úterý 29. září 2020

Svatováclavský víkend ...

 


.... o kterém jsem tedy měla trochu jiné 

představy je za námi. Počasí hnus, právě to mne odradilo od toho jet na chatu, dilema být omotaná okolo krbovek nebo vpletená do radiátoru nakonec vyhrála levnější byť méně romantická varianta radiátor. Koketování s tím, že budu jako jiní zalezlá pod dekou, číst a spát vzala za své po sobotním spacím odpoledním úletu a následném čtení si až do dvou do noci, protože jsem prostě zaboha nemohla usnout a zobat chemii se mi nechtělo. Prostě já na tohle nejsem stavěná. Od mala. Pro mne prospané hodiny byly jen ztrátou času, kdy jsem mohla dělat mnohem zajímavější věci. Třeba chodit po přírodě, být naložená ve vodě, lítat všude možně, lézt po stromech, číst si ... jenže tenhle víkend nešlo ani jedno. Pršelo, lilo, mrholilo, slovy klasika prostě chcalo, chcalo a chcalo. Což ostatně i dnes pokračuje. Svátek a výročí 35 let co jsme s mužem vzatý tedy tak nějak proběhl kolem mě, nebýt toho, že mi ráno přál kamarád, během dne i některé blogerky a odpoledne se zastavil syn. Prostě to počasí všechno vygumovalo. Jediný pozitivní den byl pro mě asi na hodně dlouhou dobu pátek. 

Takže nastala otázka, co v tom hnusném počasí vlastně dělat. Spát nepřicházelo v úvahu, číst už mne taky úplně nebavilo i když, pod vlivem nedávné návštěvy Příbrami a článku o zdejších uranových lágrech jsem zas sáhla po knize, kterou mám nesmírně i přes onu brutálnost popisů jak to v padesátých letech vypadalo ráda, Stránského Zdivočelé zemi, na zahradu to nešlo, na procházky to nešlo a tak jsem zas vsadila na tvoření. Konečně jsem dodělala objednaného medvídka, a realizovala něco, co mne napadlo už někdy před rokem, kdy jsme plánovali na letošní podzim setkání dandíkářů. Ovšem zas ten podělanej covid všechno otočil. Takže to co jsem vymyslela se zrealizuje až zas na jaře, a v trochu jiné podobě.


 

neděle 27. září 2020

Já tedy fakt ...

 

.... nevím, je možné že všechny

nebo skoro všechny dnešní fotky jsem tady už měla. Nějak si to už nepamatuju. Ale vzhledem k tomu, že jsou pořád v archívu fotek, tak alespoň některé tu ještě nebyly. Ale když oni jsou ti naši Bobešové (tak je přejmenovala dcera, protože Bobule zatím nepozná, a není sama, občas se pleteme s mužem taky, který je Bobeš a který Myšpulín) jsou tak roztomilí. A navíc nebýt Bobeše, není ani tenhle blog. No jo, no to by mne zajímalo co bych dělala... určitě bych neměla potřebu fotit, to jsem začala kvůli Bobešovi. Určitě bych nepsala, neměla bych potřebu, určitě bych nepoznala spoustu lidí jak virtuálně tak i osobně a můj život by byl o mnoho ochuzen, určitě bych asi skončila opravdu v blázinci, protože právě blog a focení mne od toho zachraňují, určitě bych žila klasický venkovský život, s internetem Jedna paní povídala, určitě .... určitě ale vím, že by byl můj život strašně chudý a šedý. A tak pro Bobeše a tak i pro mě to nejmenší co můžu udělat je dát jsem, třeba i podruhé, jeho a Myšpulínovi fotky ....


Bobeš






Myšpulín







čtvrtek 24. září 2020

Když je někdo ....

