doznívala Želva, Dynamit, Otázky, Jasná zpráva, Okno mé lásky, Osmý den, Dědečkův duch, Bon soir Mademoisell Paris nebo Pálím tvář....

Turné Olympic 60 začalo v Lucerně a skončilo tento týden v O2 aréně. Nicméně legendám sluší Lucerna a z ní také můžete na iVysílání ČT tento koncert zhlédnout. Vřele doporučuji, stojí to za to!

A máme tu již avizovanou ....

 

.... druhou část černobílých fotek vzniklých

během celého letošního roku. Tentokrát jde z valné části o fotky městské, několik je z přírody a něco z památek které jsem během roku navštívila .....

Než si dáme druhý .....

 

.... nášup černobílých fotek, dnes to bude 

ještě o kapkách, ale už trochu barevněji než v předchozím článku. Z valné části díky tomu že občas jsem vychytala sluníčko, ale i proto, že tentokrát jsem se nevěnovala jen travám, ale mým oblíbeným květům a kapkám na nich jak za deště tak za ranní rosy. Zároveň to bude co se týče focení letošních květů i poslední co se k nim váže. Ono v září už toho letos moc nekvetlo, protože mokré počasí většině trvalek moc nepřálo ....

Po letech ix počtů .....

 

.... vln, po letech strachu a černých zpráv,

solidarity a bílých křížků na ploše Staroměstského náměstí, po popírání ale i tak trochu statusu že kdo neměl covid jako by nebyl, 

kdy se nakonec zařadil tam kam patřil celou dobu, tedy do respiračních nemocí a veškerého vyhýbání se mu i když řádil velmi blízko nás,  tenhle hajzlík virus si konečně mohl odškrtnout že nás lapil . Popravdě si říkám, kolikrát už jsme ho za tu dobu asi měli aniž bychom o tom věděli, protože oba máme příznaky naprosto stejné jako při každé viróze. Nebýt náhody že šel manžel na prevenci a nezmínil se o náhlé noční zimnici a silnějším kašli, nikdy by mu doktorka neudělala test a nepřišla na to že má covid. Já už k ní ani nemusela, na což se manžel ptal neb podle ní ho mám stoprocentně. Nemýlila se, to se potvrdilo když jsem poprosila syna jestli by mi nedovezl test. A nakonec se ukázalo že už potřetí ho lapla i dcera, od které jsme ho zřejmě lapli i my při sobotní návštěvě.

Takže jsem spokojeně chodila do práce aniž bych něco věděla kromě toho že kašlu jak tuberák a nejsem určitě ve svý kůži. Tak uvidím kdy se do ní začnu vracet, de facto mám z práce podmínku že do pondělí prostě musím přijít i kdyby čert na koze rajtoval. A nikoho nezajímá jestli mi bude dobře nebo ne. Fakt super ohleduplnost... tak si říkám, jestli naší generací a možná ještě generací 50+ nezašla ohleduplnost na oubytě definitivně ....

Pouze a jen ....

 

.... černobílá. Částečně venku, i když můj

pohled z okna do té nebarevnosti přírody pod sněhovou peřinou zahrnuje i zelenou tújí na mé zahradě a jehličnanů na zahradách sousedních, ale i v dnešní náloži fotek. To že první z nich vznikly už před skoro devíti měsíci bude patrné hned z modelek které mi jako objekty k focení posloužily a které se na blogu představily i ve své barevné podobě. Jiné vznikaly během roku až do minulé neděle a to na několika místech republiky ale i mimo ní ....

Chmejření trávové, namoklé i .....

 

.... suché, za sluníčka ranního i při západu.  

Tak na to se mrkneme dnes. Modelku, resp. modela mi tentokrát jako už mockrát dělal dochan orientální. Na rozdíl od kolegy dochanu psárkovitého má trochu jiný tvar květu a je o něco choulostivější na přezimování. Zatím tedy se mu na jeho místě daří, tak se snad začne i trochu víc rozrůstat. U dcery to byl docela velký trs, ale v Litomyšli je taky o něco tepleji než tady u nás. Já doufám, že se už aklimatizoval a bude na tom lépe a lépe ....

Chmejření pozdně letní ....

 

..... a ze začátku podzimu. To je téma dvou

 následujících článečků. Ten dnešní je z minulé procházky kdy jsme s Bobulí šly přes louku a kolem pole dozrálých ostropestřců. Jak chodí ráda s rodiči na procházky, tak se mnou brblala a brblala, a že se radši půjde koupat o bazénu i když nesvítí sluníčko. To jí chvíli bylo horko, pak zas zima, potom jí kousala tráva do nohou, tu zase jí vadilo že lítají mouchy .... no mlela pořád. Ale v okamžiku když uviděla to pole odkvetlých bodláků, najednou ožila a bylo po mlení. 

Dokonce když mne viděla fotit, prohlásila, že se nediví a že kdyby si nezapomněla svůj foťák doma (no jo! už i ona má svůj foťák) tak by fotila taky .... 😉

Tak nám do .....

 

.... Čech dorazila v prosinci překvapivě

paní Zima. Dokonce u nás v Opičích horách napadl po dlouhých letech sníh v množství více než velkém a zatím si vesele padá dál. Ne tak veselá jsem z toho já, protože to znamená zase přetlačovanou se silničáři a obcí, kdy jedni uklidí sníh z chodníku a druzí ho zas na ten chodník nahodí a před výjezdy se kupí sněhové bariéry které se musí okamžitě než sníh zmrzne odstranit aby se dalo bez úhony vyjet autem. Pokud se tak nestane, při výjezdu přes zmrzlé bariéry létají plasty kolem dokola.... Ani Myšpulín není z bílé nadílky nadšen, jelikož to pro něj znamená bambule všude kde se jeho jemná srst na hlavě, bocích a nohách se sněhem potká. V tom případě domů přijde pes plný sněhových koulí které se dají odstranit pouze teplou sprchou. Že to je otravné a nepříjemné pro oba nemusím zdůrazňovat. Takže i pro něj se musí po zahradě vyházet pár cestiček aby se mohl spokojeně vyčůrat. Nadšené tak jsou jen děti, pokud neochoří a lyžaři. 

A tak si myslím, že návrat do srpnových dnů tepla a sluníčka nikomu náladu nezkazí ....

Kouř, sluníčko, stromy a .....

 

.... správný úhel pohledu. To je to

oč tu dneska běží. To jsem si tak jednou dělala pořádek na zahradě, pálila větve a ejhle, co mi z toho vyšlo! jednou už se mi takové fotky podařily před mnoha lety u kamaráda na chatě a od té dob

y nic. Ono se to sice zdá jednoduché, ale aby se sešla ta správná konstelace to někdy trvá hodně dlouho ....

Červencovou dovolenou jsem ....

 

.... neprochodila jen po Praze, a neproopalovala

na zahradě, ale občas jsem si zašla i do lesa. Houby nemělo vůbec cenu hledat protože les byl suchý jak polní cesta v létě na Hané. Spíš jsem tu a tam ulovila nějaký záběr. A jelikož těch zas tak moc nebylo, sloučila jsem dohromady obrázky jak z července, tak i ze začátku října. To už se přeci jen příroda tak trochu začínala tu a tam barvit do podzimních barev ....

Lekníny ....

 

.... krásné a tajemné jako věčná inspirace

malířů. Nebo šílených fotografů jako já. Když jsem si vloni kupovala do jezírka první leknín, a to už s tou představou jak si budu parádně fotit, netušila jsem jestli se mu vůbec bude dařit. Dařilo, kvetl a tak jsem si letos koupila další. Ten se tedy okamžitě zaklimatizoval a až do začátku října se předháněl v kvetení se svým kolegou. Teď už oba odpočívají v pokoji v bazénu aby byly v nezámrzné hloubce. I když ony ty zimy jsou čím dál tím teplejší takže za chvíli je ani z jezírka nebudu muset vytahovat.

