Vzhledem k tomu, že fotky jsou staré měsíc a něco, nejsou zastoupené právě v trávě zářící pampeluchy. Tou dobou nejvíc kvetly orseje, křivatce a občas i někde podběly. A prvosenky, druhovým jménem vyšší. Ty mi ostatně na zahradě stále ještě kvetou a rozhodně s tím zatím skončit nechtějí. Ale teď začínají na záhoně kvést i jejich příbuzné prvosenky bezlodyžné, zoubkaté a průhonické. Ty už jsou i v jiných barvách než žluté .....
Po určité nechuti k psaní se zas najednou nakupilo spousta věcí, při vyjímečných slunných dní to byly nesmělé pokusy o práci na zahradě, a občasná procházka, pak nějaké záskoky v práci, hlídání, pobyt na chatě, a zase práce na zahradě. Konečně se mi podařilo posekat už značně přerostlou trávu, a teď musím ještě ostříhat stromy. Naštěstí ten největší se nám se synkem podařilo úspěšně o jedno patro snížit aniž by jsme z něj udělali jó moc velký paskvil, takže tím pádem je i míň odstraňování vlků. Po dvou letech jsem konečně i zasázela levandule které mi dovezla dcera a byly provizorně nasázené po celé zahradě na jejich definitivní místa.
A mezitím jsem vždycky občas vyběhla na zahradu a fotila co právě momentálně rozkvétalo nebo i kvetlo. Takže vlastně se zas budeme vracet v čase .....
letošní dokonce dvojnásobné výpravy do rezervace Králova zahrada která je na rozmezí Ústeckoorlicka a Svitavska. Vloni jsem nebyla a dva roky předtím za covidových opatření se tam de facto nesmělo, páč už to byl přejezd do jiného okresu a tenkrát jsme ještě byli natolik všichni vystrašení, že jsme taková nařízení dodržovali. Za sebe rovnou říkám, že při dalším takovém zákazu už bych na to zvysoka kašlala.
Letos jsem tam byla jednou s dcerou a jednou tady s fotokámoškou. Ani jeden den ale nevyšel sluníčkový protože to je pak teprve ta pravá nádhera. Ale voněly stejně krásně při zataženu jak při sluníčku. Co mne nadchlo, je to, jakým fofrem se v rezervaci zabydlují i podléšky a jak se sama o sobě roztahuje do šířky i dálky. I když po proběhlé revitalizaci potoka který tímto údolím protéká spousty bledulí přímo z břehů u cesty zmizelo, jiné se objevují na dalších místech, takže o osud rezervace se nebojím. Tedy pokud jako vždy nezasáhne ten největší škodič a to člověk. Fotek je hodně a tak jsem úlovky z obou dnů dala do galerie sem....
zatažených, deštivých, ba i někdy sněhových a mrazivých a jeden krásně slunný a teplý. Zrovna jak ten včerejší. Vytáhlo mne to zas na zahradu v dobré víře že zas něco udělám se záhony, třeba vypleju, nakypřím apod. jenže i při nejlepší vůli jsem s tím musela seknout. Zem je tak nacucaná a mokrá, že s jedním trsíčkem trávy člověk vytáhnul půl záhonu bahna. S největším úsilím jsem tak vyplela maličký kousek záhonku kam se mi vysemenily vlčí máky (hurá!) v počtu víc než dostatečném, abych jim tak udělala prostor pro rozvoj.