 


.... debil, a zapomene si vzít náhradní

baterku do foťáku, nesmí se divit že pak nemá fotky do článků! Hlídala jsem včera Bobuli a jelikož mne vytáhla z postele už ráno o půl sedmé, radovala jsem se, že si konečně tedy nafotím východ sluníčka na místě, kde mi nic nepřekáží a ještě k tomu i s hezkou kulisou. Jenže prd! Vytáhnu foťák, vyjdu na zahradu zapnu .... a bliká mi prázdná baterka. A to jsme ještě měly v plánu jít na procházku a měly jsme před sebou půl společného dne. No nic. Ani jedna fotka, za to spousty legrace. Já jí nesmírně ráda pozoruju při hraní, umí se dokonale zabavit sama, jen občas si do hry přizve někoho jiného, ale ty její průpovídky, grimasy a gesta jsou nepřekonatelné, mohla bych jí natáčet na video hodiny a hodiny. Jedině kde vyžaduje plnou pozornost a pomoc jsou okamžiky na hřišťátku kde na klouzačku leze zásadně odspodu, naučila jsem jí sjíždět dolů nejdřív s pomocí, pak už samotnou po "hasičské" tyči na prolejzačce a s dopomocí na ní i vyšplhat. Naučila jsem jí i "žabí" oči. Takže máma má zas o čem přemýšlet a co dělat 😁 ....

A když jsme byly u rybníka a nic nevyfotily, 

tak jedna vodní archivní z jara



úterý 22. září 2020

A zas došlo ...



.... na poslední rubriku v archívu. 

Všechny ucelené rubriky s fotkami už padly v plen, nic nového nafoceného nemám a asi hned tak nenafotím, protože z původně plánovaného svatováclavského víkendu na chatě a případném návratu do Příbrami sešlo díky počasí. Takže se budu dle předpovědi hřát u radiátoru a koukat jak venku prší. Což, jak mi dáte jistě za pravdu, není zrovna vhodné počasí na nějaké výlety a už vůbec ne focení ....

Tahle fotka mi přišla jako symbolická k odchodu teplých a slunečných dní (doufám že se zas brzy aspoň trochu vrátí) a příchodu nehezkého šedého počasí

Nic jiného než název "Odcházení " mne k té fotce nenapadá, ale ten už si zaregistroval člověk kterého si velmi vážím. Václav Havel. Takže asi budu přízemní a nazvu jí " Jdem domů..."



pondělí 21. září 2020

Když jsme ...

 


.... seděli s Míšou a Petrem na obědě v Dobřichovicích

a probírali Petrovu výstavu, zeptal se mě: " A co ty? Kdy ty uděláš výstavu? " a Míša se samozřejmě hned přidala se svou vodou do mlýna : " No, třeba ty tvoje fotky do barvy ..."

Už víckrát mi v komentech někteří z vás psali že ty moje fotky by se hodily na výstavy, a já vám vždycky odepisuji, že si myslím, že je mnoho lepších fotografů kteří si mohou dovolit své výtvory prezentovat veřejně. A druhá věc, a pro mne dost nezanedbatelná jsou finance na takovou akci. A ty se nedostávají. To samé jsem oběma řekla a Míša, had z ráje, mi hned na to odpověděla: " Tak udělej výstavu na blogu! "

Musím říct, že mi to ale stále vrtalo hlavou, obzvlášť když jsem se ptala Petra jestli si vážně myslí, že ty moje výtvory by se vůbec na něco takového hodily. Řekl mi, že by to byl hlavně posun pro mne, a je to asi fakt. Nejen že už další fotky dělám s vědomím toho jak by mohly lidi zaujmout a co víc, učím se výběru. To je pro mne ta nejdůležitější změna. No a tak jsem do toho šla ... a uspořádala "výstavu" v mé virtuální galerii. Chtěla bych tam občas publikovat výběry fotek z různých žánrů. I když u mě tedy těch žánrů moc není, všichni víte že jsem asi nejvíc na ty kytky. Ale občas si zafotím i něco jiného a budu se o to snažit stále víc. První "výstavu" jsem nazvala VŠECHNY BARVY DUHY

tak jak mě vlastně navedla Míša na téma, které bych mohla lidem ukázat. 

