sobota 22. června 2013

Žhavá červená....

Vím že dívat se v těch
vedrech na bílou je asi o mnoho lepší než na pekelně žhavou rudou. Ale i ona má v květech nezastupitelné místo a to hlavně u růží. Ale najdou se i jiné, třeba takové orientální máky u sousedů....

Papaver orientalis



....nebo stále ještě kvetoucí Phylocactus


.....a co taková vajgélie? Obalená rudými květy s kontrastní bílou bliznou.






...a nakonec tam kde je nejkrásnější, na růžích....
Tahle i když se to nezdá a vypadá jak keřová, patří mezi pnoucí, jen se vzpamatovává po nepříznivém osudu, kdy skoro celá vymrzla, už jsem myslela že půjde ze země, ale nakonec jsem objevila že u země zase raší. A jelikož je to růže pravokořená (vypěstovaná z ustřižené větvičky) věděla jsem že máme vyhráno a že to co leze není šípek z podnože ale zmátořující se růžička.





U nich ještě chvilku zůstanu, i když už nejsou tak žhavé....



Odrůda poeticky vyhlížející se stejně poetickým jménem Helenka. Donesl mi jí kdysi syn když se učil v Litomyšli na zahradnickém učilišti. Měli možnost levnějšího odkupu všeho co tam pěstovali, takže když přišel s tím že má možnost růží za deset korun tak jsem mu hned nakázala jich deset donést. Na víc tenkrát nebylo místo....dneska jich mám už jen pár, postupem doby vymrzly ale tahle se drží! Jen mají letos všechny trochu menší květy, asi je t o tím že jsou po letech přesazené jinam a to ještě dost pozdě, úplně mimo termín. Sama jsem měla strach jestli to rozdýchají. Vypadá to že ano....



A už zase....

Do hajzlu, do hajzlu
a ještě jednou do hajzlu....odpusťte mi to, ale jsem fakt hodně naštvaná. A proč? Vlezla jsem totiž zas po měsící a něco do lesa. Tedy do zbytků něčeho co ještě před měsícem byl les. A to přímo les za naší chatou. Dcera mi sice jen tak mezi řečí včera na obědě řekla že tu zas káceli a já jí na to pokývala že to vím, že to je pokaždé když sem přijedem. Předpokládala jsem totiž že to je ten kus o kterém jsem věděla a na kterém jsem fotila ty malé zárodky šištiček. Jenže ne, on to byl kus právě za chatou....
Muž kdysi když s tím kácením tady začali prorokoval že tu za chvíli nebude kam jít a já mu za to nadávala že je zbytečnej tvořič katastrofických scénářů. Jenže po několika letech opravdu na jeho slova došlo. A když jsem vlezla do další části i tady jsem přišla na celý vykácený svah až k silnici. Ten les tady není moc velký, na délku ho po hlavní cestě projdete za dvacet minut, a po svahu dolů dokonce za pět a to ohromné kácení v něm ve mě budí obavy že tu za dva tři roky nebude nic. Jen malé stromky kterým bude trvat dalších dvacet let než dorostou tak do dvou metrů. Jediné velké borovice z něj budou ty hned za chatou, protože dřív než se stavěla nová R4 a udělala se obslužná silnice z části lesa, stála chata přímo v něm...

Když jsem šla po tom co zbylo z cesty byl to takový divný pocit. Možná to znáte sami jak notoricky známé místo se dokáže i malou změnou stát jiným, neznámým. Já měla pocit že se pohybuji zcela jinde, na neznámém místě z kterého dýchalo i něco jako nebezpečí, ten pocit důvěrného známa a domova se zcela vytratil a zbylo jen cizí nepřátelské území. A nic na tom nezměnila ani vůně smůly do které se opíralo sluníčko. Spíš jsem si připadala jak na hřbitově, taková ta směs pachů z uvadajících květů a jehličí z věnců...

Pohled který jsem neznala od doby kdy jsem jako osmiletá přestala sem na chatu jezdit, a kdy jsem tu před dvanácti lety stála znovu....zapadající slunce přímo za chatou.....