31 ledna 2020

Pozor na rozzlobenou domovnici! ...





Nezastírám, že k hledání obrázků v kůře mne přivedl Čerf s jeho dnes již výstavním cyklem Fantaskní příběhy ze světa kůry. Narozdíl od jeho příběhů, které vznikají jen v maličké ploše stromové kůry, tenhle nemůže přehlédnout nikdo, kdo má fantazii a jde okolo, zabírá totiž půl kmenu.... a proto jsem ho viděla okamžitě i já. Jak bude strom a jeho kmen mohutnět, bude mohutnět i rozlobená paní domovnice ... Takže kdo se někdy vypravíte do Litomyšle a půjdete od zámku dolů do města, dívejte se tam po vysazených platanech a hlídejte si záda, aby vám na ně náhodou nedopadla hůl rozzlobené domovnice!

30 ledna 2020

Pro Blondýnu od blondýny ....






.... aneb opět nastal čas kdy se mi vyprázdnil archív a já nemám fotky k uceleným fotočlánkům. Myslela jsem, že něco nalovím včera, ale bylo tak hnusně studeno a lezavo, že se mi v Litomyšli ani nechtělo vytáhnout ruce z kapes, natož foťák z batohu. A pro tento případ tu mám mou (ne)oblíbenou kategorii fotek Beze slov. 
I když dnes poruším tradici, ale od toho tradice a pravidla jsou, a k dané fotce píši mnoho slov. Blondýna si ve svém shrnutí ledna postěžovala, že jí připadal holý a šedý. No on takový opravdu byl a počítám že nejen pro ní. Ovšem alespoň co mne se týká, ještě holejší, šedivější a záludnější mi přijde pomalu nastávající únor. Jestli se ovšem příroda opravdu nedá natolik do kupy že se začne chovat tak jak má, což je ovšem věc, kterou jí my lidé značně stěžujeme, a na konci února už pokvetou jako vloni a předloni krokusy, sněženky a jiná jarní drobná záhonová havěť, stane se tento měsíc alespoň trochu barevným. Byť na úkor toho jak má správně vypadat, což je sníh a mráz. A protože opravdu v únoru je počasí silně nevyzpytatelné, ne nadarmo ho indiáni nazývají Měsíc smrti. Protože v únoru se začínají rodit mláďata a když přišly vánice a mrazy, spousta jich zemřela. (Takové bylo vysvětlení z Knihy lesní moudrosti E.T. Seatona) A možná se i rodilo víc dětí které dopadaly stejně jako ta mláďata. No a tak aby nebyl ten konec ledna šedý a holý vybrala jsem dnes, s ohledem na tu které je věnovaná  ale vlastně i vám všem kdo stejně jako Blondýna nebo já nemáte rádi zimu, tuhle slunečnou a duhovými barvami oplývající fotku ....




29 ledna 2020

Obrať zrak svůj ...





.... k nebi a zříš věci neobvyklé ... No dobře, tak ne zas tak neobvyklé, přiznávám. To se mi jen tak vylíhlo v hlavě jako úvod k dnešním fotkám tzv. z nouze ctnost. Tu a tam je opravdu něco na obloze zajímavého a tu a tam to i vyfotím. Občas tedy ta zajímavost vezme za své díky technice, ale někdy zas jí technika ještě zvýrazní....

28 ledna 2020

Nech to na koňovi ...





.... a máš hned lepší náladu. A když se k tomu přidají výroky naší Bobule je to stoprocentní. Koně jsou od dětství díky prázdninám tráveným na maličké vísce uprostřed lesů v Železných horách moje velká láska. Protože tam je měl jeden stále sedlák ve vedlejší vsi a půjčoval je lidem k obdělávání záhumenků a měl je jeden bývalý sedlák přímo u nás ve vísce a půjčoval je i na práci v lese, měla jsem pořád dost možností se s těmi nádhernými a klidnými zvířaty potkávat, případně se jim posadit na široké hřbety a nechat se unášet fantazií jak na nich cválám po loukách do dálky. I když jsme se odebírali klidným houpavým krokem k nim do domovské stáje...
Když jsem končila základku, dávala jsem si přihlášku do Chuchle, jenže mi ve škole nedali doporučení a tak jsem místo na závodní dráze nebo ve stájích skončila za pultem. To ovšem neznamenalo, že bych na koně zanevřela. Stále je miluju, a stále kdykoli je možnost, si sednu do sedla a říkám si, jak krásné by to bylo rozletět se s větrem o závod po široké pláni kvetoucích vřesovišť. I když koně vede někdo vedle mne za uzdu ... 
Dnes kdy už není kůň buržoazní přežitek a i cenově se staly dostupnými, i přes všechnu moderní lesní techniku jsou prostě v lese nepostradatelní, opět se jim dostává velké pozornosti a přibývají domy, u kterých se pasou. No a já mám tím pádem kam chodit fotit ....

27 ledna 2020

Nech to koňovi ....





