pátek 22. června 2012

Jak si vedou....

....v kvetení moje minirůžičky.....
Voní ta růžová, to je odpověď
pro Ivet, a trochu změnila svůj květ.
Když jsem jí koupila byla víc žíhaná....
Ale i tak je na ní hezká podívaná...

I lososová si vede skvěle...
S bílou soupeří směle...
Ať ta či jiná, každá je kráska
která svou krásou oko vždy polaská...



Zamyšlení nad zradou....

Ano, tak, nad zradou. Je špatný pocit že vás někdo zrazuje, ale ještě horší je pocit že vás zrazuje někdo hodně blízký a vy přitom nevíte kdo to je. Víte jen že to je někdo z vašich přátel, někdo komu věříte xdesítek let a svěřujete se mu z věcmi které vás trápí, z kterých máte radost nebo z kterých máte zlost.
A on, z vám nepochopitelných důvodů, má potřebu to dávat dál ale nevidí, nebo neví jaký dopad to má. Na lidi. kteří s tím nemají nic společného, na dítě, a celkově na všechny kteří ho znají a mají ho za kamaráda.
Začínáte pátrat, přemýšlíte, vyhodnocujete, eliminujete a zase přidáváte různé své přátele, kombinujete a dáváte si dohromady souvislosti. A stáváte se paranoidní, protože přestáváte všem věřit.
Nakonec volíte zoufalá řešení a vypouštíte před různými lidmi různé průzkumné balony v podobě falešných zpráv a čekáte z které strany se k vám vrátí aby jste nakonec s definitivní platností zjistili kdo za tím vším stojí. Buď jste překvapeni nebo se vám potvrdí vaše podezření. Ať tak či tak, vždy to znamená konec dlouholetého přátelství a kamarádství a další ztracenou iluzi.

Je zlé když vás někdo zrazuje, ale je horší když je to někdo z těch kterým jste věnovali svou bezmeznou důvěru a své přátelství.....

Co uvízlo v Síti sítí....Labutě

Konečně hotovo!!! Bobeš je zbaven všech starých odrostlých chlupů a vypadá jak večerníčkový krysák Hodan. Taky mu tak říkám, protože i tou svou barvou teď opravdu krysku připomíná. A jelikož nemám své žádné aktuální fotky tak nezbylo než sáhnout do archívu obrázků z netu, které mi přicházejí a které ráda předávám dál. Tentokrát to jsou od profíků labutě....










A jedna černá kráska na závěr....


Zažila jsem si jednou s labuťákem dost nepříjemnou historku. Když jsme ještě jezdili lodí, měli jsme jí "zaparkovanou" ve Smíchovském přístavu a tam občas labutě zabloudili a loudili od nás lodníků něco k snědku. Lodě byly zaparkovány v takových stáních, kterým se říkalo domečky a okolo kterých vedla malá dřevěná mola. A v jednom tomhle domečku jsme stáli a obědvali, když se vedle nás na mole objevil labuťák a začal nám klepat na bok lodi a žebral o jídlo. Manžel už měl s labutěmi své zkušenosti a varoval mne před tím něco mu dávat, jenže já byla nadšená tím jak je labuťák "vlezlej" a i přes varování mu dala kousek chleba. A na problém bylo zaděláno. Chtěl samozřejmě víc a víc a nedal se vůbec odbýt. A začal být i čím dál tím agresivnější. Neplatilo na něj žádné HUŠ ani MAZEJ a vypadal na to, že nám snad do lodi přijde udělat inventuru zásob. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsme museli natáhnout střechu na otevřenou část lodi, jenže ani to ho neodradilo. Začal zobákem klofat do střechy, do boků a dokonce se mu podařilo protáhnout hlavu pod plachtou dovnitř. To už jsem si připadala jak v nějakém hororu a i dětem se už přestala labuťka líbit. Nakonec jsme museli vzít oba pádla a plácáním do vody a šploucháním na labuťáka ho zahnat. Nechtěl chlapec nechtěl, ale nakonec se přeci jen se vzteklým syčením sebral a odešel somrovat k jiné lodi.