A jelikož když si kleknu k jezírku, mám lekníny opravdu až u nosu, tak jsem se s focením opravdu vyřádila. A se mnou i starosklíčka ....

Od zámku k další ....

 

..... ze tří trójských expozic, Botanické zahradě

si vyšlápneme menší kopeček. Ovšem za to nás nahoře čeká paráda pro milovníky květů a peklo pro ty kdo je fákt nemusí 😁. I když si nakonec Padesátka našla svoje favoritky do truhlíků. Předexpozice

 která vás přivítá u vstupu, většinou keře a stromky v mobilních květnících, vás doprovodí spolu s vodními prvky po schodech nahoru ke vstupu do skleníku Fata Morgana. Skleník je včleněný do povrchu skály, čímž vznikl prostor pro vnitřní kaskádovité výsadby. Fata Morgana patří mezi evropské unikáty. Má plochu zhruba 1750 m2 a protínají jí cesty pro návštěvníky v délce 225 m. Expozice doplňují vodní prvky s největším, 4 m hlubokým tropickým jezírkem a 6 vysokým vodopádem. V jezírku můžete pozorovat z podzemní chodby mnoho akvarijních ryb v jejich přirozeném prostředí, stejně tak je uvidíte i z můstku nad hladinou. Ale nejsou to jediní obyvatelé té části skleníku, k vidění tu jsou i tropičtí motýli.

Skleník je rozdělený do tří hlavní částí, pouštní, tropické a vysokohorské. 

Po prohlídce skleníku jsme vyrazily na prohlídku venkovních expozic taktéž rozdělených do mnoha částí, nás ale nejvíc lákala Japonská zahrada, o které Padesátka řekla že i kdyby nic jiného, tak ta za návštěvu opravdu stála. Prošly jsme co se nám tak nejvíc líbilo, poseděly chvíli mezi květy a sešly se projít do vinice sv. Kláry. Ta původně patřila přímo k zahradnické části Trojského zámku pak jí ale přerušila komunikace vedoucí k ZOO. Dnes je součástí botanické i s expozicí o vinařství a vinařskou naučnou stezkou. Nově se zde rekonstruuje Viniční domek kde sídlí Vinotéka sv. Kláry, která je momentálně přesunutá do Ornamentální zahrady. Je to jediné místo v Praze kde se vyrábí a prodávají vína jen z této vinice. Dominantou vinice i zdejšího okolí je ale kaple sv. Kláry. Během roku se zde konají mše, výjimka jsou dva prázdninové měsíce kdy se mše nekonají. Pojmenovaná je po sv.Kláře patronce a jmenovkyni stavitelovi manželky Kláry Bernardiny, svobodné paní z Malzanu.

Z vinice jsme si došly do další části zahrady kde jsme si daly něco k jídlu a popití, v přilehlém pavilonu si prošly fotky z Czech natur photo a vydaly se dolů k východu. Jelikož jsme ale stále měly dost času a domů se nám nechtělo a byla sobota a krásně teplo, zamířily jsme na naší oblíbenou náplavku kde jsme při klasickém Aperolu probraly co život dal a vzal ....

Dostáváme se pomalu a jistě .....

 

.... ke konci prvního měsíce prázdnin.

Ten jsem si zpříjemnila týdenní dovolenou na chatě. A jak už mě znáte, víte že při každé takové návštěvě si jeden den rezervujeme s Padesátkou na naše oblíbené toulky Prahou. Sice jsem dopředu avizovala, že tentokrát vybírá cíl ona, jenže nakonec to dopadlo tak, že výběr byl zase na mě. Copak o to, jedno místo jsem měla už v plánu navštívit dávno, jenže vím, že Padesátka, na rozdíl ode mě neholduje moc květinám, těm říká souhrnně roští a tak jsem se neodvažovala vůbec ani pípnout o tom, že bych ráda do Botanické zahrady v Tróji....

Jenže! Jelikož jsem souhlasila že s ní půjdu na výstavu obrázku Ondřeje Sekory a to bez reptání, souhlasila tentokrát bez reptání ona s mou volbou. A tak jsme se vydaly do Tróje. Ač Pražák, až takhle na stará kolena objevuji v Praze místa kde jsem vůbec nikdy před tím nebyla, a takovým místem je Trojský zámek. Na svou obhajobu musím říct, že to nebylo z nezájmu, ale jednoduše proto, že v době kdy jsem v Praze žila byl nepřístupný. Tudíž první kroky po výstupu z autobusu vedly právě k zámku. Dovnitř jsme nešly, jen jsme si ho obešly kolem dokola .....

Abychom se konečně někam posunuli ....

 

.... dnes si dáme poslední květy

z mojí zahrady. Ale květů jako takových se nezbavíme, nicméně to budou květy z úplně jiných částí světa. Jen si ale mezi nimi uděláme malou procházku tady u nás. 

Na řadu dnes přijdou barvy modrá a zelená. Modré, přiznávám, moc nemám a každý rok si říkám že se musím po nějakých modrých trvalkách podívat. I když ono zas tak moc jich taky není. Spíš mám ty co kvetou z jara, cibuloviny buď v záhonu nebo v květináčích. jen jeden zástupce kvete o něco později a to bělotrn. Zelenou mi tu zastupují vlastně jen tři rostlinky.

 Kapradí, chocholatice a kontryhel .... 

Růžová a fialová ....

 

.... sice nemají takový optimistický

potenciál jako žlutá, nicméně myslím si že i květy těchto barev mají své kouzlo. Ať už to jsou "jen" obyčejné ocúny nebo slzičky Panny Marie, vysoké graciézní argentinské sporýše, nízké vřesy či rozložité mračňáky ...

Žlutá jako slunce ....

 

.... žlutá jako žloutek, žlutá jako ....

Nejdřív nic, a pak .....

 

.... se mi zas poštěstilo nafotit ještě včera 

pár fotek hodících se do Jarčiny podzimní výzvy. Přijela dcera s Bobulí že jdeme k přehradě hledat úplně novou kešku. Jsou z nich totiž teď ohromné lovkyně. Ono je to pro děti fajn, vyžene je to ven do přírody a ještě se pobaví. Nebrala jsem si foťák, jen mobil ale i tak se dalo něco ulovit. Krom kešky jsme našly ještě na stráni okolo i místo kde bylo spousta babek. Houby pořád rostou jak zběsilý a jak se ukázalo i mimo les, a do lesa za tu dobu co jsme hledaly šlo hodně lidí s košíky. Kešku jsem ve finále našla já což lovkyním trošku zkazilo radost, tedy hlavně Bobuli, ale ta měla pro změnu náramnou radost z toho, že babička našla babičky, jak říká babkám 😉 ....

Na poslední chvíli .....

 

.... ale přece, se mi podařilo nějak splnit

Jarčinu výzvu týkající se podzimu a jeho proměn. Myslela jsem, že snad ani při prodlouženém termínu nedám nic dohromady. Letošní podzim se sice vymyká svým teplým počasím, ale já moc nálady na nějaké procházky nemám. Jsem z práce dost utahaná, a tak když dorazím domů, většinou udělám co je potřeba a poté z chutí zapadnu do křesla a odpočívám. Na procházku už ani nemám náladu. Nicméně nějaké fotky se mi podařilo ulovit buď když jsme jeli k dceři nebo z oken pokoje či při výletu do Vídně ....

Jsme zhruba v půli července ....

 

.... a do dalšího výletování nám ještě pár dní

zbývá, tak si dáme zase malé květové intermezzo. Jelikož se mi nastřádaly květy různých barev, dáme si je opět v mé oblíbené duhové škále. Začneme barvou kterou duha sice neobsahuje, ale dalo by se říct, že na barevné škále je na místě prvním. Tou barvou je

 bílá ....

Zhruba týden po .....