Takže na této adrese najdete mou galerii Photography World

https://photography-world17.webnode.cz/

jinak odkaz bude stále k dispozici i v menu blogu






neděle 20. září 2020

Na jedné straně ...

 

.... s ní během roku na zahradě svádíme

nekonečný souboj který začíná v dubnu a končí někdy v listopadu, ale na druhé straně si jí do zahrady dobrovolně sázíme a kocháme se šustotem jejích stébel či obdivujeme krásně načechrané květní laty které buď půvabně vlají ve větru a připomínají vlasy víl, nebo vypadají jak malé fontánky. Myslím že už mnozí pochopili, že mluvím o trávě či o travách. A těm, nebo té, protože se jedná o jednu mou oblíbenou, která svými latami zdobí právě teď lesy. No, spíš jejich pozůstatky, protože miluje slunná místa lesních pasek a holin. Tou kráskou je třtina křovištní a její zlaté laty, které v podvečerním slunci ještě více zlátnou a třpytí se ....

sobota 19. září 2020

Tohle nedělám ...



.... často, ale tohle mne opravdu nadchlo.

Myslím že konkurovat tomu může jen Blondí se svými zážitky se Soptíčkem. Převzato s Fb ....


DĚDEČEK S VNUČKOU NA WC
Jestli máte vnučku, pravděpodobně řešíte podobné dilema, když řekne:
"Dědo, já musím kakat."
Na pánský nebo na dámský? Samozřejmě, že ji odtáhnu na pánský, jenže ona protestuje:
"Ale tohle je klučičí! A já jsem holka."
"No to máš smůlu, já na dámský nejdu. Proč se ti tu tak nelíbí?"
Načež Simonka pronese nesmrtelnou větu:
"Protože tady je to plný bimbasů."
Na to není co říct. Má pravdu. Do značné míry. Jeden pán u pisoáru musel na chvíli přestat, jak se začal smát.
"A kluci jsou čuňata. Jozífek u nás říkal, že jednou počůral i světla na stropě."
"No, to má výkon." Ocenil jsem a tlačil jsem ji do kabinky.
"A učitelka se prý ptala, co to dělá a on se otočil a taky jí počůral."
Více pánů u pisoárů muselo přestat, ale Simonka si smíchu vůbec nevšímala.
"A paní učitelka křičela, takže přiběhla paní uklízečka."
Na chvíli nastalo ticho v napjatém očekávání. Simonka si rozepla kalhoty a já ji vysadil na prkénko.
"A taky ji počůral."
Pánské záchodky se změnily v bezva Show.
"Radši tlač," pronesl jsem zničeně.
"Mě to nejde. Pomůžeš mi?"
Věděl jsem, že každý poslouchá, ale co jsem měl dělat. Jinak tu zkysneme navěky.
"Heeee..." začal jsem neochotně.
A Simonka se chytla: "Heeee..."
A odvedle z kabinky se ozvalo: "Heeee..."
A od pisoárů se ozvalo několikahlasé: "Heeee...."
Byli jsme Mužsky tlačící sbor.
Simonku to nadchlo, takže to zkusila ještě několikrát. Hlavně, že to zabralo a padalo to tam, což komentovala slovy: „Jé, mně se úplně vysypalo bříško." A pak to zazdila:
"Já udělám celou rodinku čokoládových anakond, jo?" radovala se. Jen jsem odevzdaně přikývl.
"Já si myslela, že si jen prdnu a teď se mi narodila celá rodinka," kopala nožkama spokojeně do mísy.
"Já to tady snad dneska nedodělám..." ozvalo se od pisoárů, když ustal smích.
Hotovo. Hledal jsem vlhčené ubrousky, Simonka chvíli čekala, pak jí to přišlo dlouhé, tak povídá:
"Ty jsi zapomněl hajzlíka papíra! A teď tu budu muset stát a čekat až uschnu."
Našel jsem je. Utřeli jsme, oblékli se, Simonka i chtěla sama
spláchnout. Tak jsem ji nechal spláchnout a ona:
"Pa pá, hovínka! Mějte se, hezky plavejte a nezlobte tam."
U pisoárů bychom z fleku mohli vybírat vstupné. Táhl jsem vnučku ven.
Zatímco si vyhrnovala rukávky k mytí, přišla s dotazem dne:
"Dědo a co dělají hovínka, který nemaj maminku ani tatínka?"
Spolkl jsem větu, že to asi budou zasraný sirotci a rychle jí umyl ruce.
Pisoáry se konečně uvolnily a jeden z nastojáků při vycházení ven povídá kamarádovi:
"Tady je to skvělý, sem musíme chodit častěji."
No. My ne. Už nikdy.....
P.S. Babičkám se tohle přihodit nemůže.


