Ke každé procházce ....

 

.... po Praze samozřejmě nesmí chybět 

ani nějaká ta fota květin. A že Praha květy opravdu nešetří. Obzvlášť když se pohybujete po palácových zahradách. Ale chce to tu správnou dobu, to pak nevíte kam dřív koukat. V květnu sice už něco  kvete, ale ještě to není úplně vše co je v nabídce ve veřejném prostoru ....

Další pražské dámské blogerské ....

 

..... setkání, čili pražská Aperol tour

M+J +V se konala po druhém květnovém svátku. Tentokrát jsme protáhly Janinku po pražských zahradách. Začaly jsme jednou z nejkrásnějších barokních zahrad (alespoň dle odborné ale i laické, hlavně turistické veřejnosti) a to zahradou Vrtbovskou. Díky její skrytosti zde nenajdete průvody lidí, zato spoustu tajemných zákoutí a míst, a v neposlední řadě krásných výhledů na Prahu kterým dominují ty na sv. Mikuláše, který je ostatně co by kamenem dohodil. Navíc má i svou hlídačku, která se ale dá velmi snadno uplatit pohlazením a dovede vás až na nejvyšší terasu zahradu ....

Protože další krásná zahrada není také daleko, byla jasné kam dál. A to do zahrady Valdštejnské. Za pávy a kapry ....

Hop a skok a stojíme před vchodem do Palácových zahrad pod Pražským hradem 

Jako poslední následovala zahrada která je nově zpřístupněná a ještě tedy ne úplně v době naší návštěvy vybavená mobiliářem a dalšími artefakty. Jde o Hartigovskou zahradu patřící do areálu Jižních zahrad. Najdete jí pod Plečnikovou vyhlídkou. Do budoucnosti se prý počítá i s kavárnou v původním hudebním altánu. Následující fotka ale patří uzavřené části palácových zahrad. Bohužel, protože jinak by zahrady byly průchozí až do té Hartigovské

A nakonec ještě pár momentek z Prahy. Z náplavky, z Muzea hudby, z kostela U pražského jezulátka a Kampy. Nakonec odletíme přistaveným letadlem vstříc dalším výletům ....

Když je hlad, je potřeba se najíst, když je žízeň je potřeba se napít. Obojí opět kavárna Mlýnská na Kampě. Tentokrát tu viselo spousta zvířátkových obrazů. Mě zaujal tenhle trochu, no jak to říct, morbidní? Jmenuje se Pevné kamarádství 

Před Tyršovým domem stojí toto dílo Davida Černého k poctě Věry Čáslavské které bylo velmi dobře přijímáno v Japonsku na Expu 26

Aulu Muzea hudby jsem znala z televize z různých hudebních pořadů. A chtěla jsem se na ní někdy mrknout na vlastní oči, což se mi i vyplnilo

V kostele Panny Marie Vítězné bylo o poznání více lidí než v muzeu hudby, i když tam právě probíhala výstava o Soně Červené. Holt Jezulátko táhne víc ....

Když se změní úhel pohledu, najednou tu máme místo motýla co?

..... letadlo které se chystá vás odnést kamkoliv chcete

Poslední část pražského .....

 

 .... adventního příběhu patří pohledům

na Staroměstské náměstí. Jak jsem již zmínila, dorazily jsme akorát v době kdy davy návštěvníků zamrzly před orlojem a tak jsme chtě nechtě musely na tenhle pražský spektákl počkat s nimi, protože projít se nedalo ani náhodou. Moc mě davy nevadí, ale tentokrát i na mě bylo těch lidí hodně. Tudíž jsme se snažily prosmyknout mezi stánky jak nejrychleji to šlo a dostat se do nějakých klidnějších vod. Čili kolem Týna přes Ungelt a k Prašné bráně. Od ní už to byl jen skok na náměstí Republiky na metro kde jsme se rozdělily a jely směrem ke svým domovům ....

Přes Malostranské náměstí .....

 

.... a Kampu jsme dorazily k Národnímu divadlu 

kde jsme sedly na tramvaj směr náměstí Míru aby jsme se podívaly na zdejší adventní trhy. Co jsem před tím četla na jedné skupině o Praze, prý jsou tu takové domácké a příjemné. No uvidíme ....

Ale ještě před tím jsme přešly přes Tylovo náměstí, tady to bylo opravdu jen pár stánků a pak už hurá na svařák a do víru adventního ruchu ....

