čtvrtek 27. září 2018

Italská zahrada ....



Poslední se zahrad zámku Nové Hrady, kam se podíváme je Italská zahrada. Je druhou největší a zabírá celý svah od silnice k zámku. Leží sice tak trochu "bokem" od hlavního areálu ale zas je z ní pěkný rozhled na celou plochu kterou zabírá. A je na ní parádní vodní kaskáda která skýtá pro fotografování mnoho možností.
je celá lemovaná levandulí takže když jste v sezóně kvetení, ještě požitek zrakový doplňuje požitek čichový. Ostatně i záhony ve středním patře zahrady jsou taktéž lemované levandulí. 
Tak jak to ve správné italské zahradě
má být ...

středa 26. září 2018

Další pohledy do zámeckých zahrad ...



Pokračujeme v procházení zámeckými zahradami zámku
Nové Hrady. Minule jsme skončili v zahradě Parkánové, dnes to vezmeme letem světem zahradou Zelinářskou a nahlédneme do zahrady Bílé. Kvůli velkému množství lidí jsem spíš fotila
květiny, protože tam se to tak neprojevilo...

úterý 25. září 2018




Než - li se dostanu k dnešnímu článku, mám prosbu pro ty
z vás, kdo tady z bloggeru chodíte ke mě jako noví čtenáři.
Kolegyně z bývalého blogového světa moc prosí o spolupráci
na jednom školním projektu jejího syna. Jedná se o vyplnění
krátkého dotazníku. Je anonymní a navíc díky všem novým
předpisům EU i bezpečný. Takže kdo by chtěl pomoci jednomu
školákovi, může na tomto odkazu



Díky moc ....

pondělí 24. září 2018

Východočeské Versailles ....




..... to je zámek  v obci Nové Hrady. Ta leží mezi Litomyšlí
a Vysokým Mýtem. Rokokový zámek nechal v letech 1774 - 1777
vystavět hrabě Jean Antoine Harbuval de Chamaré. Architektem
byl tyrolský Josef Jäger a zámek vystavěl po vzoru francouzských
rokokových letních sídel. Základní podobu zámku navrhl a osobně
řídil stavu sám hrabě de Chamaré. Zámek okamžitě po dostavbě
dostal přezdívky " České Versailles " nebo také  " Malý
Schönbrunn ". 

Zámek vznikal ve svahu pod původním starým zámkem, který se 
postupně od 15. století přestavoval a na jehož místě stával gotický
hrad. Materiál z obou staveb se použil při výstavbě nového zámku.
V roce 1779 přibyl ke stavbám pozdně barokní špýchar. Budovu zámku obklopuje rokokový ornamentální areál a několik různých
zahrad. V letech 1936 -39 nechal zámek opravovat majitel Cyril
Bartoň z Dobenína, ale po konfiskaci poslednímu majiteli textilnímu továrníkovi Josefu Bartoňovi z Nového Města nad Metují už jen chátral. Po roce 1989 byl v restituci navrácen jeho potomkům od kterých jej koupili manželé Kučerovi z Prahy.

Ti vdechli a stále se snaží vdechnou zámku novou duši a nutno
podotknout že se jim to velmi daří. A to vše bez jakékoli státní
podpory či dotací. Naleznete zde muzeum klobouků, v budově
špýcharu muzeum cyklistiky, farmu pro chov jelenů a daňků, stáje s koňmi .... pořádají se zde různé společenské události, svatby,
kulturní akce. 

sobota 22. září 2018



Sám ....

Dnešní článek, mimochodem první psaný zde na nové
adrese, má jednoho jmenovatele. Protagonista snímku
je většinou tak nějak sám. Někdy úplně, ale někdy i
mezi všemi. Tenhle pocit znám sama moc dobře, a mám
ho dost často. Obzvlášť s foťákem v ruce, ten mne nějak
schová před všemi, jsem s ním sama i uprostřed přelidněného
Karlova mostu. Ale kolikrát jsem takový pocit měla ale
i mezi svými nejbližšími doma. To už není tak příjemný
pocit jako s tím foťákem .....

úterý 18. září 2018



Vodopád Königsbachfall ...