 

.... po Festivalových zahradách jsme jeli 

s mužem do Litomyšle znovu, tentokrát ale na návštěvu k dceři. I když to nebylo nijak domluvené, nakonec jsme se u ní zas jednou sešli celá naše rodina, protože přijel i syn s přítelkyní. Ale nebojte, dnešní článek nebude o povídání si s rodinkou ale o něčem úplně jiném. Po cestě totiž bylo velké pole máků, a já při zpáteční cestě počítala se zastávkou abych si je nafotila. I když jsem tedy měla představu nafotit si je během zlaté hodinky, ta se mi nesplnila. Přece jen v půlce července sluníčko zapadá mnohem později než jsme se vraceli domů. První co mne praštilo přes nos když jsem vystoupila z auta byla charakteristicky nahořklá "vůně" máku. Obzvlášť když do něj pražilo sluníčko. To byla opravdu hodně intenzivní. Nechtěla jsem nějak poškozovat rostlinky a tak jsem si hledala vyjeté koleje od traktorů vzniklé při setí. Těmi jsem pak courala sem a tam a fotila a fotila .....

Po naprosto luxusní letní .....

 

.... sobotě v pozdním říjnu, strávené ve Vídni, 

zůstaneme i v dnešním článku ve slunečném dni. Ten následoval hned druhý den po častolovickém výletu a podíváme se do Klášterních zahrad v Litomyšli. Ten den totiž končila Smetanova Litomyšl a jako vždy byl v Klášterkách celodenní happening. S hudbou, pohybovým divadlem a hlavně klidem a pohodou. A přenosem závěrečného koncertu Smetanky. Vyrazili jsme až na muže všichni. Já, syn s přítelkyní a dcera s manželem a Bobulí. V zahradách jsme si ukořistili válecí vaky, lehátka apod. aby jsme měli co nejvíc pohodlí. Něco jsme sledovali jen tak na půl ucha, něco víc. A něco nám neříkalo vůbec nic. Ale kupodivu malým divákům se líbilo. Zřejmě jsme už holt o to dětské nadšení cestou životem přišli.

Takže jsme si povídali, popíjeli dobré pití, dávali si dobrou papku a hlavně si užívali krásný letní den v kruhu rodinném ....

Růže kam se podíváš ....

 

.... ať před zámkem nebo v parku či na nádvoří. 

To je práce hraběnky Diany Sternbergové. Nejen práce, ale i velký koníček. Její sbírka růží na zámku Častolovice čítá 200 odrůd které si i sama vysazuje. Ono všude po zámku i v parku je vidět její profese vyhlášené bytové designerky. A to nejen u nás ale i v New Yorku, Londýně či exotické Jamajce kde ostatně delší dobu žila. Po nástupu Václava Havla do prezidentské funkce se věnovala úpravě bytových prostor na Pražském hradě a zámku v Lánech. V roce 1992 jí byly v restituci navráceny zámky Častolovice a Zásmuky. 

I když jsme byly na zámku začátkem července, mnoho z té nádhery už bylo odkvetlé anebo ještě nekvetlo. Nicméně i to co jsme viděly stálo za to. Takže dnešní téma je jasné. Růže a další květy Častolovické .....

Na zámku i v parku ....

 

.... najdeme krom mnoha růží a krásných 

zákoutí i spoustu putti. Na vysvětlenou putti nebo putto jsou významným barokním a rokokovým ozdobným prvkem. Znamená to italsky děťátko nebo také amoret, dítě podobné andílku ale bez křídel. Hezky česky jsou to ty malé ozdobné sošky na schodištích, v zahradách či případně na kandelábrech. A v Častolovicích jich najdete hodně. Jukají na vás odevšad. Já mám v oblibě ještě jedno místo kde jich je spoustu a kde je moc ráda fotím a to obzvlášť dvě které neopomenu vždy pozdravit. I když teď když tak nehorázně zpoplatnili francouzský park u zámku v Dobříši už za nimi nechodím. Alespoň do doby kdy mi bude 65. To budu mít vstup zlevněný. Takže je jasné že ono místo je na zámku v Dobříši ....

Tohle se mi moc často ....

 

.... nestává, abych se trefila na blogu se stejným místem ve 

stejnou dobu do článků na blogu jiném. Jenže stalo se. U Jitky se můžete podívat na fotky z Častolovic stejně jako nyní teď u mě. Výletem do Častolovic se dostáváme na začátek července. Ačkoli tu bydlíme už přes třicet let, o tomhle zámku vím dlouho, dokonce jsme okolo pravidelně jezdili buď do Hradce nebo do Týniště nad Orlicí,  nikdy jsem tam nebyla. Jednou už jsme byli i na cestě, jenže v Chocni se Bobule v autě pozvracela, takže otočka a zpátky domů. Tudíž konečně letos se mi podařilo z kamarádkou tam vyrazit. Od nás busem do Vamberka a tam přestup na druhý který staví přímo u vchodu do zámeckého parku. Park je rozlehlý, plný krásných růží v 200 odrůdách které vybírá a vysazuje sama majitelka hraběnka Diana Šternberková. Zámek také, jen bohužel se v něm nesmí fotit. Ani za příplatek, jak se někde může. A to mě trochu zkazilo dojem .... 

Ještě jednou si .....

 

.... dopřejeme nějaké ty kytičky, a pak se zas dáme 

do výletování. Vloni jsem si přečetla že montbrécie se nemusí na zimu vyndavat ze země jak jsem až doposud dělala, ale že v klidu a za určitých podmínek v pohodě přezimují v zemi. Podmínka vlastně byla jen jedna, a to že by se měly na zimu přikrýt. Listím, chvojím, prostě čímkoli co se na podzim na zahradě najde. Tuhle podmínku za mě dokonale splňuje magnólie která svými obřími listy zasype všechny záhony v dosahu plus ještě třetinu vsi. Byla jsem zvědavá jak to ty moje holky ohnivý zvládnou. Že dobře bylo jasné už když jsem na jaře vyhrabávala listí. Ven pod ním už na svět vykukovaly špičky listů. A odměnily se mi množstvím květů v barvě ohně ....

Dosavadní výletování si .....

 

.... opět proložíme květy. Pěkně mi to přibývá a

bobtná, protože když je nálada procházím zahradu se starosklíčkem a fotím co mne zrovna  zaujme. A vezmeme to dnes dvoudruhově. Protože těch květových fotek je opravdu přehršel tak ať nám to odsejpá.

Na jaké druhy se dnes zaměříme? Budou to klematisy které mi letos docela udělaly radost a pak moje milované fuchsie které mi ovšem velmi prořídly. Z dob kdy jsem mívala až kolem padesáti odrůd mi jich zůstalo s bídou devět. A to jsem si letos dvě přikoupila, protože jsem narazila na jednu z velkokvětých odrůd které jsem mívala a na jednu s barevností která byla moc hezká. Pokud bude všechno jak má být, mohla bych počet odrůd zaokrouhlit na deset, protože mi mají přijít řízky bílé plnokvěté. A možná i klasické červenofialové ....

Přestože tedy mám ....

 

.... časově v archívu hodně velký skluz,

dnešní fotky budou z doby zcela nedávné, a to ze svátečního čtvrtka. Letos se mi podařil vzdušný dvojboj. Let balónem který jsem si nadělila k narozeninám a let letadlem který jsem si nadělila k svátku. Jak vidíte, dobrodružné dárky si kupuju zásadně sama. Balón mi vyšel až skoro po dvou letech takže byl k šedesátinám trochu opožděně, za to vyhlídkový let nad Brdy mi vyšel tip ťop na svátek 28.9.

