10 dubna 2012

Jutýsek.....

Jutýsek, věčný plašan, kočka kočkovatá povahou. Na rozdíl od Baldricka který se chová jak pravý mainský tvor, tedy spíš jak pes. Je to dané tím, že Baldrick od malinkata vyrůstal obklopen láskou a blízkostí lidí, Jutýsek jen se svými kočičími sourozenci bez té tolik důležité lidské blízkosti. Maličkost, jen rozdíl mezi tím jak si kdo představuje chov zvířat...

Baldrick.....

Baldrick je mimozemšťan, to je už známé, ale také je to geniální model který si je velice dobře vědom toho že vypadá dobře a navíc ho to baví a hned jak zjistí že je focen tak začne i pózovat....

Matýsek a Báča....

Lump a kliďas, aneb Báča a Matýsek...Malej a velkej nebo také Štaflík a Špagetka. Mates si na pelíšku hraje na princeznu na hrášku a Báča si pro sebe skoro po celý den lavici u stolu. Má to tak blíž k jídlu ktré se prostírá....

Bobíšek....

Všežravec pažravec je už zase v pořádku, zabrala mu vlastně hned první injekce a tak zas musím dávat pozor pokud to půjde, aby někde nežral něco co nemá. Jen je to trochu při rozloze zahrady a možnosti házet cokoli přes plot ze tří stran takové dost problematické. Maximálně vztyčit plot výše dvou metrů....

Kytička na závěr....

Ten hlaváček není z mé zahrádky, opět je půjčený zase od jiných sousedů Usmívající se....

A jdeme domů....

Jelikož byl opravdu nádherný den, na zdejší naučné stezce byl program pro děti a rodiče z různými úkoly u některého ze zastavení. Těch je na celé cca patnáctikilometrové stezce asi dvacet a vždy seznamuje ty jež po ní jdou z něčím, čím se zrovan ta daná lokalita vyznačuje. Ale je tu i tzv. čichárium, kde jsou různé věci které se dají určit po čichu, nebo ukázky Brailova písma pro nevidomé apod. Je to počin záslužný ale i zábavný. Aby jsme nemuseli hned po vyjití z lesa Baka dávat na vodítko, zvolili jsme souběžnou cestu ve stráni nad stezkou. V jedné chvíli se pod námi objevilo dvanáct jezdců na koních a já litovala, že jsme to vzali oklikou. No, co, svoje touhy co se týče koní si naplním teď o víkendu....
Stejně ale jsme nakonec Báču na to vodítko dát museli, protože přece jen provoz na stezce byl dost velký a to jak lidí s dětmi, tak i se psy a nestojím o nějaké dohadování se s hysterickou matkou, které by se mohlo zdát, že náhodou podobného psa viděla v televizi jak zakousnul dítě. Bak se samozřejmě urazil a celou zpáteční cestu se na vodítku plouhal a schválně se nám pletl pod nohy....

Schválně, najdete tam ty koně?



A ještě ukázka kachních akvabel...


Jo, ať žije pěší turistika....zajedu si autem kam chci a pak si těch pár metrů do restaurace na venkovní posezení dojdu. A že se tu nesmí stát? Pche, to nikoho nezajímá!

Další konec a nový začátek....

Stejně tak jak se cesta objevila, tak i skončila, zničehož nic uprostřed potoka. A tak vyvstal problém jak dál. Vzhledem k tomu, že jsem tu cestu navrhla já nemohla jsem nikomu nadávat, jen se pustit dál. Jenže jak a kam. Na druhé straně potoka naprosto hustý a neprostupný les a na naší straně příkrá stráň z úzkou cestičkou vyšlapanou srnkami a čuníky. No nezbylo než se pustit po ní, takže tentokrát přišly místy vhod i ruce.
Bylo mi jasné, že mne synova přítelkyně v duchu proklínala, a že na další procházku se mnou už asi těžko bude chtít. A najednou zase před námi další cesta. Je to zvláštní, možná to jsou vždy jen nějaké římsy, které vzniknou nějakou erozí, protože tak náhle vždy skončí a zase začínají. Jinak nevím, k čemu by byly cesty které končí buď v potoce, nebo příkrou strání.
Když jsme tedy objevili další schůdnou cestu, došli jsme konečně do míst, která už dobře známe a kde jsme už věděli kam jsme vlastně došli. A to na Yukon.
Ne nebojte se, nezbláznila jsem se po tom všem putování, ale je tu v lesích usazená malá chatička, u níž je malé tábořišťátko kam jezdili mlaďáci kteří se zhlédli v době americké občanské války a v uniformách a zbraních té doby, a to své místo nazvali Fort Yukon. Jeden čas měli dokonce okolo postavenou palisádu z kůlů i ze strážní věží a bránou...A pro případ obléhání nepřítelem i krásnou studánku s vyvěrajícím pramenem na území tábora....





Kdo z pocestných by měl žízeň, může použít hrneček....
Jo, a ta cesta, z které jsme na úplném začátku odbočili, tak vedla celou dobu nad námi na hraně té příkré stráně....samozřejmě o mnoho pohodlněji. Jenže jít po ní, neobjevili jsme ta krásná místa.

Další objevy....