Jelikož si každý rok kupuji různé směsi květin kde jsou letničky, dvouletky i trvalky, ty smíchám dohromady a pak vysévám na různá místa a jelikož už je půlka dubna kdy je čas na setí, dala jsem sen do toho. Na ty jsem si už naštěstí záhonky připravila už minulý týden kdy se tak mezi stále upršenými dny našel jeden slunečný, takže jsem mohla včera vysít novou generaci. Ukázalo se, že mi zbylo dost semínek a tak jsem pro ně připravila ještě jeden malý záhon. Tedy spíš jsem ho jen prokypřila a vytahala z něj hromady orsejí a sasanek které se v tom stávajícím usalašily. Před dům jsem do úzkých pruhů pod okny vysela směs chrp s vlčími máky. Od nich jsem si vloni posbírala hromadu semínek tak jsem zvědavá jestli z nich něco bude. Jelikož mě celé velikonoce, ač jsem je tedy proflákala přímo ukrutně, bolelo rameno s kterým momentálně absolvuju rehabky, nechtěla jsem ho dál zatěžovat dalším rýpáním v zemi a šla jsem si hrát na terasu na ještěrku. A jak se to hraje? Inu vytáhne se ven lehátko a vyhříváte se na sluníčku, vstřebáváte teplo a říkáte si Už aby konečně svítilo i déle než jen jeden den. Dneska totiž zase od noci prší a prší a teplota je zas jen něco nad pěti stupni .....
za vyližprd. Jediný hezký, a to opravdu hezký slunečný a teplý až do večera byl včerejšek který jsem využila na procházku. Tedy trochu delší a taky jsem byla po ní docela uondaná. Je znát že mi chybí trénink. Jak v lítání v práci, tak v každodenním ježdění na kole a ostatně i v těch procházkách.... a to jsem si říkala jak na sobě budu makat když nebudu chodit do práce. Houby! Shnila jsem za tu dobu jak banán. Jen ty octomilky na mě chybí.
Dnešek je zas zatažený i když bez deště, ale tuším podle mé ruky, že zas nějaká změna k horšímu bude. No prosím, a už prší! Neba mě to, neba. Zahrada mokrá, záhony jak dno vypuštěného rybníka, samé bláto. Ovšem co bují je tráva. Ale kdy se bude moct dát sekat je ve hvězdách. Počítám že než se k tomu dostanu, bude půlmetrová. Když ne tady, tak na chatě určitě.
No a když je zataženo tak přijdou k duhu aspoň trochu sluníčkové fotky z doby kdy ještě na záhonech i v trávě vládly krokusy ....
mne zaujme opravdu hodně, tak mne začne mrazit vzadu na krku. Pokud je ta písnička opravdu špičková, tak mi občas stoupají i slzy do očí. Prostě se dostanu do nějaké jiné existence nebo jak to říct. Tohle se mi pravidelně stává u skladby skupiny Pink Floyd " Comfortably Numb " a tak jsem začala pátrat nejen po překladu textu, ale i po historii této skladby. To že je většina alb Pink Floyd koncipována jako ucelený příběh složený z mnoha menších je známá věc. A tato skladba je jeden z takových malých příběhů.
Vyšla v roce 1979 na jednom z nejslavnějších alb, dvojalbu The Wall. Je jednou ze tří skladeb na albu, kde byl spoluatorem krom Rogera Waterse pozdější lídr skupiny David Gilmour.
Je to jedna z nejslavnějších skladeb Pink Floyd, díky dvěma famózním kytarovým sólům Davida Gilmoura. Ostatně právě závěrečné sólo písně se v časopisu Guitar World umístilo na čtvrtém místě ve stovce nejlepších kytarových sól v historii. V hlasování na serveru Yahoo získalo kytarové sólo první místo u diváků programu Planet Rock, a časopis Rolling Stone umístil tuto skladbu na 314. místě z 500 nejlepších skladeb všech dob.
A ta skladba - příběh? Pochází z Watersova zážitku při koncertním turné Animals v roce 1977 kdy při hepatitidě musel dostat kvůli bolestem utišující injekci. The Wall je příběh hlavního protagonisty Pinka. Rockového zpěváka který se cítí osamělý a nedokáže odolat tlaku z postavení rockové hvězdy (ve filmu z roku 82 ho hrál Bob Geldorf) a těsně před vystoupením v hotelovém pokoji zkolabuje. K Pinkovi je přivolán lékař aby mu dal injekci která ho postaví na nohy, a tak skladba je vlastně dialogem mezi Pinkem (David Gilmour) a doktorem (Roger Waters).
