27 listopadu 2019

Anděl pro ...





.... Andílka. Který tedy byl občas hrubě k zabití. Když jsem tu měla na blogu fotky anděla, kterého jsem šila pro jednu zadavatelku patřící do "rodiny", která se ale díky tomu domnívala, že bude za hubičku a když se dozvěděla že je za peníze už ho nechtěla, a já si posteskla, že mi tu zůstane, dcera se přihlásila, že by si ho vzala. Jenže článek viděla i paní, která anděly sbírá a napsala mi, že by se jí do sbírky hodil, protože žádného takového ještě neviděla. Takže anděl putoval k ní a dcera ostrouhala. Slíbila jsem jí, že tedy pokud stále má zájem, udělám jí jiného. No dopadlo to jak s tou velkou. Rok jsem na šití ani nesáhla a dcera mi furt připomínala kde je anděl. Konečně jsem se okamžitě po došití té velké panenky pustila i do anděla. A protože sliby se mají plnit aspoň o vánocích (no v tomhle případě před vánoci) mám pro dceru k svátku konečně anděla hotového ....

26 listopadu 2019

Ještě jednou ...




.... voda a zbytek našeho splavu. Práce na řece pokračují, zatím se obkládají břehy kameny, nějak mi vrtá hlavou, jestli se ještě budou zpevňovat betonem nebo zůstane jen při poskládání. To by při velké vodě asi ztratilo své opodstatnění, protože by je to brzy vymlelo. No, odborníci asi vědí co mají dělat ... Jen to nechápe celá rozladěná vesnice, protože tyhle úpravy zabily všechno, co v řece žilo ....

24 listopadu 2019

Už se to ...




.... blíží. A pokud bychom si toho náhodou nevšimli, tak oni nám to rychle připomenou. Že kdo a co? Kdo - televizní a rozhlasové reklamy a super, hyper a megamarkety. A co? Vánoce! Slovo, z kterého mám už pěkných pár let osypky.

 Protože posledních deset let je v naší dříve normální a docela harmonické rodině velká krize jak ekonomická tak citová, a to díky mužově neschopnosti a neochotě řešit problémy jinak než alkoholem, z toho vyplývající můj strach o to, aby se mu někde něco nestalo, z jeho strany zas nezájem o cokoli jiného než jen sedět v křesle, čučet na tablet a popíjet pivo. Teď, po jeho loňském kolapsu je jen změna v tom, že to je nealko. I když .... už párkrát, pokaždé když zmizím, a byť by to mělo být jen na noc (jak se domníval) najdu doma zátky od normálního piva. Vysiluje mne se jakkoliv už kvůli tomu hádat, rozčilovat se .... řešení téhle situace by vždy postihlo hlavně mne. Takže prostě připomínka vánoc, které jsem měla vždy ráda a těšila se na ně, mne teď prostě nesmírně leze na nervy. A pokud se nic nezmění, situace bude stále stejná. Sice se snad začalo trochu blýskat na lepší časy, polovice dostala nabídku od pražské firmy, od které bere zboží aby převzal servisování kopírek a tiskáren v moravských a moravskoslezských Globusech, což opravdu znamená od Brna po Havířov. Jenže deset let citového prázdna už asi nevymaže nic. Na to jsou i vánoce krátké ...

Jednu věc ale dodržuju každý rok. A to adventní výzdobu a to hlavně tu světlíškovou. Nástupem podzimu a zimy mne ubíjí neustálá tma, a tak si jí alespoň nějak musím prosvětlit. Včera jsem využila toho, že nepršelo a poopravila umístění světýlek ve velké túji, namotala jiná na keř ibišku a tím, že jsem koupila oblouk na pnoucí růži, přibylo mi další místo kam je možné nějaká dát. Natahala prodlužováky a oprášila časovací zásuvku. Na tuhle dobu jsem si nechala zkrácení, alespoň částečné, už hodně přerostlých tújí abych je využila na výzdobu truhlíků. Ty začnu tvořit teď v týdnu, abych měla vše připravené do příštího víkendu, kdy advent v neděli začíná. Vymyslela jsem si girlandy s chvojí, takže bude potřeba hodně makat abych to postíhala, pět oken plus dveře je práce jak na kostele. A na ně samozřejmě světlíška .... spěchám i kvůli tomu, že na první adventní neděli mne také čeká první adventní výlet, tak v sobotu musí být všechno připravené.
P.S. Tohle není můj stromek, fotila jsem vloni v Litomyšli ....