.... ten má větší hlavu. To se vždycky říkalo u nás v rodině, když jsme řešili nějaký problém, který vlastně ani problémem nebyl. No on ten kůň sice má opravdu velkou hlavu, tedy oproti té naší, ale myslím si, že z řešením problémů je na tom stejně jako my. K jeho velikosti je totiž stejná jak ta naše hlava k našemu tělu. A tak se dostávám k tomu, proč to vlastně píšu. I když ... ono to je asi jasné od začátku, že dnešní příspěvek bude o koních. Když jsem tu totiž měla Bobuli šly jsme se projít a jelikož vím, že moc ráda jezdí s dcerou od  mala koukat na koníky, tak i naše procházka vedla ke koníkům. Nejdřív k tomu grošáčkovi, který tu na blogu byl při sněhových fotkách, no a pak, když pořád chtěla blíž, tak nahoru na kopec k autoservisu kde dělá syn a kde má jeho majitel výběhy s koňmi. Tam jsem jí navíc nalákala i na kozu Vlastu, a tak celou dobu co jsme šly nahoru povykovala Kozá, kozá, koza Vlastá a ptala se kdy tam budeme. Musím říct, že mne svou výdrží ťapat přes půl vsi a ještě do kopce hodně překvapila, nést se chtěla jen jednou a ještě chvilku. Abych jí nějak odpoutala pozornost od té dálky, tak jsem jí vždycky říkala kudy jdeme a co uvidíme a že za pár zatáček už budou koníci i koza. Když jí konečně viděla, nadšeně na ní povykovala. Musela jsem jí krotit protože se hned rozběhla za kozou a málem zas podběhla ohradník ke koním do výběhu. Ti na toho škvrčka koukali řádně z výšky a tak jsem si jí raději vzala na ruku, aby se výšky vyrovnaly. Obešly jsme si pěkně všechny výběhy, podívaly se, rozloučily se s koníky, kozou i bobkama a šly juknout na strejdu Ondru který uzdravuje nemocný autíčka. A pak zas ťapala pěkně zpátky domů. Po návratu jsme ještě spolu vařily, Bobule velmi důležitě válela těsto na roládu s uzeným, řádně uplácávala i náplň, a po papce bez protestů bafla z tašky spací plínku, fufu a valila nahoru do pokoje. Že to zalomila do pěti minut ani nemusím říkat. Ona i na mne je ta procházka dost dlouhá, natož na ty malý nožičky ....


26 ledna 2020

Výlet do světa ....






.... kapek. Mým oblíbeným a první starosklíčkem který jsem sebrala na starém mužově Zenitu. Když jsem se vracela z první procházky se sněhovým focením, všimla jsem si na dochanu, že mám klásky plné kapiček. Jak na něj tu a tam dopadl sníh a následně roztál. Takže nápad byl na světě. A tak jen hurá přezbrojit, vytáhnout místo mezikroužků close - up předsádku a šlo se na věc. Nevím co si tedy mysleli projíždějící automobilisté když jsem se tak různě kroutila a furt měla objektiv zabořenej do suchý trávy, ale určitě to bylo něco o divnejch bláznech ....

25 ledna 2020

Já jsem já ....






.... tak tohle moudro není mým výrokem, nýbrž výrokem naší Bobule. A dokonale mne jím uzemnila teď ve čtvrtek, kdy jsem jí měla celý den na hlídání, aby se mohla dcera v klidu vyležet neb lapla moribundus jakýsi a vyfásla atb. Když se jí člověk zeptá co jsi, z radostí odpoví " Opička!"  Teď k tomu nově k tomu přibyla i koza, to poté co jsme při vycházce za koníky narazily na kozu Vlastu. Ovšem onen výrok pronesla v okamžiku kdy během provádění blbin (její oblíbené činnosti) sebou sekla a já jen tak pronesla " Ty jseš koza, viď? " Zpytavě se na mne podívala a řekla kategoricky " NE!". "Tak jseš opička". " NE ".  "Tak co jseš ? " 
" JÁ JSEM JÁ! "
A bylo vymalováno ... Když vám to řekne o mnoho starší dítko, ani vás to nijak nepřekvapí, ale když vám to řekne špuntě ve dvou a třičtvrtě roce, dokonale vás tím uzemní. Ostatně v tom je obrovský expert. Její věty jako " Táta tlačí na záchodě bobek " nebo když se loučí s celým osazenstvem výběhů hlasitým voláním  " Ahój koně, ahój kozo, ahój bobky"  patří do fondu zlatých výroků. A pokaždé když jsem s ní, se její výroky stávají údernějšími a údernějšími. Ovšem začíná být už i docela vyčůraná. Nestačí že tu může být celý den, už si vymiňuje že tu  bude spát i přes noc, s babikou na velký posteli a babika to slíbila! Ale babika o ničem takovém neví... 
Stejně jako Blondýna i já jsem, byť z rozdílných důvodů nechtěla být babičkou. Vítala jsem to, že ani jedno s dítek mne narozdíl od jejich vrstevníků, neoblažilo tím vetřelcem už někdy kolem čtyřicítky. Prostě měla jsem a mám tolik svých koníčků a zábav, že vnouče se s nimi rozhodně neslučovalo. Jenže když jsem se tu zprávu dozvěděla, k mému překvapení jsem se z ní rozbrečela! Já tvrďák!! Já cynik odkazující vnoučata na vedlejší kolej!!! A brečela jsem jak želva. No, možná to bylo taky tím, že jsem byla v područí choroby a nebylo mi dobře.... ale když jsem pak to reklamní mimino viděla, v tom okamžiku jsem začala neskutečně žárlit, že ho nemůžu mít já, že nebude v mé blízkosti stále. 
Teď mi vadí to, že přišla docela pozdě, a že jí nenaučím věci, které bych jí ráda naučila. Třeba takovou důležitou věc jako je lézt po stromech. Možná jí naučím vyřezávat lodičky z borové kůry a štípat třísky na rozdělání táboráku. Jména kytiček, keřů a stromů. 
  Provést jí po pražských kostelích, tak jako prováděla moje babička mě. Pískat na prsty. Prostě samé životně nutné věci.

