Nakonec za mne rozhodlo ....

 

.... počasí a pocity, na který po určitých zkušenostech

od jisté doby hodně dám a na chatu jsem nakonec neodjela. Do práce ale nejdu, nechám je ať si vymáchají dámy čumáky a připravujou se na to, že jestli vyjde ta operace že tam stejně budou muset makat všechny bez rozdílu jak dopoledne tak odpoledne. A navíc, mám tu na zahradě až tedy přestane pršet dost a dost práce kterou je potřeba udělat a kterou za mě nikdo neudělá ...

 Takže vás dneska pozvu na ten můj hororový výlet. Něco málo už mohl naznačit začátek celé anabáze. Nejdřív mi došlo, že nemám ani roušku ani respirátor a vůbec nevím jestli mne tedy do autobusu pustí, a jak to s nimi je pak dál v Rakousku, navíc když jsem přišla na místo srazu, zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo, že by se tam někdo krom mne vyskytoval a to bylo čtvrt hodiny před odjezdem. Tak jsem si automaticky sáhla pro telefon abych se případně mohla nějak spojit s průvodcem. Jenže ouha, telefon nikde. A už mi to v hlavě šrotuje a už ho vidím ležet na stole u synka doma. Naštěstí se za chvilku ukázali další účastníci zájezdu, takže jsem je poprosila jestli by mi nepohlídali batoh a neřekli průvodci že jsem do deseti minut zpátky. Naštěstí se totiž změnilo odjezdové místo a k synkovi jsem to měla opravdu jen asi pět minut rychlé chůze. Když jsem se vrátila, autobus už stál připravený k odjezdu a průvodce mi na dotaz co mám dělat když nemám ani roušku ani respirátor řekl že si s tím nemám lámat hlavu, že v autobuse jí nemá nikdo a pak, budeme stejně celou dobu v přírodě. A že mám sedačku číslo 13.

Super. Naštěstí aspoň zůstala sedačka vedle mne volná, tak jsem si mohla udělat pohodlí. Když jsme dorazili na místo a srovnali jsme se k odchodu do soutěsky, sáhnu do kapsy .... no jasně! Telefon. Zůstal v autobusu. Takže hupky šupky pro něj a zas zpátky. 

Co bylo potom, jsem už zmínila, a všechno mělo svou dohru po návratu domů, kdy jsem si sáhla do kapsy v batohu pro telefon .... a on nikde. A zcela jasně jsem viděla jak zůstal zastrčený pod sklapovacím stolkem na sedačce přede mnou kam jsem ho dala abych ho měla po ruce a pořád mi z toho stolku nepadal. To už jsem se vážně rozbrečela. Bolestí, vyčerpáním i tím, že se můžu s telefonem asi rozloučit a představou že se nedovolám mužovi aby pro mě přijel a budu se muset plazit domů pěšky. Jenže jak jsem bolestí a křečemi nemohla stále usnout, najednou mi blesklo hlavou, že jsem ale jeho obrysy v té kapse cítila, takže tam někde je! 

Byl. Zastrčený pod utrženou podšívkou kapsy.... ta úleva! Nakonec se mi podařilo i usnout. 

Přes všechny krásy které jsem alespoň chvílemi byla schopná vnímat tohle byl jednoznačně ten nejhorší výlet který jsem absolvovala, včetně propršeného, zamlženého a studeného Orlího hnízda ....

Dneska už jsem se ....

 

.... měla podruhé probudit na dovolené. Jenže ...

Neuvědomila jsem si, že jsem si zakoupila na den odjezdu i zájezd do Rakouska do soutězky Ysperklamm. Nu co, řekla jsem si, pojedu v neděli až se vzbudím, nic se neděje. Jenže to jsem netušila že jsem za ten rok bez takových výletů shnilá jak plaňka v plotě, navíc že ze čtyř hodinového okruhu se jeden a půl hodiny leze do výšky skoro tisíce metrů průrvami mezi obrovskými kameny, po kořenech a dřevěných schodech a chodnících, hodinu se jde vcelku po rovině, a hodinu zas padáte z té výšky dolů do údolí po cestách které mají naprosto hnusný sklon. A po všem tohle jdete půl hodiny po tvrdé asfaltce. Co to udělá s koleny si dovedete určitě představit. Ta moje se klepala jak sulc už po výstupu nahoru a po prvních deseti minutách sešupu dolů po šotolínové cestě začala neskutečně bolet a s každým dalšími metrem se to horšilo a horšilo.