Je krásný, je vysoký a ledový... pokud jste na Instagramu, můžete zde vidět
spousty fotek koupajících se lepých dívek v tůních s průzračnou vodou, a shlížejících
při tom z okraje tůně dolů na jezero Königsee. Tohle jde ovšem udělat jen v nejteplejších
dnech a stejně tam vydržíte jen chvíli. Není divu, protože potok Königsbach pramení
v pohoří Hagengebirge ve výšce 1600 m. Je to tedy druhý nejvyšší vodopád v Německu.
Jeho vyšší bratříček je vlastně nedaleko, jedná se o vodopád nad jezerem Obersee. To
leží za poloostrovem St. Bartholomä. Jde vlastně o konec jezera Königsee, který přehradila
skalní moréna. Z přístaviště jezdí lodi do Saletu a odtud už je to nějakých 10 -15 minut
k tomuto jezeru. To je také věc, která mne tak trochu láká k návratu, místo toulek po
poloostrově si ještě zajet k tomuto jezeru....
Navíc mne mrzí, že stejně tak jako lodi staví u stěny ozvěny, nezastaví tady před vodopádem
protože to je nádherná podívaná na majestátní vodopád. Proto i focení je trochu horší
i když se zdá že loď pluje pomalu, přece jen k tomuto účelu to je dost rychlé. Aby jste 
udělali pěkný záběr, je potřeba stát v otevřených dveřích, což za deště není možné.
A v plně obsazené si ani moc nejde okno otevřít a klečet a fotit. Já se snažila jak to šlo,
naštěstí jedna maminka otevřela okno, jenže zase mi tam neustále strkala hlavu buď ona
nebo její dítka. Asi se vám fotky budou zdát stejné, jen s malými odchylkami pohledu.
Blbec jsem si totiž nepřehodila objektiv na ten s větším ohniskem a tak jsem se snažila 
co to šlo, aby aspoň nějaké fotky byly trochu ke koukání.


pondělí 17. září 2018




Na ostrově ....




Dneska se podíváme na pár momentek z poloostrova St. Bartholomä. Opět 
se rozpršelo, a tentokrát opravdu dost, a tak moc nálady na procházení se
a objevování zajímavých míst už vážně nebylo. Po celém víc či míň propršeném
dni už jsem toho měla vážně plné zuby. Jenže co s časem který zbýval do odjezdu
lodi zpět.... na nějaký velký dlabanec jsem už neměla peníze, už jsem ani
neměla chuť na další pivo, takže jsem si koupila vynikající obří slaninový
preclík a užďubujíc kousky jsem bloumala po okolí.
Za sluníčka by to nebyl žádný problém tu ztrávit ty dvě hodiny, a bylo by to určitě
málo, ale takhle .... tak jsem se vydala podél břehu jezera k nejbližsímu lesu tam
se obrátila a šla zoět do přístavu. Tady jsem narazila na pár lidí z autobusu, kteří
už se také houfovali k odjezdu lodi a tak jsme si šli stoupnout do fronty na loď
s tím, že v autobusu se bude stokrát líp čekat na odjezd.
Vzhledem k množství lidí, času který plavba zabere a ještě cestě k autobusu jsme
nakonec zas tak brzy nedorazili a ještě jsme museli čekat na průvodce, který
nám paradoxně neustále připomínal abychom si hlídali čas návratu a sám stále chyběl.
Nakonec dorazil a povyprávěl že chytnul na zpáteční plavbě kapitána který se
zaučoval, takže s ním absolvoval cestu zpět, tam a zase zpět ....


neděle 16. září 2018




Kostel sv. Bartoloměje ....





Když byl v roce 1122 v Berchtesgadenu založen augustiniánský kanovnický řád, 
nechal jeho probošt v roce 1134 postavit vůbec první kostel. Vybral pro něj
místo na naplaveném břehu jezera Königsee na úpatí východní stěny Watzmannu.
Dnešní barokní podobu získal kostelík na konci 17. století, kdy byl zasvěcen
sv. Bartoloměji jako jseho ochránci.
Když vroce 1810 připadl berchtesgaden Bavorskému království, stala se oblast
okolo Königsee hlavní součástí královského loveckého revíru (no to si dali, to
tam museli lovit jen kamzíky či jiné terénkozy, nechápu kde tam je místo
pro klasické štvanice) Letní rezidence augustiniánských kanovníků u kostela
sv.Bartoloměje byla upravená na
lovecký zámeček ....


sobota 15. září 2018






Po jezeře ....