pátek 18. září 2020

Uvědomila jsem si....



.... že jsem neukázala pár fotografií,

 které vznikly z autobusu při cestě do a z Příbrami. Jsou to fotky pozůstatků dlouholeté důlní činnosti, obzvlášť pak pozůstatky šachet z dolů, kde se těžil uran. Příbram spolu s Jáchymovem byly dvě největší lokality v naší zemi, kde se uran těžil a navíc se staly nechvalně známými svými lágry, které zde vznikly a kde byla komunisty po procesech v padesátých letech vězněná elita českého národa. 

Když jedete autobusem zastaví na zastávce Bytíz. Dnes to něco řekne jen nemnoha lidem, možná ještě příslušníkům rodin, jejichž někteří členové měli pletky se zákonem, ale v padesátých letech to bylo obávané místo pro všechny, kdo se vzepřeli komunistické ideologii, či se provinili tím, že za války bojovali za naší svobodu i svobodu Evropy na špatné světové straně. Tedy ne na Východě, ale na Západě. Tzv. Zápaďáci také tvořili velké procento zde vězněných, jen tu a tam se našel i nějaký vrah či defraudant s vysokým trestem.

Lágr Bytíz vznikl v roce 1953 a hned se stal největším uranovým lágrem, s 1890 odsouzenými, povětšinou politickými vězni. Dříve byl zde na Příbramsku jiný lágr pro politické, a to lágr Vojna, stojící na úpatí stejnojmenného vrchu, nedaleko od obce Bytíz. Dodnes se zachoval ve své původní podobě z doby vzniku, a to bylo v letech 47 - 49 kdy jej stavěli němečtí váleční zajatci jako pracovní tábor. Když ale na přelomu 40. a 50. let byli němečtí zajatci odsunutí do Německa, tábor se vyprázdnil. Ale ne nadlouho. Po komunistickém puči v roce 48 sem začali odvážet všechny kdo byli novému režimu nepohodlní. Vznikl tak největší tábor nucených prací v souvislosti s těžbou uranu v Československu. V roce 51 už měl přes 750 vězňů.

V roce 51 se také změnil status lágru, z tábora nucených prací se stal Nápravně pracovní tábor, což bylo vězeňské zařízení. Na Vojnu tak byli umisťováni všichni odsouzení ve vykonstruovaných procesech, většinou za vlastizradu s deseti a víceletými tresty. V roce 56 měla Vojna už 1517 vězňů. Proto už v roce 53 vznikl druhý lágr, Bytíz.

Sem byl po amnestii v roce 61 přesunut zbytek vězňů z Vojny, která následně v roce 64 ukončila činnost. Až do roku 2000 jej využívala česká armáda. Později zde vznikl Památník obětí komunismu. Jeho podobu si můžete připomenout v seriálu Zdivočelá země, ostatně sám autor knižní předlohy,Jiří Stránský, si prošel oběma příbramskými lágry.

Na rozdíl od Vojny, z původního Bytízu se nezachovalo nic. V roce 62 se díky důlní činnosti propadla část tábora a zbytek byl zrušen a nedaleko byl postaven nový, který sice v jiné podobě slouží dosud. Je zde totiž Věznice Příbram. Takže se osud totalitního komunistického vězeňského lágru uzavřel v kruhu ... 