I když původně se měl konat 2.10. jenže Káně s kterým jsem měla letět šlo 29.9. na technickou a tak to vyšlo nejlíp jak mohlo. Nádherné počasí, ochotný pilot který mne cestou z Prahy do Příbrami na letiště vyzvedl na chatě, a zase mě u ní vysadil a zážitek jak hrom! Obzvlášť v okamžiku kdy jsem měla možnost si letadlo i chvíli pilotovat sama. S pochvalou od pilota jak mi to jde a zjištěním, že by mě tohle asi sakra hodně bavilo. Jelikož po mě měl ještě jeden let, tak jsem si po kávě a neskutečně dobrém borůvkovém koláči z letištní velice pěkné restaurace ještě měla možnost nafotit nejen letadla která tedy lítala jak divá, tak i tandemové seskoky. Navíc jsem si i dobře popovídala s pánem který obsluhoval protože i on fotí. Suma sumárum krásně strávené sváteční dopoledne, spousta fotek a příslib dalšího možného letu na jaře, tentokrát směr Orlík....

Slíbila jsem vám ještě ....

 

.... ukázat jeden architektonický olomoucký skvost.

Tentokrát nejde on sakrální stavbu, nýbrž o rodinnou vilu. Jako má Brno svou vilu Tugenhadt  nebo Stiassni, Čelákovice Volmanovu vilu, Praha přímo celou kolonii funkcionalistických vil na Babě, tak Olomouc má svou vilu Primavesi. Na tuhle krasavici jsem narazila čistě náhodou při kontrole na zubní klinice, když jsem měla už šílenou chuť na kafe, ale na kavárnu ne a ne narazit. Až jsem narazila na jednu boční uličku a tou se vydala. A najednou vidím na zdi nápis kavárna Kafec. Navíc ta zeď byla velmi neobvyklá, a patřila k velmi krásné vile. Vešla jsem tedy malou brankou do zahrady a najednou se vila zjevila v plné kráse a já si připadala jak v pohádce. Krásně upravená zahrada, růžové loubí, v něm jemné stolečky a židle, a lákavá vůně kávy. Usadila jsem se pod růžovou pergolou a kochala se vůní nade mnou kvetoucích růží ....

Když jsem přijela domů a hledala podklady k článku o procházce Olomoucí, navíc jsem chtěla vědět co je zač tahle krasavice, zjistila jsem, o jaký skvost jde.

Stejně jako již zmiňované vily, i ona byla postavena pro bohatou rodinu, v tomto případě pro olomouckou bankéřskou rodinu Primavesi. Jedná se o nejcennější stavbu vídeňské secese ve střední Evropě. Mísí se v ní vídeňská i anglická secese, i baroko, které jí v těsném sousedství obklopuje. Konvikt a kostel sv. Michala, nedaleká kaple sv. Jana Sarkandera nebo arcibiskupské paláce v kterých sídlí různé fakulty olomoucké univerzity. Stojí na zajímavém pozemku který tvoří staré městské hradby. Do roku 1918 rodina doplňovala interiéry i exteriéry významnými uměleckými díly. Díky známosti s malířem Gustavem Klimtem byli vlastníky několika jeho děl a dokonce i členy rodiny portrétoval. 

Rodina Primavesi opustila nejdřív Olomouc a v roce 1922 i Moravu a usídlila se ve Vídni. V roce 1926 vilu koupil lékař František Koutný z Litovle a založil zde sanatorium. Kvůli tomu byla změněná vnitřní dispozice vily a odstraněná některá umělecká i řemeslná díla. 

Těsně před válkou se majitelem stal doktor Robert Pospíšil. V roce 48 byla vila znárodněna a přebudována na OÚNZ. Docházelo k postupné devastaci zbylého inventáře. V 80 letech 20. století byla vila prohlášená za kulturní památku. V roce 1992 byla vrácená dědicům doktora Pospíšila, ale záměr vilu rekonstruovat zkrachoval a vila dále chátrala.

Až v letech 97 - 2007 proběhla rekonstrukce kdy byla vile navrácena fasáda a vrátil se i původní inventář. V roce 2010 byla zařazena mezi národní kulturní památky ....

Při první návštěvě .....

 

.... v Olomouci jsem tento nádherný areál 

viděla jen z dálky, a říkala si, že jestli se do Olomouce ještě vypravím, musím se zajít podívat co že to je za krásu. A tak po cestě na vlak naše kroky zamířily právě sem. Na Klášterní Hradisko. Areál stojí tak trochu mimo centrum dění, takže odbočka k němu jsou tak necelé dva kilásky, ale stojí za to. 

Národní kulturní památka Klášterní Hradisko je po městské památkové rezervaci druhou nejvýznamější památkou Olomouce.

Původní klášter tu zde již v roce 1077 nechal na počest sv. Štěpána vystavět moravský kníže Ota I. Sličný spolu s manželkou Eufemií.

Rok poté se slavnostně světil konvent a kláštera se ujali benediktini.

V roce 1150 benediktiny střídají premonstráti. Po zničení a následné obnově po vpádu Tatarů skoro dvěstě let klášter a jeho okolí vzkvétal. Ovšem největší pohromou pro něj byly husitské války. V roce 1423 byl klášter s výjimkou kostela sv. Štěpána vypálen a následně olomouckými měšťany zcela rozbořen. Sice za podpory Jiřího z Poděbrad byl znovu postaven a obnoven jenže ani pak se mu nedařilo. Za stavovského povstání byl poničen stavovskými vojsky a poté živořil. Za třicetileté války padl za oběť švédským vojskům, opět byl vydrancován, nejcenější knihy odvezeny do Švédska a členové kanonie rozprášeni po celé zemi.

Po odchodu Švédů začala další obnova která byla rozložená do mnoha etap skončila v roce 1738. Doba od začátku budování až po jeho zrušení Josefem II. v roce 1784 patřila k vrcholu a největšímu rozkvětu premonstrátské kanonie. Po zrušení zde byl moravský generální seminář, v jehož čele stál Josef Dobrovský. Po zrušení semináře v roce 1790 připadl celý objekt kláštera i přilehlé budovy armádě a té patří až dodnes kdy slouží jako vojenská nemocnice. Mnohé prostory se stále rekonstruují. Bývalá kaple sv. Štěpána byla přeměněná na kostel a zůstává v církevní správě. Od roku 1995 je komplex vyhlášen Národní kulturní památkou a ve vyhrazené dny je přístupný veřejnosti .....

Která vlastně je ta pravá .....

 

.... Krvavá pavlač. Tak tuhle otázku si kladou 

historie znalí návštěvníci Olomouce když si prochází olomoucký hrad, resp. jeho zbytky nebo prochází Park po Dómem odkud je krásně vidět na zadní trakt. Na něm vás zaujmou hned dvě místa která by na označení Krvava pavlač mohla aspirovat. Dokonce o jedné koluje pověst že se zde den co den objevuje na místě kde král Václav III. padl pod ranami dýkou zákeřného a vlastně dodnes neznámého vraha (byť se historií táhne jméno duryňského žoldáka Konráda z Botenštejna i když ani to nemusí být úplně relevantní. Ukázalo se že pár let po smrti Václava III. se jméno Konrád z Botenštejna objevuje v soupisu pravidelného vojska Habsburka  Albrechta, který byl jedním z těch komu se smrt Václava velmi hodila) kaluž krve kterou uklízečka sice umyje, ale druhý den ráno je tam zase. Ale pravda je úplně někde jinde. Ani jedna z aspirantek to není, i když na jedné je přímo vsazená mramorová pamětní deska která připomíná že právě zde byl Václav zavražděn.... 

Václav byl hostem děkana Budislava, jehož dům  stával v areálu hradu poblíž katedrály. Z něj se ovšem nic do dnešních dní nic nezachovalo. Palác který byl postaven již 150 let před tím, než zde vymizel z českých dějin přemyslovský rod, byl románský s ambitem a rajským dvorem a neušel v běhu staletí mnohými přestavbami a úpravami a v době kdy zde Václav čekal na to až se zformuje vojsko k výpadu do Polska zde již stála nová, gotická stavba. Biskupský palác a palác kapitulního děkana který si pronajal purkrabí Albert ze Šternberka, hostitel krále Václava III.

