Krásně jsem si ...

.... zas včera zalabužila u televize. 

Nejdřív jsem se podívala na dvojce na úžasný dokument o Irsku, a pochopila proč se mu říká zelené. Je zelené, je šťavnatě zelené a je krásné. Jak horami, tak jezery a hlavně svými hrady a zámky. I když u těch se moc nepozná který je který. Snad jen že hrady jsou větší a temnější. A že Irsko velmi přitahuje hollywoodské tvůrce. Jen krátce, natáčelo se tu Statečné srdce, Hra o trůny, Zachraňte vojína Ryana, Tichý muž .... a že bych se tam někdy, možná v příštím životě, ráda podívala. A třeba to spláchla najednou i se Skotskem...

A hned po tomto vizuálním zážitku, zážitek hudební, paráda největší.

Pink Floyd v Benátkách (Pink Floyd Live in Venice). Už jsem se tak trochu bála, že jsem ho prošvihla v době než mi dorazil set-topbox a mohly se znovu naladit kanály ČT. Ale pěkně na mě počkal a tak jsem si ho včera, po mnoha letech mohla zas vychutnat. Už kdysi jsme ho viděli když jsme byli u kamaráda na víkendu. Pamatuju se, jak jsme se celý den na ten večerní zážitek připravovali. Kamarád udělal skvělou melounovou bowli, pro děti bezalkoholovou verzi, něco k zakousnutí a celý den jsme se těšili až přijde večer. Pak jsme se usadili a bez dechu sledovali ten hodinový nářez. Většina písniček byla z tehdy dva roky starého alba A Momentary Laps of Reason (koncert byl rok 89, album vyšlo v roce 87) ale nesměly chybět ani písně z alb The Wall nebo The Dark side of The Moon. Celkem zaznělo na koncertu 14 skladeb, ale v televizním záznamu jich bylo o něco méně. Album A Momentary Lapse of  Reason bylo první album nahrané od odchodu baskytaristy a jednoho ze zakládajících členů Rogera Waterse (odešel v roce 85), který se mimochodem se svými bývalými spoluhráči smířil až po pěti letech při velkém koncertu v roce 90 při příležitosti pádu Berlínské zdi a kde se opět PF sešli v původním obsazení. Protože se dost dlouho táhly soudní spory o práva k textům, atributům a logům je toto album jediné kde pod hlavičkou PF hrají jen dva členové David Gilmour a Nick Mason. Třetí, klávesista Rick Wright byl v roce 79 Rogerem Watersem ze skupiny vyloučen. Ale na albu nahrál některé vokály a na koncertě v Benátkách a dalších následujících už zase zazářil po boku ostatních členů až do posledního koncertního turné v roce 94. Zemřel na rakovinu v roce 2005.

Pódiová show této skupiny byla svého času legendární, už jen díky tomu, že se technika přesunovala dvaceti velkými kamiony. A létající prase nebo hořící letadélko nad hlavami diváků hned tak někdo neměl. V tomhle koncertě jste je ale vidět nemohli, kulisa náměstí San Marko se pro takové extravagance přece jen moc nehodila. Pamatuji se, jak nás v té době udivovala zdvojená bicí a klávesová sekce a dokonalá laserová show, nebo ve tmě svítící paličky bubeníka Nicka Masona. Díky tomu všemu byly prostě jejich koncerty nezapomenutelné. A to nemluvím o umění Davida Gilmoura. Výborný kytarista, skladatel, textař a zpěvák který na pódiu ale vypadal jako by tam byl nedopatřením. Žádné divoké pohybové kreace s kytarou a extravagantní oblečení jako třeba u Keitha Richardse z Rolling Stones. Kdepak. Černé triko, černé kalhoty a mokasíny a velmi soustředěný výraz. A precizní kytarová hra. Stejně tak jako člověk okamžitě při prvních tónech kytary Bryana Maye poznal že hrají Queen, to samé je i u Gilmoura. Prostě stačí jeden akord a už víte kdo hraje. Když se dívám na jakýkoli záznam jejich koncertu, vždycky se těším na závěrečnou písničku Run Like Hell z alba The Wall. V ní se totiž co nejvíc vyřádí veškerá pódiová technika co je k dispozici a závěrečný výbuch světel a ohňostrojů který je načasovaný na poslední úder bubeníka na chvíli totálně vymaže skupinu z pódia. Ostatně tady se můžete přesvědčit sami ....

 Prostě tenhle koncert jedním slovem paráda! (a nejen on) ....

Podívat se můžete jak v archívu ČT art tak na YouTube