No co budu povídat, tohle bylo nejhorších deset či dvanáct kiláků mého života. Sice krásná příroda, krásné útvary, nádherné vodopády, ale já už toho v půlce moc nevnímala. Byla jsem ráda, že když jsem dorazila zpět vyplazila jsem se po schodech do restaurace, dala si kafe a pivko, pak se zas splazila dolů a vlezla do autobusu. Na dalších zastávkách to bylo stále horší, kolena bolela ještě víc a víc a stávala se méně a méně funkčními a já si připadala jak Meresjev když dostal protézy. Představa že se ještě budu plazit tímhle způsobem od místa výstupu k synkovi do bytu mi způsobovala hodně velkou nevolnost. Naštěstí si přes počáteční nesouhlas dal pan řidič říct a zastavil mi hned pod panelákem ke kterému těch posledních asi dvacet metrů a následná jeden a půl patra do synova bytu jsem zažívala už  naprostou agónii. 

Takže spíš než na odjezd na dovolenou jsem myslela na to, jestli nakonec neskončím ve špitále na ortopedii. Zbytek noci byl tedy krušný, ale ráno jsem se alespoň už trochu na nohou udržela. Ale s nějakým odjezdem se vůbec nedalo počítat. Doma jsem s chutí zaplula do vany, bolest se začala mírnit, a i klidový režim hodně pomohl. Do večera už to bylo o hodně lepší. Takže jsem začala uvažovat o tom, že dneska vyrazím. Jenže se ukázalo, že ještě není všemu konec. Manželův večerní exces a následné nervové vypětí a stále ještě velká únava mi připravili noc, kterou jsem strávila z valné části na záchodě. Když jsem se v deset dopoledne vzbudila byla jsem totálně vycucnutá. Bez chuti, nálady .... Zatím se mi skoro nic nechce. Ani psát, ani číst, ani balit prostě nic. Takže tohle vypadá na delší dobu na poslední článek ....

U písmenka G .....

 

.... jsem měla naprosto jasno koho nebudu 

dávat, a teď došlo na M a tady mám naprosto jasno koho dát. Svého času se sympatie posluchačů populární hudby u nás dělily na příznivce božského Gotta a démonického Matušky. Oba špičkoví zpěváci, o tom žádná, u Matušky plus v tom, že byl i vcelku dobrý herec. V jeho filmografii jsou takové perly jako Všichni dobří rodáci, Kdyby tisíc klarinetů, Fantom Morrisvillu, Limonádový Joe, Píseň pro Rudolfa III, Noc na Karlštejně...  Já patřila tedy k těm obdivovatelkám kterým se líbily ostře řezané rysy tváře s černým plnovousem a uhrančivýma tmavýma očima. Tedy ke straně Matuškovské....  a tak samozřejmě že před Maroon 5, Madonou, Modern Talking či skvělým Vladimírem Mišíkem (ten byl na řadě pokud bych nenašla tu píseň, kterou mám v plánu představit) a neméně dobrým Jaromírem Majerem, jímž zpívaný text o hospůdce známé na na návsi za můstkem do písmene seděl na naší hospůdku na chalupě, kam sice nechodil táta na trumpetu hrát, nýbrž naše parta na kytary a kde jsme si nejen zahráli na kytary, ale i ping pong a chodili na filmová představení prostě dostal přednost Waldemar Matuška. A jak je mým dobrým zvykem že představuji písničky a podoby vybraných zpěváků v méně známých dílech, nebude tomu jinak ani u Waldemara Matušky. Na jeho písničkách z let šedesátých a částečně sedmdesátých jsem vyrůstala, a myslím, že to byly doby nejlepších textařů a skladatelů české popmusic vůbec. Z té doby je i písnička o které si troufám říct, že jí možná ani neznáte, neboť jako jednu z mála ji v rádiu po revoluci vůbec nehrají, narozdíl od jiných "trezorových" jako Modlitba pro Martu, Přejdi Jordán nebo Hej páni konšelé či Má malá zem.