Po králově smrti byl palác ještě mnohokrát přestavěný, vyhořel a opět byl přestavovaný, takže dnes z něj nezbývá krom několika troj a dvojdílných gotických oken vůbec nic. Jen ona pamětní deska, a pověst o krvavé skvrně.  Je z podivem, že poslední z tak významného rodu který Čechám přinesl ve svých panovnících slávu, čest a uznání celé středověké Evropy nemá v Olomouci jinou připomínku. Nemá ani sochu, ani nic co by se dalo do dnešních dní ukazovat jako něco co zbylo z jeho života. Ostatně jeho osud dokonale zpečetili husité, když jeho tělo uložené sestrou Eliškou Přemyslovnou ve Zbraslavském klášteře který sloužil Přemyslovcům jako rodinná hrobka, vytáhli a rozmetali. Zachovala se jen jeho lebka a pověst .....

Minule jsme byli ....

 

.... nad, dnes půjdeme pod. Kdo má ve jménu Václava

nesmí samozřejmě v Olomouci zapomenout navštívit katedrálu sv. Václava. No a kdo nemá, stejně se do ní musí zajít podívat. Je to nádherný kostel zvenku i zevnitř a skrývá i zajímavé věci pod sebou. Když jsem tu byla poprvé, s přístupnou kryptou jsem se nepotkala. Tentokrát se ale poštěstilo a tak jsme do krypty zavítaly. Co všechno je k vidění vám ukážu ....

Při první návštěvě Olomouce .....

 

.... jsem tenhle kostel netrefila. Není divu, protože 

pokud už dopředu nevíte kolik kostelů Olomouc má a kde se nachází, tak tenhle zaručeně minete obzvlášť pokud se procházíte po Horním náměstí a kocháte se jeho památkami a fontánami. On totiž, byť je hned za frontou domů uzavírajících náměstí z jedné strany, není z něj vůbec vidět. Jeho věž je sice vyhlídková, ale tak trochu pro naše kostely netradiční. když jí vidíte řeknete si, že jí sem musel snad dopravit nějaký obr z Itálie. Ale i když není z náměstí vidět, z něj ovšem náměstí vidíte krásně. A nejen náměstí. Takže vás zvu do a na věž kostela sv. Mořice .....

Jak jsem minule slíbila ....

 

.... tak činím. Ještě jednou vás zvu na dolní

část Horního náměstí abychom se tu porozhlédli co vše je tu k vidění. A myslím že toho je vcelku dost. Takže jdeme na to? .....

Dnes se trochu porozhlédneme .....

 

.... po Dolním náměstí. Jeho dvě dominanty tvoří 

barokní Morový sloup z roku 1724 a nejstarší z mnoha olomouckých kašen Neptunova. Na náměstí najdeme ještě jednu kašnu, v pořadí třetí a to kašnu Jupiterovu. Dále zde najdeme kostel kapucínů Zvěstování Panně Marii jenž je nejstarší a nejvýraznější stavbou Dolního náměstí. K němu patří i klášter. Dolní a Horní náměstí bylo původně propojeno mnohem užší ulicí jménem Kramářská než je dnes. Dnešní podoba pochází z přestavby náměstí v 16. a 17. století. Kolem celého náměstí jsou paláce a domy šlechticů a bohatých měšťanů byť mnohdy již přestavěných jejichž minulost dnes připomínají jen portály nebo domovní znamení. Řada domů má dodnes zachované buď původní interiéry nebo sklepení .... 

Od kytiček hurá .....

 

.... na procházku centrem. Ještě se kousek projdeme

Bezručovými sady k nově zrekonstruovanému Jihoslovanskému mauzoleu. Památník stojí v sadech od roku 1926 a slouží jako hrob všem jihoslovanských vojáků kteří bojovali v armádě Rakouska - Uherska za I. světové válce a zemřeli v lazaretech na území Moravy nebo Slezska. V kryptě je uloženo 1224 rakviček s ostatky vojáků původem z Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Srbska a Slovinska. Méně pak z Černé Hory a Makedonie. Od památníku se vrátíme průchodem v hradbách ke kostelu sv. Michaela, a uličkami kolem na Dolní náměstí které je spolu s Horním nejstarším náměstím města Olomouc ....

Zatímco nám se .....

 

.... v reálu léto přehouplo do podzimu,

tady na blogu se nám přehoupne teprve jaro do léta. A my se vydáme na další výlet, tentokrát opět na Moravu. Rovnou do centra Hané a jednoho z nejdůležitějších měst českého království. Dokonce by se dalo říct, že města významem ve své době rovným Praze. Myslím že teď už je mnohým jasné, že jde o Olomouc. Dalo by se říct, že se pachatel vrátil po dvou letech a po dvou dnech na místo činu, protože to jsem tu byla poprvé a město si procházela. Ovšem nejdřív jsem stejně jak tenkrát zamířila do zdejšího rozária. To bylo totiž hlavním cílem. Kamarádka miluje růže a tak jsme volily datum naší návštěvy ve spojení s konáním každoročního Vyznání růžím. Oproti minulé návštěvě kdy se teprve vše připravovalo, tentokrát už bylo všechno jak má být. Venkovní aranžmá květin umístěná netradičně do jezírka, spousta stánků a hlavně možnost nakoupit si tu mnoho krásných květin, bylinek a samozřejmě i růží. Chodily jsme okolo a slintaly, protože jsme nemohly nic z toho využít jelikož jsme byly vlakem a měly před sebou celý den procházení městem. 

Dokonce se ukázalo, jak jsem minule při svém hledání botanické zahrady byla tak blízko a přece jsem se netrefila. Prostě já a mapy a já a navigace si  nesedneme. Za to kamarádka je v tomhle machr a bezpečně nás vedla správným směrem. Ve městě už jsem zase věděla já podle mé vizuální GPS kde jsme a kudy se kam vydat. Tentokrát jsem měla v plánu projít na Dolní náměstí a vyjít si na věž kostela sv. Mořice a rozhlédnout se kolem. Od sv. Mořice jsme zamířily ke katedrále sv. Václava a olomouckému hradu, kde jsme chtěly najít tzv. Krvavou pavlač vázající se k úmrtí posledního Přemyslovce Václava III. Další zastávkou bylo Klášterní Hradisko, nádherný komplex bývalého premonstrátského kláštera který už od roku 1802 slouží až dodnes jako vojenská nemocnice. Odsud jsme to po břehu řeky Moravy vzaly zpět, a jelikož nám do odjezdu vlaku zbývala necelá hodina ještě jsme si v klidu vychutnaly dobrou kávu a drink.

Uvidím jaká bude situace a podle toho by to vypadalo, že bych se tento rok mohla do Olomouce ještě jednou vrátit. I když tedy zrovna ne v příjemné záležitosti, ale opět na zdejší zubní kliniku na další zákrok.

Nafotila jsem opět mnoho z růží, kterých zde najdete stovky ale jelikož jsem se věnovala rozáriu už před dvěma lety tady na blogu, spíš vám ukážu i něco jiného  z něj a z botanické zahrady, z části její venkovní expozice ....

Květinová mezihra ....

 

.... mezi výletováním pro odpočinek unavených

nohou. To bude zas dnešní podívání. Byť tentokrát jedno z dalších  monotématických. Letos mi neskutečnou radost udělaly na zahradě moje oblíbené luční květiny a polní květiny. Vlčí máky. Občas se mi tu na zahradě ukázaly po zimě kdy na stromech měli ptáci zavěšené lojové koule a občas z nich nějaké to semínko spadlo na zem. Vždycky jsem z nich měla ohromnou radost a snažila se, abych jich měla další rok víc. Nikdy se ale nezadařilo, prostě si rostly kdy chtěli a kde chtěli. Až vloni jsem si začala vysévat různé směsi květin a mezi nimi byl tu a tam i mák. Jelikož jsem odkvetlé likvidovala opravdu až co nejpozději, začaly se máky na zahradě objevovat ve větším množství. Letos jsem měla plný malý záhonek a krásně kvetly velmi dlouho. Zkusila jsem si z nich ponechat něco semínek a vysít je příští rok s dalšími barvami které jsem si letos koupila. Uvidím jak budu úspěšná ....

