.... odvezli manžela se sérií epileptických
záchvatů do nemocnice. Bylo to už podruhé, co jsem mu z tohoto důvodu volala rychlou. Tentokrát to naštěstí nebyly záchvaty typu Grand mal jako poprvé, kdy upadl do bezvědomí a prokousl si jazyk, ale i tak to je vždycky nálož pro mojí nervovou soustavu. V žertu jsem v práci říkala že jeho odvezli se záchvatem, ale já mám v hlavě totálně duto. Opravdu, měla jsem dojem jako když mám hlavu jen nafouklou a nic v ní, jak mne neustále přesvědčoval můj exmanžel a podařilo se mu to tak dobře, že si ten pocit malosti nesu už dobrých čtyřicet let. Pusto, prázdno. Nic mne nebavilo, nic se mi nechtělo dělat jen spát. Naštěstí i naneštěstí jsem do práce nemusela vstávat brzy, chodila jsem až na devátou, ale střídala jsem kolegyni na kantýně. Ty dvě hodiny by mne nijak nevadily, nebýt toho, že mi víc a víc vadili lidé. Já, člověk na lidi zvyklý jsem jich začínala mít čím dál víc plný zuby. Vidět je na obědech, poslouchat jejich někdy opravdu stupidní názory a pak je znovu vidět ještě na kantýně kam se vydávali třeba třikrát, čtyřikrát za dobu co bylo otevřeno tak z toho se mi kolikrát už dělalo až fyzicky zle, že jsem myslela že půjdu hezky poslovensky grcat. Asi už je to znamení, že bych se měla na práci vykašlat a zůstat doma. Navíc jak se blíží datum pražské výstavy mám sílící neodbytný pocit, že se se svými fotkami cpu někam kam nepatřím, mezi opravdu dobré fotografy. Ještě štěstí, že případní návštěvníci výstavy mne neznají a já neznám je, tudíž se o případném negativním hodnocení nedozvím, či mi to bude jedno. Pokud dorazí někdo z mých nejbližších (krom rodiny) ti mne tak nějak znají a vědí jak na tom se sebevědomím jsem.
Manžel už je přes týden doma, ale lehké to není, má silné uklidňující léky a je to s ním, co se týče jeho chování docela na prd. Tak snad až mu začnou léky postupně vysazovat, situace se začne normalizovat .....