Waldemar Matuška

Volám déšť

No a mě nezbývá než si povzdechnout.... bože to byl hlas!

 

Po neplánované odmlce ....

 

.... způsobené víkendovým pokládáním

nového lina, následným doražením už načatého kabelu na net a čekáním na opravu synkem se opět hlásím s nějakými obrázky. Ovšem nálada nic moc. Za prvé, při pokládce lina jsme zjistili, že nám uřízli o 20 cm méně než jsme potřebovali, to se nakonec vcelku zdárně synkovi podařilo vyřešit že to ani není na dálku vidět, lino vypadá super, měla jsem strach jestli nebude moc světlé, přece jen vybírala jsem jen ze vzorku 50 x 50 cm. A po reklamaci mi v prodejně přislíbili kompenzaci. Za druhé, už podruhé jsem se dozvěděla, že mne paní doktorka, zřejmě velký vtipálek, i přes její ujišťování že v září ta operace bude, ani na září, ani na říjen a ba ani na listopad neobjednala a že ani žádný požadavek na mou operaci nebyl primáři předložen. To už jsem se málem rozbrečela, protože ruka mne bolí víc a víc (ani se neobtěžovala mi napsat léky na bolest) a navíc mne zrazuje občas i v úchopu. Takže jsem se naštvala a dneska se objednala k mému původnímu ortopedovi, tehdy jsem to neudělala protože mne to hodně bolelo a hledala jsem kde mají co nejdřívější termíny aby mne mohli vzít. Teď tedy už chápu proč u téhle doktorky byly tak krátké ...

Mám si vyzvednout rtg snímek a 10.9. k němu přijít. Tak snad se té operace někdy dočkám.

 A zatím jsem neměla moc možnost zkoušet nový fotopřírůstek ke starosklíčkům, starobezzrcadlovku Sony NEX. Je to prťouš do ruky, na krku jí skoro necítím, ale má jednu pro mne nezanedbatelnou nevýhodu. Fotí se jen přes displej. Ale už chápu proč se bezzrcadlovky stávají stále oblíbenější. Jsou malé, lehké, ale nejste u nich odkázaní na jediný objektiv, protože jsou výměnné stejně jak u zrcadlovek. Je to prostě takový hybrídek mezi kompaktem a zrcadlovkou. Ještě si mám v plánu si pořídit redukci na objektivy Canon, neb jeden analogový EOS se mi tu fláká na poličce a díky ní se můžu podívat ve starosklíčkách i po těch canoňáckých. A nejlepší je, že mne tahle hračka i s redukcí vyšla na 2400 Kč.  No teď ještě tedy za dvě kila ta druhá redukce a za kilopade mezikroužky.Ty moje na ní nejdou. Beru tuhle koupi jako bolestné 😄😉 ....

Dneska si dovolím malé ....

 

.... odbočení od kytiček k ručnímu tvoření.

Když se před šesti lety stěhoval dcery přítel k ní, přivezl k nám přepravku plnou starých zavařovacích sklenic, takových těch se skleněným víkem které se upevňovalo kovovou sponou, s tím že jsou po babičce a je mu líto je vyhodit. A že si z nich určitě něco vymyslím. V kůlně nepřekážely a pomalu na ně padal prach. Až vloni jsem pro ně sáhla a použila je jako lampičky do vánoční výzdoby truhlíků. No a letos, kdy se dcera dočkala vytoužené pergoly přišla jejich vrcholná chvíle. A nápad co s nimi nevznikl v mé hlavě, ale v její. Udělat z nich závěsné lucerničky do pergoly. Ne ledajaké, ale odrhané. Tak s tím jsem problém neměla, kdysi jsem tomuhle tvoření také propadla, ale problém byl v tom, že se díky kokotviru zavřely obchody a tentokrát i galanterie a já neměla kde koupit materiál. Ano, mohla jsem si ho objednat na netu, ale doprava jednoho přadénka by byla třikrát dražší než přadénko samo.