A ta potvora malá ví jak si mě otočit kolem prstu když se ke mě přitulí a šeptá mi " Moje babika, moje ... " anebo když jsem jí uspávala a ona mi řekla " Babiko,  zavři očíčka. A já je zavřu taky!"
Vyděračka jedna ....




24 ledna 2020

Pokud jde o sníh ...





.. .. a focení, snažila jsem se poslední dny tu nenadálou sněhovou pokrývku využít co nejvíc. Středa patřila dopolední procházce na druhý kopec kde je další část vsi, ale hlavně malý hřbitůvek. Tam jsem se zašla podívat jak vypadá pod sněhem. Popravdě po vykácení části keřů za hřbitovní zdí vypadá dost divně. Dá - li se to říct o hřbitovu tak neútulně a drsně. Ty keře přeci jen dávaly hřbitovu určitou hranici, stínily a tvořily zelený rámec. Zvlášť když té zeleně na něm moc není. No ale zastupitelstvo asi mělo jiný názor a tak keře vyřezalo ....

23 ledna 2020

Co fotit v zimě ...





.... když nic nekvete? Sušiny. Těch je všude plno a občas jsou i fotogenické. Ať to jsou obyčejné bodláky, nebo odkvetlé okolíky merlíkovitých. Občas se to dá proložit květenstvím vratiče nebo na zahradě odkvetlou Astilbe. Někdy se sněhovou čepicí, jindy bez ní. A jednou barevně a podruhé černobíle ....

22 ledna 2020

Zima v podobě ...




.... černobílé. Ona vlastně taková je. Pokud nesvítí sluníčko, barvy v zasněžené krajině moc nenajdete. Tedy pokud zrovna nejste poblíž nějaké skládky a nepotkáváte třeba rozlítané igelitky. V minulých fotkách jsem se trochu té barvy do fotek zas snažila propašovat lehkou úpravou, dneska je to jen a jen o čb ....

21 ledna 2020

Když je zima ....





.... za humny. Tedy za humny vsi. Vybrala jsem si v neděli procházku zas místy, kudy normálně moc nechodím, skrze horní část vsi na kopci. A nechodím tam proto, že většinou mívám sebou psy a ti drze šmejděj porůznu okolo baráků a tak nechci aby jim někdo něco udělal nebo na ně vylítnul nějaký pes. Říkám si vždycky když do těch míst zabrousím, kolik tam je postavených nových domů. Malých, velkých, normálních i luxusních. A kolik lidí už vůbec neznám a těch které jsem znala už zemřelo. Je odsud ale krásný rozhled po části vsi i na tu na druhém kopci, na kterém také vznikla nová čtvrť rodinných domů. Prostě se nám ten Rybník začíná rozlévat z břehů ....


20 ledna 2020

Že by zima ...





.... přišla do našich končin? Alespoň při pohledu z okna to tak vypadá, nicméně se domnívám, že i při velké specifičnosti rybnického počasí to je spíš takový náhodný záchvěv. Kdepak zima v lednu! Ta si pěkně počká na duben a květen, případně červen a to si pak zařádí. Sněžit sice začalo přesně dle předpovědi, ale dle předpovědi už nezačalo později pršet a tak zatím ještě sníh leží. Nicméně už ztratil tu krásnou neposkvrněnost a nadýchanost a je to jen ten otravnej bílej sajrajt kterej rozčvachtal zase do teď krásně suchou silnici a zas tu lítá bláto na všechny strany. Páč se furt maká na regulaci řeky a jezděj po celý vsi náklaďáky vyvážející vybagrované kameny a hlínu z břehů. Včera jsem si to tak trochu prošla a je to děs co s tou řekou provádějí, ta krásná tajemná zákoutíčka která se tu nacházela zmizela protože se skácely všechny stromy a keře podél břehů, řeka se roztáhla a tam kde krásně meandrovala jí narovnali. Prostě děs, běs... udělat z malé říčky takovýhle veletok může vážně jen nějakej debil od stolu...
No nic. Dneska se nejdřív mrkneme na zahradu 
a lehce za humna ....

19 ledna 2020

Jakási nechuť ...





.... k psaní mne včera i dneska popadla. Dopoledne jsem po odjezdu muže chtěla udělat spousty věcí, nakonec jsem neudělala vůbec nic a jen čučela z okna na to jak více či méně celý den chumelí. Ani k psaní jsem nějak neměla chuť. Spíš jsem dělala takové ocmrndávky po baráku. A pekla si oběd. Navečer mne vyzvedl syn, protože dceru s přítelem vezl na ples a já měla hlídací noc. Bobule cejtila že bude mít volné pole a řádně toho taky využívala, všemu se nesmírně řehnila, a moc neposlouchala. Koupání, jindy velmi oblíbené se nejdřív neslo v duchu šíleného brečení, pak výrazů Ach já chudák týraný až k obligátnímu řehnění. To samé když jsem jí dala do postýlky. Jediné co jí jakž takž zklidnilo bylo čtení z krtečka, i když jsem párkrát musela zahudrat a říct že jdu pryč. Nakonec jsem jí slíbila, že když bude hezky spát, určitě budou s tátou a mámou druhý den stavět sněhuláka. To vcelku zabralo a byl klid. Nezůstávala jsem tentokrát spát u dcery, protože jsem tu nechtěla nechávat psiska samotná až do druhého dne, takže když je kolem půl druhé zase syn vrátil domů, jela jsem s ním. Čeho jsem ale litovala, bylo to, že je tolik hodin. Být míň, řekla bych mu ať mne vezme domů pro foťák a hodí do města. Bylo totiž nádherně čerstvě nasněženo a báječně by se fotily stromy s větvemi obalenými cukrovou vatou ve světlech pouličních lamp. Jenže touha po pohodlné posteli byla silnější než nějaké fotoambice. Jen jsem si říkala, že pokud to vydrží, vyrazím určitě na procházku. 
Což jsem také dneska dopoledne udělala, užila si ještě tu krásu nadýchanou, když jsem se vracela, už bylo znát, že sníh na stromech se stává hutnější a mokřejší a už to nevypadá tak lehounce. Jen škoda, že nesvítilo sluníčko. Díky zatažené obloze a jemnému sněžení jsou ty fotky co dnes vznikly takové melancholické. Však jsem jich hodně převedla na čb, což jsem měla hned odpočátku stejně v plánu. Ale hlavně jsem si trochu zaplnila zas archív ....