Tak, a dostáváme se k tomu, na co jsem se také strašně těšila, a co mi špatné
počasí zas skazilo. Plavba po Königsee na poloostrov St. Bartholomä. Co mne
na jezeře fascinujue, a asi nejen mne, je jeho smaragdově zelená barva a
nádherně křišťálově (a to není nadnesené) čistá voda. Leží mezi strmými stěnami
a na jeho jižním konci k němu navazuje jezero Obersee (bohužel, k němu se lze
dostat jen pokud máte zakoupený lístek až na plavbu na Salet, což mi neměli)
Obě jezera jsou jediná svého druhu, neboť to jsou jezera fjordového typu. Nad
nimi se tyčí Masivy Watzmannu, Steinernem Meer a Hagengebirge. Z vrcholku Watzmann
spadá nejvyšší skalní stěna ve východních Alpách z výšky 2000m přímo do jezera
Königsee. Na jaře ze strmých stěn stékají vodopády, ale jen jeden je celoroční.
Tedy vlastně dva, ale ten druhý najdete u jezera Obersee.

Samotné jezero je dlouhé 8 km, široké 1250 m a hluboké 200 m. Voda je zde velmi studená
i v nejparnějších létech, protože jezero je napájeno hlubokými podzemními prameny.
Patří mezi nejčistší německá jezera a jeho voda je pitná bez jakýchkoli úprav.
Od roku 1909 je díky princi - vladaři Luitpoldovi von Bayern provoz lodí upraven pouze na elektrický
pohon. Ostatně i veslice musí být speciálně upravené aby se nekazila kvalita vody.


pátek 14. září 2018



V přístavu ...




Jelikož bylo do odjezdu lodi dost času, dokonce i na chvíli přestalo pršet a tím
pádem se i trochu oteplilo, šla jsem se trochu potoulat ještě tam kde jsem minule nebyla.
(Dnes už vím, že bych šla  ještě úplně někam jinam, ale pozdě bycha honit) Podívat
se totiž do uličky, kterou tvoří přední fronta doků pro lodě. Z té by jste vůbec
nepoznali, že to nejsou obytné domky, ale že tu odpočívají lodě brázdící hladinu
jezera. Ovšem když jsem došla až k nim, zastavila mne závora a dál to prostě nešlo.
Jít až k hotelu který se tyčí nad doky, na to nebyl už čas a tak jsem se otočila a 
šla zpátky se projít v klidu po hlavní (a jediné) třídě. Navíc jsem si chtěla koupit 
magnetku, abych si mohla dál rozšířit utěšeně se rozrůstající sbírku z navštívených
míst. Takže jsem šla tam a šla zpátky a zas začalo pršet a bylo potřeba se někde
schovat a nějak překlepat zbylý čas do odjezdu. Takže kde jinde než pod deštníkem
předzahrádky jedné z mnoha restaurací a při bavorském 
pivku. Vyšlo to tak akorát a mohlo se vyrazit dál ...


čtvrtek 13. září 2018




Schönau am Königsee ...



O Schönau am Königsee říct že je to město moc nejde, není to ani vesnice, takže 
nejspíš ho lze nazvat streetměstysem. Celé totiž tvoří jedna hlavní dlouhá ulice
která vede od parkoviště autobusů až k přístavu. Po obou stranách je lemovaná 
domy s obchody, hotely, penziony a restauracemi. Najdete jí na severní straně
jezera Königsee v NP Berchtesgaden. Ten je také nejbližší větší obcí. Něco většího
je až 15 km vzdálený rakouský Salzburg. Jezero i obec leží pod Berchtesgadenskými
Alpami. V obci je umělá dráha pro boby, saně a skeleton kde se jezdí závody na
nejvyšší úrovni. Na nedaleké hoře Jenner je velké lyžařské středisko kde se jezdí 
lyžařské a snowbordové závody. Na Jenner se dá dostat novou lanovkou právě
ze Schönau.

Nad městečkem a jezerem se tyčí 6 vrcholů. Schlafende Hexen (Spící čarodějnice,
profil hory totiž tak vypadá) 1369 m.n.m. Kehlstein 1843 m.n.m. Jenner 1874m.n.m
Watzman 2713 m.n.m Gotzenalm 1685 m.n.m a nakonec na konci jezera uzavírá
tuto horskou kotlinu masív Schönfeldspitze 2653 m.n.m který tvoří hranici 
Rakouska.

středa 12. září 2018



Obersalzberg ....