Tak nějak se podařilo .....

 

.... Stáně z Veverkovin vyhlásit její mračnou 

výzvu v pravý čas. Poslední dobou tu byly hodně zajímavé západy v kterých hlavní slovo měly právě mraky. Ale i v archívu jsem něco měla pro strejčka Příhodu a teď nastal právě ten správný čas na mračivé či mračné fotky ....

Po třech a něco dnech ....

 

.... kdy jsem sloužila jako hlídací babička

( teď se mi to střídá, buď hlídám Bobuli nebo Matesa) se zase dostávám k počítači. Vymáčená jak okurka v láku, protože vodouch Bobule využívala možnosti ráchat se ve velkém bazénu beze zbytku a tak už jsme do něj lezly ráno v deset a s malými přestávkami vylézaly kolem půl sedmé. Ale byly to krásné dny, protože se mi dostávalo spoustu lásky od toho úžasného stvoření. Jen mi přišlo strašně moc líto že končí jí i nám jedna krásná etapa života, protože za pár dní už jde do první třídy. Zatím pořád moc netuší jak moc velký obrat to v jejím životě bude, a já jen doufám, že jí to těšení nezkazí někdo z učitelů nebo spolužáků jako se to stalo mému synkovi. Tam tedy zapracovala na zklamání ze školy paní ředitelka která ho měla jako třídní. Ale zpět od školních problémů k dnešní poslední procházce po lázních. Projdeme se a zároveň sen podíváme do kraje ....

Když se řekne .....

 

.... kolonáda v lázních, každému naskočí 

úchvatná sloupová v Karlových lázních, nebo neméně krásná v Mariánkách či Františkových lázních. Prostě prostor uvnitř města s prameny kde je možné se procházet i za nevlídného počasí. Tak takovou by  jste v lázních Jeseník marně hledali. Zdejší kolonáda prochází lesoparkem a nabízí spoustu krásných výhledů na okolní hory a jejich vrchy. A pokud jste tu v době kdy kvetou rododendrony, můžete se navíc kochat i jejich krásou. Ale nebojte se, že by jste zůstali žíznivi, protože i ty prameny zde najdete. A já vás teď na procházku po ní zvu ....

Ej padá, padá ....

 

.... rosenka. A hodně. Navíc když do ní

zasvítí sluníčko vždy mne to donutí vzít foťáky (jeden se starosklíčkem a druhý s delším ohniskem) a jít zjistit co je kde na zahradě k vidění. Tentokrát bylo, a jako vždy to nejhezčí na travách. Tak krásné to vždycky je, že lituju toho, že ještě není k dispozici 3D objektiv a 3D focení. Převést ty tisíce drobných drahokamů jiskřících na listech trav jen do koukatelného 2D zobrazení je alespoň pro mne, vlastně zhola nemožná věc. (Ostatně to samé mám i se stromy) Stejně ale se snažím znovu a znovu tu krásu a třpyt kapiček rosy na všem kolem mě zachytit. A tak se pojďte zase v horku dnešního dne alespoň trochu osvěžit ....

Když je teď venku ....

 

..... abnormální hic, osvěžíme se jako nic.

Neboť jak známo lázně Jeseník jsou hlavně lázně jednoho živlu a to vody. No a ta teď, v těch vedrech, je víc než žádaným artiklem pro osvěžení. A věřte že jí bude dost. Ať v podobě lázeňských pramenů a lázeňských procedur, tak i jako krajinářského hravého prvku.

Notoricky známou procedurou je zde courání v ledové vodě různé hloubky kterou jsem si i já ráčila vyzkoušet na vlastní kůži. Naštěstí den byl slunný a velmi teplý, takže osvěžení přišlo velmi vhod. Jen tedy jsem si nemohla vyhrnout kalhoty výš než do půli lýtek, takže jsem tam vypadala oproti těm kteří se brouzdali do půli stehen jako paďour zbabělý ....

Sice asi zrovna není venku ....

 

.... počasí, které by lákalo opustit vodní plochy

a bazény kvůli procházce, ale takhle virtuálně to zas tak únavné a úmorné není, takže se dnes vydáme na poslední květnový výlet. Když byla vloni na podzim dcera s vnučkou v lázních Jeseník poprvé, nějak mi to nevyšlo abych se se zeťákem za nimi vypravila. Když ale jely letos v květnu, už jsem si nenechala ujít příležitost a tak trochu se vnutila. Čehož jsem vůbec nelitovala protože za a) překvapení vnučky které dcera neřekla že přijedu bylo opravdu kouzelné a za b) protože to byl krásně strávený den na krásném místě kam se hned tak nedostávám. Navíc procházka po okolí byla moc příjemná s výhledy které mám ráda. Na hory jarní, ne zimní .....

Opět si dáme malou ....

 

..... přestávku mezi výletováním, a podíváme se

postupně co mi kdy kvetlo na zahradě během květnových, červnových a červencových dnů. Připadlo mi že něčeho kvetlo víc a něčeho míň než jiné roky. Třeba okrasné česneky mi letos kvetly velmi málo. Astilbe taky, za to některé rozrazily se mi vysemenily po celém záhoně. Záhadou mi jsou růžové, které nemám už dost dlouho, a najednou mi rostou na dvou místech kdy nikdy nebyly. Za to modrý jsem buď rozdávala nebo likvidovala. Rozkvetly mi dvě rostliny eremurusu, a zašly mi obě Kleopatřiny jehly které jsem měla od Libby. Když jsem dnes obcházela velký záhon, tak jsem si říkala, že budu muset celý asi zrekonstruovat. Mnohé trvalky se už tak rozrostly, že dusí jiné, jiné mi zašly a zůstalo po nich prázdno, či jsem je zasadila, jako v případě host na jiné místo. Jenže na takovou práci musím mít fakt chuť, a když se s tím patlám sama, moc se mi do toho nechce.... uvidím jaká bude nálada a podle toho se do toho buď dám, nebo to nechám být 😉. Je pravdou, že po těch mnoha letech kdy mi dělal radost by si nějakou

 ozdravnou kůru zasloužil ....

Včera jsme skončili .....

 

.... s procházením kousek před další zastávkou,

a tou byla Valdštejnská zahrada. Je pravdou, že s Padesátkou jsme tam už jednou byly, ale jen v jedné její části. Tentokrát jsme šly do druhé, kde je velké jezírko. Z něj jste viděly fotky krásných koi kaprů, které byly v posledním vodním článku. U jezírka i podél cest krásně kvetly červené kaštany. Zakoukala jsem se i do zdejšího skleníku kde kvetly hvězdníky a bílá Kristova koruna. Obešly jsme si všechno kolem dokola a vracely se zpět alejí soch, prošly ven na náměstí před Valdštejnským palácem a odsud na Malostranské. To byla definitivní tečka za mým květnovým výletem do Prahy ....

Venku vládne zataženo a deštivo ....

 

.... a tak se budou hodit sluníčkové fotky

z předposledního květnového výletu. To se mi podařilo být na chatě celých deset dní a tak samozřejmě došlo i na naše již tradiční toulání s Padesátkou po Praze. Jako vždy se začalo na náplavce na farmářských trzích, tam máme místo scuku a procournutí se sice davy lidí, ale je to takové courání co v člověku navozuje dobrou náladu a pocit že je klidně třeba ve Francii, Anglii, Německu či jinde v nějaké jiné evropské metropoli. Zní tady totiž babylon jazyků mnoha turistů a myslím že i cizinců kteří zde pracují a žijí a jsou na  takové trhy zvyklí. Tady si dáváme v některé z mnoha zdejších kavárniček a kaváren svou dopolední kávičku a drink po kterém se tato setkání a procházení nazývá. Aperol tour 😁. A při kávě a drinku si rozmyslíme kam půjdeme.