17 ledna 2020

Mimoňové ....





.... ale ne žlutí. Ty totiž šíleně nesnáším. Tohle jsou mimoňové mainští, čili naši dva kocouři plemene Mainská mývalí, a ty můžu. Aby ne, když je tu máme už tolik let. Je to velmi specifické plemeno koček, a dávají to najevo každou chvíli. Hlavně Baldrick, to je kočkopes jak z učebnice. Z těch mnoha koček co prošlo naší domácností jsem zažila jedinou, která se chovala opravdu jako pes. To byl nalezenec Oskar. Možná že měl nějaké mainské geny. On a Baldrick totiž okamžitě jak zaregistrovali a zaregistrují člověka sedícího, okamžitě mu skočí na klín, a začali nebo začnou ho olizovat, vrnět, a vyprávět. Ostatní se přišli pomazlit jen když chtěli a jen na dobu nezbytně nutnou a tím pádem měli stále zajištěný přísun krmení.
Jutys je rezervovaný, ten se mazlí jen když vidí že si jdu dělat kafe protože ví, že si budu dávat mléko. A to je to, o co mu jde. Jinak spíš vyhledává od mala klid. Stejně jako psi strašně rádi spí na co nejměkčím, občas si zaberou psí pelechy a jejich právoplatným majitelům zbydou jen oči pro pláč, neb kocouři jsou větší než oni a nenechají se v žádném případě z dobytých území vyhnat. A občas spí v jednom chumlu na posteli. Ale někdy si najdou ta nejmíň pohodlná místa na spaní. Hlavně Baldrick je v tomhle mistr. Dřez na nádobí, skříň na oblečení, polička na okně... minipidi krabičky nevyjímaje. O velkých nemluvě. Takže kolikrát když muž nakládá krabici s kopírkou, stane se, že z ní s velkým nadáváním vyleze rozespalej Baldrick. Ano, nadávání a mletí pantem je jejich průvodní vlastností. Ukecanější kočky snad neexistujou. Běda když manžel jde v noci na záchod a dovolí si střepat z peřiny Baldricka, to jde celou dobu za ním a nadává a nadává. Sedne si před dveře na chodbě a kleje a stále stejně kleje a nadává celou dobu co jde muž zpátky.  Jsou zdatní zlodějové, Baldrick když si stoupne na zadní a natáhne ty svoje přední chapadla, pohodlně si stáhne co leží na lince. Dokonce na to i vidí, neb mu půlka hlavy čouhá nad linku. Jutys je zas jak Jedi, sedí na stole a neustále čaruje packou, aby nás zhypnotizoval a my mu dali co máme na talíři. Mají neskutečnou trpělivost s každým štěnětem co k nám dorazilo, tak aby ne, jsou to kocouři velcí, vlastně největší kočičí plemeno, tudíž nějaký mrňavý štěně je nemůže rozházet. Ale i tak a dokonce i teď provokuje Jutys Myšpulína k honičkám. Tedy lítá Myšpulín, Jutys se plavným krokem přesunuje z místa na místo. A když ho chce vytočit, vyskočí na postel a z ní po něm šmátrá packou. A když je v jó dobrým rozmaru, tak si k němu sedne a začne ho olizovat. Jak říkám, mimoňové ....



15 ledna 2020

Když si klucí ....





.... hrajou, nebo čučej. To pak vypadá tak, jak v následujících fotkách uvidíte (anebo taky neuvidíte)😉 ....








14 ledna 2020

Něco jako ...