Pomalu se blíží jaro .....

  

..... ale já se ještě plácám v adventní

době. Vloni jsem se po předloňském maratonu trochu zklidnila a dal

a jen dva adventy. Ten druhý byl navíc "jen" pražský, ale za to blogerkovský. Když jsme na jaře s Padesátkou vláčely po Praze Janinku (Moje mozkovna) která zrovna moc o taková rušná a lidí plná místa nestojí, myslely jsme, že už k nám z hor nikdy nepřijede. Ale holka jedna statečná to nejen zvládla, ale s nadšením navrhla, že by jsme se mohly zas sejít a to zrovna v období kdy Praha šílí, to jest, v adventním čase. Plácly jsme si, domluvily termín 13.12. já si v práci vzala dovolenou a vyrazila. Počasí tedy advent nepřipomínalo ani trochu, což mi zase úplně nevadilo, neb jsem jako vždy bivakovala na chatě kde být za mrazů není úplně zrovna komfortní.

Sraz nebyl tentokrát klasicky na náplavce, ale na Malostranské, protože v plánu bylo dojet na Pohořelec, projít Hradem a dolů pak už na klasickou trasu Nerudovkou a dál do města na některé z adventních trhů .

Když jsem vyjížděla z chaty, vcelku jsem se zaradovala, protože byla mlha a já v té době potřebovala dofotit ještě nějaké fotky na právě probíhající výstavu, takže taková mlhavá Praha by se mi zrovna do koncepce šikla. Jenže bohužel, ačkoli všude kolem mlha byla, v Praze ne.  Holt nemůže být všechno jak by si člověk přál ....

Od Hradu do podhradí ....

 

.... čili od Strahovského kláštera dolů centra

nás vedla cesta kolem místa, odkud jsou na Prahu moc krásné pohledy. Je to z vinice pod klášterem a místo má příhodné jméno. Bella Vista. Krásná vyhlídka. Podotýkám, že s majorem Zemanem to vážně nemá souvislost 😉. Odsud máte část Prahy jako na dlani a tomu také odpovídá frekventovanost místa, kdy se přes tůristy moc šancí podívat nemáte. Ale jak se říká Kdo si počká ... Prokličkovaly jsme davy do ulice Úvoz a pak tradá Nerudovkou dolů na Malostranské náměstí, odsud jsme se svezly tramvají k Máji ....

Večerníčka jsme viděli .....

 

.... a tak se trochu podíváme na místo

kde se výstava konala. Představovat Strahovský klášter je asi zbytečné, o této památce ví asi každý, ale tak jen letem světem. Strahovský klášter, plným jménem Královská kanonie premonstrátů na Strahově, nebo starším latinským jménem Mons Sion, je nejstarší premonstrátský klášter v českých zemích. Založen byl roku 1143 knížetem Vladislavem II.  a jeho manželkou Gertrudou Babenberskou, když do Čech přivedli premonstráty. V roce 1990 zde byl znovu obnoven konvent. V klášteře sídlí i Památník národního písemnictví a najdete zde i slavnou Strahovskou knihovnu a obrazárnu. Je též jednou z nejvýznamnějších památek České republiky ....

Dnešní fotky jsou .....

.... poslední ucelená série z čb várky

pražských zastavení, kterými jsem vás tak dlouho zásobovala, a které vznikly při srpnovém workshopu. Lehce je ale doplní pár fotek, které vznikly při toulání s dcerou a vnučkou při naší zářijové cestě do Prahy na výstavu k 60.letům Večerníčka, která probíhala v prostorách Strahovského kláštera ....

Minule jsme skončili ....

 

.... u holuba v průchodu Radničních schodů.

Tam byla asi nejdelší zastávka, protože holubi byli docela dobré cvičné cíle. Naučit se zachytit je smysluplně v letu aby z nich nebyly jen čmouhy. Přiznávám, že to mi dělalo velký problém, tak jsem je raději fotila ve statickém stavu. A oni vcelku i poslušně zapózovali ....

Z barev .....

 

..... skočíme rovnýma nohama do světa 

černobílých fotek, které jsou pokračováním barevných momentek z Prahy focených při srpnovém workshopu. Tuším, že moc slov není potřeba a tak se dívejte. Můžete se i kochat, to je na vás! 😉

Konečná! Vystupovat .....