21 listopadu 2019

Záhon ...




.... který je vlastně dominantou, centrem a místem mého většinového květinového focení je vcelku malý. Tak 5x4 plně osázené metry. I když se mi zdá, že tam ještě je furt dost místa na další kytky. No po letošním masivním dosázení asi chvíli počkám až se trochu kytky rozrostou a pak se uvidí jestli budu pokračovat. 
Dost často tu čtu : " Ty musíš mít hotovou botanickou zahradu! "
Není tomu tak. Mám jen tenhle záhon, pak úzké účko kde jsou spíš keříky, ale hlavně pivoně. To na své dosázení i něčím jiným čeká, i když teď na podzim tam přibyly okrasné česneky. Ty tedy při mé posedlosti touhle cibulovinou budou na mnoha místech. Dál pak celý tulipánový a růžový záhon podél terasy. Ten má tak 5x1m a půlmetrový rantl kolem jezírka, jehož valnou část tvoří hyacintoviště a zbytek okrasné trávy. To je celá moje kvetoucí botanická zahrada. 
Na základě těch komentářů mne napadlo udělat takový časosběr, záhon v běhu času. Takže se můžete podívat na zákulisí mých květových fotek ....

20 listopadu 2019

A když už ...





.... jsme u těch ne zrovna povedených fotek, můžeme v tom pokračovat dál. Tentokrát mlha nebyla, tentokrát to bylo s foťákem a tentokrát jsem to zvorala já. Vyběhla jsem totiž za veverkou, která si hopsala po zahradě, a nezkontrovala si nastavení foťáku. A jelikož si hopsala hodně rychle pryč, naháněla jsem jí při jejích různých krkolomných akcích na stromech. Ovšem jak to dopadlo, jsem zjistila až při stažení do počítače. Několik méně nepovedených z těch hodně moc nepovedených tedy dnes, protože momentálně není co, přidávám ....

19 listopadu 2019

Včera ...







.... večer, když jsem se vracela z práce byla krásná mlha. Tedy přesněji, byla krásná mlha do třetiny vesnice. U nás nejen že nikdy neodpovídá počasí jakékoli předpovědi, ale není stejné ani po celé vsi. Na jednom konci je zataženo, uprostřed krápe a na druhém konci leje jak z konve. A nesloučí se to v jednu možnost. Stejně tak je to kolikrát i se sněhem. Čím hlouběji zacházíte do vsi, tím víc ho je. Včera to s mlhou bylo stejné. Od fabriky za první most mlha hustá a pak, jak když střihne, jasno, vymetená obloha a jen za zády se ztrácející svět v nicotě. Co mne zaujalo, byly stíny které v té mlze vrhaly stromy kolem silnice. Do práce foťák nenosím, takže jsem si říkala, zkusím mobil, vždycky to můžu smazat když to k ničemu nebude. Docela to šlo, fotky jsem ještě trochu doupravila a tady jsou. Ale stále to je mobil, takže přece jen kvalita nižší ....



18 listopadu 2019

Zbytek barev ...





