neděle 29. července 2018

Chyba?!




Na ten víkend se těšila i netěšila. Všeobecně měla ráda různé kulturní akce a pozvánka
na vernisáž jeho fotografií jí velmi potěšila. Ta možnost, že alespoň na pár hodin se uvidí
nějak převážila nad vědomím toho, že tam bude i jeho manželka. Dokonce už dva dny před
onou sobotou měla trému jak malá holka. To jí překvapilo, protože nikdy neměla problém
s manželkami svých milenců. Jenže tenhle vztah je úplně odlišný od těch předchozích, i když
by jí to vlastně nikdy nenapadlo, že tomu tak může být. Na chvili dokonce zpanikařila, co případně
odpovědět na otázku odkud že se znají, zda jí vykat nebo tykat. Nevěděla co všechno o ní prozradil
aby to nevypadalo divně nebo podezřele. Když se ho na to zeptala, jen se pousmál a odpověděl, že
si s tím nemá lámat hlavu, že se nikdo na to ptát nebude a když, tak prostě se znají z práce a
až je seznámí, mohou si klidně tykat.... Dost se divila, protože ona by se zeptala. Ostatně asi
jako většina žen, když jim jejich muž představí svou kamarádku. Jasně, bude to dost těžké, být
tak blízko ale zároveň daleko a navíc hlídat každý svůj pohled a pohyb. Věděla, že se ho nebude
smět ani dotknout a to byl pro ní ten největší trest. Jak tak bloumala mezi zúčastněnými, nenápadně
se rozhlížela kolem sebe aby včas stačila zareagovat a raději se někam uklidit, kdyby přece
jen někde jeho manželku potkala dřív, než je představí.
Ona jí znala z fotek, jen nevěděla jestli je tomu tak i na druhé straně. Najednou se za ní
ozvalo: "Jsem rád, že jsi nakonec přišla, vy se ještě neznáte, to je moje manželka". Pomalu
se otočila a v tu chvíli byla moc vděčná za to že, občerstvení, které se na vernisáži podávalo je
venku, svítí sluníčko a tak může mít sluneční brýle. Před ní stála drobná ženička, sahající
svému muži sotva pod ramena. Ach jo, jak ty fotky lžou. To je nespravedlivé. Na nich vypadala jak
malý soudek a už vůbec ne na to, že je o deset let mladší než ona. To byl taky jeden z důvodů, který
jí stále vrtal hlavou, proč si najde chlap milenku o deset let starší než je jeho žena...
Měřily se navzájem ostražitým pohledem. Manželka a milenka, stály proti sobě a tázavě
se jedna dívala na druhou. Po chvilce zaváhání sundala tmavé brýle a podala jí ruku. Měla
drobnou ruku s pevným energickým stiskem. Ta energie z ní vyzařovala i na dálku a jí došlo, co ho
tak na ní asi před lety upoutalo. Nejdřív se dívala zamračeným pohledem, ale pak v okamžiku
když její pohled sklouzl na manžela se její tvář rozzářila úsměvem. "Jsem ráda, že tě poznávám, dost
jsem o tobě slyšela." Jedině ten hlas byl trochu nepříjemný, takový skřípavý a pisklavý...
"Můžeš nám lásko donést něco k pití?" A opět ta rozzářená tvář když se s tím přáním
obrátila na svého muže. Ale jí hlavně zarazil pohled, kterým se na svou ženu podíval. I v něm
byla ta zář, stejná jak u jeho ženy. Co to ksakru má být? Co tu předvádí? Je pravdou, že
nikdy o své ženě nemluvil špatně, neurážel jí, jak to dost často činí jiní muži, ale nějak
z něj vycítila, že tu a tam něco hodně zaskřípe a že něco u své ženy postrádá a jejich
vztah je hodně napjatý. Ale teď jak je viděla spolu, bylo znát jaká jsou sehraná dvojka, že
okamžitě jeden ví co chce ten druhý. Asi ne nadarmo si jí vybral jako manažerku. Najednou zaváhala, jestli
má vůbec cenu se dál masochisticky dívat na tu souhru a jestli by nebylo lepší se otočit na
kramfleku a zmizet pryč. Pryč odsud, daleko od něj, vymazat ho ze svého života. Ale slyšela se jen, jak
říká že by si dala kávu a nějakou minerálku. Ona začala něco vyprávět, ale pořádně jí nevnímala, jen
ze slušnosti tu a tam přitakala nebo přikývla, a rozhlížela se po jejím muži kde je. Zahlédla
ho stát o pár metrů dál u kávovaru. Zvedl hlavu a podíval se přímo na ní. Ten pohled byl
zvláštní, zkoumavý, hodnotící, ale i láskyplný. Teď už vůbec nevěděla, co si o tom všem má myslet.
Ale jedno jí došlo, a to, že musí okamžitě pryč. Jinak by se tu rozbrečela jak malá
holka, nebo se tu zalkne všemi nevyřčenými slovy i tím okamžitým návalem nenávisti
k sobě i k němu. Raději to vzala oklikou, aby se nemusela ještě jednou s jeho ženou potkat, i když
bude za tu neslušnou, že odešla tak náhle bez rozloučení a vysvětlení. Ještě zahlédla
zmatek v jeho očích, když postavil hrnky s kávou na tác, ale to už se raději otočila a rychle mizela
na parkoviště. Sedla do auta, a vyjela jak nejrychleji to šlo. Po párdesítkách metrů jí zapípala zpráva.
Jasně, chce vědět co se stalo, co měl znamenatten překotný ústup. Teď neměla vůbec náladu na
nějaké vysvětlování, snad až zítra, nebo za týden,kdy mají naplánované setkání. Po něm se uvidí
co bude dál, teď na to nějak nechce myslet, musí se vzpamatovat z toho šoku.
Sakra, kde se tedy stala chyba?