Obersalzberg ..... malá horská vesnička při úpatí horských velikánů. Místo jak
v pohádce. Krásné výhledy do kraje a na město Berchtesgaden. Špičkové
turistické hotely, penziony, cyklo a turistické stezky. To je dnešek. Ale toto místo
má i svou temnější minulost. Když si jistý pan Wolf oblíbil zdejší prostředí a
pronajal si zde jednu z chat kam se jezdil rekreovat. později zotavovat po pobytu
ve vězení a psát tu jednu z nejhrůznějších knih i kapitol Německa a potažmo
celé Evropy. V roce 1933 se z pana Wolfa stal říšský kancléř Adolf Hitler a z původní
horské chaty vzniklo sídlo jménem Berghof a s Obersalzbergu se po Berlíně stalo
druhé mocenské sídlo nacistické říše. Zde se rozhodovaly diplomatické záležitosti
politická rozhodnutí o válce a míru, ale i o holokaustu ....
Nacistická propaganda zneužívala zdejších krásných scenérií k prezentaci Hitlera jako
lidumilného politika, milovníka přírody a dětí. Ale o čem se už nemluvilo bylo to, že původní
obyvatelé této vesničky byli násilně vystěhování ze svých domů aby se zde mohli
usadit nacističtí pohlaváři. Ti kdo se vzepřeli skončili v koncetrácích. 

Když v dubnu 1945 zdejší oblast bombardovaly masívně britské bombardéry, 
zničili valnou část obersalzbergských budov. V roce 1952 byly vyhozeny do vzduchu
zbytky Berghofu, Göringova a Bormannova domu a kasáren SS. Zůstal jen Kehlsteinhaus
a systém podzemních bunkrů pod horami. Po válce si tuto oblast zabrala americká
armáda, v roce 1952 uvolnila jen malou část zdejší krajiny pro turismus. Plně
využívat zdejší oblast mohlo začít Bavorsko až po odchodu Američanů v roce 1996.

Z pověření svobodného státu Bavorsko vznikl zde koncept stálé expozice věnující
se všemi aspekty nacismu a je tak jedinou celosvětovou stálou expozicí která se
těmto tématům věnuje. Má několik okruhů rozdělených do témat, věnujících
se samotnému Obersalzbergu, dále mýtu a kultu vůdce, aktérům režimu, německé
společnosti třicátých a čtyřicátých let, represivnímu aparátu a vyhlazování, rasové
politice a pronásledování Židů, odboji a emigraci, Hitlerově zahraniční politice,
druhé světové válce a jako poslední je komplex bunkrů.

V muzeu najdete 950 fotografií, dokumentů, filmových a zvukových nahrávek z nichž
některé se představily zcela poprvé. Účelem této expozice je pravdivé představení
hrůznosti nacistické ideologie a jejích dopadů na životy miliony lidí po celé Evropě
a navíc se snaží ukázat na to, jak zcestná tato ideologie byla a jak moc nebezpečné
je znovu se jí snažit oživit pomocí ideologických fikcí a politických hesel nacionálního
socialismu. Což hlavně platí pro mladou německou generaci ....

Tolik něco málo z historie Dokumentace Obersalzberg. Je velká škoda, že všechno 
můžete sledovat pouze v němčině či angličtině, avizované české popisky jsem
nikde nenašla a stejně jako s počasím i se zdejším podzemím jsem dopadla nevalně.
Bylo pro rekonstrukci uzavřené....


úterý 11. září 2018




Rozloučení s Kehlsteinem ....