V Příbrami tak najdete nejen krásný poutní barokní areál, ale i mnohem smutnější a temnější areál, s nímž se možná někteří obyvatelé areálu prvního měli čest seznámit osobně. A na hodně dlouhou dobu. Takže Příbram skrývá v sobě dvě tváře dějin naší země, jak ty osvícené tak ty mnohem smutnější a krutější ....

Těžní věž bývalé šachty Bytíz. Autobusová zastávka je hned u ní. Od ní se také jde dál pěšky do areálu věznice, která je za haldou kousek od těžní věže. Tahle těžní věž je také první, co zdálky na dálnici z Příbrami vidíte.




Další bývalá těžní věž je jen o jednu zastávku dál. Celá důlní činnost se tu připomíná jmény zastávek. Šachta 21, šachta 16 ...



Důlní činnost už byla na Příbramsku pozastavena, a většinu z těch dolů, které se zachovaly, spravuje Hornické muzeum Příbram, které je největším svého druhu. Zdejší doly jsou častým cílem turistů ...

čtvrtek 17. září 2020

Nějak se nám ...



.... přívětivost minulých dní, co se 

týče sluníčka dnes vytratila, i když je zatím stále příjemně teplo, a tak si dáme zbytek sluníčkově žlutých obrázků. Opravdu  sluníčkově žlutých jen jménem, neboť při jejich focení bylo zataženo stejně jako dnes. Což ale naštěstí u žlutých květů je výhoda, neb nemají na sobě přepaly. I když .... teď v době kdy tohle píšu sluníčko jako by vytušilo, že ho pomlouvám se snaží mraky překonat, občas se mu to i podaří, ale spíš vyhrávají ty mraky ....

středa 16. září 2020

Nejen zahradní ...


.... květy jsou krásné. Zdárně jim půvabem 

ale i názvy sekundují ty "méně" pohledné a oblíbené květy luční. Třeba taková Krajka královny Anny, čekanka, divizna .... mimochodem čekanka mne jednou inspirovala ke krátké doprovodné básničce k fotkám, které jsem už tady na blogu kdysi publikovala. Nebo taková divizna, čemu ta se může divit? To spíš já koukám jak divizna, když se podívám zblízka na její květ ....


úterý 15. září 2020

Protože jsme tu ....



.... měli takový malý časosběr, trochu

 v něm budeme pokračovat. Těm rozčepejřenejm fotkám odkvetlého bodláku předcházely fotky kvetoucího. Tedy jiného, vedlejšího, ale stejného druhu. I s návštěvou ....


pondělí 14. září 2020

Když už se ....

 


.... začalo jednou chmejřit, tak tomu tak ještě 

chvíli bude, protože se mi podařilo vyfotit jeden bodlák v rozmezí čtrnácti dnů, tak jak se postupně rozpadal. Proto se vám asi bude zdát, že fotky jsou stejné ....


neděle 13. září 2020

Nastává čas ...

 .... chmejření. Tedy odkvétajících bodláků a 

jiných rostlin, které se rozmnožují tím, že do světa vysílají svá semínka na padáčcích. Po první vlně pampelišek právě teď na podzim nastává ta druhá, bodláková. Takže chmejříčka najdete létat vzduchem, uvízlá v záclonách anebo, jako v tomto případě, v pavučině ....

sobota 12. září 2020

Jen jednou ...

 


.... se mi podařilo nafotit hru 

paprsků slunce a kouře z ohně. Bylo to před mnoha lety u kamaráda na chatě. Tenkrát také pálil nějaké větvě a připravoval oheň na opékání buřtů a také tenkrát svítilo sluníčko z toho správného úhlu. Jak už jsem vážně tak prdlá, mám pořád při ruce foťák a neodolala jsem těm hrátkám. Některé fotky vypadají, jako kdyby za chatou vzlétalo UFO ....

pátek 11. září 2020

Z trochu ....


.... jiného soudku. Inspirace. 

