Vzhůru do Žitavy ....

 

.... protože Budyšín už máme za sebou. Ovšem

narozdíl od něj máme na Žitavu čas jen něco přes hodinu a půl. Tak ono to tak nějak je jedno, protože už jsme dorazili za tmy a tak nějaké prohlížení města je vcelku bezpředmětné. 

Takže si dáme spíš trochu dějepisu a zeměpisu. Žitava (Zwittau) se nachází v historické saské části Horní Lužice v okrese  Zhořelec (Görlitz). Leží na trojmezí Německa, Polska a České republiky. Zmínka z roku 1238 mluví o tom, že patřila českému šlechtickému rodu Ronovců, jehož nejslavnějším členem byl Jindřich z Lipé, maršálek Českého království za vlády Jana Lucemburkého. Za Karla IV. a Václava IV. byla začleněna do zemí Koruny české. Po třicetileté válce se do Žitavy uchýlilo kolem 1000 českých protestantských rodin ....

O chrámu sv. Petra v Budyšíně ....

 

.... jsem se zmínila v souvislosti s tím, že je 

jednou z dominant města. Dnes se tedy tomuto zajímavému kostelu budeme věnovat trochu víc, protože si to jako velmi zajímavá sakrální stavba zaslouží. Tento kostel patří mezi největší tzv. simultánní kostely v Německu, samozřejmě je nejvyšší stavbou v Budyšíně, patří mezi nejdůležitější sakrální stavby Saska a je nejstarší církevní lokalitou Horní Lužice. Kostelní loď využívá největší protestantská komunita v Sasku, evangelicko - luteránská církevní obec sv. Petra, chór patří německo - srbské katolické farnosti sv. Petra. Odtud tedy simultánní kostel. Na 83 m vysokou věž se dá vystoupat do výšky 56 m po 238 schodech. Po věži vede vnější výtah, kterým si věžník vytahuje nákupy. Zdejší věž je totiž jednou ze dvou věží v Německu, která je stále obydlená věžníkem. A ještě jedna kuriozita. Když se  blíží bouřka, kostel začne kvílet. Konstrukce věže totiž při silném větru vydává zvuk slyšitelný po celém městě ....

Když jsem něco .....

 

.... po půlnoci dorazila v neděli z Polska,

měla jsem na oklepání a regeneraci čas jen zhruba něco kolem patnácti hodin. V pondělí z práce jsem se zas hned vydala do mého základního tábora v synově bytě, odkud a kam se vydávám a vracím z výletu. Je to jednodušší a hlavně bezpečnější než brzy ráno tahat polovici z postele a spoléhat na to, že má dostatek nafty v autě aby jsme dojeli. Takhle si jen vyběhnu kopeček k nádraží a jsem tam. To samé při návratu, hupky šupky přes kopeček a jsem v pelíšku. Druhý den už si polovici zavolám aby pro mě přijela. Horší to bylo ale tentokrát s dospáním, protože jsem musela hned druhý den do práce. Naštěstí mi vedoucí navrhla ať si vezmu půl dne volna a přijdu později. No, ono se stejně nakonec ukázalo že jsem musela jít o hodinu dřív než jsem měla, protože se jedna kolegyně nedostavila. To mě ujistilo v tom, že si příště musím ty zájezdy rozložit mnohem líp, abych pak nebyla z toho urvaná jak plakát. Navíc jsem doufala, že mne nepotká stejný šok jak při minulém výletu, když jsem zjistila při nástupu do autobusu že za mnou stojí člověk, kterého ze všech lidí tady kolem vážně chcete potkat úplně nejmíň ....

Když 8. prosince ....

 

.... roku 1891 kráčela kostelem sv. Markéty ve

Westminsteru mladičká nevěsta Marie Tereza Cornwallis - West zvaná Daisy s kyticí z pomerančových květů, kostelem vyzdobeným palmami, byla to výjimečná evropská událost. A tak se v hlavě Jana Jindřicha XV. zrodil nápad darovat své novomanželce mimořádný svatební dar. A tak vznikla Palmiarnia, komplex skleníků, zimní zahrady a oranžerie, uprostřed japonské zahrady, rozária, ovocné a zeleninové zahrady ležící jen několik desítek minut chůze od zámku Ksiacz. Rozloha tohoto komplexu je 1900 m2. a díky tomu (už tenkrát mysleli asi na to aby nezanechávali uhlíkovou stopu 😜) se stala knížecí kuchyň zásobená čerstvou zeleninou, rajčaty ale i banány, mandarinkami a pomeranči. To vše se pěstovalo ve zdejší oranžerii. Celému komplexu vévodí 15 m vysoký skleník pro datlové palmy. Nápad výborný a Daisy jím byla nadšená, ne už tak knížecí pokladna. Stavba totiž ve své době dosáhla astronomických nákladů 7 miliónu zlatých marek. Proto byl skleník hned od začátku zpřístupněn i turistům. Kněžna stejně nejvíc milovala rozárium, kde rostly i vzácné bílé růže které pro ní vypěstoval německý zahradník Petr Lambert a pojmenoval je na její počest  Růže kněžny Pštinské (von Pless) Dvakrát do roka, na jaře a na podzim se ve skleníku konala slavnost květin. Tato tradice přetrvala dodnes, jen se ze skleníku přesunula do zámku. Vždy první květnový týden se koná pod názvem Festival květin a umění a je, jak jsem sama poznala, hojně navštěvovaný. Dnes ve sklenících najdete víc jak 250 druhů rostlin zastupujících flóru různých klimatických pásem napříč kontinenty .....

