29 června 2022

Mikeš, Bobeš, Nácíček a ti druzí ....

 


.... jsou už nastálo v srdcích mnoha generací
dospělých a stále okouzlují další a další děti. Takže už asi tušíte která zastávka byla poslední. Ano, jednalo se o vesničku Hrusice, kde se narodil a žil malíř, spisovatel, ilustrátor a scénograf Josef Lada. Zastávka tu byla opravdu krátká, akorát tak na obejití zdejšího kostelíka tolik známého z Ladových obrázků, vyfocení restaurací které jsou známé z Ladových knih a zase jsme frčeli zpátky domů.
Takže se pojďme podívat alespoň na pár míst kde žili Mikeš, Bobeš, Nácíček, kde sedávali hastrmani a strašili bubáci .....

27 června 2022

Pávi sem, pávi tam ....

 

.... aneb všude kam se podívám. To že jsou tu někde kolem
bylo jasné už když jsme pod zámkem vystoupili z autobusu. Jejich nezaměnitelný hlasový  projev bylo totiž slyšet už na dálku. Postupně sílil a když jsme sešli do Růžové zahrady konečně jsme také viděli i jejich produkovatele. Pávů tu bylo kolem patnácti, nosili se po zahradě a táhli za sebou své nádherné ocasní peří s noblesou hodnou králů. Za to pávice, chudinky byly se svým hnědým nezajímavým peřím jak Popelky. Ale jak působily na své protějšky můžete vidět na následujících fotkách ....

25 června 2022

Když jsem přestala ....

 

.... bloumat po Růžové zahradě, přesunula se moje
pozornost ke skleníkům v její střední části. Po zaplacení 80 Kč vstupného (bohužel vstupenky na zámek měla u sebe průvodkyně, jinak by to bylo zadara)  jsem se rázem ocitla v tropickém pralese. V centrální část skleníku která je nejvyšší, rostou palmy a tropické kapradiny ještě z výsadby FF. V bočních křídlech jsou různé druhy tropických květin a kaktusy, najdete tady i jezírko se zlatými rybičkami a mokřadními rostlinami, několik orchidejí, i rostliny na prodej. Ve skleníku se mi podařilo také přestát prudkou přeháňku která se objevila na předchozích fotkách ze zahrady ....

23 června 2022

Růžová zahrada, tropický skleník a Korkový pavilon ....

 

....jsou dalšími součástmi okolí zámku Konopiště.
Jelikož na růže bylo ještě brzy, tak tato atrakce se nekonala. Místo rozkvetlých růží tu dělali barevnou parádu jiní ale to později. Korkový pavilon už je jiná. Je to svého druhu ojedinělá zahradní stavba nejen u nás ale i v Evropě. Jedná se o zahradní pavilon jehož celá kostra je obložená korkem. Ono se řekne, co je na tom tak zajímavého! No tak je to obložené korkem, dělají se z něj obklady na zeď i podlahy, takže zas tak nic nového to není. Pravda, není, ale zajímavý je totiž strom z kterého se korek získává i to jak dlouho se vlastně na to čeká....
Takže opět trochu přírodopisu. Dub korkový roste na Sardinii, ve Středomoří, na Pyrenejském ostrově a v severní Africe. Tloušťka jeho borky je až deset centimetrů. No a ona je právě tím z celého stromu nejžádanějším. Když se zjistilo, že dub korkový má úžasnou vlastnost v tom, jak dokáže regenerovat svou kůru, a že výrobky z ní jsou lehké a odolné, začal se pěstovat ve velkém. Jenže všechno má své pro a proti. Sklízet korek lze až od 25 let stromu a ten opravdu nejkvalitnější až v 75 letech stromu. Ten se používá právě na zátky vín. Korek z prvních sklizní se používá na dekorativní účely. Kůra se ze stromů sklízí v intervalech 6 - 12 let. Strom samotný se dožívá až 200 let, takže si spočítejte kolik sklizní se z něj podaří a proč jsou výrobky z něj tak drahé. V produkci korku je na prvním místě Portugalsko, které dodává na trh korek té nejvyšší kvality. Stromy rostou v obdobných sadech jako stromy ovocné, ale jsou velmi přísně střežené. 
Korkový pavilon na Konopišti už také, protože si tu návštěvníci hráli na Perníkovou chaloupku, jen s tím rozdílem že místo perníčku loupali korek. Pavilon prošel mezi lety 2008 - 2014 velkou rekonstrukcí, protože nebyly peníze na údržbu a tak začala dřevěná konstrukce chátrat a hrozila zřícením. Oprava, včetně doplnění oloupaného korku stála milion třikrát sto tisíc. K jeho znovu zpřístupnění pak došlo 1.6.2014 ke stému výročí Sarajevského atentátu. Malou pikantností je, že František Ferdinand zde snídal s německým císařem Vilémem II. dva týdny před svou smrtí ....

