.... kdy se slaví den vítězství, jsem
zvítězivší nad tou kupou práce kterou jsem si částečně vymyslela či jsem k ní byla okolnostmi přinucená, vyrazila slavit i já. Tentokrát jen za humna. Původně jsem měla v plánu mnohem větší okruh, jenže v půlce procházky mě přepadla taková neskutečná nechuť k tomu byť jen pomaloučku zvedat nohy, že jsem si jí při nejbližší příležitosti (rozumějte odbočce z cesty) okamžitě zkrátila a nabrala zase směr domů. Nevím jestli se vám to taky někdy stává, prostě v jednom okamžiku si jdete ejchuchů a říkáte si dám klidně deset kiláků, a v druhém začnete šíleně tu cestu před vámi nesnášet a jediné co se vám zjevuje před očima je křeslo, nebo ještě lépe gauč na kterém spočinete se zavřenýma očima a říkáte ať všichni a všechno vám dají svatej pokoj ... prostě jsem to přepískla s tou prací a dopadlo to na mě jak deka.
Probouzející se listnaté lesy se svými mnoha odstíny zeleně jsou pravý balzám pro oči, duši i upracované tělo ....