.... které ještě jakž takž někde v přírodě jsou, byly mým včerejším cílem. Bylo krásně, tedy až na ten vítr, a tak i když jsem původně chtěla hrabat na zahradě listí, jsem vzala přízemáky a šla na procházku. Jenže fotit s tím jelimánem Myšpulínem na vodítku, protože pustit ho znamená lítat za ním, páč mladej pán ignoruje veškerý příkazy typu čekej, ke mě a zůstaň. A navíc prostě ke mě nechce jít. Takový je od začátku. Hravý, vítací, ale jak na něj natáhnu ruku k pohlazení, uskočí a z bezpečné vzdálenosti na mě čučí. A zatím jako jediný se tohle nenaučil ani od Bobeše. Ostatní štěňata se vždy učila a naučila od starších psů, ale Myšpulín stále vzdoruje. Bobího už moc na procházky brát nebudu, včera už jsem ho musela i poponášet, ty jeho zadní nožky už to nezvládají, a tak se ten jeliman nebude mít od koho dál učit.
Takže díky tomu, že v okamžiku kdy jsem zaostřila, Myšpulím zabral a fotka byla v háji. A tak jen pár ze včerejšího svátečního odpoledne. Někdo byl fotit na Václaváku, já v klidu lesa 😉....

17 listopadu 2019

Modrá ...





.... je dobrá, už je to tak. A když se k ní přidají i chameleonky máte dnešní téma. Modré květy a ty, které během kvetení mění svou barvu. Je to předposlední vejškrabek fotek z archívu, a nastane bída. Až do prosince, kdy začnu rejdit po adventních výletech. Tak dneska mějte trochu shovívavosti, je to takový ubohý zbytek ze dna archívu ....

16 listopadu 2019

Když přišel ....





.... mráz. Tedy nevím jestli přišel z Kremlu či odkud, jedno je jisté, že mi pěkně poničil kvetoucí chryzantémy. Tedy v jakéms takéms tušení jsem si většinu květů nastříhala do vázy, ono se mi teprve začínají zabydlovat a tak to je tak jeden stonek ale s mnoha květy. Nicméně to co tam zbylo bylo do rána hnědé. Naše nadmořská výška a záhadné počasí které nikdy neodpovídá ani Čechám, Moravě, Slezsku a už vůbec ne dalším částem naší republiky těmto mým oblíbeným květinkám prostě moc nesedí. Už jsem přešla na ty jednoduché drobnokvěté odrůdy, ostatně ony jsou moc krásné, ale prostě rozkvétají dost pozdě a tak většinou ještě dřív než můžou ukázat svou krásu přijde mráz a je po ptákách. Co mne ale letos překvapilo jsou čemeřice. A proč? Nekvetou! posledních pár let mi totiž touhle dobou pravidelně kvetly, ale letos se nějak chovají jinak. Asi tuší tuhou zimu. 😉 Byl první máj tedy ehm, listopad, svítilo sluníčko a já vzala foťák, starosklíčko, mezikroužky a vyrazila na omrzlou zahradu ....

15 listopadu 2019

Pro vodní ....





.... fotky z doby před měsícem, se dnes vrátíme v čase. Focení vody, obzvlášť nějakých vodopádů, vodopádků či peřejí si tady neužiju. Řeka, tedy spíš to co tady za řeku vydávají, ale vypadá to spíš celý rok jak prázdné koryto, si nikde moc nezaskáče a to samé i Srnovský (Skuhrovský) potok. I když na něm už tu a tam nějaká živější voda poskočí. Jediné místo kde se dalo fotit proudící vodu byl splav kousek od našeho domu. Jenže ten mi v rámci revitalizace řeky a protipovodňových úprav rozbagrovali a nový stavět nebudou. Poprvé jsem měla možnost tak na jeho zbytcích fotit malé peřeje. Začal podzimní výlov a tak z rybníka nad námi upouštěli o něco víc vody než během celého roku. Využila jsem toho a šla ty malé peřeje fotit. Fotila jsem dokonce dvakrát, podruhé byl ještě vyšší stav vody, ale to zas nechám na jindy ....

14 listopadu 2019

A to bych ...





.... nebyla já, abych slovy Padesátky, nefotila furt nějaký roští. Pro ní je roští všechno co kvete, má zelené listy a roste v přírodě i skleníku😄. V pokročilém podzimu už toho zas tolik v přírodě nekvete, nicméně pár kvítků se ještě našlo, a když se k tomu přidaly nějaké ty houbičky na spadlém kmeni a zajímavá struktura kůry starého dubu něco přírodnin se nastřádalo ....

13 listopadu 2019

Tour de beer ....




