15 února 2013

Hádej, hádej, hadači...

Dlouho tu nebyla žádná hádanka a tak sem s ní.
Je ve dvojím barevném provedení a jsem zvědavá jak rychle
si s ní poradíte. Tentokrát patří mezi ty trochu těžší, anebo
možná ne....to se uvidí

Vzpomínky podruhé....

Záplavy v roce 97 začaly celkem nenápadně. Jeden den přišla bouřka a kroupy.Ale za to pořádné. Lítali jsme kolem auta (tenkrát to byl Olcit) a házeli na něj deky, Já obíhala kolem své nové magnólie a nadávala jak mi u ní kroupy rozšvihávají listy, před domem nám právě dělali kanalizaci a na ní měl přijít chodník, takže bylo teprve všechno zasypáno pískem. Domnívali jsme se, že to je taková letní bouřka která se přežene a bude klid. Jenže nebyl. kroupy sice přestaly ale déšť ne. A ani v dalších dnech neustával a řeky se pomalu začínaly plnit a plnit a pak přetékat a vylévat se do krajů, do vsí a páchat škody a brát životy. Nikdo si do té doby nepřipouštěl že by po všech možných regulacích řek k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. A to mělo být o pár let později ještě hůř, a měla to odnést Praha a vůbec okolí Vltavy a Labe.
Tady u nás vsí protéká taková malá říčka, spíš větší potok, přes rok je v ní tak maximálně třicet centimetrů vody a od našeho domu je vzdálená tak padesát metrů, dost pod úrovní terénu a navíc máme dům vystavěný na metrové podezdívce nad terénem. Tím jsme se utěšovali když jsme pozorovali jak den za dnem a hodinu za hodinou řeka stoupá a stoupá. Sama o sobě pro nás velkou hrozbou nebyla, co bylo tak to je jeden z největších rybníků v kraji z kterého voda odtéká právě do téhle říčky. Ten se totiž naplnil po okraj a hráz začala povolovat. Patří rybářskému svazu a je to rybník chovný a nikdo z nich nechtěl povolit, aby se voda začala upouštět rychleji než se rybník plnil. Mlelo se o ztrátách, práci a všem možném, ale už nikdo nechtěl slyšet o tom, co by se mohlo stát kdyby hráz praskla a zatopila vesnici pod rybníkem a co by napáchala následná vlna na řece dál.v okamžiku, kdy hráz opravdu začala povolovat museli uznat že je reálná hrozba protržení a urychleně zvedli stavidla. A děly se věci, řeka se najednou začala blížit velkou rychlostí k našemu domu, a my začali stěhovat na půdu psy, kočky, papoušky, peneženky a doklady. Před oběma vchody byly už naskládané pytle z pískem a jen se čekalo co bude. Přišel večer a přestávalo být vidět ale voda stále stoupala. Z chodníku byla řeka s peřejemi a víry které se točily kolem dosud nezadělaných kanálů, hučela víc a víc a nervozita rostla a rostla. Některým lidem, kteří bydleli přímo u řeky voda protékala skrz dům okny a někteří už na svých zahradách jezdili vodní slalom na loďkách.
Děti to braly trochu jako dobrodružství, trochu jako bojovku ale naštěstí usnuly. my s manželem drželi stráž a stále hlídali jak voda stoupá. Přiznávám, že já odpadla ve dvanáct.....
Ráno jsem se okamžitě letěla podívat z okna jak vypadá situace a zjistila jsem, že máme před domem vodní příkop hluboký metr a půl a stejně tak široký a plný vody. Ta totiž všechen písek vymlela a odnesla do zatáčky silnice kde vytvořil metrovou hradbu.....Od manžela jsem se dozvěděla že nejvýš byla v noci voda u našeho druhého schodu, což je bráno na výšku hladiny + tři metry nad normál. Aby jsme se dostali z baráku, dali nám hasiči přes ten vodní příkop dveře od nějaké kůlny, které se u nás zarazily.

Nemuselo to vůbec dojít až tak daleko, respektive vysoko, kdyby se rybáři rozhodli včas a dali přednost bezpečí před penězi. Nakonec stejně tím, že museli tak rychle začít vodu odpouštět o spoustu ryb přišli a nám ještě dva dny po opadnutí vody nosili psi dom uhynulé a řádně smrdící ryby ze zahrady.....

A tady jsou ty slíbené fotky, nejsou kvalitní, protože pocházejí z oskenovaného
kinofilmu a fotil je můj tenkrát dvanáctiletý syn. Ta první je focená
kousek od našeho domu, časově tak nějak kolem čtvrté odpolední ,
kdy upouštění teprve začalo, poslední je focená dnes, ze stejného
místa pro ilustraci jak hluboko a daleko řeka je. I podle zábradlí
v dálce z kterého kouká nad hladinu jen nějakých třicet centimetrů
je vidět o kolik voda stoupla....

O vzpomínkách....

Vzpomínky.....téma které mne v poslední době dost pronásleduje. Vzpomínky na dětství strávené na naší bývalé chalupě se mi začaly vracet díky tomu, že umřel tatínek a já mu blahořečila za to, jak krásné dětství a dospívání jsem tam díky němu mohla zažívat. Při třídění fotek v počítači jsem objevila čtyři fotky z června roku 97, kdy republikou proběhla první vlna velkých a tragických povodní a vzpomínala na to jak to bylo u nás. Další vzpomínky se vázaly opět k chalupě ale už do doby kdy mi bylo osmnáct, prožívala jsem tam své velké prázdninové lásky i veselé chvíle na venkovských zábavách a to proto, že mi psal kamarád, že by se opět měl na chvíli z Kanady ukázat jeden z nás, veselých harcovníků po zábavách, bálech a pod. Naše minulé setkání bylo totiž úžasné a břicha nás od smíchu bolela jetě při cestě domů....
Vzpomínky nás provázejí na každém kroku, uchováváme si vzpomínky na blízké, na lidi kteří se v našem životě dlouho neohřáli, leč setkání s nimi bylo v něčem pro nás přínosné, na věci dobré i ty špatné. Vzpomínky si nosíme sebou stále v hlavě a srdci, archivujeme si je pro čas, kdy nám přinášejí úlevu když je nám opravdu zle na duši, vracíme se k nim, když nám někdo ublíží, někdy se vynoří zcela nezvaně a připomenou naší temnější stránku. A když už si nevybavíme to co bychom chtěli, pomáháme si jinou formou vzpomínek a to fotkami. Já osobně věřím, že největší ztrátou pro lidi kteří vyhořeli, nebo jim dům vzala voda je ztráta fotografií. Tím totiž jakoby člověk přišel o polovinu vzpomínek. Všechno se dá nahradit, koupit nové ale ty zázraky zachycené na fotografiích, lidé dávno zemřelí, věci které již neexistují už se nikdy nahradit nedají....
Přijít o vzpomínky je možná smutné, ale ještě smutnější je nemít na CO vzpomínat.....