22 června 2022

Představovat druhý cíl ....

 

.... druhého květnového výletu, je asi 
jako nosit sovy do Atén. Nebo dříví do lesa. Je to tak notoricky známý zámek, že nic moc nového o něm říct asi nelze. Ale i tak si udělejme výlet do jeho historie. V roce 1294 nedaleko svého rodového sídla v Benešova nechal postavit významný pražský biskup Tobiáš z Bechyně tvrz po vzoru francouzských pevností s mohutnou válcovitou věží, parkány, čtyřmi branami a padacím mostem. Nazval jí Konopiště.
Po vymření rodu Benešoviců přešlo Konopiště skoro na třista let do majetku Šternberků.
Mezi 17. a 19. stoletím postupně přecházelo do majetku mnoha vlivných českých šlechtických rodů. Hodějovských z Hodějova, po Bílé Hoře nakrátko Albrechtu z Valdštejna, Michnům z Vacínova, Vrtbům z Vrtby (v Praze na Újezdě jim patřil krásný palác s neméně krásnou a známou Vrtbovskou zahradou), Lobkovicům a dalším.
Až do 15. století si zachovával svou středověkou podobu, první zásah do ní provedl Jiří ze Šternberka. O dvě století později další přestavbu provedli Hodějovští a poslední, barokní podobu mu vtiskli Vrtbové v 18. století.
V roce 1887 od Lobkoviců Konopiště a celé panství odkupuje František Ferdinad d'Este, zámek nechává přestavět do historizujícího stylu a okolí přeměnit v krajinářský park. Založil Růžovou zahradu a nechal postavit nádherný tropický skleník. Na zámku uložil sbírky rodu  Este které mu dědictvím připadly, ale rozšířil je i o své vlastní. Velmi známou je sbírka zbraní a brnění a naprosto morbidní sbírka trofejí čítající kolem 200 000 kusů. Trofeje pocházejí z různých částí světa, kam František velmi často zajížděl.
Z Konopiště také odjel na svou poslední cestu v životě, na které ho poprvé v životě doprovázela jeho manželka Žofie, kněžna z Hohenbergu, rozená Chotková (titul jí udělil císař aby alespoň trochu zmírnil dopady synovcova morganatického sňatku)na manévry do srbského Sarajeva. Jak to dopadlo všichni moc dobře víme ....
Po válce český stát převzal (rozuměj ukradl) zámek jeho dědicům, Žofii, Ernestu a Maxmiliánovi, knížatům z Hohenbergu. Paradoxně oni nesměli mít nic společného s Habsburky (sňatek jejich rodičů) ale český stát jim zámek sebral právě kvůli tomu že byli Habsburkové. Kocourkov. Ze zámku museli odejít jen s minimem věcí, čili mohly to být troje šaty, jedny boty a jen minimum osobních věcí. Odnést si nesměli ani fotografie rodičů. 
Jejich osudy nebyly zrovna šťastné. Nejstarší princezna Žofie zůstala i po I. světové válce v Čechách, kde se v roce 1920 v Děčíně provdala za hraběte Fridricha Nostice - Rienecka. Narodily se jí čtyři děti. Bratři Ernest a Maxmilián odešli do Rakouska, kde jim majetky zabaveny nebyly. Ve Vídni vystudovali vysoké školy a nelibě nesli Hitlerův nástup. Otevřeně se postavili proti anšlusu Rakouska a stáli v čele protinacistického monarchistického uskupení. Tím se stali prvními na seznamu nežádoucích osob a byli zatčeni. V roce 38 se oba dostali do koncentračního tábora v Dachau. Díky svému původu se stali oběťmi šikany ze strany dozorců a museli vykonávat nejtěžší a nejpodřadnější práce jako vyvážet latríny apod.
Ale dozorcům se je nepodařilo zlomit a oni naopak byli ti, kdo držel ostatní spoluvězně nad vodou a dělil se s nimi o svoje skromné zásoby jídla. Maxmilián byl v roce 1940 propuštěn, Ernst putoval ještě na dva roky do tábora v Oranienburgu. Oba bratři sice válku přežili, ale koncentrační tábory se tvrdě podepsali na jejich zdraví.  Ernst zemřel v padesáti letech, Maxmilián jen o devět let později.
Nejdéle žila Žofie, i když i ona přišla ve válce o dva syny kteří museli díky původu narukovat do wehrmachtu. V roce 45 emigrovala do Rakouska kde zemřela v roce 1990 ve věku 89 let.
Za Františka bylo Konopiště na svou dobu vybaveno velmi moderně. Nechyběla elektrika, telefony, velké množství koupelen zásobenými bojlery na teplou vodu (ve velké věži byly umístěné nádrže na vodu a z ní vedly rozvody po celém zámku) a jiné technické vymoženosti. Díky mnoha fotografiím které pořizovala sama Žofie se po válce, kdy v něm sídlilo velení SS, a kdy mobiliář rozkradli, podařilo opět většinu mobiliáře najít a znovu instalovat v pokojích. Dnes jsou skoro v totožné podobě jak za života Františka Ferdinanda a Žofie ....

