To že čtete tyto řádky je znamením že já, můj muž, blízké okolí i všichni chodci v Lanškrouně přežili můj nastávající comeback na silnice. Nakonec jsem přece jen muže udyndala aby se mnou začal jezdit. Tak bylo to trochu takové jak na houpačce ono taky řídit naposledy před dvaceti lety Dacii, a teď si sednout do auta které je jednou tak velké a dvakrát silnější je trochu rozdíl. I koordinace spojka, brzda, plyn trošku není ještě to pravé, vlastně se zase teprve do toho dostávám, ale jinak to bylo lepší než jsem si troufala vůbec pomyslet. Takže krom toho, že mi auto jednou chcíplo uprostřed odbočování na kruháku, půl cety jsem jela bez rozsvícených světel, zapoměla u obchoďáku zamknout, dvakrát řízla zatáčku jak při rallye a jednou smetla křoví u kraje místo cyklisty to bylo docela fajne....
Možná se někomu bude zdát moje nadšení přehnané, jenže já už se o to aby se mnou někdo začal jezdit snažím jak dlouho a vždycky jsem byla odbyta slovy " Na silnicích je blbců dost....!"
Kamarád který už mne jak dlouho v tomhle podněcuje mi dneska řekl že je na mne hrdej...a po pravdě já na sebe taky...