.... ohňostroj. Vesnický. O který se postaralo pár sousedů. Vím, že se letos opět rozhořely velké debaty o tom jestli v Praze a vůbec všude ohňostroje ano či ne. Hlavním argumentem proti jsou stovky zraněných a mrtvých divoce žijících zvířat, dalším zbytečně vyhozené peníze. Jenže co se týče peněz nějak mi to tedy nehraje s letošním rozhodnutím magistrátu Prahy uspořádat místo ohňostroje stále oblíbenější videomaping. Což o to, je to záležitost pěkná, multimediální podívaná, ale ... zatímco tedy Praha videomapingovala, zastupitelstvo obvodu Praha 2 ve spolupráci s ohněstrůjci a hlavně obyvateli ostatních obvodů uspořádala ohňostroj klasický. Vybralo se na něj od lidí, kteří si přejí zachovat tradici novoročních ohňostrojů, takže zastupitelstvu to zatížilo rozpočet minimálně. Jenže jak se ukázalo, zatímco tolik zatracovaný ohňostroj stál jen čtvrt mega, do nebes vynášený videomaping stál dvě mega. No dobře, opakoval se třikrát, ohňostroj jen jednou. Nicméně ten rozdíl v ceně je hodně propastný. A co si budeme povídat, shlédla jsem videomaping na stránkách města a rovnou můžu říct, že z těch dvou akcí byly zbytečně vyhozené právě ty dvě mega. Ostatně i u obyvatel a návštěvníků Prahy moc pochvaly nesklidil, spíš naopak, kritika byla velká. 
Znám osobně i druhou stranu ohňostrojů, strach zvířat z toho rámusu. Náš první Báča toho byl důkazem. Ovšem v jeho případě za to spíš mohlo trauma z doby kdy byl štěně a sebralo ho auto a táhlo ho pod sebou nějakých padesát metrů, takže šílená panika u něj nastávala i z obyčejné bouřky nebo když seděl v autě a to nastartovalo. Jinak můžu říct, že jak všechny naše kočky, tak i psi a dokonce i papoušci tenhle silvestrovský rachot zvládali a zvládají bez problémů a bez jakéhokoli výcviku či utišujích prostředků. 
Dokonce jsem ani nezaznamenala při novoročních procházkách jakýkoli hromadný úhyn ptáků v okolí vesnice. Tím ovšem neříkám že nemůže být, jenže taky může být i z jiného důvodu. Já osobně ohňostroje mám moc ráda, je v nich cosi magického. A myslím si, že než jeden novoroční ohňostroj  a slavení napáchá víc škod to, že prostě úderem prvního prosince začnou lidi práskat a čím hlučnější petardy, tím líp a pokračuje to až do půlky ledna. Tady vidím práci pro legislativu. Tohle bych zakázala. A zakázala bych natvrdo prodej dělobuchů a dalších hlučných petard a pyrotechniky určené pro ty, kdo mají oprávnění dělat ohňostroje. A natvrdo takový dokázaný prodej trestala. Že jde dělat i tichý ohňostroj ukázala některá krajská města. Prostě 31.12. si bouchejte, prvního ledna udělejte jeden velký oslavný ohňostroj ale to je tak všechno. Víc ani ťuk. Ticho po pěšině. Jinak porušujete zákon. Jenže o tomhle se u nás tak akorát řeční ale nekoná.
Další možností náhrady klasického ohňostroje jsou buď laserové show anebo, a co je fakt úžasné a nabízí to ohromné možnosti které ohňostroj ani při nejlepším umění ohněstrůjců nedokáže, je využití dronů. Ti z vás kdo jste na fb mohli jste zaznamenat video odněkud z Asie, kde právě drony nahradili klasický ohňostroj a byla to velká paráda! Jak bylo možné vidět v televizi, některé metropole kombinovali videomaping, lasery i ohňostroj. Ono všechno jde, jen to chce trochu ohleduplnosti. A když schází tak holt musí nastoupit vyhlášky a zákony. Pokud si může každá obec zakázat vyhláškou sekání trávy v neděli tak může zakázat i práskání mimo Silvestra. Když už neumíme tedy být ohleduplní ....




13 ledna 2020

Bobíšku, podívej ...




.... se na mě! Aneb jak se fotí dandík  ....

Tak to si uhodla ... zrovna když se chci drbat


Teď pěkně podrbat záda ...


... a teď druhej bůček ...


... a hlava. V jinovatce to je totiž nejlepší ...


... řádně oklepat...


... a neotravuj. Stejně se nepodívám ...


... a nepodívám ...


... nebo možná ...


... ne, tůhle ...


... tak dobrá. Ale už dáš pokoj...



... NEDÁM! ...

12 ledna 2020

Poslední ptactvo ...





.... nebeské z mých cest se právě dnes bude prohánět na monitoru naposledy. Vzhledem k tomu, že se některé hejbalo, a to občas až dost, nebudou ty fotky tak pěkné jak ty předchozí. Ale patří k sobě, tak je sem prostě dám. Ono taky vlastně už moc fotek ani nemám.
Kdy budu něco fotit tak nějak nevím ....

11 ledna 2020

Byl lepší nebo horší? ...




.... ten loňský rok? Nevím. Nějak mi v tom dlouholetým svrabu a srabu ty roky splývají. Každý leden doufám, každý prosinec zoufám. Dny plynou a splývají v jednu šňůru na které se tu a tam ukáže uzlík, někdy uzel jak hrom a někdy perličky. To jsou ty dny, kdy jsem výjimečně v dobrý pohodě, kdy je kolem všechno zalito sluncem i když de facto vůbec nesvítí. 

Leden ...
vstup do roku obyčejný, nijaký představující bezútěšnou jednotvárnost dní, kdy se nedá dělat na zahradě, není nálada ani na procházky, což dokazuje, že z ledna nemám jedinou fotku!

Únor ... 
přinesl sníh. Hodně sněhu. Pro fotografa OK, pro úklid nic moc.

Březen ...
a jeho konec přinesl první perličku. Tedy v tomhle případě perlu jak hrom hrající všemi barvami duhy. První výlet a hned tolik krásy. Navíc i další setkání s Blondýnou která ho absolvovala se mnou. A jelikož jsme obě dvě známé láskou ke kytičkám, je jasné že výlet byl za nimi. Zámek Zuschendorf s výstavou kamélií a drážďanské výstaviště s výstavou Orchideen Welt.

