06 října 2011

Jak se ukazuje, ještě není všemu konec....

Jo, jo, čert vždy dělá na stejnou hromadu, tak nějak je myslím to přísloví. Anebo taky když se daří, tak se daří....večer mi totiž Bobeš záhadně onemocněl. Celý den byl naprosto v pořádku, běhal po zahradě, blbnul s Belou, když za mnou přijel kamarád s dětství, s ohromnou radostí a nasazením ho vítal. A najednou když si jdeme jakože lehnout a spát, zhasnu tak najednou to začne. Bobeš camrá sem a tam, dejchá jak kdyby zrovna uběhl maraton a pořád chodí ke schodům a láká mne ať ho pustím ven. Chvilku se snažím ho přesvědčovat, že jestli si tedy nepamatuje, byl venku předpěti minutami, takže už to znovu není nutné. On je ovšem jiného názoru, takže se vyhrabu zpod peřiny a jdeme ven. A hlídám si ho, jestli opravdu chce ještě čůrat, kadit nebo třeba blinkat a ne jen nahánět ježky. Ale on chodí od ničeho k ničemu, pořád po mě kouká, a plouhá se kolem chaty. Zavelím domů, jde sice neochotně, ale jde.
Zalezu pod peřinu, zhnasnu a kruci, zase je to tu, camrání a dejchání....podotýkám, že v pokoji není nějaké vedro, jak možná někoho napadne, ale vcelku normálních 23 stupňů. To už mi trochu začínají pochodovat nervy a přemýšlím co kde mohl sežrat, ale nějak si při přehrávání toho co se celý den dělo nějak nic nevybavuju. Mezitím si zalezl na své místo pod postelí a ještě chvíli funí a najednou ticho. Vylítnu a zděšeně poslouchám jestli něco uslyším. Za chvilku slyším mírné chrupání takže si zase lehnu a trošku klidnější se snažím usnout. Ale ouha, najednou zase, děsné funění a opět uběhnutý maraton, a ticho.... a zas. Tak to jde až do tří do rána, kdy už totálně vynervovaná, vyděšená a ospalá odpadám a Bobeš taky. Poslední myšlenka před usnutím je, že ráno okamžitě startuju počítač a hledám kde tu je nějaký veterinář.
Ráno je Bobeš vcelku v pohodě, za to já jsem jak zbitá, mozek po dvou prášcích na spaní absolutně někde jinde než má být, sahám po noťasu a hledám ty veterináře. Jenže, na Mníšku 0, další až v Dobříši nebo Zbraslavi. Jenže nemám tu auto a ani v jednom městě to zas tak dobře neznám. Padne mi do oka Stálá výjezdová služba. No hurá, to by mohlo být ono. Ano paní doktorka je ochotná přijet, ovšem částka se pohybuje okolo tří tisíc. Super....hledám tedy dál a nacházím pana doktora který je z Dobříše a je ochoten také přijet, Ale nejdřív se mnou rozebírá jak se vlastně Bobeš choval a chová, uklidňuje mne, že to nevypadá na nic akutního máme změřit teplotu, a jestli mám po ruce nějaký prášek ke zklidnění žaludku ať mu ho klidně dám.Do misek na pití mu mám dát černý čaj a samozřejmě pokud se bude chovat nějak nestandartně ať mu zavolám. Veškeré procedury provedu, a jelikož si zase Bobeš dává chrupku i já zalézám a dospávám co se dá. V půl dvanácté mne vzbudí bagr rajtující po mém těle a když otvírám oči, dívám se do širokého Bobešova úsměvu. Ty potvoro, říkám mu, skoro celou noc mne tu nervuješ a teď se tlemíš? Tak uvidím. Byli jsme na procházce, normálně čůral, bobek taky byl dokonce ani žádný průjem, a teď si tu spokojeně chrupá v křesle. No nevím, možná jsem zbytečně plašila, možná to beru moc vážně.... Ale trochu se bojím jak se zase bude odvíjet noc.....

Zákon schválnosti a jiné trampoty....