Dalším bodem programu ....

 

.... v návštěvě Ksiacze byly Zahrady světla. 

Světelné instalace které můžete znát i od nás. Poloha zámku, který stojí na skalnatém ostrohu, moc prostoru k tvorbě velkorysých zámeckých zahrad nedává, takže zde byly využity terasy ve skále a vytvořeny tři úrovně zahrad které zámek jakoby obtáčejí. Ale i tak se je na co dívat a čím se procházet. A když jste na zámku, tak tu samozřejmě musí být princezny, princové, rytíři i zámecké kočky. Světelné, ale i ty živé. Ty se občas vynořily mezi návštěvníky, aby opět po chvíli zmizely ve tmě .....

Zámek jsme si obešli .....

 

.... z venku, a teď tedy je čas se podívat

i do vnitřních prostor. Jak jsem zmínila, zimní prohlídkový okruh je vedený trochu jinak než letní, takže jsou k vidění zas jiné pokoje. Ponejvíc soukromé pokoje hraběnky Daisy a jejího manžela Jana Jindřicha XV. z Hohenbergu. A Daisy i když na zámku nepobývala dlouho, je ústřední postavou a dobrou duší zámku Ksiacz. Narodila se 28.6 1873 do zchudlé britské rodiny Cornwallis -  Westových. Jejich rodokmen sahal k anglickému králi Jindřichu III. i francouzskému králi Filipu III. Smělému. K jejím příbuzným patřil i britský ministerský předseda Winston Churchill. Celým jménem kněžna Maria Teresa Oliwia Cornwallis - West tedy musela mít manžela odpovídající úrovně. Tím se v jejich šestnácti letech stal Jan Jindřich XV. hrabě Hochberg kníže von Pless, jeden z nejbohatších německých aristokratů. Jmění Hochbergů vzešlo z uhelného bohatství Dolního Slezska, které v té době patřilo Německému císařství. 

Ze svatební cesty po Egyptě i Daisy přivezla jako svatební dar perlový náhrdelník dlouhý neuvěřitelných sedm metrů složený z 2000 perel. Svatbou se také stala paní na dvou zámcích Ksiacz a Pszczyna (tehdy Pless). I když by se dalo říct že si mohla žít a utrácet za zbytečnosti, opak byl pravdou. Daisy se snažila pomáhat potřebným. Založila sirotčinec nebo polikliniku pro pracující matky. Snažila se prosazovat sociální reformy a když začala I. světová válka snažila se na nejvyšších postech Anglie i Německa lobbovat za její ukončení. Získala si tím další přezdívku a to Růže z Anglie.

Ovšem také se svými protiválečnými a společenskými aktivitami stala podezřelou a začala být v německých kruzích považována za anglického špeha. To jí však neodradilo od toho aby nastoupila do vojenské nemocnice v Berlíně jako sestra. Ale i toto jí bylo po čase zakázáno a Daisy se musela vrátit na Ksiacz. Tady  založila polní lazarety a rekreační zařízení pro děti a ženy vojáků.

Po I. světové válce ale její život nabral ne zrovna dobrý směr. V roce 1923 vešel v platnost její rozvod z hrabětem, ten sice přislíbil, že nebude strádat a bude dál mít veškerý komfort na který byla zvyklá, ale veškeré aktivity v tomto směru se neúnosně vlekly. Až v roce 1929 se konečně mohla přestěhovat do mnichovské vily. V té době také vyšly její tři knihy vzniklé na základě jejích deníků a zaznamenaly u čtenářů velký úspěch. Už tak úspěšné ale nebylo její rozhodnutí vést společnou mnichovskou domácnost se synem Akexandrem. Ten velmi nerozvážně narozdíl od své matky rozhazoval peníze, což zároveň z úpadkem průmyslového impéria jejího bývalého muže vedlo k tomu, že se Daisy z Mnichova odstěhovala zpět na Ksiacz. Zdálo by se, že pro Daisy opět začínají šťastnější dny. Jenže v roce 1936 za záhadných okolností umítá její nejmladší syn Konrád. V roce 1938 umírá její bývalý muž a kvůli jeho dluhům přechází Ksiacz a veškeré pozemky k němu patřící do rukou státu. Koncem roku 1940 se Daisy na přímý Hitlerův příkaz musí nastěhovat do vily v zámeckém parku ve Walbrzychu a zámek je zkonfiskován. Ale ani tehdy již dost nemocná  Daisy nesložila ruce do klína a pomáhala alespoň dodávkami potravinových balíčků vězňům v koncentračním táboře Gross - Rosen.

