21 února 2015

Naše strachy ......



Strachů máme v sobě nespočet. Ať se jim říká fóbie, běsy, démoni,
úzkosti pořád nás drží ve spárech. Stále se o něco, něčeho nebo někoho bojíme celý život. Jsou
nám věrnými průvodci ve dne v noci. Pereme se s nimi, zkoušíme se jich různě zbavit ale ony
se nás drží jak klíšťata. Nedají se zahnat. Možná tak někdy na chvíli se zmenší, zalezou do
kouta duše, aby při nejbližší příležitosti zas vyskočily a začaly hryzat s ještě větší intenzitou.
Já si těch strachů užívám v posledních letech dost a dost. Ať už je to strach o manželovo zdraví
v okamžiku kdy mi před očima z ničeho nic upadl do bezvědomí a já nevěděla co se děje, co bude.
Je to strach který vás dokáže ochromit a začne vás trhat na kusy. Nebo strach o to, jestli dokážete
dál fungovat tak aby vám neustále nehrozila z nějaké strany exekuce, by vás nenažraný stát
nechal alespoň chvilku nadechnout než se zas začnete potápět pod hladinu nezplacených závazků.
Strach z noci kdy víte že vás neutišitelná bolest zase odsoudí k tomu aby jste jí skoro
celou prochodili, kdy máte chuť mlátit hlavou o zeď aby jste ji alespoň trochu přehlušili.

Mým posledním velkým strachem byly tyto dva minulé měsíce, kdy bojujeme s Bobešovou nemocí,
která udeřila najednou a bez varování. Strach kdy jsem každou noc poslouchala se zatajeným
dechem jestli a jak vůbec dýchá, když ho pozorovala jak neutišitelně zvrací až k naprostému vyčerpání.
Strach takový, že se mi až dělalo fyzicky zle. Protože jsem nemohla vůbec nic dělat, jen doufat.
Někdo může namítnout Vždyť je to jen zvíře! Být to člověk chápu, ale zvíře? Nejde o to jestli
je to manžel, dcera, syn rodiče či některý z našich zvířecích mazlíků ten strach uvnitř je stejný
a stejně intenzivní a útočný. Dokáže vás dostat stejně na kolena a je neodehnatelný.
Někdy se s nimi snažíme vyrovnat tím, že děláme něco co zrovna není košer. Někdo je zahání
alkoholem, jiný přejídáním, další zas nadměrným nakupováním. V důsledku se ale ještě víc
trestáme protože to prvotní nadšení nebo skvělý pocit odezní a ještě víc si ty strachy uvědomíme.
A stydíme se za to jak jsme se chovali. Snažím se, ale stejně ten strach uvnitř nejde popsat
tak jaký opravdu je, co se mnou dělá, jak mi je. Snažím se ho nějak racionálně zbavit, zahnat,
uklidit někam hluboko aby nemohl už vylézt, ale v okamžiku něčeho nestandartního,
něčeho co vybočí z normálu je tu zas ......