středa 14. srpna 2019

Po téhle ....





.... květině jsem toužila dlouho. Sousedky zleva i zprava se pyšní velkými květináči s krásně rostlými keři obsypanými květy, jen mě se nedařilo a nedařilo. Posledních pět let jsem si rok co rok od sousedky vyžebrala na podzim pár větví, rozkouskovala je na řízky, řádně namočila do stimulátoru, napíchala do substrátu na množení a .... a nic. Všechno shnilo. Vloni jsem si řekla, poslední pokus a koupím si ho, až ho někde uvidím. Řeknete si, proč to tedy bloncka neudělala rovnou? No protože bloncka je nejspokojenější, když si všechno vypěstuje od malého oplégru. O to větší pak má radost z každé takové rostlinky a opečovává jí. Má to po děděčkovi, ten taky kupoval minimum květin, keřů a všeho co jsme měli kdysi na zahrádce v Praze. Vše si vypěstoval z řízků. Včetně jehličnanů.
Opět stejný postup, hlídání jak se řízkům daří a pak opatrná radost, když do čtrnácti dnů nezčernaly, větší když zůstaly i po měsíci krásně svěže zelené, a ještě větší když se ukázaly nové lístečky! Hurá! Z deseti řízků jsem náhle měla devět rostlin...
V tomto stádiu radosti ovšem rychle zapomene člověk na jednu věc... ano, kam s nimi. Vyřešila jsem to tak, že pět jsem sesadila v jednom "chumlu" do velkého květináče a budu se je snažit alespoň trochu vézt jako stromek (u liány to je docela problém) a zbylé tři jsou v závěsném květináči kde jejich převislý růst jedině vynikne.
A tak se mi splnilo přání mít na terase svůj vlastní, nádherně modrý olověnec ....