.... je smutné. Nejen proto, že jsem se alespoň na chvíli odpoutala od všeho co mne v posledních dnech i letech tíží, ale návratem se to zas vrátilo, ale i proto, že už se člověk nemůže vrátit do let kdy ho při zpětném ohlédnutí nadevše trápily takový prkotiny, který bych dneska brala všema deseti místo těch momentálních. Jenže to nejde a tak ho hned to co alespoň jeden den odvanulo, hned druhý den po návratu zase začne dusit. A konec roku, všechno to připomínání, bilancování a euforie která se line odevšad, to ještě umocňuje. Je to doba, kdy bych se nejraději zahrabala do nějaké dobře vystlané jeskyně, zavalila za sebou balvan a spala a probudila se až do jara, do doby nového probouzení. To už se pak ty problémy snášejí o dost líp. Tak jako jsme se rozloučili se starým rokem, vstoupili do nového, se stejným dychtivým očekáváním že snad už ku*va bude tenhle konečně lepší než ty předchozí, tak se rozloučím i s posledním výletem právě uplynulého roku. Jestli se letos někam podívám, je velkou neznámou, a jestli, tak zas až na nějaký advent.
Možná zas s dcerou, možná sama, to se teprve uvidí ....
