16 února 2012

Jak mne přepadla nostalgie....


Stojím ještě spolu z kamarádkou na náměstí malého městečka Nasavrky na úpatí Železných hor, čekáme až dojde paní s klíči od ubytovny a budeme se moci konečně ubytovat a pak jen počkat kdo další z bývalé party dorazí, a hlavně jestli se ještě vůbec poznáme a rozhlížím se kolem sebe co se tu za těch třicet let co jsem tu nebyla změnilo.... Stojím a jak se tak dívám,najednou okolo mne proběhla malá, tak jedenácti dvanáctiletá holčina, z blonďatými culíky a s pusou od ucha k uchu a v ruce drží v hranaté oplatce kupu kopečků zmrzliny. Aby také ne, v malé cukrárničce jí dělají sice v takovém monstru, ale ten výběr příchutí a páni, kopeček je za padesát halířů! Tak čtyři kopečky hned po příchodu, sednout si pod lípy na lavičku a než si maminka vyřídí část nákupů tak si na nich smlsnout....pak jí honem dohoní a jdou spolu do dalších obchodů.
V mezi čase znovu zaběhnout do cukrárny, dát si další čtyři jiné kopečky a pomalu je za chůze lízat a dívat se do výloh. V prodejně kde jsou hračky a sport dohromady kam se jdou koupit boty na běhání začíná velké přemlouvání ne na kecky či botasky, ale na KOPAČKY...vždyť přece bez nich nemůže konkurovat klukům v běhání a pak, tak nádherně se v nich leze po stromech! Po delším přemlouvání a nevěřícných pohledech prodavačky maminka svoluje a tak s obchodu vychází s těmi vytouženými kopačkami pod paží. Zajít ještě do masny a na cestu zpátky si vyprosit ještě poslední kopečky zmrzliny.
"Myslíš že přijde už brzy? Je mi zima a už mne nebaví ta těžká taška!" Á, to si začíná stěžovat kamarádka na nepřízeň počasí. No na to že je skoro konec května, teploměr na spořitelně ukazuje jen šest stupňů nad nulou, fouká pěkně studený vítr a co chvíli se přežene přeháňka....A propó, spořitelna! Ale tady přece byla vždycky základní škola a v ní každé léto výstava obrazů NASAVRCKÁ PALETA!!



Přešlápnu si a už si taky v duchu říkám, že by ta paní s úřadu mohla přijít, ta zima je fakt vlezlá. Podívám se trochu stranou a najednou slyším překřikující se obsluhy kolotočů, rachot atrakcí a všudypřítomnou hudbu, střelbu ze vzduchovek, no prostě všechno co patří ke správné venkovské pouti. A hele, támhle jde ona nerozlučná partička a s ní samozřejmě i blonďaté děvče. A navíc s ní jsou i její dvě kamarádky. I ony tři jsou v té době nerozlučná trojka. Jedna hezká, štíhlá drobná černovláska, ta má v té době něco, čemu se říká bohaté rodiče a jako jedináček má všechno na co si vzpomene, a tak nedá ani ránu bez přenosného magnetofonu Uran z kterého zní, jak jinak už zde prezentovaná písnička. Pak ona blondýnka, v jejich trojce ta chytrá, obě nejméně o hlavu a půl převyšující s trošičku víc obalenými kostmi masem a třetí, brunetka, holka z vesnice, boubelatá která pro ty dvě byla něčím, co jakoby podtrhovalo jejich hezké? tváře... Ale už nejde v kopačkách a teplákách jak jí nikdo v okolí jinak ani neznal, ty už dávno odnesl čas a rozkousaly myši ale jako správná ...náctiletá a mezi kluky, pěkně nastrojená. Všechny tři dívky mají stejná trička, která ještě víc podtrhují jejich soudržnost a to že jsou kamarádky....
Ale slečny neslečny, jako první věc hurá do cukrárny na zmrzku. Stále s toho monstra a stále velký výběr. Jen místo do hranatých oplatek s důlkem uprostřed už sází paní cukrářka kopečky do kornoutků a už není za padesát haléřů ale za korunu jeden. Ale stejný rituál jako dřív. Po příchodu hned čtyři kopečky a pod lípy na lavičku a pozorovat a hodnotit místní frajery. Pak si projít pěkně celé náměstí, nechat se pozvat na něco k napití (nealko, samozřejmě) nechat si vystřelit od toho patřičného ctitele nějakou tu růži, pak zase odbočka do cukrárny, domluvit se na večer na táborák, připomenout aby si nikdo nezapoměl vzít kytaru, ještě jednou si obejít námko a na cestu domů poslední čtyři kopečky zmrzky.....