Věc která je důležitá pro jakoukoli tvůrčí práci. Je jedno jestli je člověk spisovatel, malíř, sochař, fotograf nebo si jen tak tvoří pro radost. Vždycky za jeho prací stojí nějaká inspirace. Něčím nebo někým. Už mnohokrát jsem při svých fotopokusech řekla, že pro mě je velkým inspirátorem Čerf, a po každém shlédnutí jeho výstavy se snažím inspirovat a zkoušet si jeho postupy. Nejinak tomu bylo i po té poslední. Mám moc ráda jeho Kouzelnou zahradu a fotky které vznikají zoomováním během expozice. Když jsem uklízela na chatě staré větvě a hromady šišek pálením, dým a sluníčko vytvářely zajímavé úkazy a tak jsem si vzala foťák a zkoušela si právě tuhle Petrovu techniku. No co z toho vzešlo posuďte sami. Rozhodně pořád je v tom pro mě Petr machr č. 1


čtvrtek 10. září 2020

Když už jsme se ...

 

.... přiblížili nadohled k poutnímu areálu 

Svatá Hora, budeme tedy pokračovat dál od Svatováclavského dubu až před samotný areál. Tady vás překvapí rozlehlé prostranství, kde uprostřed stojí vcelku malý, až skoro lehce přehlédnutelný Mariánský sloup. A přímo před vámi je průčelí areálu. Svatá Hora u (v) Příbrami je považována za jedno z nejkrásnějších a nejdůležitějších barokních poutních míst. Je opředené pověstmi a neví se přesně kdy zde byla postavená první kaplička zasvěcená Panně Marii. Zda to bylo ve 13. nebo 14. století. Jedno je jisté, že to byla kaplička jednoduchá a její části jsou dnes součástí baziliky minor. V sedmnáctém století už je znám půdorys Svaté Hory který opisuje půdorys prapůvodní kaple. Celý areál tvoří komplex ambitů o rozměrech 80 x 72 metrů. Uprostřed stojí na vysoké kamenné terase s balustrádami srdce celého místa, bazilika minor. K severní straně ambitů přiléhá bývalá jezuitská rezidence a od severozápadního rohu vede dolů do města 353 krytých schodů.

Hlavní vstup do areálu je Pražským portálem se sochařskou výzdobou od Jana Brokoffa a Kiliána Ignáce Diezenhofera. Druhý portál na opačné straně je vyzdoben sochami Ondřeje Filipa Quintainera. V rozích ambitů jsou čtyři osmiboké kaple, Pražská, Mníšecká, Plzeňská a Březnická. Pod Plzeňskou kaplí se nachází ještě kaple sv. Maří Magdalény, jak jinak než vyzdobená umělými krápníky jejíž výstavbu financoval generál Joannes de Lacron. Architekt největších úprav a oprav areálu byl Carlo Lurago.

Uprostřed ambitů stojí již zmiňovaný kostel Nanebevzetí Panny Marie. Tvoří ho původní gotický základ obestavěný čtyřmi barokními kaplemi. Ústřední oltář je celý ze stříbra, stejně tak i sochy českých patronů v kapli sv. Františka nebo andělů v kapli Panny Marie Pomocné. Celý areál má nádhernou a bohatou freskovou a štukovou výzdobu. 

To, že zde bylo zřejmě poutní místo již za vlády Karla IV. naznačuje i nedaleký pramen a mariánská studánka.

Tolik teta wiki a historie, a teď tedy obrázková část. Jelikož fotek je opravdu hodně, a nelze je rozdělit na více článků, všechny můžete vidět v galerii zde. Sem dám jen pár pro představu o jak krásné místo se jedná ....

středa 9. září 2020

Svatováclavský (Svatohorský) dub....


.... tedy jeden z mnoha které najdeme 

po celé republice, stojí i před poutním mariánským místem na Svaté Hoře dříve u Příbrami, dnes v Příbrami. Je to strom úctyhodného vzrůstu i stáří které se odhaduje plus mínus na 400 - 500 let. Ale to vám ostatně poví ona sám. Do toho mu já kecat nebudu ....