Dnes se s čajovnou na vrcholu hory Kehlstein rozloučíme, a v mém případě už
nadobro, na tohle místo se počítám už nevypravím. Co o něm ještě říci? Vzniklo
díky Hitlerovu osobnímu sekretáři Martinu Bormannovi. Ten zdejší kraj znal velmi
dobře, sám měl na úpatí Kehlsteinu svou chatu z které měl nádherný výhled na celý
Obersalzberg a stále přemýšlel jak tuto oblast více zpřístupnit. A tak po domluvě
s německým inspektorem silnic Dr. Fritzem Todtem se rozjel projekt výstavby silnice
na Kehlstein.  Na tuto stavbu která trvala 13 měsíců se z podivem nenahnali žádní vězni
ale stavbu prováděli italští odborní dělníci, kteří měli s výstavbami horských silnic velké
zkušenosti. Silnice se střílela ve tvrdé skále, má převýšení 800 m a jen jednu velkou
serpentýnovou zatáčku. Jinak je vlastně skoro rovná, zatáčky jsou jen malého poloměru
(tedy říkají odborníci, mě připadají i tak dost zatočené) a je na ní pět různě dlouhých
tunelů, jejichž celkjová délka je 277 m. Dodnes je nejvýše položenou horskou silnicí
v Německu a velkým stavebním unikátem...
Dodnes je způsob její výstavby vzorem pro další podobné silniční stavby a o její kvalitě
svědčí i to, že od jejího vzniku až doteď nebylo nutné provést skoro vůbec žádné
opravy, takže se dá říct že je stále v originálním stavu od roku 1937 až doteď. Každé jaro
je provedena důkladná kontrola, při které jsou odstraněny všechny za zimu popadané
části skal, na některých nejexponovanějších místech jsou umístěny záchytné sítě
zabraňující zřícení kamenů na silnici.

Samotná budova je také technická lahůdka. Základ stavby má čtvercový půdorys ke
kterému přiléhá osmiúhelníkový přijímací sál s panoramatickým velkým oknem, které
nabízí úžasné výhledy na okolní hory, údolí pod Kehlsteinem a na jezero Königsee.
S návrhem stavitelů na tunel a výtah nahoru do budovy nejdřív Bormann nesouhlasil
nicméně se jim podařilo ho přesvědčit. Jak se nakonec ukázalo, kdyby vedla silnice
původně až na vrchol, jak chtěl, Hitler by zde býval častěji a možná by dnes čajovna
už nestála a potkal by jí osud všech nacistických staveb na Obersalzbergu. Tedy srovnání
se zemí. Jenže díky Hitlerově fóbii z řídkého horského vzduchu, obavám z bezpečnosti výtahu
sem jezdil jen minimálně, což čajovnu vlastně zachránilo. Jeho milenka Eva Braunová
těmito předsudky netrpěla a jezdila sem velmi často. Budova má dvě patra. přízemí a suterén.
V něm byly čtyři pokoje, sociální zařízení, balkon a vyhlídková terasa. V hlavním patře 
se nacházel konferenční sál a a balkjon, recepční sál a Scharitzkehlský pokoj s 
výhledy na masív Watzmanu, Höhe Göll a jezero Königsee, hlavní jídelna pro 30 lidí a
pokoj pro ostrahu, plně vybavená kuchyně a Hitlerova studovna. Ty ovšem skoro vůbec nevyužíval.
O celém tomto komplexu Obersalzbergu, o Hitlerově Berghofu a stavbě všech dalších
vil a jejich vybavení, systému bunkrů pod nimi a dalším jejich osudu je natočen
skvělý dokument s názvem Hitlerova hora. Dá se tuším najít v archívu ČT1 nebo 2 
a opravdu stojí za to, se na něj podívat.


pondělí 10. září 2018




V kamenném království ....


...... na vrcholu Kehlsteinu. V mlze a občasném dešti působil vrchol 
dost depresivně, ale zároveň i tak trochu pohádkově. Obzvlášť mne tedy nadchla
kamenná pole, která sice vypadala jak bez ladu a skladu, nicméně vše dohromady k 
sobě ladilo a vypadalo dokonce velmi půvabně. Tedy pokud se dá říct že je půvabné něco tak
tvrdého a chladného jako jsou šutry. Jenže ty já mám ráda a velmi ráda jimi doplňuji
zahradu. A je jasné, že i v mé kapse skončilo z celého výletu pár vzpomínkových ....


neděle 9. září 2018



Mlha přede mnou, mlha za mnou ...



