Naše děti nemají buňky pro spaní pod stanem. Ani nemají mít po kom. Já jezdila na naší milovanou chalupu a jakékoli nabídky na letní tábory jsem odmítala. Proč bych měla jezdit někam na organizovaný tábor,když jsme měli svou úžasnou dětskou partu, svoje neorganizovaná (rozumějte dospělými) dobrodružství a své hry. Navíc vše korunováno rybníkem hned u dveří a lesy kolem dokola...takže stanování u mne jaksi neprobíhalo.
Později jsme s nimi jezdili na lodi, což bylo asi stanování nejbližší. I když člověk byl pod dřevěnou střechou a teoreticky chráněn dobře před deštěm. Opravdu jen teoreticky, praxe byla jaksi odlišná....pršelo všemi možnými i nemožnými místy....
No a pak jsme se přestěhovali sem na ves a děti objevili mezi vším co se přestěhovalo s námi starý manželův stan. Malé áčko pro dva. Vytáhli si ho tedy vždy jak se udělalo teplo na zahradu, hrdě vztyčily a dovnitř si natahali svoje hračky. Pokud pršelo, přišla k dobru igelitová plachta, protože stan už byl opravdu starý a vůbec ne nepromokavý.
O něco později dostali od sousedů starý velký rodinný stan, s přední stěnou z které se dala udělat markýza. A začalo jejich stanovací období, ovšem v jejich podání. To znamenalo že si dovnitř nanosili staré matrace z půdy, na ně deky, na to prostěradlo a peřiny, na mladýho umělohmotnou tatru naložili starou baterii z náklaďáku, na ní si napojili lampičku na svícení, dokonce si tam dali i televizi!!! a jiný všemožný komfort, takže to spíš vypadalo jak u beduínského náčelníka než v normálním stanu. A na celé prázdniny se tam odstěhovali i se svými kamarády. Není divu, že se jim do takto vybaveného stanu hrnuly davy kamarádů.
Takže pro mého syna bylo opravdu velké dobrodružství, když ve věku dvacetisedmi let řádně jen se spacákem a karimatkou spal s přítelkyní jednu noc pod stanem. Taky byl z toho řádně zdrchán a prohlásil že již nikdy více!!!
Dcera ta též po prvním stanování když byli s přítelem a jejich rodinou na cyklovýletu bez ubytování po první noci ve stanu další odmítala a chtěla se navrátit zpět.
Tak si říkám, ochudili jsme je o něco, nebo ne? Měli jsme je i přes jejich odpor posílat na tábory? A co vy a táboření a stanování?