  

.... i když v tomto případě spíš

jsem já nastupovala. Do tramvaje která mne vezla zpátky na Smíchovské nádraží k návratu na chatu z mého prvního fotoworkshopu. Ovšem ještě než na to došlo jsme tak všelijak koukali a číhali a lovili  život na náměstí Václava Havla. Čili na piazettě u Národního divadla. Na tomhle místě se dá fotit klidně hodiny, nejen kvůli tomu kolik lidí jím projde ale i kvůli zajímavému světlu které tu panuje. Ovšem když svítí sluníčko, my měli štěstí na zataženo a i sem tam pár kapek ....

Jak jsem slíbila, tak ....

.... činím, a pokračujeme dál procházkou

uličkami Starého Města. Z Malostranského náměstí jsme se protáhli uličkou před Karlovým mostem na Maltézské náměstí a z něj ke kdysi slavné, komunistickým zřízením ovšem zatracované Lenonově zdi na Velkopřevorském náměstí. Záměrně říkám kdysi slavné, protože dřív vše na ní k něčemu odkazovalo, nejvíce k protestu proti komunistům. Ať obrázky nebo texty písní Beatles a hlavně Johna Lenona. Bylo to  místo setkávání, vyjadřování myšlenek i jen tak se zastavit a zamyslet. Po pro mě naprosto nepochopitelné akci magistrátu před pár lety, když nechal všechno co na zdi bylo zabílit už onen genius loci místa zmizel. Sice je to stále velká atrakce pro turisty, ale kouzlo které to místo mělo odválo do nenávratna. Dnes je to něco chaoticky počmáraného a polepeného nálepkami ....

A pokračujeme pěkně od .....

....  Radničních schodů (to jsou ty které vám

zkrátí cestu od Černínského paláce dolů do Nerudovy ulice) dolů právě Nerudovkou. V té jsme si udělali první zastávku na kávu v kavárně Kafe a hrnky. Je to velice příjemná kavárna, byť vcelku dobře zašantročená v nenápadném průjezdu. Ovšem když jím projdete ocitnete se v království keramiky, příjemné zahrady a dobré kávy. Nám mimo jiné poskytla i úkryt před náhlou dešťovou přeháňkou. I tady se nám dostalo pár rad a tipů na foto ....

Jak si vedou .....

 

.... fotografové když fotí už jsme si 

ukázali, a tak teď se podíváme co jsem vlastně nafotila já. Musím říct že mě to nesmírně bavilo, bylo to zas úplně jiné focení než je mým zvykem a na které jste z blogu asi nejvíc zvyklí. Dokonce mě to natolik začalo bavit, že se snažím ve městě fotit co nejvíc. Navíc Praha v tomto směru nabízí nevyčerpatelné množství příležitostí. Míň už mám já příležitostí se do ní vypravit ....

Robert Vano - Příběh člověka ....

 

.... je retrospektivní výstava více než 150 barevných

i černobílých fotografií zahrnujících 70 let života a 50 let uměleckého působení na poli portrétní fotografie. Expozice vás provede New Yorkem, Milánem, Paříží až do Prahy, tedy do měst kde Robert Vano postupně působil a přes třicet let byly a jsou jeho domovem.

Na výstavě jsou k vidění i dosud nepublikované fotografie ze 70. a 80. let a nové projekty. Ke shlédnutí je i filmový portrét autora, kde se divák dozví mnoho z jeho profesního i soukromého života.

Výstava je výjímečná i tím, že se jedná o poslední výstavu a symbolicky uzavírá jeho celoživotní tvůrčí kariéru.

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích v roce 1948 maďarským rodičům. V osmnácti letech po maturitě emigroval do USA, kde začínal v úplně jiném oboru než fotografie. Pracoval totiž jako vizážista a kadeřník. Později začal pracovat i jako asistent významných módních fotografů. Na radu jednoho z nich začal s focením i on sám, a hlavně podle jeho slov s tím co měl rád. Čili s mužskými modely. Tak začaly vznikat jeho celosvětově známé akty.

Od 80. let začal již pracovat jako samostatný fotograf pro módní časopisy Vogue, Cosmopolitan, Harper's Bazaar nebo Seventeen.

V devadesátých letech se vrátil do České republiky a od roku 1994 do roku 2003 působil na pozici kreativního ředitele pro českou mutaci magazínu ELLE. Zde skončil za nevyjasněných okolností a od roku 2009 je na volné noze a potkat ho je možné hlavně v Praze kde žije a fotí. Na svém kontě má 40 výstav v Čechách i zahraničí.