Tentokrát jsme to vzaly přes most Legií na Kampu, odsud do ulice U Lužického semináře k Hergetově cihelně, pak dál do Vojanových sadů a z nich do Valdštejnské zahrady, na Malostranské náměstí odkud jsme se rozjely každá do svého domova. Tedy já do toho dočasného na chatě. Takže můžeme vyrazit? Ano? Tak jdeme ....

Jednoduše pampelišky .....

 

..... a myslím že už dál asi není potřeba

nic dodávat ....

..... no tedy asi ještě jedna tráva .... 😉

Od výletování si dnes ....

 

.... na chvilku odpočineme aby jsme nabrali

sílu na další putování a vrátíme se v čase zpět do května na jednu cestu do města v okamžiku kdy kvetly sakury. Zadařilo se mi zas po letech je odchytit, protože nebylo tak moc teplé počasí jak v minulých letech kdy odkvetly hodně rychle. Fotit je chodím do parčíku u místního gymnázia kde jsou už velké a letité stromy ....

Díky určité neznalosti, ale i vlastně .....

 

.... díky omylu, jsme další část putování 

skončili úplně někde jinde než jsme měli. Což se zas ukázalo jako ne úplně špatná věc. V případě deště, a ten se opravdu spustil už když jsme sjížděli z Pusteven do Dolní Bečvy kde byla naplánovaná zastávka na oběd, jsme tedy razili na poslední část výletu. Původně mělo jít o návštěvu muzea Tatry v Kopřivnici, jenže naše průvodkyně si to nějak popletly či co, a my skončili místo v muzeu Tatry v Old Timer muzeu. 

Špatné to vůbec nebylo, protože přece jen prohlížet si tolik aut která jsou v muzeu zrovna pro ženské, kterých bylo mnohem víc, není úplně to pravé ořechové. Tady byly taky, krásný, a bylo jich tak akorát aby se to člověku nezprotivilo. A ještě si mohl navíc posedět v útulném retro koutku u kávy nebo seběhnout po schodech dolů do cukrárny. Našlo se tu i pár opravdu raritních aut i autíček která by spíš člověk tipoval na šlapací než ta s motorem. A tak vás zvu na krátké zastavení. Více fotek najdete  v galerii zde .....

Ztratilo se spoustu času ....

 

.... a on tak rychle utíká. Máme tu konec července 

a já vám dlužím už tolik výletů. Ještě jsem neskončila ani s květnovými beskydskými zastaveními a už mám mezitím fotky z  dalších několika výletů po vlastech českých. A samozřejmě i mnoho fotek  květů divokých i těch šlechtěných, ba dokonce i něco málo exotiky. Takže se nebudeme zdržovat a vrhneme se na další ikonické místo České republiky, a tím jsou Pustevny.

Své jméno dostalo toto místo podle poustevny (pústevny) která zde byla v polovině 18. století postavená u první kaple na tomto beskydském hřbetu. Poslední poustevník jménem Felix zde zemřel pravděpodobně v roce 1874. Krása Pusteven přilákala členy frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť, kteří si dali za úkol zpřístupňovat odlehlá místa Beskyd, značit turistické trasy a stavět horské hotely a ubytovny. A tak v roce 1891 zde byla postavena první horská útulna nazvaná Pústevňa a po ní a vedle ní o tři roky později Šumná. Jelikož s nárůstem a velkým zájmem turistů brzy obě útulny přestaly stačit, oslovila jednota slovenského architekta Dušana Jurkoviče a ten pro Pustevny navrhl a postavil další dvě útulny ve slohu lidové secese Libušín a Maměnku.

Obě byly zpřístupněny v roce 1899.

Ale i toto bylo málo a tak v roce 1929 vzniká moderní horský hotel Tanečnica a v roce 1935 mezi Pustevnami a Radhoštěm hotel Radegast. Jenže Jurkovičovi útulny se během let pomalu dostávaly do havarijního stavu a až teprve v osmdesátých letech 20. století přišlo Valašské muzeum v přírodě s návrhem jejich rekonstrukce. Realizovala se až od roku 1995. V roce 1999 se otevřel znovuotevřela restaurace Libušín a v roce 2023 hotel Maměnka.

Ke zdejšímu koloritu patří už sto let i dřevěná Jurkovičova zvonička,  která byla v roce 1997 zrekonstruována též.

V roce 2014 ale došlo k ničivému požáru útulny Libušín, který prakticky zničil celou stavbu kde se nacházela i nádherná, umělecky cenná secesní jídelna. Šest let trvalo znovuzrození Libušína a tak 30. července 2020 znovu útulna otevřela své dveře prvním návštěvníkům.

K dalším stavbám patří i nová budova stanice lanovky z roku 2017 a Valaška - stezka mezi korunami stromů. 

Po jednom komentování ....

 

.... u Siraelxy na blogu, se mi o několik

dní později do mejlu ozvala jedna dáma, a nabídla mi jestli náhodou nechci spolupracovat. Že již spolupracují s řadou blogerek a tak jestli nechci rozšířit jejich řady. Trochu jsem popřemýšlela, vyzvěděla jak by spolupráce měla vypadat a nakonec kývla. 

Došly mi dvě poukázky na nákup do dvou e- shopů a poté jsem mohla napsat o své (ne)spokojenosti s výrobky plus dodat odkaz na určité zboží. Jeden z e- shopů má pod palcem veškerou zubní péči, což je jak určitě každý uzná, v dnešní době nedostatku míst u zubařů velice vhodný artikl. Pravda, bolavý zub si sami nevytrhneme, ale je v naší moci dělat všechno proto aby jich bylo co nejméně .... 

A teď se podíváme co všechno jsem vybrala.

Vzhledem k tomu, že používáme s mužem elektrické zubní kartáčky, jasnou volbou byly náhradní hlavice, které jsou hodně namáhané. Vybrala jsem si balení normálních a balení pro citlivé zuby. Musím říct že je opravdu rozdíl jestli se koupí originál nebo hlavice neoriginální. 

Další položka je bělicí pasta. Ty používám opravdu hodně, od různých značek, ale zatím jsem nezaznamenala nějaký zvlášť viditelný výsledek. Tudíž když jsem viděla v nabídce pastu s označením Extreme, řekla jsem si, že za vyzkoušení by to stálo. Zkouším pilně, ale zatím ani tady nějak markantní bělení nevidím.

Poslední položka nákupu byly pasty na citlivé zuby. To je záležitost

hlavně dcery, ta už dlouho s citlivostí zubů bojuje, a tak jsem pro ní vzala jedno větší balení past, protože u ní mizí hodně rychle. Tuhle značku používá a je s ní spokojená. Suma sumárum, spokojení jsme zatím všichni, i když u mě se viditelné bělení zatím neprojevilo. Zřejmě mám tmavší sklovinu, takže výsledek by se asi dostavil jedině při opravdu profesionálním zákroku u zubaře. A jelikož tuhle instituci zrovna nemusím, nezbude mi nic jiného než se spokojit s tím co je ..... 

Že je vám přes šedesát .....

.... to neznamená, že rezignujete na nákup 

pěkného spodního prádla. Alespoň já tedy mám moc ráda hezké, více či méně sexy (podle příležitosti) prádlo.  I když ho není komu předvést, tak pro vlastní příjemný pocit z toho že něco takového máte na sobě. A stejně jako Siraelxy, která si tam zakoupila nové plavky, i já si ráda kupuji prádlo u stejné firmy. U Astratexu. Paradoxně kdo mě na tuto firmu před lety přivedl byl kamarád, který se mnou konzultoval nákup pro svojí ženu. Prý, máte stejný vkus, tak co by sis vybrala ty. Musím říct, že já si tedy vybrala, a on na mou radu vybral i něco pro manželku. A tak od té doby pravidelně prohlížím, zkoumám a házím do košíku. Musím říct, že nejsem žádný drobínek, spíš více prostorově v některých partiích výrazná a tak mi vyhovuje velký výběr prádla, a to opravdu pěkného, v mé velikosti. Navíc na stránkách najdete i velmi dobře propracovaný návod jak se správně oměřit aby všechno sedlo jak má. A že sedne!

