23 června 2019

Vloni jsem ....





.... tohle udělala poprvé jen v malé míře, jenže letos se mi tu namnožily tak, že nesekat je všechny, mám zahradu jak zasněženou. A o čem je řeč? O kopretinách! V trávě je tu máme od začátku co jsme se nastěhovali. Prvních pár průkopnických chovatelských let, kdy Pražáci řádili jak utržený od řetězu a chovali všechno co se na vsi chová, od králíků, přes slepice po kachny a prasátka potřebovali seno. Hodně sena. Tudíž záhonek na kytky jen jeden, za to záhonů na zeleninu spousty takže zahrada se sekala dvakrát do roka. A jelikož povinnost seno obracet a v případě deště a nepřítomnosti hlavní velitelky (tedy mne) i kupkovat (polovice tehdy ještě dělala v Praze a dojížděla jen na víkend) připadala ratolestem, občas bylo v rodině dusno jak před bouřkou. Holt to neměly v krvi jak místní děti, které to už braly jako samozřejmost. A pak ho tahat na půdu a zase z půdy dolů, to celé přes půl baráku...dejte mi pokoj. Jsem ráda, že tohle všechno skončilo...
A díky tomu těch kopretin bylo stále spousta. Po částečném vyhynutí chovů na různé nemoci, atacích kun a tchořů a zdárnému přispění prvního Bačíka se se vším skoncovalo. Koupila se sekačka a zahrada se začala podobat zahradě a ne louce. A kopretin bylo stále dost. Jsou tak vitální, že přežily víc jak dvacet let sekání a vloni jsem jich pár nechala prostě v zahradě na různých místech kvést. Letos jsem měla půlku zahrady samou kopretinu. A tak jsem nechala  těch ostrůvků a ostrovů o něco víc a větších. Už to vidím napřesrok. To se budeme brodit po kolena v kopretinách!