Já osobně mám moc ráda jeho vtipná vyprávění ze života, kdy s nadhledem a laskavým humorem umí svou měkkou českoslovenštinou glosovat i věci které zrovna moc humorné nejsou. O tom je právě dokument na výstavě promítaný ....

Kytiček mám nafocených ....

 

..... už spousty, ale teď udělám 

malou odbočku a vrátím se k jedné červnové kulturní akci. Po vernisáži Petra Vápeníka v Berouně, jsem tentokrát navštívila jinou, a to v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí. Jak jsem dlouho nevěděla kudy vlastně do kostela (Pražák Vltavou křtěný) tak jsem netušila že se zde nachází i takové krásné místo které dodá vystavovaným artefaktům tak krásný rámec. Mimochodem Petr tam měl svých pár fotek na výstavě vloni pod záštitou ČAAF, v překladu České asociace amatérských fotografů. Mnou a vlastně i Petrem navštívenou výstavu, protože jsme se tam sešli, pořádala společnost Czech art foto. Za tou stojí výborný fotograf Martin Skřivánek se svojí ženou Maruškou Stuchlíkovou. Několikrát mě už na jejich akce zval, jenže vzhledem k tomu že operují hlavně na Moravě, ve Zlíně a Uherském Hradišti, mám to bez auta trochu z ruky. Až tentokrát se zadařilo, byla jsem na chatě a navíc bez původně plánované návštěvy dcery s Bobulí, takže program na sobotu byl jasně daný. Praha, Panna Marie Sněžná a fotky....

Těch bylo hodně, a od mnoha fotografů českých ale i zahraničních, v čele se doayenem české portrétní fotografie Milošem Schmiedbergem, přes Roberta Vano, Davida Krause a jiné. Protože téma bylo "Žena" šlo o portréty žen a ponejvíc i ženami focené. Tentokrát byly dokonce v přesile, a mě překvapilo kolik skvělých fotografek mezi ženami je. Dokonce jsem se s velkou radostí potkala s jednou s kterou se známe jen ze skupiny na FB. Musím říct, že jsem měla dokonce strach co tam budu dělat když tam nikoho neznám, to že nakonec dorazí Čerf jsem se dozvěděla až při cestě tam, ale fotografové jsou docela zajímavá entita, dají se do řeči s každým kdo má v ruce nebo na krku foťák a baví se s vámi velmi srdečně. Nakonec se z toho vyklubaly dvě suprové hodiny a ještě příjemná zpáteční cesta s onou fotografkou z FB plus jako bonus pozvánka na workshop s hodně dobrým fotografem a důrazné doporučení k podání si přihlášky do ČFFU, což oboje

 hodlám udělat ....

Kultura poprvé ....

 

.... aneb něco jako telepatie.

Když jsem se domlouvala s Padesátkou na tom, kdy a jestli vyrazíme na naší klasickou pražskou potulku, říkala jsem si v duchu, že bych jí mohla zaúkolovat aby zas našla nějakou výstavu, ať potěší člověk i ducha a oko něčím jiným než Aperolem. Napsala jsem datum kdy přijedeme na chatu a ona mi obratem, aniž bych ještě něco řekla, poslala odkaz na fotografickou výstavu v UMPRUM. Přiznávám, že jméno fotografa mi vůbec nic neříkalo, ale proč se nejít podívat, že?

Z naší obvyklé destinace, tedy farmářských trhů na náplavce jsme to vzaly procházkou až k muzeu, což je uvnitř opravdu krásná budova v které jsem, ostudně, byla poprvé. 

Jméno Fred Kramer mi opravdu bylo neznámé, ale když jsem viděla fotky hned mi začalo svítat. Tohle jsem přece znala z titulních stránek Ženy a módy, Praktické ženy, z výloh obchodů nebo velkoformátových reklam v Domě módy! Fred Kramer byl totiž nejvýznamější český reklamní fotograf v období mezi padesátými a osmdesátými lety. Fotil pro Skloexport, Jabloneckou bižuterii, Centrotex, Kovo, Žena a móda ale i nafotil třeba obal na desku Jiřího Korna, portrét Olgy Schoberové na titulní stránku časopisu Fotografie, nebo portréty Judity Čeřovské či herečky s tragickým osudem Jany Novákové. Jeho asi nejznámější reklamní fotografií je tzv. Košířská madona, která se objevila v osmdesátých letech na titulní stránce samizdatové Revolver revue. Materiály k této první retrospektivní výstavě jsou z rozsáhlé autorovi tvorby a UMPRUM je věnovala paní Kramerová.