Duben ...
a další perla. První jarní cesta na chatu a v Praze setkání pro změnu s Padesátkou. Na mé přání na Vyšehradě který ona miluje stejně jako já ten můj Petřín. 

Květen ...
druhý perlový a barevný výlet. Polsko, zámek Ksiacz a tamní květinové slavnosti a procházka městem Wroclaw. Jela jsem sama, ale zase se seznámila s výbornou paní průvodkyní. Paní už v letech, nicméně plnou neskutečné energie a úžasných vědomostí právě o městu Wroclaw. 

Červen ....
jak to tak vypadá, první pololetí bylo samé perla. Tentokrát to bylo o rok odložené setkání s dandíkáři a dandíkářkami s celé republiky v krásném anglickém parku na zámku Dobříš. Veselé a plné energie jak u psů tak pánečků. A druhé narozeniny Bobule. U nich na zahradě, velká rodinná sešlost a velký dárek. Domeček pro malou paní domácí.

Červenec a Srpen ...
žádná perlička, jen jeden velký zašmodrchanec. Celé dva měsíce, vlastně už od konce června, jsem trávila od rána do večera dny v práci protože jsem zaskakovala za kolegyni na dovolené, pak za nemocnou a znovu za další se rekreující. Aby se udržela určitá tradice, kdy muž v tuto dobu něco provede, tentokrát to byl jeho solidní výmaz na motorce, kdy dovezli ze synem rozbitou motorku domů v dodávce ještě s posledními věcmi z maminčina bytu, a k tomu Bobešova zablokovaná páteř a noci plné děsuplného bolestivého křiku kdy ve spaní přes tu zablokovanou páteř tvořil bobek. Dohromady s únavou to byla poslední kapka a já se začala děsně bát jakéhokoli rozhodnutí. Rozhodnout se jestli udělat tohle nebo ne, jet když už bylo jakž takž všechno v pořádku nebo ne, ze všeho jsem měla strach a ke všemu šílenou nechuť. A ve finále měsíce srpna mi zmizel definitivně ze života člověk který mi ho hodně poslední dobou zpříjemňoval. Ne, nezemřel, ale jako by se stalo. Takže jelikož jsem už vážně padala na hubu, mezi dvěma směnami jsem měla jen tři hoďky přestávku, mne právě tahle ztráta hodně bolela. Jedinou útěchou byl víkend kdy jsem hlídala v srpnu Bobuli po celý víkend, přežily jsme obě a navíc se dcera vrátila z wellnes víkendu se zásnubním prstýnkem!

Září ...
a s ním konečně vytoužená dovolená. Hurá na Brdy,  a zas dvě  perličky. První, fotoprocházka s Čerfem po Staré Praze se zakončením v místech které jsem vlastně až teď objevila. Nádherné palácové zahrady pod Pražským hradem, a druhá, tak trochu náhradní za původně plánovanou, opět s Padesátkou na tatáž místa, jen s tím rozdílem, že jsme navštívily jednu zahradu kam už jsme s Čerfem nešli, a druhou kterou kupodivu znala Padesátka a já vůbec. Tedy věděla jsem o její existenci, ale nikdy jsem v ní nebyla. Asi proto, že před revolucí byla zavřená a po revoluci jsme se odstěhovali. Na konci září se přijely podívat dvě dandíkářky, chovatelka od které mám Myšpulína a druhá, která má našeho brášku. Pesani řádili po zahradě a bylo moc fajn...

Říjen ...
zas pro jednou cesta na chatu o svátečním prodlouženém víkendu. A hned s dvěma perličkami. První, dvě super setkání s hudebním kamarádem, a druhá, konečně došlo na tak dlouho plánovaný výlet kolem Mníšku s Padesátkou. Díky jejímu ne zrovna příjemnému zranění po úraze nemohla chodit a tak místo aby jsme jí absolvovaly už na jaře, vyšlo nám to až na babí léto. A že to vyšlo skvěle. Jenže taky jsem přišla o druhého člověka, který se mi na dlouhých osm let stal velkým rádcem, vrbou a přítelem. Bohužel po velmi předčasné smrti jeho ženy se natolik uzavřel přede všemi, že přestal komunikovat a vlastně vůbec nevím co s ním je.

Listopad ...
otočil se ke mě nějak zády. Byl hnusný co se týče počasí, i věcí dějících se v soukromí a v práci. Plný pomluv,  oviňování, házení špíny a nekorektního chování kolegyň. Bez možnosti obhájení se, bez možnosti dokázat že vše jsou jen smyšlenky. Jediné světlé chvíle byly ty které jsem trávila s Bobulí. Buď u nás, když přijely holky na návštěvu nebo u nich, když už zmizela šílená objížďka a začala normálně fungovat veřejná doprava tak jak měla. Jediné pozitivum které by mohlo vést časem ke zklidnění situace doma a ve finančních kotrmelcích muže je to, že dostal pracovní nabídku od jednoho našeho dlouholetého dodavatele aby pro něj dělal servisy Od Opavy po Českou Skalici, přes Ostravu, Havířov a Brno. 