.... tak by se dal překřtít náš dlouho plánovaný výlet s Padesátkou. Šlo opravdu o dlouho, neboť jsme se na něj domlouvaly už někdy na jaře, nicméně různé nešťastné okolnosti nám to vždy zhatily. Konečně na něj došlo o svátečním prodlouženém víkendu a nakonec jsem ráda že to vyšlo právě na ten teplý a slunečný podzim. To jsou totiž Brdy nejkrásněji vybarvené, protože zde roste hodně buků a dubů a ti vnášejí do zeleně jehličnanů světlo a barvu. I když to sluníčko si s námi nemile zahrálo, neboť sice od rána svítilo, ale jen co jsme zvedly kotvy z první zastávky, zalezlo za mraky a definitivně zmizelo ze scény. 
Náš plán byl následující. Vyzvednu Míšu u autobusu, zajdeme na kafe do chaty (byla samozřejmě zvědavá na mé doupě neřesti ;-) ) pak lesem do Kytína kde si dáme před dlouhou cestou do kopce malou vzpruhu v podobě pivka ve zdejším stále ještě novotou zářícím pivovaru, dále pak prohlídka nejstarší trampské hospody v Brdech, U Dernerů, ovšem známější pod názvem U Čunčí huby a odtud ještě chvíli do kopce a pak už jen po rovině až k baroknímu areálu Skalka. V případě potřeby i zde doplnit zásoby tekutin. Pak se skulit dolů do Mníšku a zakončit výlet v cukrárně U Jarolímků.
No, trochu nám nevyšel ten konec, protože se nám
v Kytíně sedělo tak dobře, že jsme nabraly mírný skluz, navíc jsme se zdržely i tím, že jsem nám k obědu smažila bedly, které jsem měla připravené pro návštěvu z předchozího dne a když jsme dorazily dolů, cukrárna už zavírala. Čímž ovšem vznikl důvod proč by měla Míša příště zas dorazit. A aby to nebylo jen o tom jídle, můžem si obejít tři rybníky a podívat se na zámek. Takže vzhůru, tedy v tomto případě šup dolů, do Kytína ....

12 listopadu 2019

V dnešní ....





.... smutný a ucamraný den přijde sluníčko vhod. Aspoň to na fotkách. On to vlastně de facto byl i poslední sluníčkový den toho prodlouženého víkendu, druhý den, na dlouho plánovaný výlet s Padesátkou už to bylo jo a ne. Chvíli svítilo, a pak se natáhly mraky až do večera. Ale zatím ještě svítí, vracíme se od rybníka zpátky a procházíme do střední části parku. Tady se mezi stromy strhla přímo listová chumelenice, ale nějak se mi jí nepodařilo zachytit, na to prostě nemám pořád ten správný grif ....

11 listopadu 2019

Hrad Vargač ....




.... jsem blíže viděla poprvé před šesti lety, a dost mi bylo líto v jakém stavu se nachází. Ostatně článek si můžete přečíst tady "Hrad Vargač". Tehdy mi do komentů napsal jeden dobříšský obyvatel jak to doopravdy z hradem a jeho opravou je. Je stále v soukromých rukách, a i když to jde pomalu, asi se tu něco děje. Tedy co je určitě nového, jsou okna po celé budově. A že jich je požehnaně. Ono největším problémem celé rekonstrukce jsou velice necitlivé zásahy do uspořádání budovy, z doby kdy sloužil jako ubytovna z jeho síní  byly udělány pokoje pro šičky rukavic ve zdejších rukavičkářských závodech (mimochodem moje maminka se později vyučila rukavičkářkou a šila jak pro pražské družstvo rukavičkářů, tak i pro RZ Dobříš) . Tehdy se prostě vysoké síně rozdělily betonovými stropy na dvě nižší patra. Místnosti které se vůbec nevyužívaly se jednoduše zabetonovaly celé. Skvělá ukázka přístupu k památkám....
Takže doufám, že majitele neopustí síly a elán, ale hlavně finance, a podaří se mu vrátit hradu nový život. Dneska se na něj podíváme hlavně od vody, i když pár prvních snímků je dokumentačních co se (ne)změnilo. Jo, a mimochodem, ten dobrman tam stále stráží a stále ječí jak blázen ....