.... pokud jsem si někdy připadala jak ve zlém snu, tak to bylo ve chvíli
kdy jsme vyšli na terasu čajovny a rozhlédli se kolem. Přesně jak v té pohádce. Mlha přede mnou
mlha za mnou. Jen občas se zdvihla aby se zas položila o kousek dál. Tu hustší, tu řidší.
Působilo to dost strašidelně, protože nebylo nic slyšet a najednou se před vámi někdo
zjevil nebo jste zjistili, že jste skoro u kraje srázu. Udělali jste pár kroků a najednou
jako mávnutím kouzelného proutku jste viděli všechno a o minutu později zas vůbec nic.
Prostě hory ukázaly jak zrádné dokáží být a že nic vám nedají
zadarmo. Ke všemu ještě bylo dost zima a nakonec jsem
měla docela zkřehlý ruce ....


sobota 8. září 2018



Kehlstein Teehaus 


V následujících čtyřech článcích se podíváme do míst, která nemají zrovna
tu nejlepší pověst a z kterých se rozhodovalo o osudech miliónů lidí po
celé Evropě. Podíváme se totiž do horské oblasti Obersalzberg, do okolí
městečka Berchtesgaden. Právě v této oblasti se už ve 20. letech 20. století
začali usazovat v ústraní různí nacističtí funkcionáří a kde si své sídlo vyhlédl
i Adolf Hitler. Byla to chata Wachenfeld, kde po svém propuštění z vězení
začal sepisovat neblaze proslulý " Mein Kampf ". Za peníze z jeho prodeje
chatu koupil, a přebudoval ve velkolepé letní sídlo s ikonickým panoramatickým
oknem. Ano, tak vznikl známý Berghof. Ten dal popud ke stavbám dalších
horských sídel Hitlerových nejvěrnějších. Goebbelse, Göringa, Bormana,
Speera a dalších. Vznikl zde tak celý komplex luxusních sídel, centrální
sídlo národního socialismu. Sem přijížděli mezinárodní politici a diplomaté.
Jako hlavní Hitlerovo sídlo sloužil od roku 1944. V závěrečných měsících
II.světové války byl Berghof několikrát spojenci bombardován a skoro celý,
zničen, stejně jako všechny ostatní budovy na Obersalzbergu. V roce 1952
pak Bavorsko nechalo vyhodit do povětří zbytky Berghofu a zalesnit celé
místo. Není bez zajímavosti, že těsně po válce areál zbylých staveb
(byly to hlavně bývalá kasárna SS) fungoval jako rekreační středisko pro
americké vojáky. Celý tento areál sloužil Američanům dlouhá léta, a teprve
v roce 1996 byla oblast Obersalzbergu zpřístupněna veřejnosti. Na základech
domu pro hosty, který patřil k Berghofu stojí od roku 1999 Dokumentace Obersalzberg
kde je stálá expozice Institutu dějin a je věnován historii nacismu, jeho
hiearchii, represivním složkám, holokaustu a hlavním pohlavárům, v čele
s Adolfem Hitlerem. Navíc je odsud i vchod do systému bunkrů, které pro svou
bezpečnost měli postavené obyvatelé Obersalzbergu ....

K Berghofu patřil i dárek Martina Bormana, který nechal k Hitlerovým padesátinám
postavit na nedalekém Kehlsteinu. Orlí hnízdo. Čajovna s nádherným výhledem
na okolní vrcholky Berchtesgadenských Alp. Oficiální název je Kehlstein Teehaus,
Kehlsteinhaus, ale Orlí hnízdo se nejmenoval nikdy. Budova je postavená kousek pod
vrcholem hory Kehlstein, a opravdu jako orlí hnízdo ční do prostoru. Celý komplex staveb
je stavební a technický unikát. Z Obersalzbergu k němu byla vybudovaná silnice, která
je sama stavebním unikátem. Převýšení 800 m překonává jen s jednou zatáčkou, a
několika tunely. Na jejím konci je 124 m dlouhý tunel vedoucí k výtahu v nitru hory
který vás vyveze zbývajících 124 m do budovy čajovny. Právě tento výtah byl důvodem
proč sem Hitler nerad jezdil. Měl strach, že by výtah přestal fungovat a on tak uvízl
uvnitř hory. Celkem zde byl asi jen desetkrát....
Z vrcholu je při dobré viditelnosti panoramatický rozhled až do dálky 200 km.



Parkoviště na Obersalzbergu. Vzniklo na místech kde stával komplex Berghofu a části
kasáren SS. Hotel v pozadí, a který si ještě ukážeme stojí na místě bývalého Göringova
sídla


pátek 7. září 2018



Ráda bych se .....


na zdejší platformě představila. Toto je můj paralelní blog, ten původní jsem
založila před sedmi lety na Blog.cz, ale to, co se tam poslední dny děje 
co se týče technických a provozních problémů vyústilo v rozhodnutí založit
si blog někde jinde. Takže pokud se nic nezmění, zůstanu zde, pokud se situace 
změní a zlepší, vrátím se zpět. O čem všem můj blog je, proč se jmenuje tak
jak se jmenuje a další věci zjistíte zde


Ovšem na případné komenty nebudu odpovídat, protože mi to právě ony technické
problémy prostě neumožňují. A trávit den neustálým odklapávání a čekáním na
zázrak, že se snad koment zobrazí trávit nehodlám.....

