sobota 29. března 2014

Proč vymýšlet něco, co už je vymyšlené....


.....tak, tak....
Proč vymýšlet složité stroje k přemisťování v čase, proč bádat nad tím jak vyslat člověka do minulosti
když se tohle všechno dá udělat naprosto jednoduše a s relativně malými náklady. Vždyť k takovému cestování časem už byl předávno vymyšlen naprosto dokonalý přístroj, malý, jednoduše ovladatelný a vždy po ruce. A k samotnému cestování nám netřeba žádných skafandrů, prastarých obleků, studium historie a jiných věcí které vše jen ztěžují. Stačí nám k tomu jen pohodlné křeslo, sklenička vína, dobrá hudba a.......a albumy. Případně cd a počítač.
No samozřejmě! Fotky jsou ten fígl, který nám umožňuje cestovat do dob dávno minulých. Do dob kdy jsme byli dětmi, do dob kdy dětmi byli naši prarodiče a mnohdy ještě do hlubší minulosti. Na přání nás zanesou do okamžiků kdy jsme poprvé spatřili moře, do dob kdy se z nás v tanečních snažili udělat slušné a vychované lidi. Do dob kdy jsme zažívali skvělé časy a flámy s kamarády a hlavně....kdy jsme zažívali ty přenádherné okamžiky prvních lásek které třeba už dnes máme zachycené jen na těch fotografiích.
Pomohou nám znovu prožívat radosti i strasti našich životů, protože lidská paměť je potvora záludná, která s námi hraje nekalé hry. Ráda mizí a nás nechává napospas něvědění. A v tom okamžiku opět přijde vhod stroj času zvaný fotografie.
Když nevíme, prostě vezmeme album a listujeme. Připomene nám jak to bylo a my si opět můžeme onu situaci prožít a procítit tak jak nám tenkrát bylo.
Ale také nám zprostředkovávají setkání s těmi kteří tu už nejsou, můžeme si je připomínat v okamžicích kdy byli mladí a šťastní, ale i staří na konci své pouti. Připomenou nám všechny naše mazlíky kteří jsou už dávno za Duhovým mostem a my si uvědomíme jak krásně nám s nimi bylo, o co všechno dokázali obohatit náš život a ochudit naší peněženku.
Když odejdou děti z domovů do svých vlastních a je nám smutno, můžeme si listovat albumy jejich života a dívat se do jejich rozesmátých umouněných tváří když se vraceli ze svých hrátek na hřištích. Nebo si připomenout jejich slzy nad rozbitým kolenem či ztracenou hračkou.
Když se s přáteli dohadujeme jak to tenkrát bylo a nikdo si přesně nevzpomíná, nastartujeme stroj času a zaletíme se podívat kdo z nás tedy vlastně měl pravdu.....
Ne nadarmo lidé při požárech nebo povodních se snaží jako první zachránit knihy a svoje alba s fotkami. Bez nich totiž člověk ztratí tu možnost cestování v čase a zůstane navždy přikován k současnosti. Nemůže se už vrátit zpět protože není jak. Není možnost jak se dobrat pravdy. Není jak se setkat s dávnými kamarády, příbuznými a přáteli....
Takže proč vymýšlet něco co už jednou bylo vymyšlené?

A jak to vypadalo když trochu sněžilo......




Když mrzlo a svítilo sluníčko....


Když zmizely všechny barvy a jen zbyl jen poslední mohykán....


Nebo když jsme se ocitli na konci světa....