Duben byl květovou premiérou keře, po kterém jsem nesmírně dlouho toužila
a který jsem si konečně koupila. Vzhledem k tomu, že se nám opět po letech
začala rozkládat střecha na altánku, jeli jsme se synem do Hradce koupit novou.
Bez altánku si už nedovedu představit celou jarní a letní sezónu. Posezení v něm
takhle zrána, je balzám na duši. Ještě neřvou sousedovic děti, nikdo nedrandí
podél plotu ze sekačkou aby viděl co nejlíp co se zrovna u nás děje, ptáci jsou
krásně slyšet, vzduch voní a k tomu ranní káva... no prostě paráda. A což
teprve letní večery! Navíc mám z altánku zahradu jak na dlani a můžu se tak
kochat tím, co se mi všechno za to čtvrtstoletí a chlup podařilo z ní udělat.
Vlastně co máme altánek, nesedáváme už skoro vůbec na terase.
Tu mají rezervovanou hlavně fuchsie a jiné květiny které
jsou v květináčích a od loňska nově i rajčata. A pak
moje lehátko na opalování. Bez toho se prostě
moje letní sezóna s bazénem neobejde 
Apríl neboli první duben. Na zámku v Litomyšli byla zahájená nová zámecká sezóna
a byla doprovázená díly studentů ze zdejší zahradnické školy, alma mater mého syna.
Po minulém zahájení, kdy jsme s dcerou áchali v zámeckých komnatách nad krásou
aranžmá ze živých květů a krásných místností, byly jsme opět natěšené na další
krásu. Vždyť už název Velká renesance v člověku vzbuzoval očekávání něčeho
krásného. Jaké bylo ale naše zklamání, když jsme na zámeckém nádvoří objevily
jen několik málo skulptur z vrbového proutí doplněné tu a tam květy petrklíčů.
Takže za nás velké zklamání, a myslím že nejen za nás. Udivené výrazy ve tvářích
ostatních návštěvníků a slova jako To je všechno ??? hovořily za vše....
Naštěstí Litomyšl dokáže poskytovat spoustu jiných rozptýlení, a pokud nevyjde jeden plán
vždy se najde náhradní. A tím byl výstup na vyhlídku mezi věžemi piaristického kostela
na Zámeckém návrší (ano, toho samého kde se teď oženil Leoš Mareš) Vede nahoru krásné
dřevěné točité schodiště a tak jsem si ho ( abych maskovala únavu ) vyfotila ...
A z vyhlídky pohled na historickou část města. Jmenovitě Toulovcovo náměstí s kostelem
Rozeslání sv. Apoštolů. Přiznávám, že takový název jsem slyšela poprvé a to u kostela
tady u nás na vsi, a hle? O dvanáct kilometrů dál zas!
A naposledy první dubnový den v Litomyšli a Klášterní zahrady. Místo které je velmi krásné
a velmi zvláštní. Je na místě zaniklých klášterních zahrad a hřbitova ze 13.století a
ta hloubka věků je tu nějak stále cítit. Krásně se tu odpočívá, povídá s přáteli a samozřejmě
i randí, byť neskýtají tolik soukromí jako třeba Petřín. Nebo se sem dá zajít i na nějaký
koncert, či výstavu pod širým nebem.
Moje tolik milovaná a vytoužená Magnolia stellata. Jednu magnólii už na zahradě
mám, jenže ta, jak jsem se už několikrát zmiňovala děsně smrdí a její květy dost
zanikají v ohromných listech. jedinou výhodu má v tom,že kvete na přelomu května
a června, takže nejsou její květy v takovém ohrožení jako jsou v případě těch z jara
kvetoucích. Jediná malá skvrnka na kráse je ta, že na jmenovce je že má květ růžový
ale ona kvete bíle. Ale kvete a voní !!! Teď tedy ještě koupit Magnolia x soulengeana
a jsem spokojená. I když .... hlodá ještě ve mě myšlenka na stálezelenou magnólii
už jsem je i u nás viděla prodávat a když se zas sejme jedna prastará jabloň, místo
ní by se přímo parádně hodila. Takže osmý dubnový den a moje láska magnólie
Hned následující devátý dubnový den, nás dcera pozvala na vycházku do vesničky
Suchá, kde je velmi příjemný areál místního jezdeckého klubu a kam občas zajedeme
s kamarádem Kovbojem na kafe a na pozorování koníků buď ve vnitřní nebo venkovní
jízdárně. Tentokrát jsme to byli já, synátor, dcera a její partner a nesměl samozřejmě
chybět jezevec Mates. A jelikož nám vyšel krásný sluníčkový a teplý den, nikam jsme
se nehnali a já si tak mohla fotit bez keců, že něco nestihneme 
.
.Můj bezmála stodevadesáti centimetrový synek a za ním socha sv. Anežky České
stojící na začátku nově vybudované stezky spojující Litomyšl a Suchou
Že sluníčko nevytáhlo jenom nás, bylo vidět když se člověk ohlédl. Však taky na terase restaurace
u parkurové dráhy bylo plno
Šestnáctý dubnový den a moje první cesta na chatu a hlavně k zámku, za mou jarní láskou
ohromnou magnólií která na jaře vévodí svou krásou celému parčíku
No není to jak z pohádky? Tohle mne vždycky chytne u srdce, byť se to něčemu
hned tak nepodaří.
Jenže duben si občas dělá co chce a dokáže i velmi nemile překvapit. To když se
vzbudíte a ráno vás čeká takovýhle pohled z oken.
Dvacátý osmý dubnový den a nečekané a nemilé nadělení. I když tady v Opičích horách není
nic neobvyklého ani chumelenice koncem května. Taky jí mám zdokumentovanou...
Při focení těhle snímků došlo k incidentu s nekonečně tupými a nablblými sousedy,
pokračování naší dloholeté averze a potvrzení že oni asi vážně mají velké psychické
problémy. Normální lidé by nemohli argumentovat takovým způsobem jako oni
a mít tak stupidní vidění. No a ten slovník a výrazy jakými mne nazvaly, stoka, stoka ...
Duben skončil a před námi byl květen. Pro mne to hlavně znamenalo neustálé
modlení ke sv. Petrovi, protože na konci tohoto měsíce nás, dandíkáře,
čekal další sraz, pro který jsem tentokrát zvolila květnový Petřín. Vždyť
ke květnu a lásce, a to jakékoliv, patří neodmyslitelně právě Petřín a jeho
romantická zákoutí.