10 listopadu 2019

U vody ....





.... jsem vždy ráda. A tak zatímco doma voní svatomartinská husa z trouby, po včerejším šerednu kdy jsme pražský sraz s Blondí a Padesátkou zrušily jak z důvodů zdravotních problémů Blondí kocourka, tak my dvě zbylé z důvodů hnusného počasí, je venku opět slunečno a já se díky fotkám zprostředkovaně zas procházím a kochám jedním krásným slunečným podzimním dnem. Tentokrát u vody. Když jsem pokračovala za oficiální hranici parku dál po břehu rybníka, našlo se místo kudy se dalo sejít k upuštěné hladině. Tedy ono by se v normální obuvi dalo sejít na mnoha jiných místech, jenže já si vzala mezi lidi "slušné" boty, ne moje rozšlapané ale pohodlné lesní boty. A ty moje mají děsně blbou, klouzavou podrážku. Klouže po kočičích hlavách, klouže po listí a hlavně klouže po kamenech. A z břidlice, obzvlášť hladkého kamene, je celý břeh na té straně kde jsem se procházela. Ona ostatně celá tato část parku je velmi skalnatá. Skrytě i viditelně.
Takže najít místo, kudy bych se bez nebezpečí pádu a následného sjetí až do vody dostala až k hladině bylo přeci jen trochu těžší. Nicméně jsem ho našla a vracela jsem se podél hladiny zpátky až jsem našla místo kde se dalo posadit a kochat se pohledy na odrazy ve vodě. Právě kvůli tomu jsem rok co rok na podzim jezdím a rok co rok mne vždy vypuštěný rybník hrozně naštve. Letos jsem alespoň chytla rybník odpuštěný a ne úplně vypuštěný a tak došlo i na ty odrazy ....

09 listopadu 2019

Okolo ....





.... Frýdku  rybníka, cestička .... a obtáčí se kolem vrchu a vede dál a dál. Kam, to mám v plánu zjistit při další návštěvě parku. Já po ní šla jen na bývalou hranici parku danou starou bránou. A ještě o kousek dál. Tam jsem o zlom krk slezla dolů k vodě a posadila se na břeh kde jsem se kochala a kochala. Poslouchala ptáky, kteří ještě vesele prozpěvovali, občas se plácla ryba která buď unikla síti nebo teprve na ní síť čekala. Bylo teplo, sluníčko a fajn. Nebýt toho, že měla přijet návštěva, seděla bych tam klidně celé odpoledne ....

08 listopadu 2019

Od malé ....





.... odbočky k šití, se zas vrátíme k výletování. Minule jsme se přesunuli z horní části parku dolů k rybníku. A trochu se tu porozhlédneme. Huťský rybník napájí Sychrovský potok, a na něm je několik mostků pro přechod z jedné strany parku na druhou. Huťský rybník obtáčí vyšší ostroh, jemuž protějšek dělá ostroh s hradem Vargač, a dosahuje až k D4. Tady jsou česna a stavidlo. Dříve z něj voda odcházela do železáren v nedaleké Staré Huti. Byť i tady je dost velký rybník Strž, u kterého se tak zalíbilo Karlu Čapkovi. Není to jediný rybník ve městě, hned proti zámku je rybník Koryto, a za ním rybník Papež. Není bez zajímavosti, že dříve na rybníku Papež bývaly struskové lázně. Ono se to nezdá, ale když se člověk podívá na mapu Dobříše, zjistí, že v jejím okolí se nachází velké množství rybníků. 
Ale my se vrátíme zpátky k Huťskému, respektive sychrovskému potoku ....

07 listopadu 2019

Tak jo....





