15 srpna 2018

Opět ta černobílá ...




Po všem co mne v posledních dvou měsících potkalo, a co se na mne ještě asi
přivalí, zvlášť po dnešku, mám opravdu černobílou náladu. Jsem už ze všeho unavená,
ubolená, smutná ale i naštvaná. Čtyři dny vyklízení maminčina bytu bylo náročné
hlavně psychicky. Když vidíte jak vám před očima mizí vzpomínky na dětství a dospívání,
vidíte jak v pytlích na odpad mizí vám důvěrně známé věci, které znáte odjakživa,
s kterými jste si hráli nebo pomáhali "vařit". Víte že si nemůžete vzít sebou všechno a
stojíte před dilematem co si z toho vybrat. Za vším vidíte život vašich rodičů ale
i váš vlastní. A ten teď skončí na skládce ...
A když se vrátíte zpátky, zjistíte, že po půl roce klidu opět vaši "příjemní" sousedi začali
se svými útoky. V truhlíku s kytkama máte zasazenou chcíplou krysu, v noci nachytáte
souseda jak se vám snaží nainstalovat další, když na něj zakřičíte co dělá na vašem
pozemku, dostane se vám milé odpovědi: " Drž hubu píč.!" Nejhorší je, když zjistíte,
že tomu už učí i své dva malé syny. Po dlouhém rozmýšlení a neustálém tlaku ze strany dcery
jsem zavolala na obecní úřad, na městský úřad, tam už tuhle kauzu znají, a dneska jdu
podat stížnost ještě i na policii. Nevím jaký to bude mít dopad a bojím se, že asi
jejich útoky se ještě znásobí. Možná to bude kontraproduktivní a možná ale, že je za chvíli
po každém takovém výkonu přestane bavit se nechat neustále předvolávat, protože odteď
jsem rozhodnutá všechno hlásit na úřadě.