úterý 8. září 2020

Vzhledem k tomu ...


.... že dnes musím ještě dokončit

v trimování co v neděli začala na chatě chovatelka a spolumajitelka Myšpulína, tak nějaké delší vykecávání ani hodně fotek nečekejte. Sice jsem si  Myšpulína už trimovala třikrát, byly jsme domluvené, že mi ukáže jak na některá specifika jeho srsti, a chtěla navíc vědět jak mu už srst roste, protože jsme měli trochu problém se srstí na hlavě. Se vším byla spokojená, jen můžeme trochu ubrat s jídlem. On byl sice od mala zvaný u nich Myšelín, což částečně napovídá o tom, že byl vždycky takový oplácaný. Ale přeci jen už je trochu mišelínovatější než je zdrávo. A konečně se rozhodlo jestli se bude uchovňovat nebo ne. Bude a tak nás čeká jedna klubová výstava a možná příští rok brněnská Světová výstava ....

pátek 4. září 2020

Dnešní fotky ....


.... ještě navazují na předminulý článek.

Fotila jsem je u prvního rybníka, na louce nad rybníkem kde jsem byla zvyklá vídat mnoho druhů motýlů. Bohužel tentokrát ani ň. Tedy jeden bělásek se tam motal, jinak nic jiného. Další je focené od chaty a ještě další po cestě do Příbrami. Až na poslední mají společné jednu věc. Mraky. Ty mne provázely vlastně celý můj týdenní pobyt na chatě, s výjimkou onoho horkého pátku kdy se na obloze neukázal ani jeden ....


čtvrtek 3. září 2020

Krásně jsem si ...


.... zas včera zalabužila u televize. 

Nejdřív jsem se podívala na dvojce na úžasný dokument o Irsku, a pochopila proč se mu říká zelené. Je zelené, je šťavnatě zelené a je krásné. Jak horami, tak jezery a hlavně svými hrady a zámky. I když u těch se moc nepozná který je který. Snad jen že hrady jsou větší a temnější. A že Irsko velmi přitahuje hollywoodské tvůrce. Jen krátce, natáčelo se tu Statečné srdce, Hra o trůny, Zachraňte vojína Ryana, Tichý muž .... a že bych se tam někdy, možná v příštím životě, ráda podívala. A třeba to spláchla najednou i se Skotskem...

A hned po tomto vizuálním zážitku, zážitek hudební, paráda největší.

Pink Floyd v Benátkách (Pink Floyd Live in Venice). Už jsem se tak trochu bála, že jsem ho prošvihla v době než mi dorazil set-topbox a mohly se znovu naladit kanály ČT. Ale pěkně na mě počkal a tak jsem si ho včera, po mnoha letech mohla zas vychutnat. Už kdysi jsme ho viděli když jsme byli u kamaráda na víkendu. Pamatuju se, jak jsme se celý den na ten večerní zážitek připravovali. Kamarád udělal skvělou melounovou bowli, pro děti bezalkoholovou verzi, něco k zakousnutí a celý den jsme se těšili až přijde večer. Pak jsme se usadili a bez dechu sledovali ten hodinový nářez. Většina písniček byla z tehdy dva roky starého alba A Momentary Laps of Reason (koncert byl rok 89, album vyšlo v roce 87) ale nesměly chybět ani písně z alb The Wall nebo The Dark side of The Moon. Celkem zaznělo na koncertu 14 skladeb, ale v televizním záznamu jich bylo o něco méně. Album A Momentary Lapse of  Reason bylo první album nahrané od odchodu baskytaristy a jednoho ze zakládajících členů Rogera Waterse (odešel v roce 85), který se mimochodem se svými bývalými spoluhráči smířil až po pěti letech při velkém koncertu v roce 90 při příležitosti pádu Berlínské zdi a kde se opět PF sešli v původním obsazení. Protože se dost dlouho táhly soudní spory o práva k textům, atributům a logům je toto album jediné kde pod hlavičkou PF hrají jen dva členové David Gilmour a Nick Mason. Třetí, klávesista Rick Wright byl v roce 79 Rogerem Watersem ze skupiny vyloučen. Ale na albu nahrál některé vokály a na koncertě v Benátkách a dalších následujících už zase zazářil po boku ostatních členů až do posledního koncertního turné v roce 94. Zemřel na rakovinu v roce 2005.

