sobota 21. prosince 2013

Staroměstské náměstí....z ptačí perspektivy


S vyzvednutou kamarádčinou dcerou
jsme se konečně od Mariánského náměstí dostaly na Staromák a mohly se kochat jeho výzdobou a krásou s nasvícenými kostely a Staroměstskou radnicí...
Pomalu jsme procházely pod stromy ozdobenými tisíci žárovičkami a měli dojem že nad námi svítí světlušky. Počasí (8°C) ten pocit ještě umocňoval a tak jen nezbytná další medovinka odkazovala na to, že je před vánoci.
A když jsme nahoře na věži viděly návštěvníky kochající se tou krásou z vrchu, bylo rozhodnuto. Jdeme taky!
Já s druhou Luckou jsme tu byly kdysi jako žáci školou povinní, i když u ní to nebylo zas tak dávná vzpomínka a naše Lucka tam nebyla ještě nikdy. A tak jsme vystály krátkou frontu na lístky a vydaly se nahoru. Oproti dřívější době jezdí výtah až nahoru. Od přízemí po poslední sály až k patě středověké věže a i v ní až nahoru také...Vyjely jsme jen první část a tu druhou pěkně až k točitému schodišti které vede nahoru do místnosti z které se vychází na ochoz jsme vzaly pěkně po svých. I když se to nezdá je to pěkných pár pater.
Nahoře nás ale za odměnu čekaly nádherné výhledy na Prahu bližší i vzdálenější a uvědomění si jak krásné město to je....


Zvu vás tedy nahoru na věž....

Pohled na Melantrichovu ulici






Pohled na nejdražší pražskou ulici - Pařížskou




Tam dole byl popraven výkvět české šlechty. Ti nejlepší z nejlepších a nejstarších českých šlechtických rodů. Ale i humanisté a vědci. Jako třeba doktor jJan Jesenius nebo Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic....

Jakoby se nic nestalo....


Setkání po letech, které jsme
s dcerou absolvovaly před návratem domů
jakoby předešlo o několik dní tohle TT. Několikrát jsem se zmínila o dost těžkém prvním manželství.
Poznala jsem na vlastní kůži co to je domácí násilí a psychický teror. Co je to život s alkoholikem i jak je těžké rozhodnutí od partnera odejít. I když si každý kdo to nezažil řekně Ta ženská je blbá, proč si to nechá líbit? Ale věřte mi, není to vůbec jednoduché. Zvlášť když má člověk malé dítě a je bez prostředků. Je pravdou že v té době ještě musel zaměstnavatel vaše místo držet takže návrat do práce byl vcelku jednoduchý.
Měla jsem ale velkou oporu jak v mých rodičích, tak i v manželových. Oni byli ti kdo pro mne přjeli když už všechno dospělo do takového stádia že odchod byl jediné řešení a to i v zájmu bezpečí jak mého tak dceřinného.
Oni byli ti kdo mi pro prvních pár dnů zajistili azyl u nich v domě.
A oni byli ti kdo zaplatili nejvyšší daň když neviděli svou jedinou vnučku vyrůstat, jít do školy, prožívat s ní první zklamání v lásce a utěšovat jí.

Zmínila jsem tu i jak letos v létě se dostavil příslušník policie aby na dceru vychrlil že její otec je v blázinci. Byl to spíš šok pro mne než pro ní, protože ač jsem jí nikdy nic neřekla ona sama si to poskládala z různých souvislostí už dávno ale nebrala prostě nikoho jiného za svého otce než mého nynějšího muže. Tak je pravdou že si ani nemohla (naštěstí) na nic pamatovat protože naštěstí jsem odešla včas když ještě jí nebyly ani dva roky.
Mně se ale ohroně ulevilo protože jsme se mohly svobodně bavit o tom co kdysi bylo a nemusela jsem si dávat pozor na nějaké podřeknutí.
A překvapila mne ještě něčím jiným a to že by se ráda se svými dalšími prarodiči setkala. Různé okolnosti tomu nějak nepřály, až teprve teď když jsme byly v Praze. Domluvily jsme se s extchýní že se sejdeme než pojedeme domů. A tak jsme s určitým rozechvěním u obou z nás vyrazily směr Budějovická. Ovšem malý zádrhel tu byl. Vlastně dva. Za tu dobu se to okolo metra dost změnilo a za druhé j měla jen telefon na pevnou a ne na mobil a přeci jen když někoho třicet let nevidíte je určitý problém s identifikací....ale nakonec zafungovalo to srdeční spojení a my si konečně po těch dlouhých letech stály tváří v tvář.

Zašly jsme si do restaurace a za celé tři hodiny jsme tak trochu zavřely pusu jen u jídla....Překvapilo mne kolik toho dcera má se svou babičkou společného. Že á některé a zrovna ne příjemné vlatnosti po svém otci bylo jasné už za jejího dospívání, ale teď se ukázalo že její některé další vlohy jsou dědictvím po prarodičích.
Ale co bylo nejhorší krotit babičku v tom že nám chtěla pořád něco kupovat. Jak jsme se na něco o chvilku dýl zadívaly už nám to chtěla kupovat. Když jsme jí krotily tak nám pořád říkala že nám toho tolik dluží tak ať jí to dopřejem alespň trochu vrátit. Nakonec aby jí to nebylo líto jsem si vybrala svetr a dcera čepici. Nejvíc ale já dlužím jí, za to že nám dal ex pokoj a že netrval na tom aby si mohl brát dceru byla její zasluha. Zakázala mu to protože moc dobře jako učitelka viděla následky toho jak vypadaly děti po návštěvách u rozvedených rodičů i to jaké nebezpečí by hrozilo. Každá jeho volná chvíle patřila hospodě a alkoholu a proto nechtěla aby si dceru bral. I za cenu toho, že oni jí už nikdy neviděli....
A dneska se naše nově navázané vztahy ještě víc prohloubily. V tom nakupovacím fofru dcera tu čepici kterou si vybrala, nakonec v tom butiku nechala. Byla z toho hodně smutná ale nějak to přešla. Dneska ale zazvonil pošťák a dával mi pro ní balíček. Ano, domníváte se správně. Byla v něm ta zapomenutá čepice.....