Fred Kramer zemřel v roce 1994 a skoro až do své smrti působil jako externí pedagog na pražské FAMU. 

Víc o výstavě se dozvíte zde .

Na skok v Praze ....

 

.... jako bych tušila, že příště to nevyjde, jsem

byla v červenci, kdy jsem dostala zcela neplánovaně den dovolené a tak jsem se rozhodla jet na chatu. Protože práce tam mám vždycky až nad hlavu, jet jen na normální víkend je zbytečné, ale protože byl v pátek svátek, čtvrtek jsem dostala nečekaně, protože bylo málo obědů, a jet jsem už mohla ve středu po práci, okamžitě jsem tuhle šanci chňapla za pačesy. Takže jsme si s Pade opět naplánovaly procházku, tentokrát do Umělecké zahrady pod Nuselským mostem. Jak to dopadlo, tak o tom Pade psala. Ano, neudělala jsem správně domácí úkol a nepodívala se kdy je opravdu otevřeno. Dala jsem na slova jiné blogerky která psala že je otevřeno od měsíce A do měsíce B. Já to vzala že tedy i každý den a s tím jsme vyrazily.

No, nebylo otevřeno a tak jsme si vyšláply schody nahoru ke stanici metra Vyšehrad a vydaly se procházkou k Vyšehradu samotnému ....

Motýl tady, motýl tam .....

 

..... motýl kam se podívám. Tak nějak to vypadalo

při naší návštěvě Faty Morgany s Padesátkou. Sice když jsme došly od Japonské zahrady k ní, stačila se vytvořit solidní fronta, když se ve skleníku začali hromadit lidé jak Cimrmanovi v dole, takže se musel změnit systém vpusti a výpusti. Po lidech sice nevyžadovali konzumaci luštěnin a dalších těžkých jídel, ale jen trpělivost a stání na docela palčivém sluníčku. Trochu jsme si v duchu nadávaly za to, že jsme nešly nejdřív na motýly a pak do zahrad. Naštěstí problém se za dvacet minut vyřešil a tak jsme byly vpuštěny i my. Nějaké motýlí frajery jsme viděly už s předstihem s Bobulí, ale teď jsme měly štěstí i na jiné druhy. Jednalo se povětšinou o exotické otakárky a babočky. Neznám jména všech, nevzala jsem si bohužel žádný doprovodný leták kde snad o nich bylo psáno, ale snažila jsem se něco málo zjistit na netu. No bylo toho málo, protože jsem měla málo indicíí aby je strejda gůgl schramstnul a vyblul odpovědi. Ono stejně tam bylo nejrozšířenějších asi pět druhů u kterých jsem jména našla. 

Takže vás zvu na Dalekou cestu, jak byla výstava nazvaná .....

Něco pravdy na tom .....

 

.... že se pachatel vrací na místo činu asi

bude. O necelých třináct dní později jsem před vchodem do Botanické stála zas. Tentokrát klasicky s Padesátkou, protože jsme mířily do Faty Morgany na výstavu motýlů. Nejdřív jsme, jako vždy, ale zašly do Padesátky oblíbené Japonské zahrady na bonsaje. Pár jich už venku bylo, ale zřejmě ty choulostivější ještě odpočívaly ve sklenících. Výjimkou bylo, že jsme nešly jako vždy hlavním vchodem, ale střihly jsme to přes vinici sv. Kláry. Jelikož to bylo po těch nešťastných dubnových mrazech, pohled na naprosto spálenou vinici byl hodně tristní. A nebyla to jen vinice, i pár stromů a keřů bylo spálených, krásné plnokvěté vistárie v Japonské zahradě měly jen několik živých květů a azalky také něco málo schytaly.

Když jsme si prošly zahradu, byl čas na malé občerstvení v podobě kávy a něčeho k ní. Sice místo krásné, ale nějak se tam neobjednává u stolů, ale musíte si jít objednat k baru. Moc jsme nepochopily proč, vevnitř sedělo jen pár lidí kteří už měli před sebou kávu či něco jiného a za barem stáli tři lidé. Evidentně rodina. Ale dojít ke stolku to ne. Trochu, no možná víc rozladěná Padesátka se chtěla sebrat a jít, nicméně potřeba dát si kafe byla silnější ....