čtvrtek 1. května 2014

Piaristický kostel Nalezení sv. Kříže v Litomyšli...



Mno, s novým měsícem je tu nové kolo soutěže a tak abych vás navnadila k tomu se přidat
ukáži vám dnes další s dominant města Litomyšl, protějšek kostela Povýšení sv. Kříže z prvního kola a kostela který
se navrátil do života ao kterém by se dalo říct že "utekl hrobníkovi z lopaty" v tomto případě že unikl bouracím strojům na poslední chvíli.....
Podle názvů a časové posloupnosti v nich ( Nalezení a pak Povýšení) měl být vlastně on první, ale ještě že nebyl, protože bych vám pak nemohla ukázat i interiér, který je celý znova nově vybudován. A to díky tomu zahájení lázeňské sezony kdy byly všechny kostely alespoň přes mříž k nahlédnutí. Mám jen dva protože to už by se fakt nedalo postíhat.

A z webových stránek města Litomyšl něco o historii tohoto kostela
(ostatně tyhle stránky jsou velmi dobré a člověk tu vždycky najde co potřebuje)

Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže s kolejí

Řád piaristů byl do Litomyšle uveden Frebonií z Pernštejna v roce 1640. Piaristé (do Litomyšle přišli z Mikulova) byli řádem vzdělávacím, jejich cílem bylo vychovávat ve svých školách především chudou mládež. Litomyšlské piaristické gymnázium bylo otevřeno v roce 1644. V té době už stála tři křídla piaristické koleje (poslední bylo dostavěno až roku 1681) a školy s malým kostelem na místě dnešního chrámu. Součástí koleje je refektář se štukovou a malířskou výzdobou a podobně zdobená kaple zvaná Očistec. Už při založení koleje vznikla rozsáhlá, později několikrát upravovaná zahrada se sadem, která dnes tvoří důležitou část komplexu tzv. Klášterních zahrad.
V roce 1714 začal majitel litomyšlského panství, hrabě František Václav z Trautmannsdorfu se stavbou nového velkého kostela a nových škol. Namísto původních plánů Mikuláše Rossiho byl přijat projekt významného barokního architekta Giovanni Battisty Alliprandiho (v Litomyšli - v proboštském kostele - je i pohřben), po jeho smrti v roce 1720 dokončoval stavbu kostela František Maxmilián Kaňka, který jen upravil vzhled fasád a byl zřejmě autorem interiérů. Budova školy (dnešní Muzeum a galerie) byla dokončena roku 1719 (nad portálem byla osazena socha zakladatele řádu - sv. Josefa Kalasanského), stavba kostela o tři roky později. Na výzdobě kostela se podílela řada dalších významných umělců - sochy čtyř evangelistů v křížení a sv. Václava a sv. Prokopa na fasádě vytvořila dílna M. B. Brauna (Jiří Pacák), klenbu kupole vymaloval r. 1728 Václav Jindřich Nosek a obraz na hlavním oltáři dodal významný italský malíř F. Trevisani. Kostel se stal neodmyslitelnou součástí panoramatu města a je jednou z nejvýznamnějších barokních staveb regionu.
Vybavení kostela utrpělo nejprve několika požáry - zejména v letech 1735, 1775 a 1814. Při požáru r. 1775 bylo velice poničeno vnitřní vybavení, výmalba kupole, která už nebyla obnovena, a padl mu za oběť i oltářní obraz, který byl o tři roky později nahrazen kopií profesora vídeňské akademie V. Fischera. Zařízení bylo doplňováno ještě i v průběhu celého 19. století.
Varhany na kůru, kdysi jeden z nejlepších nástrojů ve východních Čechách, dnes bohužel v dezolátním stavu, postavil ve 20. letech 19. století kutnohorský varhanář Horák.
Kostel sloužil především bohoslužbám otců piaristů a studentů piaristických škol. Stal se také místem posledního odpočinku příslušníků řádu i hrabat z rodu Trautmannsdorfů a Valdštejnů-Vartenberků.
V letech 1948-1949 proběhla na dlouhou dobu poslední oprava kostela (opravy věží a krytiny).
Už od roku 1958, kdy byl poprvé oficiálně konstatován havarijní stav celého kostela, se pak táhnou neúspěšné snahy o jeho rekonstrukci. V roce 1972 byl kostel převeden do vlastnictví státu (od té doby jej spravuje Památkový ústav v Pardubicích, dříve KSSPPOP). Teprve v roce 1978 byl zpracován projektový úkol na celkovou rekonstrukci, práce však ani poté nezačaly. V letech 1981-82 bylo demontováno vnitřní zařízení kostela a část vybavení byla předána k restaurování; k plánované demontáži soch evangelistů a varhan však už nedošlo a práce byly opět zastaveny. Na začátku devadesátých let proběhlo v kostele několik koncertů v rámci festivalu Smetanova Litomyšl.
Už v roce 1967 bylo zjištěno demolování rakví v kryptě kostela, vandalové se ostatně podepsali i na ničení ostatních částí stavby.
V letech 1991-94 pak proběhla částečná rekonstrukce chrámu. Opravena byla střecha (zejména nebezpečně prověšené krovy), obě věže a fasáda. V letech 1997-2000 pak byla opravena i budova koleje. Piaristický kostel není dnes veřejnosti volně přístupný. Na rehabilitaci interiéru tato významná památka teprve čeká.

Určitou zajímavostí Litomyšle je že ač má pět kostelů tak nemá žádné "živé" zvony. Všechny totiž byly zrekvírované za obou světových válek a byly přetaveny na vojenský materiál.....děs běs.....od února běží sbírka na tři zvony sv. Václava, Panny Marie a sv. Josefa a všude po městě byly při příležitosti zahájení sezóny pokladničky kam se přispívalo. A jak jsem tak viděla, lidé nešetřili....

Dovolte mi tedy abych vás pozvala na cestu okolo kostela i dovnitř.....


Pohled na kostel z Toulovcova náměstí





A to už jsme v Klášterních zahradách, pohled od kapitulního chrámu



Pohled ze Zámeckého návrší.....vedle kostela revitalizovaná budova Filozofského gymnázia na kterém učil Alois Jirásek. Od dvacátých let minulého století slouží jako městské muzeum.






A ještě několik detailů výzdoby




A teď vás zvu na prohlídku interiéru









K tomuto kostelu vede jedna zvláštní, ale krásná cesta spojuje Toulovcovo náměstí se Zámeckým návrším. Je to krytá chodba z dřevěnými schody a malými bočními okénky. Fotila jsem jí večer po cestě domů. V době kdy jsem fotila v únoru kostel byla ještě zahrazená prkny.....


A to by bylo o piaristickém kostele asi tak všechno.....