Všichni to určitě znáte, potřebujete na poslední chvíli něco vyřídit a ono se to jaksi nedaří. A navíc jste odříznutí od pevných linek, poboček bank protože prostě jednoduše dřepíte mezi lesy a všechny tyto výdobytky civilizace jsou vzdáleny dvanáct kilometrů, nemáte k dispozici auto v peněžence patnáct korun na hotovosti. Za to na účtu peníze jsou, ale bankomat je vzdálen tři kilometry....
Potřebovala jsem zaplatit jednu výstavu v zahraničí, přes kartu a přes net. A samozřejmě do pátku, a na kartě od pondělka žádné peníze...takže nejdřív napjaté očekávání kdy dorazí avizovaná platba...hurá dorazila v úterý Takže druhý krok, platba. Našla jsem si stránky s registrací k výstavě, odklikala se až ke kroku, kdy jsem měla zadat číslo karty a odkliknout zaplatit. Ale ouha, přišla hláška že je špatné číslo karty, takže celý postup znovu, s precizností zadávám znovu číslo, odkliknu....a zase, číslo neexistuje. No kruci přece nejsem blbá a slepá, napotřetí zadávám pomalu číslici po číslici ale naprosto stejný výsledek. Takže přijde ke slovu přítel, lépe přítelkyně na telefonu, vyříkám jí svůj problém a ona s ohromnou ochotou se mnou celý proces opakuje, ovšem s naprosto stejným výsledkem. Adrenalin pomalu stoupá a už je jasné že není něco v pořádku. A tak přijde ke slovu volání do banky. Jako na potvoru mobil na mého bankéře jsem před časem vymazala a dcera když jí volám mi oznámí, že doma není tudíž mi nemůže pomoci....

Vytáčím tedy mobilní banku, která už bohužel není bezplatná a z mobilu se počítá jako volání na pevnou linku. No potěš....plechová huba mi nabízí všeliké možnosti, ale ani jedna nepasuje na můj požadavek, zadám tedy jakoby špatně číslo a hned jsem přepojená na asistenta. Řeknu o svém problému ale bohužel, jsem jinde než mi mohou pomoci. Dostanu další placené číslo,zavolám, poslechnu si pár minut hudby abych se ve finále dozvěděla, že ani oni mi nemohou pomoci a dostávám jiné číslo, tentokrát na linku zdarma. Už začínám pomalu brunátnět, ale vytočím dané číslo a opět se dozvím, že s tímto problémem mi nemohou pomoci a dostávám již v pořadí čtvrté, opět placené číslo. Ale konečně správné a dozvídám se, že zřejmě nemám aktivovanou kartu pro platby přes internet. Takže hurá, nejsem blbá,ale přece jen moje chybka....no holt nováček v tomto oboru....karta mi je aktivována a od druhého dne od devíti je možné zadávat platby...oddychnu si, nicméně když si uvědomím, že jsem ztrávila nějakých dvacet minut voláním na pevné linky z mobilu, tak mne jímá hrůza nad dalším vyúčtováním.

Druhý den natěšeně zkouším o něco dřív než udeří devátá, zda bylo snažení předchozího dne úspěšné. Ale opravdu jak řekli, až od devíti. Nu což, počkám a jak se říká, kdo si počká, ten se dočká.... úderem půl desáté znovu otvírám stránky a zadávám platbu. Hurá, tentokrát je vše v pořádku číslo souhlasí a něco mi to tam píše. Německy, jsou to stránky rakouského kynologického svazu. Jenže v okamžiku kdy si to chci zkopírovat a přeložit zabliká varovně monitor a umře baterka...v tu chvíli už začínám vážně uvažovat o tom, že se na celou výstavu vykašlu a peníze použiju na svoje zkrášlení, ostaně už to nějaký čas potřebuju. Ale zase nechci nechat kamaráda ve štychu, takže vztekle zdusám po schodech dolů, hodím noťas do elektriky a říkám si,že to snad bude v pořádku....
Odpoledne mi to ale nedá a já zase absolvuju kolečko po telefonech. Nejdříve nejjednoduší věc, zjistit zda mi odešla platba, to si zjistím i bez volání, přes aplikaci v telefonu. Jenže jak vzápětí zjišťuji, nic neodešlo a já opět volám za draho, nejdřív jedno číslo, pak druhý, opět mi plechové huby nabízejí zcela jiné produkty. Už zase začínám hrát různými odstíny červeně a zase mne popadá touha mrštit telefonem do dáli a na všechno se vykašlat. Pak se ale vzchopím, konečně se dovolám kam mám abych ovšem vzápětí ke své hrůze a i k velkému vzteku zjistila, že platba opět neprošla zřejmě kvůli špatnému spojení či co a ať to zkusím znovu.....no krucinálfagot to nejsem schopná zaplatit tím nejjednodušším způsobem jednu jedinou výstavu? A naposled, říkám si, a kašlu už na to! Copak mi to za ty nervy a provolaný peníze stojí? Ale touha po tom, ukázat Bobího i v zahraničí je nakonec silnější a tak si opět otvírám stránky a jedu proces který už mohu dělat i ze zavřenýma očima. A pak se mi před očima ukáže ono kýžené Viele danke a já mám konečně přihlášenýho a zaplacenýho psa....a tak v prosinci hurá do Rakouska. Na souboj s bráchou a tátou..... Tedy doufám, definitivní to bude v okamžiku, kdy budu mít v ruce vstupní list.....