středa 30. května 2012

Návrat paní A...

Proč návrat?
Protože už jednou jsem tu byla. Tenkrát jsem popisovala svůj (ne)vydařený Silvestr. Vzpomínáte? Jak mě vyšplouchla kamarádka když mne pozvala na hory a mírnyx týrnyx si zlomila nohu? Na krásný večer s Norbim ale vzpomínat nebudu, přes jeho smrt jsem se stále ještě úplně nepřenesla.

A kdo mne nezná, tak dovolte abych se představila. Jmenuji se Adéla Stránská. Jsem vcelku normální (co a kdo je dnes normální) ženská věku, kterému se eufemisticky říká "střední". Člověk si pod tím může představit ledacos. Obézní padesátku nebo vychrtlou a shrbenou šedesátku . Já jsem to čemu se říká "plnoštíhlá" nebo jeden umělečtěji založený muž mne nazval Rubensovská madona. V zrcadle ovšem vidím oplácanou padesátku s celulitidou která se moc ráda na sebe do zrcadla nedívá. Možná ještě tak od hlavy k pasu, to by šlo, dokonce ten pas mám stále pěkně viditelný....ale zbytek, no to se raději nebudu moc rozpovídávat. Každé ráno při pohledu do zrcadla si můžu s klasikem říci : Tak tohle ti můj milý přeju.

Mým každodenním šálkem čaje je sice káva, ale i stálý, lepkavý a neodbytný pocit osamělosti. V rodině, kde jsou další tři lidé, to možná zní trohu divně, ale je to tak. Z práce jsem byla zvyklá na ruch, a tak celodenní pobyt doma není zrovna to, co bych nazvala tím pravým ořechovým. Samozřejmě někdo může říct, že se mám, že mne živí manžel a já si můžu užívat doma, komu se to poštěstí, že....ale řeknu vám, není to zas taková slast. Prostě patřím mezi ty ženy které jsou celý den zaměstnané běháním kolem domu, zahrady, starání se o rodinu, která to ovšem nijak nevnímá a ani neocení. Ani sousedi, kterým se nelíbí že v neděli běhám se sekačkou po zahradě...Pche, kašlu na nějaké doporučení pana starosty o nedělním klidu.
S mužem který se mi vzdaluje mílovými kroky, a se kterým si máme čím dál tím míň co říct. S dospělými dětmi které se rozhodly pro mamahotel a nechce se jim z baráku. Ty mne berou jako domácího robota který všechno za ně udělá. Posbírá rozházené věci, vypere jim a porovná prádlo, uvaří a čeká...na co? Na díky? Jen občas si uvědomí, že tu taky jsem a milostivě mne vezmou tu a tam na nějaký výlet.
Osamělost tak krouží kolem jak sup a čeká kdy si bude konečně moci sednout na mršinu mé duše aby jí ve chvíli rozklovala a zbyla z ní jen holá bílá kostřička.
Takže se mi pak divte, že si chci jednou vyhodit s kopýtka. A co? Dopadne to katastrofálně! Tedy samotný večer ne, za to pak ta zbytečná smrt.....brrr, nějak mi není souzeno si jen tak užít a pak sbohem a šáteček.
A to mi taky na náladě nepřidává....
Jsem sama mezi lidmi a to je hodně nepříjemný pocit.
Chtěla bych mít vedle sebe někoho, kdo by mi řekl že jsem ještě pro něj přitažlivá.
Nechci běhat jak slípka po dvorečku svého života a kokodákat kolem svých kuřátek, která to stejně neocení.
Nechci být jen doplněk něčích životů, být stínem za někým. Chci být obdivována, milována, hýčkána, a zhrnována dary.
Nechci být zoufalá manželka a hlavně, nechci být osamělá tloustnoucí padesátka !!!!

Tak takové pocity jsou můj každodenní šálek čaje.....