21 června 2022

Než se přesuneme ....

 

.... na další místo zájezdu, ještě si 
prohlédneme nějaké ty pozdně jarní a brzce letní květy v průhonickém parku. No, v popisu zájezdu se hovořilo i o velkém množství pivoněk a kosatců, já bych to až tak neviděla. Buď tedy jsme přijeli pozdě nebo brzy. Kosatců jsem viděla jen pár a to ještě byly žluté kosatce bahenní u Podzámeckého rybníku, nebo nad ním pár kosatců sibiřských, ale pokud se zde mají vyskytovat i kosatce klasické jak je známe ze zahrad, tak byly umně schované, na jiném okruhu nebo už odkvetlé. Pivoňky to samé. Těšila jsem se na rozmanitost květů a barev, ale ve finále jsem viděla jen tři druhy. Tak není holt každý den posvícení ....

19 června 2022

Průhonické rododendrony jsme si ....

 

.... i když jen částečně, prohlédli, a tak se
můžeme rozhlédnout po parku co tu kvete dál. Touhle dobou, tedy od března do května to je mnohem pestřejší nabídka, než třeba v srpnu. To už toho moc nekvete, jen tu a tam nějaký vyšší hořec tolitový, sem tam dokvétají keřové hortenzie a růže, a to je asi tak všechno. Ale teď je to pastva pro oči. Kosatce bahenní i sibiřské, pivoňky, máky, různé skalkové hvozdíky, kakosty a jiné. Ani jsem všechny druhy které jsem fotila neznala. Pojďme se tedy podívat co všechno jsem nafotila. A jelikož toho je hodně, byla jsem nadšená jak krásné fotky mi na makro dělá telefon, že jsem se rozhodně neomezovala. V tom je jeho velké nebezpečí. Opět to člověka svádí k tomu cvakat a cvakat a nevybírat, a moc nepřemýšlet nad záběry .....

18 června 2022

Průhonické rododendrony ....

 

.... jsou evropský unikát, a vlastně tak i celý park
který je zapsán na seznamu UNESCO. Množství a rozmanitost barev i druhů a podob z nich dělají opravdu nádherný doplněk zeleně stromů. Jsou jak drahokamy položené na zeleném sametu. Takže dnešní příspěvek je věnovaný právě jim. Co se týče focení, tady mi ještě foťák šlapal, takže jen pár posledních fotek je mobilem. Ale musím říct, že bych si na to focení mobilem asi za chvíli zvykla, ono přece jen na web člověk nepotřebuje mít IA kvalitu, byť já jsem ni na tohle detailista a každou trochu mázlou fotku hned vyhazuju. Jen když by si člověk chtěl někdy nechat udělat některou z nich na větší formát, nevím jak by to vypadalo ....