Prosinec ...
vygradoval konflikt v práci, a vedlo to k tomu, že jsem byla stažená z večeří, a nevěděla jsem vůbec jestli ještě budu mít v lednu práci nebo ne. Do toho navíc opět Bobeš, který si v době předsilvestrovské zřejmě oblíbil operační zákroky, tentokrát s boulí neznámého původu na noze. Naštěstí se ukázalo, že šlo jen o zánět podkožního tuku způsobený nějakým traumatem na noze.  Ale taky bylo i líp. A to díky dvěma perlám v podobě dvou adventních výletů. První, hned na začátku prosince do Pirny, na pevnost Königstein a do Bad Schandau se super koupačkou a druhý, tentokrát i s dcerou, do pohádkového městečka Hallstatt a na krásné vánoční trhy do městečka St. Wolfgang. Třetí, velká perla pak byla štěpánská návštěva u dcery, kdy jsme přivezli Bobuli ještě dárek od Ježíška za nás, a který jí, k mé velké radosti, udělal radost ohromnou.

Takže suma sumárum, rok s uzlíky, uzly i perličkami, se dny které byly jednotvárné a bezútěšně nijaké, je za mnou.  Jsem za to ráda. Možná (a tohle už si říkám po deváté za sebou a nikdy to nevyšlo) bude tenhle letošní opravdu už lepší. Má magické číslo, tak by to snad konečně už mohlo vyjít!



10 ledna 2020

Znovu ti ...





.... rackové. Protože včera jsem udělala malou odbočku od tématu ptactvo, dnes se k němu zas vrátím. A vrátím se ještě k těm rackům. Jelikož jsem měla konečně šanci si je v klidu fotit, využila jsem jí naplno, tudíž dnes se ještě jednou s nimi prolétneme nad hladinou Labe nebo si zabojujeme na hladině Halštatského
 jezera ....

09 ledna 2020

Venku je zataženo ...





.... ba přímo hnusně lezavo, smrdí tam kouř z kotlů a leze nám to i do baráku, takže si připadám jak kdysi, když nám začal v tu nejmíň vhodnou dobu čudit náš vlastní kotel. Sláva bohu za plyn... tedy nesmí ovšem prásknout. To si pak s bohem můžem potykat. Nezapomenu na to, jak jsem tu ve dvě ráno musela v mrazech větrat celej barák.To byla opravdu lahůdka...
A jelikož je tak hnusně, a připomnělo mi to hnusnej kouřící kotel, budou i dnešní fotky hnusně černobílý ....

08 ledna 2020

Pro TlusŤjocha...





.... který letošní rok vyhlásil rokem La butě. A proč ne? La buť je taky tak trochu magický pták, stejně jako magickým rokem letos nazývají numerologové ten letošní. Jestliže v Pirně místo labutí se procházely na náplavce husy, v Hallstattu už tomu bylo jinak. Tady na jezeře se už majestátně předváděly spolu s racky. A předváděly se i mezi lidmi. Jedna z mladých labutí s námi koketovala a když jsme se jí zeptaly jestli nechce s námi jet domů, nadšeně opáčila JA, JA, JA ... a málem s námi vážně šla až do autobusu ....

07 ledna 2020

Ze života racků...




.... jsou dnešní fotky. Moc obdivuji fotky racků u všech těch, komu se podaří je nafotit. A vede v tom TlusŤjoch, jeho racčí fotky mi opravdu učarovaly. Tady u nás se tyhle mrchy nevyskytujou, tedy ne na vodní ploše. Občas na polích když se oře anebo na skládce nedaleko od naší vsi. Na pole nevidím kdy se oře, a na skládku nemám touhu chodit ani kvůli těm rackům. A stejně bych se tam k nim moc blízko nedostala. O Praze ani nemluvím, tam jsem neměla to štěstí jít tam kde se vyskytují už hódně dlouho... Ovšem! v Pirně na náplavce se mi poštěstilo tyhle potvory fotit a to docela zblízka. Bylo jich tam hodně a tak jsem toho hodně využila ....

06 ledna 2020

Dnes z úplně jiného ...





.... soudku. Ani kytky, ani námraza, ani nic podobného, na co jste u mě už asi zvyklí. Následujících pár článků bude o ptactvu, které jsem nafotila během posledních dvou adventních výletů. Bylo ho docela dost co jsem potkala a i překvapivě rozličného. A začneme v Pirně u vody. Jako má Praha na náplavkách labutě, tady jsou husy. A pěkné, vykrmené.... aby ne, když je sem stejně jak v Praze chodí krmit. A tak jsou díky tomu zvyklé na lidi, nechají přijít k sobě docela blízko a nevadí jim focení. No, pokud by tyhle husy měly hlídat římský Kapitol, určitě by ho nezachránily, protože by somrovali na útočících Galech krmení ....

05 ledna 2020

Podruhé za zimu, podruhé na blogu ...





.... se objeví jinovatka. Dneska tedy focená starosklíčkem s mezikroužkem. Což ovšem trochu zhoršuje kvalitu a ostrost. Takže se za to omlouvám ....

04 ledna 2020

Podruhé za zimu ...





.... se tu objevila námraza. Nic katastrofálního, tak akorát. No ... možná na časové období spíš málo, ale výjimečně svítilo i sluníčko tak jsem se zas prošla s foťákem po zahradě. Nejdřív jsem fotila klasicky zoomem, pak jsem si došla pro heldu a mezikroužek. Co se mi připletlo před objektiv vám dnes a zítra ukážu ....

03 ledna 2020

Poslední procházka...