Než jsme ale přebrodili ten potůček, zarazil nás šustot v protější stráni a to jak najednou Bak ztuhnul a upřeně zíral do stráně na jedno místo. A ejhle, divocí čuníci! Razili si cestu do ostrého kopce vyrušeni naší přítomností. Syn jen lakonicky poznamenal, že jsme se evidentně ocitli na území divoké zvěře, takže jsme někde, kde se lidé moc nevyskytují. Za chvíli další šustot, opět Bakovo upřené zírání a pro změnu se vynořila srnka. Ještě že je Bakouš kliďas a nějaké takové divné zvíře mu nestojí za to, aby se za ním rozběhl. Což jsem kvitovala z velkým povděkem, protože nevím, jak bych se za ním do té příkré stráně šplhala abych ho odchytla.....
Jen do té doby ještě jakž takž hovorná synova přítelkyně po synově poznámce uvláštně ztichla.
Přešli jsme tedy opět na další cestu a pokračovali. Údolíčko opět změnilo ráz a z jedné strany cesty se ukázaly zvětrávající stěny z opuky....






Je zvláštní z jakou vitalitou se drží stromy na krajích, v místech kde už je jen kámen a minimum zeminy, která jej drží....A s každým větším a prudším deštěm je víc a víc kořenový svstém odhalován.


Jdeme dál....

Jsem takový dobrodruh. Někdy se s vervou pouštím do některých věc,í které jsem nikdy nedělala. A tak to bylo s vybráním další cesty. Nejdřív jsme se domluvili, že to vezmeme na kopec Palice, kde jsem ještě nebyla o synově přítelkyni, která je také z Rybníka nemluvě. Návrh byl přijat a vyrazili jsme, jenže pak jsem zahlédla pod silnicí cestu stáčející se do lesa dole pod námi a dle jejího opotřebovaného vzhledu se dalo usuzovat že je i hojně používaná.
Slovo dalo slovo a místo na Palici jsem vyrazili po této cestě. Syn je v tomhle objevování po mě, takže nijak neprotestoval, ale na jeho přítelkyni tedy nebylo vidět moc velké nadšení. Jenže co čert nechtěl, na jednom místě se cesta rozdvojovala a navíc se začala stáčet na opačný směr než jsme šli mi.
Zvolili jsme tedy odbočku, která už sice nevypadala tak frekventovaně, ale podle hlubokých kolejí se dalo soudit že i ona byla v nedávnu používána.
A udělai jsme dobře, protože po několika desítkách metrech se začala zařezávat do malého kaňonu na jehož dne se objevil potůček který tam pramenil.


A takhle se nad námi zvedala stěna....


Údolíčko pokračovalo dál a kaňon pod námi se také prohluboval, ale nakonec jsme zjistili, že cesta zničehož nic náhle končí, ale dole pod námi je další. Sešli jsme tedy až dolů k potoku a zjistili že na něj navazuje jiný z jiného údolíčka....





I přesto, že na potok svítilo sluníčko ostošest, když jsem sešla až k němu našla jsem na větvích ještě krásné rampouchy, pozůstatek to sobotního a nedělního mrazu....





Voda byla křišťálově čirá a jiskřila ve sluníčku a já měla hroznou chuť se jí napít. Ostatně si myslím, že by se nic nestalo, vzhledem k tomu, že to nebylo daleko od pramene....
Takže jsme sešli na další cestu a dál pokračovali po ní.

Nová místa....

Už při minul vycházce jsem našla místa kde jsem ještě vlastně za celých 21 let co tu bydlíme nebyla. A včera jsme se se synem a jeho přítelkyní v tom krásném sluníčkovém dni vydali na další procházku. Bylo opravdu skvostně, sice trochu studeno, ale vzduch byl nádherně čistý a tak průzračný, že by bylo velkým hříchem sedět jen doma na terase.
Vyrazili jsme sice po notoricky známé trase, ale vlastně hned potom, jsme si vybrali jsednu z cest, které tu v desítkách různě křižují lesy a sloužily nebo slouží jako svážnice vytěženého dřeva.Nejdřív ale musela synova přítelkyně absolvovat ječtě jedno vymrskání od partičky kamarádů....


A jako vždy, což se mi stává jsme se trefili na cestu jinou než jsme původně měli v plánu. Jenže jak se říká že všechny cesty vedou do Říma, tady platí že všechny cesty vedou K Bříze. To je rozcestí ke kterému opravdu směřují skoro všechny ty svážnice, protože tam je velký plac u silnice kam se to dřevo stahuje a pak nakládá na ty známé dřevařské kamiony. A tak jak vedou cesty tam, tak to platí i v opačném sledu, že všechny cesty vedou do Rybníka. Jen si člověk může vybrat zda chce dojít na horní, střední nebo dolní konec.



U této odrůdy bezinky, BEZ CHEBDÍ, mne zaujalo netypické jarní zbarvení nových listů, nádherně vínové...


A to je rozcestí U Břízy....


Takto na dálku to vypadá opravdu na to, že to je bříza, ale když přijdete blíž, zjistíte, že by se to tu správně mělo jmenovat U Břízy a buku....protože ta bříza má své bukové siamské dvojče.


No a tady došlo na rozhodování kterým směrem a kam vyrazit dál. Jo a jestli se pamatujete tak minule jsem se zmínila o tom, že jsem našla v lese nově udělanou cestu, jen jsem nevěděla kde má druhý konec nebo začátek. No tak teď už to vím a myslím že vy, pokud jste pozorní čtenáři, takéMrkající.