16 června 2022

Na květen ....

 

.... jsem měla vybrané zájezdy dva. Oba si byly tématicky
blízké, jen s tím rozdílem, že první mne zavedl do Horní Lužice a druhý " jen " do Středočeského kraje. Myslím, že už některým návštěvníkům došlo, že tentokrát jsem se byla podívat na rododendrony v parku zámku Průhonice. Ano, už slyším No jo, proč na dva skoro stejné zájezdy? Vysvětlení je jednoduché. Proto, že ačkoli  to do Průhonic z chaty nemám daleko, zatím jsem se tam nikdy z jara kdy je park rozkvetlý nedostala, byť slibováno mi to bylo mnohokrát. Vlastně jsem tam byla jen jednou a to v době kdy jsem čekala dceru a podruhé už s ní, před pár lety, ale ani při jedné z návštěv rododendrony nekvetly. A když se tedy v nabídce cestovky tenhle zájezd objevil, nelenila jsem a koupila si ho. Byl spojen i s návštěvou zámku Konopiště, kde jsem byla naposledy se základkou, takže ještě před více lety. 
Tentokrát už to vyšlo na tu správnou dobu, a já tak mohla srovnat Rokli azalek a rododendronů a průhonický park. Kromlau je krásné, parku vévodí Ďáblův most, ale co se týče rozmanitosti druhů a barev tak v tom jsou prostě Průhonice nepřekonatelné. A to neříkám jen jako patriot, ale i fotograf.
Ale než se ponoříme do hlubin parku, projdeme se okolo zámku ...
Už v Kromlau se mi stalo, že mi najednou foťák zdechnul. Trochu mne to vystrašilo, ale přehodila jsem baterky a po chvíli se zas resuscitoval. V Průhonicích mi ale udělal to samé, přehodila jsem baterku a nic. Dala jsem druhou a zas nic, a ani třetí ho nerozdejchala. A nerozdejchávala jsem to pořádně ani já, protože jsme byly na začátku výletu kde jsem počítala s velkou dávkou focení. Takže foťák putoval do batohu a na jeho místo nastoupil mobil. A tentokrát jsem si gratulovala k tomu, že při jeho koupi jsem už hleděla i na kvalitu foťáku. Osvědčil se dokonale a potvrdilo se i to, že má jeden z nejlepších makro objektivů v telefonech. Takže část fotek je ještě telefonem, a část už jen mobilem. Tím jsem pak fotila po celý zbytek dne ....

11 června 2022

Dnešní příspěvek bude ....

 


..... plný vody. Protože Nochten nejsou jen kamenná pole
a suťové plochy, ale patří sem i několik větších či menších jezírek, vodopádků a fontán. A na nich a v nich bují vesele život květinový i živočíškový. Jmenovitě obojživelníků, zelených skokanů. Ti měli zrovna své pářící období a tak se celým parkem neslo hlasité kvákání, pokaždé mi nejde na rozum, jak takoví malí tvorové mohou být tak občas až nesnesitelně hluční ....

07 června 2022

Park bludných kamenů ....



.... v Nochten, jsem navštívila poprvé v roce 2018,
stejně jako park v Kromlau a Sprévský les. Je to místo, kam se člověk rád vrátí a navíc vždy najde nové a nové pohledy. Park leží mezi vojenským prostorem, elektrárnou Boxberg a povrchovými doly. ostatně místo samo bývalo kdysi stejnojmenným dolem. Když se zde skončilo s těžbou, elektrárna zafinancovala velmi zajímavý a ojedinělý krajinářský a rostlinný projekt a v roce 2003 vznikl velmi zajímavý park. Park bludných kamenů. Rozkládá se na 20 ha a najdete zde Alpskou kamenitou zahradu, irské vřesoviště nebo asijskou zahradu. A hlavně 7000 bludných kamenů, které se našli během těžby v dole. To co je na nich nejcenější je původ. Pocházejí až ze Skandinávien a sem doputovali s ledovcem. Některé z nich jsou až stovky milionů let staré. Ty nejstarší najdete podél cesty k vyhlídce na nejvyšším bodě parku v tzv. Malé Skandinávii ....