.... dneska to bude jen a jen o čirém chlubením. Jak už mnozí víte, zabývám se i ručními pracemi. Občas něčemu totálně propadnu a pak se mi tady tu a tam něco nakupí, co mi tu leží bez užitku. Hrozně mne to bavilo dělat, jenže se nenašel nikdo kdo by to chtěl. Jenže já pořád mám spousty inspirací které bych chtěla zkusit, jen je otázkou co pak s hotovými výrobky. Poslední mojí mánií je šití panenek. Začala jsem s Tildami, ale co pro mne je zajímavější, páč je s tím větší piplačka a já se u toho víc vyvztekám a vynadávám, jsou panenky, zvané korejské. Systém je stejný, panenka ušitá z látky, jen má jiný obličej a je děsně hubená. Taková látková Barbína. Co je ale na těhle panenkách pro mne přitažlivé je oblečení. Zase žádná jednoduchá oblíkačka už při šití, ale pěkně šité šaty podle střihu. A hlavně možnost oblékat je do šatů z různých historických období. Na tom tedy fákt děsně ulítávám.
Ušila jsem tři. Dvě menší, jedna je zatím doma, druhou jsem odnesla do města do komise, no a třetí jsem teď, skoro po roce konečně dokončila. Začala jsem s ní vloni na podzim, když už nebylo co dělat na zahradě, a tvořila přes zimu. Jenže pak jsem začala sama pro sebe s další mánii, nehtařinou, a podařila se mi parádní věc. Po vylití odlakovače se mi rozpustila část už hotových šatů. To mne tedy na dobrý půlrok úplně znechutilo, a panenka šla stranou zájmu. Nastalo období zahradničení, lenošení u bazénu, focení, výletování a tak panenka stále čekala v koutě pracovního stolu, kdy si jí všimnu a konečně jí dodělám. A dočkala se. Opět nastal podzim, na zahradě se už moc nekutí, a tak jsem se dokopala k tomu udělat něco s těmi rozpuštěnými šaty, dovymyslet pár detailů, popřemýšlet jak na účes a xichtík a konečně je hotovo.
Madam Pompadour je na světě! Měří kolem 40 cm a bude dělat společnost jiné panence, porcelánové, kterou jsem kdysi dostala od dcery k vánocům ....


04 listopadu 2019

Dolů ....





.... k vodě, která tam nebyla. Jako každý rok. Tedy byla, ale trochu někde jinde. Nevím přesně kdy začínají Huťský rybník odpouštět pro výlov, ale nějak se vždy trefím právě do téhle doby. Asi bych měla změnit dobu kdy se do parku vypravuji, jenže když právě touhle dobou je zde krásně barevno. Ale už vím, že když chci za vodou, musím jít trochu za roh, tedy až tam, kde končí oficiální cesta parkem, ale začíná cestička po břehu rybníka dál. Mohlo by být zajímavé se po ní vypravit, kam mne až dovede. Takže to bude v plánu třeba při nějaké jarní výpravě ....

03 listopadu 2019

I když se ...






.... zdají neměnné (furt stojí na místě a nemůžou nikam zdrhnout, leda by je pokáceli) solitérní stromy na začátku parku mne stále něčím nutí je zachycovat při každé návštěvě. Ať už z podhledu, kdy se na jaře válím ve šťavnatě zelené trávě, anebo právě na podzim. Každý z nich jiný druhem, je i jiný barevností. Borovice svou stálou hlubokou zelení, dub škálou od zlaté přes zelenou až k hnědé. A buk zlatou přecházející do bronzové. I habitem. Borovice nakloněná tím, jak věky odolává větru a dub svou širokou rozložitou korunou a kmenem jak podle pravítka. Buk štíhlostí a pravidelností. Prostě jsou to sólisté na scéně krajiny a jako takoví si obdiv zaslouží ....

02 listopadu 2019

Připoutejte se ....






.... vzlétáme a zase přistáváme ... ne, nebojte se, nebude se konat žádný vyhlídkový let, byť při mé návštěvě v parku se nad zámkem a parkem pořádaly. Aby ne, bylo nádherně slunečno, viditelnost vcelku dobrá, tak proč ne. Ostatně já bych si ho klidně dala taky. Jen první snímky jsou z trochu netradičního místa, focené z ostrohu na kterém stojí nejstarší část města Dobříš, hrad Vargač. A dolů, na přistání, jsem šla bez úhony, ani jsem se neskulila ze svahu dolů, byť jsem měla boty pěkně klouzavé ....