Při aranžmá písně do finální podoby vedli Gilmour s Watersem ostré spory, Gilmour si jí představoval oproti albu mnohem ostřejší a Waters zase chtěl ono slavné sólo už na začátku skladby.
Tohle sólo neuslyšíte zahrané ani jednou stejně. Na všech koncertech které jsem slyšela a viděla a tahle skladba byla hraná tomu tak opravdu bylo. Můj názor je ten, že na tomto vystoupení se asi nejvíc podobala Gilmourově představě ....
Comfortably Numb
Roger Waters, David Gilmour
Haló Je tam někdo? Jen kývni, jestli mě slyšíš Je někdo doma? Tak jdeme na to Slyšel jsem, že ti je čím dál hůř Takže, mohu zmírnit tvoji bolest a postavit tě opět na nohy Odpočívej Nejdřív budu potřebovat nějaké informace Jen základní údaje Můžeš mi ukázat, kde to bolí
Nemám žádnou bolest, ale vy se ztrácíte jako lodní kouř v dáli na obzoru, vracíte se jen po chvilkách, vaše rty se pohybují, ale já neslyším co říkají
Když jsem byl dítě měl jsem horečku Pociťoval jsem své ruce jako dva balóny Nyní mám opět ten pocit Neumím to vysvětlit, stejně byste to nepochopili Tohle nejsem já Stal jsem se příjemně otupělým
Tohle video je z úplně posledního vystoupení Pink Floyd v původní sestavě. Odehrálo se v roce 2005 v rámci projektu koncertů Live 8 organizovaných Bobem Geldorfem (Pink z filmu The Wall). Tento se odehrál v Londýně dvacet let po prvním Live Aid kde patřilo k vrcholům ikonické vystoupení skupiny Queen zachycené naprosto věrně ve filmu Bohemian Rhapsody. Pink Floyd se tu opět sešli v původní sestavě po 24 letech. Tentokrát už opravdu naposledy.
Doufám, že malá odbočka od velikonočního shonu vám nevadila .....
mraky. Ze dvou výprav do bledulkové rezervace Králova zahrada, z toho co mi rozkvétá na zahradě, protože toho se nikdy po zimě nemůžu nabažit, i z okolí či případně z mých hrátek doma. Prostě kytičky vládnou ve všech mých fotkách. Ať už proto, že svoje nové starosklíčko jsem si zamilovala protože si s ním můžu hrát zatím na nikoušovi, na nexík mi teprve redukce přijde, nebo proto že zkouším nový objektiv který jsem si pořídila místo rozbitého u kterého by oprava vysoko přesahovala jeho cenu. A v neposlední řadě to je prostě euforie z nadcházejícího jara a slunečných, snad někdy i teplých dní, kdy se všechno o překot dere ven ....
tak. A z výšky je opravdu na co koukat. Je tak jasné, že další výstupy
na sebe nenechají dlouho čekat. Záleží na tom jaké bude počasí a já budu moct jet na chatu aniž bych tam jen topila a čučela z okna jak chumelí nebo leje ....
vyhlídky. Kdekoli a na jakékoli město či místo. Takže je jasné, že teď vás budou čekat vyhlídky na Prahu. Možná vám přijde že je jich nějak málo, na to že oken z kterých se na Prahu díváte je celkem dvanáct, ale já některé nechávám do samostatného černobílého článku, protože díky hodně proměnlivému počasí byla obloha nad Prahou hodně dramatická a na těch čb to vyniklo mnohem víc. A ještě jeden důvod, prostě nějak mě teď čím dál tím víc to čb provedení fotek baví, a to nejen u měst ale i u květinek. Takže vás zvu na pár obrázků z ptačí ale i z normální perspektivy .....