06 června 2022

Teď to vypadá ....

 

.... na vzájemné opičení, ale nějak se to sešlo
že jsme se dvě blogerky sešly i když každá v jiný víkend, ve výletu na stejné místo. Ďáblův most nebo také Rakotzbrücke jsme si prohlédli ze všech možných úhlů, a teď se podíváme na detaily rododendronů, které jsem nafotila. Jak jsem už říkala, ta barevnost zdejších rododendronů je minimální, vlastně jen světle růžové, tmavě růžové světle fialové a tmavě fialové. Bílý jsem objevila jen jeden. Trochu barvy vnášely žluté azalky ale ty už odkvétaly, takže moc jich na podívání nebylo ....

05 června 2022

Ode dneška vás zvu ....

 

.... na pár cest jak mimo tak i na našem území.
Ta první byla na místa, kde jsem byla již před čtyřmi roky, ale ta první zastávka nějak úplně nevyšla. Rododendrony už odkvetly a Rakotzsee vypuštěné, obehnané plotem. Ale letos už všechno klaplo jak mělo. Počasí také vyšlo, i když foukalo trochu víc než by si fotograf přál ....
Jelikož už nebylo jezírko a pohyb kolem něj ničím omezené, tentokrát tu vzniklo opravdu hodně fotek ....

04 června 2022

Než se vypravíme ....

 


.... na moje dva květnové výlety za květy, ještě
se rozhlédneme trochu po zahradě. Po dešti a když ožilo kapradí, které mi poslala Libby. U něj jsem dlouho přemýšlela kam s ním, a tak jsem ho dala provizorně přes zimu do velké mísy, která stojí na zbytku kmene pokácené třešně. Dlouho vypadalo že z něj nic nebude, ale nakonec se začalo klubat. A později jsem i pro něj našla snad stálé místo. Tak se uvidí jak mu bude prospívat....

01 června 2022

A zatím co já ....

 


.... jsem si blbla ve fotoateliéru, o dvěstědvacet 
kilometrů dál se schylovalo k něčemu, o čem nikdo z nás neměl vůbec tušení. Šlo o velmi utajovanou akci, s jejímž výsledkem jsme byli seznámeni až o celý týden později. Před dvěma lety se u nás schylovalo k velké svatbě. Dcera měla všechno vymyšleno do detailů, včetně barevnosti a typu výzdoby, něco jsem měla vyrábět já, něco se mělo nechat dělat v květinářství. Šaty vybrané, ženich i svědek koupené nové obleky a jen já a muž jsme se měli stavit v půjčovně vyzkoušet si také slavnostní oblečení. Dolaďoval se seznam hostů, a když jsem viděla počet lidí, nesměle jsem podotkla, jestli chtějí vyhazovat tolik peněz a nechtějí raději někam odjet a vzít se jen se svědky. No se zlou jsem se potázala, že své jediné dceři nechci dopřát ani pěknou svatbu podle představ. Tak jsem mlčela a myslela si svý.... když už se všechno chýlilo ke konci a měl přijít den D přišel jiný návštěvník, nezvaný. Kovid. A tak se všechno zrušilo a odložilo o rok. Jenže nikdo netušil, že i za rok bude stejná situace a já si už dělala z dcery srandu, že prostě bude jen ta hypotéková manželka, jak jí zeťák ze srandy říkal. 
Myslím, že už asi tušíte kam tímhle mířím.... ano, zatímco já si blbla ve fotoateliéru, moje dcera se natajňačku vdala. Jen se svědky 😉. V klidu, pohodě, bez stresu, bez vyhazování peněz a podle svého .... My rodiče jsme se to dozvěděli až o týden později na společné grilovačce u dcery na zahradě. Překvapení to bylo opravdu velké, protože utajit to, hlavně aby nic neprořekla Bobule, která měla být po oddávající tou druhou nejdůležitější osobou, protože podávala tátovi a mámě prstýnky, to chtělo značnou dávku konspirace. 
A utajit to jak v práci, tak u nich v okolí, to byla vysoká špiónská.
Nakonec na má slova došlo, a za ušetřené peníze dnes odlétají na svatební cestu do Egypta ....