01 listopadu 2019

Nespravedlnost veliká ...




.... je to, jak se ke mě maminka chová! Vypisuje se tu o všech možných výletech, návštěvách, o tom kdy tu lítá to malé dvounohé štěně (které se mi mimochodem docela zamlouvá, netrápí mě, netahá za uši a ocas, a dělá mi malá), ale o tom, že tu byla na návštěvě moje lidská maminka s mou rodinou a lidskou tetou ani slovo.... a to už je to měsíc! Chtěl jsem po Bobešovi, aby to napsal on, ale ten jen zamručel že tedy JEHO rodina to není, a ani jsme ho k nim nepustili, tak ať si to pěkně napíšu já. Tak já to zkusím, nikdy jsem to vlastně nedělal ....
Moje lidská maminka č.1 se za mnou občas jezdí dívat když jsme na chatě, je stejně jak já, zdaleka, až z Bíliny, takže sem za mnou domů to má hodně daleko, na chatu to má jen polovinu cesty. Ale tentokrát se chtěla podívat i za bráchou kterej bydlí v Pardubicích, tak jí moje lidská maminka č.2 navrhla, ať tedy sebere tetu a bráchu v Pardubicích, přijedou sem za mnou a na zpáteční cestě je zas v Pardubicích vysadí. Tady si můžeme lítat po zahradě a všechno jim můžu ukázat. 
A tak předposlední zářijový den maminka i teta přijely. A ukázalo se, že nepřijely samy a ne s prázdnou! Mě dovezla maminka granulky, tedy ne že bych z nich byl odvařenej, jsou rybí a děsně smrděj, ale prý jsou dobré na srst, pak mě a Bobešovi  sušené masíčko, což je mňamka největší, teta přivezla Bobímu plenky a pás na ně, protože jí umřeli na jaře oba dandíci a jeden z nich měl stejný problém s počůráváním jako Bobeš, a mamince čokoládové pralinky. Musím si postěžovat, vůbec se s námi nechtěla rozdělit!
Ale co vůbec bylo žůžo, s maminkou přijel můj táta, děda i psí maminka. My jsme hodně velká rodina, mám ještě pět dalších sourozenců, ale ti jsou rozlétlí po celé Evropě. Maminka, táta i děda byli na mě hodní, očuchali mě a vůbec mi nenadávali, za to brácha je pěkně protivnej. Celou dobu na mě vrčel že jsem pako vylízaný a další urážky, a když jsem mu řekl, proč tedy za mnou jezdil, odštěknul že jeho nápad to nebyl, a že by byl radši doma v pelíšku než trajdat někde po návštěvách. Možná se urazil, protože jak teta tak maminka mu zkritizovaly přední packy a mě naopak pochválily jak mám krásný postoj. Já se mu snažil zas vysvětlit, že oproti mě má krásnou šošolku, protože nehoní kočky jako já a nedře si jí o plot. Za to mě zas nepochválila maminka č.1.
Tak jsem mu štěkl ať si trhne packou a nevšímal si ho. Vzal jsem ostatní na prohlídku zahrady a ukázal je sousedům. Těm jsme nahnali strach, protože si mysleli, že tu zůstanou všichni a budou taky štěkat tak jako já s Bobešem. No jo? Ale jak máme všem říkat co chceme, co se nám nelíbí a co líbí. Jan maminky občas pochopí co chceme říct, ale ty nás znají ...
Maminky si daly kávu a perník, poklábosily, pomluvily nás, probraly naši budoucnost, jestli budu jezdit na výstavy nebo ne, ale to stejně je zatím výhledově a na mamince č.1. Ta bude rozhodovat co a jak. Pak se zas všichni naskládali do auta a vyrazili zpátky. Já pak s Bobešem ještě rejdil po zahradě a četl vzkazy, které mi tam všichni nechali ....