Kruci tak snad už ta ženská konečně příjde, už i já se začínám klepat zimou a nadávám, že jsme s té hospody vylezly tak brzo....jenže jsme jí nechtěly propást. Kámoška už samou zimou přestala i nahlas nadávat a jen se kolem sebe nasupeně rozhlíží....Říkám si jak pěkně opravili zámek a jeho okolí, když najednou slyším ostré zapísknutí. Vida, naše blondýna! Přes rameno tašku, evidentně dost těžkou, okolo krku foťák a v ruce kytaru. Nerozlučné to kamarády, kteří jí provázejí už od šestnácti. Ta kytara už od dětství, kdy nejdřív chodila do Lidušky a musela o prázdninách samozřejmě cvičit, ale pak si jí začala brát sebou i k táborákům a později i do restaurace kde se vždycky ta jejich povedená partička scházela a kam jich s těmi kytarami chodilo víc. Vystupují s kamarádkou (už tou nynější, za těmi dvěmi se také zavřel čas, prý už jsou obě vdané či co) z autobusu a rozhlížejí se kolem, jestli tam už čeká někdo z party, aby si převzal to co tak evidentně dělá tašku těžkou. Aby ne, desatery džíny se pěkně pronesou spolu se zásobami na víkend, aby se hladem neumřelo! Obě v džínách a zelených bundách "parkách", na nohou botasky se pachtí sněhem na chodník. Je 30. prosince a přijely jak už je v posledních třech letech zvykem na Silvestra. Pokaždé někde jinde, v jiné vsi, protože jeden s členů jejich party je DJ a pořádá právě Silvestry po okolí. A ty džíny? Ne není vekslák, jen tam kam nastoupila po vyučení dochází za vedoucím kamarád který vozí ředitele Tuzexu a tak si v obchodě když potřebují džíny řeknou jemu, a jelikož nemusí mít bony ale mohou zaplatit i korunami, tak se z ní stal zásobovatel místních playboyů a vysoce vážená osoba... Ostatně ta výška už jí zůstala, jen vlasy o pár odstínů ztmavly, a zkrátily se.
No konečně, támhle už jdou a kruci, je s nimi i její velká láska, s kterou se ale rozešla a vlastně ten letošní Silvestr je už ten poslední, který budou slavit tady. Ten příští už bude s manželem a děckem, o kterém ví zatím jen její kamarádka. Jdou do hotelu Kaštanka, kde si už prožili něco veselých večerů o dovolených nebo víkendech. Všechno je perfektní, zábava úžasná, když v tom se najednou k ní přitočí ta její velká a "osudová" jak později zjistí, láska a vyzve jí k předpůlnočnímu tanci. A při něm jen tak mimochodem pronese, že ví že udělal ohromnou chybu a že by to chtěl zase dát dohromady. No potěš, být to o dva měsíce dřív, skočila by mu kolem krku a už by se ho nepustila, jenže teď? Proboha co má teď dělat? Postavil jí před velké dilema, být svině a neříct mu o dítěti, vyspat se s ním hned ten večer a pak říct že to je jeho? Jako pojistka by to bylo docela dobré a holt by se narodilo předčasně.... Nebo odmítnout, a vzít si otce dítěte i když jí před ním všichni varují? Nebo volit třetí variantu, jít na potrat, poslat nynějšího partnera k vodě a vrátit se k němu? Jedna věta a zkažený a nakonec proplakaný zbytek večera a těžké a nesouvislé vysvětlování proč musí říct ne....


Tahle melodie jí provázela po následující léta plná kotrmelců, chyb, jejich napravování a vždycky jí připoměla tu krásnou dobu dospívání, velkých i menších lásek, horkých let i studených zim ztrávených v okolí toho malého městečka na úpatí Železných hor....

No sláva, to byla doba, ale k budově spořitelny, kde je i ona ubytovna se začínají i blížit jiné postavy. Podíváme se na sebe s kamarádkou a obě naráz vyhrkneme: " Ježiš, to ale snad k nám nepatří, ne? Nebo jo? Kdo to je ? "... jeden hubený dlouhán, s pár vlasy na hlavě a jeden menší kulatý fotřík se sportovním kloboučkem a v napohled drahé bundě. No uvidíme, jdeme raději pomaleji aby jsme na sebe moc nepoutaly pozornost a čekáme co bude dál. Paní odemkne vejde dovnitř ony dvě postavy za ní, tak si dodáme odvahy a vejdem také dovnitř. Na chodbě nikdo, jen slyšíme hlasy těch dvou. No zřejmě asi tu jsou tu ubytovaní, říkala mi že tu někdo bydlí momentálně stabilně. Jenže ani ona paní tu nikde není, tak si povídáme a najednou zpoza rohu vyjdou ti dva a slušně nás zdraví. Odpovídáme, ale mě pořád vrtá hlavou co tam dělají. Ale v tom...prokrista pána, vždyť to je ona moje velká láska! Ten kulatý tatík z bříškem a knírkem pod nosem....jedno určité gesto, pro něj tak charakteristické, a už si visíme kolem krku... 25 let od doby co jsem mu takhle visela kolem krku a brečela, že s ním nemůžu už chodit najednou zmizelo a já zase viděla toho kluka s jemným obličejem a andělsky kudrnatými vlasy v lacláčích Pace, na nohách koně a koženou bundou. Později už v přítomnosti celé té naší velké party jsem se dozvěděla že si v prvním okamžiku mysleli že
my jsme ty správcové které je jdou ubytovat....A ten druhý? Tak toho jsem už neznala, začal tam s nimi jezdit až potom, co já se vdala. A ty andělské kudrny se taky pěkně srcvkly, no ale i se mnou měli problém s poznáváním, znali mne celá léta jako blondýnu a přijela o něco víc masem zaobalená bruneta s brýlemi! To setkání bylo nádherné a jediné co to tak trochu pokazilo, byla neuvěřitelná zima na té ubytovně takže jsme celý zbytek i když ne už dlouhé noci proklepaly kosu a navíc ještě k ránu začalo chumelit. Ráno jsme tedy vyrazili na průzkum kde by se dalo dát něco na zahřátí a co myslíte? Ta cukrárna tam byla pořád! Celých těch dvacetpět let od doby co jsem v ní byla naposled tam zůstala. Jen místo toho monstra na výrobu zmrzliny tam byl klasický pult na zmrzliny s polotovaru a kopeček stál osm korun....


Tato písnička není náhodně vybraná, ona moje láska měla přezdívku Večerníček.....