V roce 1943 těžce nemocná a zkoušená Daisy umírá den po oslavě svých 70tých narozenin. Neví se ani kde skončil její legendární perlový náhrdelník ani kde skončily její ostatky .....

Po lehké prohlídce .....

 

.... města a výborném obědě následoval

přesun na nepříliš vzdálený zámek Ksiacz. O tomto zámku jsem psala již po první návštěvě v květnu 2019. To se zde konaly Slavnosti květin. A byly tu ohromné davy lidí kdy se v malých komnatách dalo sotva hnout. Nynější návštěva byla o něco klidnější, výzdoba zámku byla věnovaná vánočním aranžmá a místo slavností květin tu byly Slavnosti světel. Nejdřív se podíváme na zámek zvenčí, jak ve dne tak i večer ....

Opustíme kostel Míru ....

 

.... a zajdeme si na malou procházku po 

městě. Velmi mne překvapilo, že ačkoliv už byl advent a ačkoliv je Polsko známé svou někdy až fanatickou zbožností, ani v jednom z navštívených kostelů a ani ve městě se nenašel jediný náznak. Žádná výzdoba, žádné adventní trhy, nic. Jestli se tam konají třeba jen v jediný víkend a tenhle to zrovna nebyl, nebo jsou soustředěné na nějakém centrálním tržišti netuším. Město jako takové je malé, a tak trochu ušmudlané. Je vidět že stále se nějakým způsobem vzpamatovává jak z války, tak i z několik desetiletí vlády komunistů.

Mnoho domů je opravených, ale ještě větší počet na opravy teprve čeká ....

Když jsme si obešli ....

 

.... obešli Kostel míru pěkně zvenku, zajdeme

se podívat dovnitř. V tom je výhoda Polska. Většina kostelů v téhle zemi je volně přístupná, byť u tohoto kostela je hlavní účel právě jeho prohlídka. Každý kdo někdy navštívil evangelický kostel mi dá za pravdu, že jsou mnohem střídmější než hotely katolické. Ovšem svídnický kostel vás okamžitě vyvede z omylu. Tady není po střídmosti ani stopa. Když totiž vstoupíte do hlavní části kostela nezbývá vám nic jiného než říct Panebože. Protože první dojem z toho ohromného prostoru a jeho vzhledu vám trochu vyrazí dech. Ono se to těžko přibližuje na fotkách, to se prostě musí vidět na vlastní oči ....

Druhý adventní výlet ....

 

.... mě zase zavál do Polska. Tentokrát do menšího

města Svídnice. Ta je spojená s naší dávnou historií postavou třetí a nejmilovanější manželkou císaře a českého krále Karla IV. Annou Svídnickou. Nejen že byla matkou jeho tehdy prvního syna Václava IV. ale zdatně mu sekundovala i ve věcech politických. Podle pověstí byla Anna ve své době nejkrásnější ale i nejvzdělanější královnou tehdejší Evropy, a byla první korunovanou císařovnou a českou královnou. Město leží na jihu Polska v Dolnoslezském vojvodství a má 55000 obyvatel. Zdejší nejkrásnější památkou zapsanou na seznamu UNESCO je Kostel míru.

Jde o největší dřevěný hrázděný kostel v Evropě. Vznikl na základě Vestfálského míru kterým skončila Třicetiletá válka, na nátlak švédského krále na Habsburky. Krom tohoto kostela jsou ještě v Polsku další dva kostely míru a to v Hlohově a Javoru. O stavbě kostela a položení základního kamene se rozhodlo 23.8.1656 a 24.6. 1657 se zde sloužila první mše. Jelikož se jednalo o kostel evangelický, vztahovala se na něj přísná pravidla pro stavbu. Kostel nesměl být nijak výstavný, musel stát za hranicí města, nesměl mít věž, ozdobná okna a být vystavěn z pevného materiálu. 

Svídnický kostel je stavba založená na dřevěné kostře vyplněné hlínou a slámou. Rozměry jsou impozantní (1090 m2), do kostela se vejde 7,5 tisíce lidí díky čtyřpatrovým emporám. Díky tomuto uspořádání máte při vstupu dojem že nejste v kostele ale v krásném divadle. Oken má nepočítaně a stejně tak i dveří. Když v roce 1709 během "severní války " se situace protestantů zlepšila a tak opět na nátlak švédského krále byla u kostela postavená hrázděná zvonice a škola. I když kostel byl výsledkem náboženského konfliktu, je i symbolem usmíření. V roce 89 se zde společně modlili premiér Tadeusz Mazowiecki a německý kancléř Helmut Khol, v roce 2011 kostel navštívil švédský král Carl XVI. Gustav s královnou Silvií, v roce 2014 se společné modlitby za mír zúčastnila Angela Merkelová a polská premiérka Ewa Kopaczová konečně v září roku 2016 zde podepsali Výzvu za mír zástupci křesťanstva, judaismu, islámu a budhismu spolu se 14. dalajlámou ....

Dnes tedy poslední krumlovské ....

 

.... zastavení. No zastavení, spíš poslední 

procházka. Tentokrát po městě a jeho různých zákoutích, uličkách a zajímavých stavbách ....