Jediné co si tedy moc netroufám vzhledem k postavě nosit jsou dámské legíny. Ano, mnohými zatracované jinými milované. Já tedy patřím k té první skupině, ve mě totiž evokují trauma z dětství kdy jsem musela nosit kamaše. Myslím že tím je postiženo hezkých pár generací, které si  peklo zvané kamaše zažily. Navíc i díky mé postavě jsou věc, která k ní zrovna moc lichotivá není. Ale nakonec jsem dala přednost pohodlí a domů si k dlouhým trikům koupila dvoje černé. Tříčtvrteční a dlouhé. Zjistila jsem totiž, že se mi v nich výborně zahradničí. Jsem zvyklá lozit po kolenou a to v džínách, mém nejoblíbenějším oblečení, není úplně pohodlné.....

Vloni jsem si zde koupila plavky a letos nějaké spodní kalhotky. Ale psssst, ty jsou jen mé osobní tajemství, které se hned tak někomu nevyjeví 😉

Myslím si, že když ....

 

.... že když se v roce 2012 stavěla v rožnovském

skanzenu rozhledna podle víc jak sto let starých plánů architekta Dušana Samo Jurkoviče nikdo si nedokázal asi představit, že o dva roky později se ukáže že to byla generálka na mnohem větší stavbu. Obnovu vyhořelého Libušína na Pustevnách. Obě stavby se stavěly stejně jak se stavělo před těmi sty lety, používaly se stejné postupy u všech prací. Od klempířských přes kovářské po tesařské.

Z Jurkovičovi rozhledny je možné vidět Vigantice, Hážovice, Tylovice, Kramolišov, centrum Rožnova s kopcem Hradisko, městské části Rožnova, obce v západní části Rožnovské brázdy či masív Radhoště ....

Na řadě je procházka ....

 

.... Valašskou dědinou. Vzhledem k tomu, že 

další cíl nás dvou byla i Jurkovičova rozhledna, a času nebylo nazbyt,  nevěnovaly jsme se úplně všem stavbám které v ní jsou. Ale podívat se do muzea, mlýna a juknout na kozla Vaška, který se klidně popásal na louce u jedné z chalup jsme musely. Stihly jsme to ale všechno naprosto v pohodě, žádný stres a krásně jsme se prošly. Dneska bude tedy zas o něco víc fotek. Ale nebojte, rozhledna bude mít svůj vlastní článek ....

V minulém článku jsme se rozhlédli ....

 

.... po části skanzenu jménem Dřevěné městečko. 

Podívali jsme se do kostela, prošli kolem obchodu a poštovního úřadu, i kolem dalších dřevěných domů. Dnes se tedy do některých podíváme i dovnitř, tak jak vypadaly když se v nich v minulém a předminulém století žilo. Jak mají tyhle skanzenové domy, chalupy a chaloupky občas rozličné podoby podle míst odkud jsou zrovna přivezeny, vnitřní vybavení se většinou moc neliší ať jste ve skanzenu na Vysočině, středních Čechách nebo na Valašsku. V chalupách bohatších sedláků jsou světnice pohodlnější a vzdušnější, v chalupách obyčejných chalupníků jsou co do prostoru i vybavení mnohem méně komfortní ....

Na rožnovský skanzen ....

 

.... jsem byla hodně zvědavá. Nejen kvůli tomu,

že se o něm všude psalo a píše, ale i díky setkání s ním na blozích jiných. Takže jsem jeho návštěvu velmi vítala. Asi jsem měla ale větší očekávání, možná právě kvůli tak velké popularitě jsem čekala něco jiného, ale za sebe (opravdu jen a jen za sebe) jsem byla docela rozčarovaná. Hned řeknu proč. Skanzeny mám ráda, o tom žádná, ale nějak mám pod kůží ten na Veselém Kopci plus Betlém v nedalekém Hlinsku. Asi jsem jimi nějak zhýčkaná, připadá mi že tam je víc rozmanitosti ale i takové jakési útulnosti. Možná proto, že jsou tam chaloupky a chalupy víc u sebe, že se k sobě tak nějak choulí. Je možné že na Valašsku byly a dosud jsou ty chalupy takhle rozeseté po kopcích. Možná že to pravé kouzlo je zde v zimě, možná při různých slavnostech. Ale asi zas bambilion lidí při nich taky moc kouzlo nepřidá. Nevím, ale pro mě osobně je prostě větší 

srdcovka Veselý Kopec.

Když jsme si rozdělili vstupenky šly jsme si s kamarádkou svým vlastním tempem a programem samy. Nejdřív se nabízelo Dřevěné městečko jehož ústředním bodem je kostel sv. Anny s tzv. Valašským Slavínem kde buď přímo leží nebo nepřímo přes svůj pomník mnoho známých osobností s regionem Valašska a Rožnovska spojených. Namátkou Emil Zátopek, Jiří Raška, Jarmila Šuláková ....

Minule jsme sledovali krásy země ....

 

.... ze vzduchu, dnes se zase vydáme na pevnou

zem sledovat je tak jak to známe nejvíc. Tedy o pevné zemi se dá mluvit jen obrazně, protože se pohybovala rychlostí zájezdového autobusu. Dáme teď chvíli vale květům a protože prázdniny už buší na dveře, a ty jsou samozřejmě věnované mimo jiné i výletům, podíváme se trochu po republice. Jmenovitě do Moravskoslezského, Středočeského a  Olomouckého kraje. Nejdříve navštívíme taková ikonická místa jakými jsou rožnovský skanzen, Pustevny a Radhošt, opět a zas Prahu, pak z rovin zpátky do hor a to do Jeseníku, a květnové a červnové výletování skončíme procházkou po Olomouci, kam jsem se opět po dvou letech vrátila. Jak vidíte, čeká nás chození, chození a zase chození. A než dojedeme na první zastávku kterou byl skanzen v Rožnově, podíváme se, jak je mým zvykem, na krajinu kterou jsem fotila z autobusu. proto doufám omluvíte na některých fotkách nehezké odlesky nebo tu a tam nějakou tu tečku, kterou nezpůsobil prolétající pták ale nečistota na skle. I když jsem se jim snažila vyhýbat jak při focení tak i zpracování fotek jak čert kříži, vždycky se tam nějaká chybka vloudila ....

Na tento zájezd jsem jela poprvé s místními důchodci. No tak už k nim taky patřím takže to jsem brala jako jednu z mála výhod. Navíc se jelo do míst která znám jen z vašich blogů nebo televizních dokumentů a těšila jsem se tak na to že je uvidím na vlastní oči. Program byl vskutku velkolepý. Skanzen v Rožnově, Pustevny, muzeum aut v Kopřivnici, Helfštýn a Štramberk. Navíc obě poslední místa s velkým stoupáním. Tak možná k Helfštýnu by se dalo vyjet autobusem, nevím, ale na Štramberskou rúru těžko. Když jsem to tak spočetla, došlo mi, že při odjezdu v šest ráno a návratu v šest večer, zbude nám čistého času na každé z míst tak hoďka a něco. A to vzhledem k tomu jakou rychlostí se valná část účastníků pohybovala se prostě nemůže podařit. A taky že ne. Jenže ne z důvodů nedostatku času, ale počasí. Holt jsem se těšila tak moc, že předchozí slunečné a teplé dny které šly krásně v řadě za sebou zrovna na ten náš musela přijít studená fronta s lijáky. Byť ráno tomu ještě nenasvědčovalo. Svítilo sluníčko a na polích a loukách podél silnice se válela krásná ranní mlha .....