.... loňského roku se uskutečnila 30.12. a byla taková neplánovaná. Najednou vylezlo sluníčko, já neměla nic na práci a tak jsem vzala Myšpulína a valili jsme. Trochu jsem přecenila obutí, a tak jsem chvílemi mrzla a chvílemi bruslila. Ne že by bylo namrzlo, ale jak svítilo natála vrchní vrstva bláta a ta klouzala ještě víc jak ten led. Do kopce mne tahal Myšpulín, místo z kopce jsem raději obešla o něco víc, ale po rovině. Rozhodně jsem neměla chuť skončit někde na zemi s naraženou kostrčí a zadkem od bláta. Bohužel stejný nápad mělo spousta lidí se psy, a do chat najížděli chataři slavit Silvestra. Na cestách to tak bylo jak na Václaváku a já se v duchu trochu proklínala že jsem měla zas dost debilní nápad ....

02 ledna 2020

Tak tohle mi piliny ....




.... neberou. Včera jsem se dívala na další díl série o Marii Terezii. Dějepisná (neříkám, že úplně pravdivá) série přibližující časy kdy se Marie Terezie ujímá vlády v době, kdy po všech knížecích a královských dvorech vládne testosteron, jako jediná žena. Pragmatickou sankci všichni ze školy známe, díky ní a jejímu uznání celé tehdejší Evropy se dostala na rakouský trůn a díky tomu se ještě víc posílil habsburský rod. Jenže mužská část tehdejších vládních činitelů prostě ženu na trůnu nemůže skousnout a začnou se chovat, jakoby žádná pragmatická sankce neexistovala. Tolik zhruba obsah této série. Tudíž náramná kostýmní podívaná, úžasné interiéry a exteriéry Prahy, Vídně, Bratislavy či Budapešti. Nádherné dvorské slavnosti ale i intriky, tu a tam zmínka o válce a jedna useknutá hlava, a láska cudně se halící za vějíře.Tedy oproti prvním dvou dílům. Tam si diváci mohli pošušňat na královském pohlavním aktu samotného císaře Karla VI. či budoucí královny (nikdy ne císařovny, ten titul získal její manžel František Štěpán) české a uherské Marie Terezie při svatební noci kdy dokonce rozloží celou postel (pro milovnice Vojty Kotka možnost vidět jeho nahatou prdýlku) Jenže ...
co mne donutilo vlastně napsat tenhle elaborát. Od prvního ledna veřejnoprávní ČT označuje všechny pořady od 20:00 novými piktogramy vhodnosti pro děti. To aby se rodiče mohli rozhodnout zda je nechat dívat nebo ne. Jsou čtyři a označují vulgarismy v díle, sex v díle, strach z díla a obsah drog a alkoholu v díle. Když jsem o tom slyšela v rádiu řekla jsem polovici, že jsem zvědavá co si vyslouží Marie Terezie. Jaké bylo mé překvapení když se u ní objevil piktogram nevhodnosti pro mladší patnácti let, násilí a alkoholu a drog! A to jen proto, že tam baron Trenck useknul hlavu zloději z řad jeho pandurů před samotnou arcivévodkyní, že si tam (mimo záběr) prostřelil hlavu jeden ze šlechticů protože prohrál všechno v kartách a že se na obrazovce ukázaly cca tři dvorské večeře s vínem! Takže tuhle cenzuru (o nic jiného nejde) absolutně nechápu. Vždyť skoro v každé druhé nově natočené pohádce je násílí víc! A co teprve televizní zpravodajství! No a takový Harry Potter, Pán Prstenů ... ty se objevit na jedničce tak pro piktogramy nebude vidět děj! A přitom jsou to zfilmovaná díla pro děti ... teď mne napadá co si vyslouží čerti co s nimi nejsou žerty, protože tam je scéna přímo z válečné a poválečné vřavy s mrtvými vojáky a koňmi, peklo z něhož by mohli mít děti noční můry nebo ctnostný dvůr Otce vlasti trávícího noc na Karlštejně, popíjejícím víno s hosty, a ó ty hrůzo! dokonce zpívající a oslavující víno!!! nebo se bijící mezi sebou pro ochranu císařova dekretu o zákazu pobytu žen. Ono všeho sice moc škodí, ale taky to chce brát rozumem, a to mi zrovna připadá, že ten se v tomhle případě někam vytratil ....
Takže se mi chce v tomhle případě říct: " Velebnosti, jdu blejt" 
A bez piktogramu!

01 ledna 2020

Rozloučení s adventem i rokem ...





.... je smutné. Nejen proto, že jsem se alespoň  na chvíli odpoutala od všeho co mne v posledních dnech i letech tíží, ale návratem se to zas vrátilo, ale i proto, že už se člověk nemůže vrátit do let kdy ho při zpětném ohlédnutí nadevše trápily takový prkotiny, který bych dneska brala všema deseti místo těch momentálních. Jenže to nejde a tak ho hned to co alespoň jeden den odvanulo, hned druhý den po návratu zase začne dusit. A konec roku, všechno to připomínání, bilancování a euforie která se line odevšad, to ještě umocňuje. Je to doba, kdy bych se nejraději zahrabala do nějaké dobře vystlané jeskyně, zavalila za sebou balvan a spala a probudila se až do jara, do doby nového probouzení. To už se pak ty problémy snášejí o dost líp. Tak jako jsme se rozloučili se starým rokem, vstoupili do nového, se stejným dychtivým očekáváním že snad už ku*va bude tenhle konečně lepší než ty předchozí, tak se rozloučím i s posledním výletem právě uplynulého roku. Jestli se letos někam podívám, je velkou neznámou, a jestli, tak zas až na nějaký advent.
Možná zas s dcerou, možná sama, to se teprve uvidí ....