Nějak tomu nerozumím....

Dnes jsem se zas jednou u televizních zpráv zasmála. I když ve většině případů u nich k smíchu nic není, tak dnešek byl vyjímkou. Zasmála jsem s velkou dávkou zlomyslnosti a ráda. A co nebo kdo byl příčinou? Superbojovník za práva lékařů dr.mENGELe, onen bijec nepravostí a potírač zlořádu v nemocnicích, který se zarytostí a sveřepostí teutonského rytíře bojoval o to, aby se nemocniční lékaři měli dobře. Člověk, který s hrdostí a úsměvem volal:"Když nás tu patřičně neoceníte, tak mi odejdem tam kde nás ocení a klidně i do zahraničí!" A ejhle, uběhlo pár týdnů a z nesmiřitelného bojovníka se stal nezaměstnaný, a z hlasatele nezávislosti na ředitelích nemocnic malý prosebníček který žebrá o své místo. Které již ovšem pan ředitel nemocnice obsadil v okamžiku kdy on potřeboval mít plný stav, lékařem jiným. A nastává problém,

jak se dostat k svému místu zpět. Pan ředitel tvrdí, že už je obsazené a tudíž tam již žádné volné místo není a pan dr.mENGELe že to je pomsta a chce své i když "špatně" placené místo zpátky.

A dostávám se k tomu, čemu nerozumím. PROČ tedy pan dr.mENGELe neodejde s nadšením pro lepší plat do zahraničí k čemuž vyzýval ostatní lékaře, PROČ se chce dát znovu za svou práci vykořisťovat a pobírat podhodnocený plat, PROČ se s takovou sveřepostí chce dostat zpět.... Že by mu konečně došlo, že v cizině na něj nečeká nikdo s otevřenou náručí? Že v cizině by musel začínat od píky, a kdo ví zda vůbec ve svém oboru? Že přece jen "všude dobře, doma nejlíp"?

Nevím, a nechápu proč se zase kvůli tomu má vláda a ministerstvo dohadovat s lékaři s kterými se již jednou vcelku úspěšně dohodla a po kterých se nyní od odborářských bossů chce a žádá aby byly solidární s jejich Superšéfem. Vždyť mu nikdo nebrání v jeho odchodu do zahraničí a v možnosti skvělých výdělků na zahraničních klinikách. Tak ať si klidně jde, tady jak je vidět zřejmě alespoň v nemocnici chybět nebude, a může tak být i zářným příkladem jak se dělá kariéra jinde pro ostatní doposud váhající. Nebo že by ta záře náhle tváří v tvář realitě hodně rychle vybledla?

Romantický hrdina nebo hochštapler......

Mám ráda českou historii, a některé její postavy a spolutvůrci jsou mi tu více, tu méně sympatičtí, a pro některé mám dokonce velkou

slabost.

Jednou z těchto postav je i enfant terrible českých dějin Záviš z Falkenštejna. Některými zatracován, jinými obhajován. V každém případě postava zajímavá i kontroverzní.

Dějiny mu přisoudily roli zrádce krále Železného a zlatého, Přemysla Otakara II. I když se později ukázalo, že to nebylo až tak pravda, nálepky zrádce se již nikdy nezbavil. A svůdníka, který pro své vlastní zájmy neváhal svést i samotnou královnu vdovu Kunhutu Uherskou.

Ale jaká tedy byla pravda, zrádce a hochštapler anebo zdatný politik a dobrý manžel?

Záviš s Falkenštejna se narodil zřejmě v roce 1250 panu Budivoji z Krumlova a Perchtě z Falkenštejna. Patřil do jednoho z nejmocnějších rodů v Českém království, do jihočeského rodu Vítkovců. Ač z krumlovské větve vítkovského rodu, používal vždy jméno hradu Falkenstein (Sokolí kámen) což byl hrad jeho matky a jehož byl i dědicem. Vítkovci jako velice vlivný rod vždy tvořili určitou opozici vůči králi, a ten aby částečně oslabil jejich vliv, založil na jejich panstvích v roce 1263 nejdříve klášter Trnová, později Zlatá koruna a v roce 1265 královské město České Budějovice. Vítkovci se ale proti těmto krokům Přemysla Otakara II tvrdě postavili, protože Přemyslův postup považovali za okleštění své svrchovanosti na Jihu Čech.

Již tehdy se začal mladý Záviš prosazovat v rámci vítkovských rodů a ti ho nakonec ve svém sporu z českým králem zvolili vůdčí osobností. Vítkovci otevřeně vystoupili proti Přemyslovi a začali plenit Budějovice a Zlatou korunu a obsazovat královské hrady.

Ve svém odporu pokračovali až do Přemyslovi smrti ke které došlo 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli proti římskému králi Rudolfu Habsburskému. A zde si vysloužil onu nepravdivou nálepku zrádce a přeběhlíka do rakouských řad. Pravdou je, že Vítkovci sice byli v řadách české šlechty, nicméně bitvy samotné se nezúčastnili, ba i Přemyslovi večer před bitvou svojí pomoc nabídli, on jí však odmítl.

Po návratu do Čech se jako třicetiletý vydává na Opavsko za královnou vdovou Kunhutou. A zde se počíná odvíjet příběh romantické lásky "zrádce" krále jak ho vnímala zbylá česká šlechta a vdovy po "zrazeném" králi a v tu dobu ještě jeho velkou odpůrkyní. Proč se tedy za ní vydal. Aby pomohl získat českou korunu pro právě se ze zajetí vrátivšího syna Kunhuty a Přemysla Václava II ? Nebo tím sledoval své vlastní mocenské a politické cíle? Či podlehl jako již mnozí před ním Kunhutině kráse? Byl víc rytířem a milencem nebo kariéristou a intrikánem?