Doufám, že se vám novým čtenářům bude můj blog líbit a doufám že mí staří
známí se naučí ke mě chodit i na jinou platformu. Nakonec je možné, že se tu
z některými tady i sejdeme....

Už mi došla trpělivost ....




.... s nefunkčností Blog. cz. Mizející články, nemožnost odpovídat na komentáře,
přeházené nastavení, dokonce jsem zjistila, že v komentářích mám u svého blogu
úplně jiné URL, což už vůbec nechápu. Vrcholem bylo, když jsem chtěla na Srdci blogu
přidat komentář pod článkem o té slavné modernizaci která by nás měla čekat a prostě
to nešlo a nešlo a nešlo. Takže jsem se rozhodla prozkoumat jiné platformy které jsou
k dispozici a svůj blog přesunout jinam. Pod stejným jménem, se stejným zaměřením.
Moc mne to mrzí, sedm let je přeci jen sedm let, vybudovaná základna těch, kdo ke mě
chodí, to všechno se mi nechce opouštět, ale tady už mne to neskutečně s těmi
věčnými problémy vytáčí. Tím se také chci omluvit, že neodpovídám na vaše
komentáře, protože mi to prostě blog nedovolí. Chvilku teď počkám na
to, jestli mi někdo z blogu odpoví na můj dotaz, co se děje,
a mezitím se dám do zakládání nového blogu. Články
budu zatím dávat sem i na nový blog a později
se uvidí, jestli se tady něco změní. Pokud
ano, budu působit dál na Blog.cz,
pokud ne, dám vědět kde jsem.





Chmejření č.2



Jediné, co mi v poslední době roste v trávníku, jsou solitérní stonky jitrocele
a pampelišek, které trčí ze spálené trávy. Dost mne to štve, protože vytahovat
kvůli tomu sekačku se mi nechtělo, a vypichovat je z té totálně betonové
hlíny ve vedrech jsem okamžitě zavrhla. A tak mi tu vesele trčely a trčí stále.
I když teď, po těch několika dnech deště se zahrada začala zelenata tak sekačka nakonec
stejně dřív nebo později přijde ke slovu. Ale jednou mne napadlo zase si
trochu pohrát se starým sklem a předsádkou a vybrala jsem si
odkvetlé pampelišky s jejich chmejřím ....














A jak je mým zvykem, některé jsem si převedla i do čb. Ale ty zas někdy jindy ....


Jsem nechtěný lovec pechfóglů (pro neznalé prostě smolař) a to celý svůj uvědomělý
život (ne ovšem stranicky, nejsem uvědomělý straník žádné partaje, nýbrž co si uvědomuji
tudíž i pamatuji). Měla jsem a mám pech v soukromých vztazích, ale i v běžném životě. Prostě
koupit si trpaslíka, do rána vyroste a jet na dovolenou na Saharu, hned druhý den tam budou
záplavy. Ostatně minulé dva víkendy jsou přímo jak z učebnice pro smolaře. Čtvrtek 23.8. válečka
u bazénu, horké slunce a azurová obloha. Pátek 24.8. ráno probuzení do zataženého a studeného
dne a večer odjezd v dešti směr Orlí hnízdo. V životě by mne nenapadlo, že návrat pachatele
na místo činu po jedenácti letech bude znamenat naprosto stejně hnusno, stejně deštivo a
stejně zataženo.Jjen s jednou výjimkou. Nahoru na Kehlstein jsme se sice dostali, nicméně
vidět bylo jen minimálně. Takže tu a tam se přede mnou otevřel pohled do údolí, ale zmizelo
mi ze zorného pole Hnízdo samo. Prostě nebylo. Když jsem ho zas uviděla, neviděla jsem zas
nic jiného. O tom, že mi skoro přimrzal prst ke spoušti foťáku škoda mluvit.
Déšť v podobě buď silného pršení, nebo naopak nechutně vlezlého mrholení se střídal po celý
den, takže večer, ze slušně upraveného účesu jsem měla na hlavě změť něčeho, co vzdáleně
připomínalo vlasy, ale ještě spíš srst psa zvaného Puli.

