Tak jsme zase vyrazili na procházku, ale nějak to nebylo ono. Sluníčko se těsně po tom co jsme vyšli schovalo a už se neukázalo, a ty stromy už nebyly tak krásné.
Listí už bylo spadané, a jen opravdu zbytky barev se tu a tam ukazovaly v místech kde byly modříny schované mezi borovicemi a smrky.
Zašli jsme do jednoho úzkého údolí sevřeného mezi dvěma kopci, ale jelikož se cesta za chvíli začala ztrácet ve vysoké trávě, namířila si to panička do jednoho z těch kopců, kde ve dvou třetinách vedla cesta.
Nám s Bakem to s náhonem na všechny čtyři nijak nevadilo a lítali jsme si vesele sem a tam, ale za to panička se nahoru škrábala s vypětím všech sil a dost si přitom nadávala, co si to vymyslela za blbost. Za to ale byl odměnou krásný pohled dolů do údolí a na okolní kopce. A tak zatím co se panička kochala a vydejchávala se, já si objevil zábavu ještě lepší než je válení v blátě. A to válení v popelu! To bylo něco, jemňounkej popel se dostal všude, nebyl jsem mokrej, ale stejně krásně špinavej jak od bláta! Nakonec jsem byl tak krásně stejnoměrně šedivej stejně jak ten popel. Když panička zmerčila co dělám, málem vylítla z kůže. Ten rámus, kterej spustila, tak ten bylo slyšet po okolních kopcích hodně daleko.
Však jsem si to pak doma užil, když mě bez milosti hodila do vany a vykoupala mne....
... našel jsem něco super, hromadu popela, to je váleníčko ....
.....a ještě to zdokonalit v listí....
.....a ještě šošolu, ať jsem všude stejně pěkně šedivej a šedivější......
....o poslední záblesky barvy se postaraly modříny......
..... a ještě dva soukromé totemy ......
Podél cesty je u chat i pár soukromých totemů, jak se na správné lesní chaty sluší a patří. Jsou od stejného řezbáře jako jejich větší bratříček v údolí u přehrady. A ještě jedna zvláštnůstka, snad nejmenší chata na území Východních Čech !