Pódiová show této skupiny byla svého času legendární, už jen díky tomu, že se technika přesunovala dvaceti velkými kamiony. A létající prase nebo hořící letadélko nad hlavami diváků hned tak někdo neměl. V tomhle koncertě jste je ale vidět nemohli, kulisa náměstí San Marko se pro takové extravagance přece jen moc nehodila. Pamatuji se, jak nás v té době udivovala zdvojená bicí a klávesová sekce a dokonalá laserová show, nebo ve tmě svítící paličky bubeníka Nicka Masona. Díky tomu všemu byly prostě jejich koncerty nezapomenutelné. A to nemluvím o umění Davida Gilmoura. Výborný kytarista, skladatel, textař a zpěvák který na pódiu ale vypadal jako by tam byl nedopatřením. Žádné divoké pohybové kreace s kytarou a extravagantní oblečení jako třeba u Keitha Richardse z Rolling Stones. Kdepak. Černé triko, černé kalhoty a mokasíny a velmi soustředěný výraz. A precizní kytarová hra. Stejně tak jako člověk okamžitě při prvních tónech kytary Bryana Maye poznal že hrají Queen, to samé je i u Gilmoura. Prostě stačí jeden akord a už víte kdo hraje. Když se dívám na jakýkoli záznam jejich koncertu, vždycky se těším na závěrečnou písničku Run Like Hell z alba The Wall. V ní se totiž co nejvíc vyřádí veškerá pódiová technika co je k dispozici a závěrečný výbuch světel a ohňostrojů který je načasovaný na poslední úder bubeníka na chvíli totálně vymaže skupinu z pódia. Ostatně tady se můžete přesvědčit sami ....



 Prostě tenhle koncert jedním slovem paráda! (a nejen on) ....

Podívat se můžete jak v archívu ČT art tak na YouTube


 

středa 2. září 2020

Hurá k ....



.... k rybníkům! Je to moje oblíbená procházka,

i když v poslední době (jak jsem zjistila podle fotek) jsem chodila vlastně jen k jednomu. A to proto, že se tam dá nachytat spousty vážek a šídel a tu a tam nějaký ten motýl. No a pak si posedět na lavičce nebo trávě a kochat se pohledem na protější zalesněnou (zatím) stráň. Na podzim obzvlášť, převládající buky dokáží proměnit všechno kolem v zářící zlato. A tak mi díky tomu utekly dvě věci. První, že prostřední z rybníků se vypařil a místo něj je jen houští vrb, trávy a orobinců, a druhá že konečně dostala druhou šanci má oblíbená, byť dost zdevastovaná stavba. 

Jedno mě mrzí dost a z druhého mám ohromnou radost, byť jsem přišla o jeden svůj sen. Ten byl, že kdybych vyhrála pořádný balík tak bych tuhle vilu koupila, a udělala z ní rodinné sídlo. Teď si musím najít jiný objekt ....


úterý 1. září 2020

Dlouho jsem ....

 


.... dneska váhala nad výběrem toho, co

zveřejním za fotky. Zážitky s těch procházek, výletů a pobytu na chatě pořád ještě doznívají, je toho stále ve mě hodně a těmito návraty si to teprve nějak v sobě uspořádávám. Protože mám takovou mánii jít v psaní a fotkách po časové linii, málokdy se z ní odchyluji a přeskakuji dny sem tam. Takže dnes by správně mělo být něco z vycházky k rybníkům a znovuzrozené vile, ale jelikož je táák hnusně, rozhodla jsem se pro žlutou barvu pár kytek které jsem fotila na chatě na zahradě ....