Brát si deštník jsem zavrhla z důvodů, že nejsem mnohoruká indická bohyně (vlastně nejsem vůbec žádná)
fotit s deštníkem když máte jen dvě ruce je trochu oříšek a navíc když fouká docela
silný vítr je stejně k ničemu. Bunda s kapucí je sice dobrá volba, leč nesmíte zapomenout
dané oblečení naimpregnovat. A tak jsem pomalu a jistě vlhla, moje nálada se propadala
pod bod mrazu, začínala jsem mít strach i o foťák který se hned orosil, hned odrosil, tu
na něj kapalo intenzivněji, tu zas jen tak aby se neřeklo. Prostě výlet par excellence.
Někdo by mohl namítnout tak co to zkusit příště do třetice všeho dobrého? Omyl, na to s..e Bílej tesák
velebnosti! tenhle výlet je z mých končit ten nejhrůznější co se týče vzdálenosti a času. Od čtvrt
na jedenáct večer se krčit a kroutit v autobusu až někdy do devíti ráno je očistec, který už
nechci podstoupit. Jen si prostě odškrtnu další destinaci, kde mi není přáno se kochat
krásnými výhledy. Ostatně v neděli by to bývalo bylo ještě horší. To už by tam padal i sníh ...

Právě uplynulý víkend jsem si malovala růžově. Pojedu na chatu, dověsím obrázky a další
pičičmundičky a v neděli se zajedu setkat s milými blogery na inspirativní fotovýstavě.
Už začátek cesty mne měl varovat. Lístek jsem si kupovala přes net i s místenkou, ovšem
po příchodu na nádraží jsem z hrůzou zjistila, že můj vlak má zpoždění. A to naskakovalo
a naskakovalo. Nezbylo tedy nic jiného, než sednout bez místenky na narvaný vlak
jedoucí po něm, ale i před ním a doufat, že si nějaké místo k sezení ulovím.
Naštěstí se tak stalo a já mohla vyrazit. Ale do deště. Mezitím se docela solidně rozpršelo
a pršelo. A pršelo až do Prahy, pak i z Prahy na Mníšek a cestou pěšky na chatu. A pršelo
i odpoledne, večer i v noci. Venku se válela ohyzdná vlezlá mlha, jakmile člověk otevřel
dveře a šel pro dřevo na topení, vlhkost se vnutila do mezitím příjemně vytopené
chaty a opět jí, velmi nepříjemně, ochladila....

V neděli jsem se vzbudila do stejně mlžného a vlhkého rána, za krk mi kapalo ze stromů
a já tedy vyrazila na cestu do Dobřichovic na Čerfovu výstavu fotek a na druhé setkání
s Padesátkou. Popravdě to byl za uplynulých pár měsíců a dní ten nejsvětlejší okamžik.
V Dobřichovicích už nepršelo, dokonce se i oteplilo, s Padesátkou jsme se našly, poseděly
i Petrem na nádvoří zámku u výborných domácích limonád, absolvovaly skvělou komentovanou
prohlídku, procházku po části Dobřichovic plné nádherných prvorepublikových letních
sídel pánů radů, ale i úředníků. Tak si to přála doba. Mít letní byt za Prahou. Nastoupily jsme
i do zpátečního vlaku, já stihla posledních deset minut sluníčka na pěší část cesty domů,
zavřela za sebou dveře a v tu ránu se spustil liják a pršelo až do tmy, celou noc, i ráno
když jsem se vzbudila. V dešti jsem se ráchala trávou, zamatlala se neskutečně při zamykání
brány, tentokrát měl zpoždění autobus, takže mi ujely čtyři plánované vlaky. A tak v době kdy
už jsem měla být hodinu a půl doma, jsme s vlakem stáli mezi Kolínem a Pardubicemi, protože
jsme čekali až odstraní závadu na technickém zařízení a já se snažila vysvětlit šéfový
že teď, v tomhle momentě, rozhodně nemůžu jít uklízet pokoj...
Takže jestli mi někdo jen šeptne " To bude dobrý" roznesu ho na kopytech.
U mne to nebude dobrý nikdy!



Bylo Orlí hnízdo ....


.... a nebylo