Nikde se nezachoval žádný portrét který by nám ukázal jeho tvář, ale byl prý velký krasavec a ženy mu podléhaly zcela samozřejmě. Takže je jen na naší představivosti jak si jej budem malovat. Alespoň jeden z jeho popisů je: "Rytíř, nad jehož čelem se vzdorně skroužily vlny kaštanových vlasů. Jeho pohled útočil výzvami. Bylo až cosi zdánlivě protikladného v tom, jak modř jeho očí zároveň hořela stravujícím ohněm. Jakoby se Bůh s Ďáblem svářil v tom pohledu!Měkký vous obepjal jeho smyslné rty pod štíhlým nosem a rozestřel se i po pevné, spodním rtem ostře zaříznuté bradě." Vladislav Vančura jej popsal takto:"Byl krásný, ducha vzdělaného, podoby sličné, údů spanilých. Daleko široko mu nebylo rovna. Měl hluboké oči, jeho pohled byl jímavý.

Když rytíř mluvil, nesl se jeho hlas tiše, krásně, půvabně s takovou naléhavostí, že mu bylo těžko odporovati. Jeho myšlenky byly jasné a řadily se v souvislosti, která plyne a uchvacuje."

Takže fešák, kterému žádná neodolala......

Jedno je ale jisté, Záviš si sice získal důvěru a posléze i lásku královny Kunhuty i jejího syna Václava, kterému v mnohém nahrazoval otce, ale zároveň si proti sobě poštval zbylou českou šlechtu a hlavně nevlastního bratra Václava II, Přemyslova levobočka opavského vévodu Mikuláše. V něm měl nesmiřitelného nepřítele. Na všechna důležitá místa dosadil své příbuzné a přátele. Sám soustředil ve svých rukou vládu v Českém království a stal se neoficiálním místokrálem. Ku prospěchu jeho, nutno podotknout, že mladičký Václav byl velmi nerozhodný a slabošský král a Závišovi se podařilo především v Čechách znovu upevnit jeho královskou moc a nastolit mír.

Ale jeho štěstí po boku nyní již jeho manželky Kunhuty netrvalo dlouho, neboť Kunhuta v roce 1285, brzy po jejich svatbě a porodu syna Jana umírá na tuberkulozu.

A opět zalovil v královských vodách a po Václavově svolení se oženil s ženou s poněkud divokou minulostí uherskou princeznou Alžbětou. Jenže to už ho jeho moc natolik zaslepila, že si svou neskromností začal připravovat svůj pomalý a neodvratný pád. Nejen že ještě víc popudil vévodu Mikuláše když si neoprávněně přisvojil jeho titul opavského vévody, a který se zapřísáhl, že to tomu jihočeskému hochštaplerovi vrátí, ale i jeho vliv na Václava pomalu slábl, a byl navíc nahlodáván i ze strany Václavovi choti, dcery Rudolfa Habsburského královny Guty.

A tak když se se svojí novou ženou usadil na hradě Svojanov a když se mu narodil syn pozval pyšně na oslavu křtin jak krále Václava tak uherského švagra Ladislava.

V té době byl již Václav zcela ve vleku své habsburské manželky a ostatních Falkenštejnových odpůrců a tak naoko souhlasil a pozval Záviše na Pražský hrad, aby ho pozval osobně. Záviš byl zajat, obviněn ze zrady a přípravy Václavovy vraždy a uvězněn v Bílé věži.

Vítkovci opět povstali proti českému králi a odmítali mu vydat královské hrady, kterých se během let zmocnili. Král Václav pověřil Mikuláše Opavského vyjednáváním z odbojnými Vítkovci a zároveň mu dal plnou moc k tomu, aby v případě odporu Záviše popravil. Roku 1290 se Mikuláš Opavský vydává i se Závišem, kterého vozil sebou zakovaného v dřevěné káře potlačit vítkovskou vzpouru. Před každým z hradů kde se nějaký Vítkovec či Závišův přítel rozhodl bránit, nechal vyhlásit, že pokud nevydá hrad a nevzdá se, nechá Záviše popravit. A měl úspěch, nikdo ze Závišových bratrů či příbuzných a přátel nechtěl jeho život ohrozit a tak se postupně jeden po druhém vzdávali.

Jen když dorazili před Hlubokou, která patřila Závišovu staršímu bratru Vítkovi z Krumlova, neuspěl, Vítek odmítl snad i na přímý popud Záviše hrad vydat a tak 24. srpna 1290 Mikuláš svou hrozbu splnil a Záviše před hradem nechal popravit. Dodnes se neví, jestli to bylo opravdu dřevěným mečem nebo mečem železným.

Záviš z Falkenštejna byl pohřben v kapitulní síni rožmberského rodového kláštera ve Vyšším Brodě.Bohužel v dnešní době je jeho hrob veřejnosti nepřístupný, neboť klášter slouží opět svému účelu a hrobse nachází v místech kde bratří pobývají a kam laici nemají přístup.

Říkalo se také, že král Václav II si do konce života Závišovu smrt vyčítal a od svého nevlastního staršího bratra Mikuláše se odvrátil. A že jeho strach z bouřek prý měl také proto, že právě v těch chvílích se mu zjevoval duch popraveného Záviše.

A tak se uzavřel příběh muže, který byl nazýván zrádcem, ale který zároveň byl i dobrým politikem a hospodářem, muže jenž dokázal předat králi Václavovi II české království v jeho opětovné síle a slávě,

a jehož velkým prohřeškem byla láska k ženám pocházejících z královských rodů.....