Takže se na sklenice dál snášel prach ...

Po otevření obchodů a několika týdnech jsem si konečně zaobstarala kýžený materiál. Odnesla ho nahoru do mého tvořivého pokoje a .... 

a zas se nic nedělo. Pokaždé když tu byla dcera tak jsem jí zapomněla ukázat to přadénko, jestli schvaluje barvu. Nekoupila jsem klasicky bílou, ale šedou, protože mají dům v šedošedé kombinaci a pak mi přišlo, že ta šedá se míň zašpiní, byť je pod pergolou. Až konečně vědomí operace ruky a následná delší doba rehabilitace mne konečně nakoply a já se dala do práce. Do uzlování jsem vpadla hned, jediný problém mi dělal jeden úplně obyčejný ripsový uzel, ten jsem nějak pořád motala špatně, ale nakonec i to se zvládlo. Horší to bylo s šikovností, nebo spíš nešikovností a bolestí ruky. Jak mám v tom kloubu mezeru a bolí to, je pro mne problém ne dělat těžkou práci, ale tu jemnou s jemnou motorikou. Takový úchop pro špetku soli je sakra bolestivý a špatně proveditelný, a to nemluvím o špendlení nebo šití jehlou. 

Nakonec jsem jí umotala lucerničky tři, s tím, že ještě mi tu sklenice zbyly a zbyl i materiál, takže když bude chtít, ještě jí určitě jednu udělám ....

Konečně jsem dokopala muže k tomu, že jsme šli vybrat nové lino do ložnice, protože koberec který tam je od nastěhování se sem je po šesti generacích štěňat hnus. Ne že bych byla takové prase, a koberec průběžně nečistila, jenže on je to takový divně udělaný koberec, každá skvrna která se vyčistila udělala takovou béžovou mapu (koberec sám je šedý) a když jste tu mapu chtěli odstranit, tím že jste jí vyčistili, udělala se další a větší. A tak pořád dokola. Několikrát jsem koberec proto vyčistila čističem celý, což mělo za následek že místo šedé byl béžovošedý. Nějak to lepidlo kterým je lepený, není to tkaný koberec, ale právě lepený, se při sebemenším navlhnutí prosáklo skrz a dělalo ty mapy. Navíc po letech se na krajích těch map udělal jakoby mastný povrch na který se chytal veškerý prach a nečistoty které už nešly ničím odstranit. 

A tak když přišli peníze za mužův úraz, jelo se vybírat. Včera nám lino dovezli a o víkendu jsem si rezervovala syna na pomoc s jeho pokládkou. Takže po třiceti letech se dočkám nové podlahy! Doufám, že v materiálu a provedení jsme zas nekoupili zajíce v pytli.

Česneky ještě jednou ....

 

.... a na rok zase naposledy. Jediné které jsem

nevyfotila, je česnek kulatohlavý, zajímavý barevností. 

Tak zas příště ....

Moje oblíbené ....

 

.... okrasné česneky mi letos dělaly radost.

Měla jsem o ně vážné obavy, aby mi v záhonu neshnily, po trojnásobné potopě, ale nakonec se ukázaly cibuloviny odolnějšími než některé trvalky. Jediný který mi letos nekvetl je ten krásně modrý. Za to mi přibyl do škály fialových barev i jeden bílý. Takže se v dalších článcích vrátíme zpátky v čase do doby jara ....

S Litomyšlí se ještě neloučíme ....

 

.... ale podíváme se ještě do Klášterních zahrad.

To že jsme se tam vůbec ocitly, má na svědomí dcera a sbírka pro jednu těžce nemocnou holčičku trpící velmi agresivním typem leukémie vyžadující drahou léčbu. Kterou samozřejmě pojišťovna nehradí. Vždycky se mi otvírá kudla v kapse a mám sto chutí naše pohlavárstvo a pány poslance vyházet z oken na chodník za to, jaké si oni sami vyplácejí naprosto sprosté a neeticky vysoké platy a pojišťovny si staví obrovské komplexy luxusních budov a na druhé straně jsou takovéto případy, kdy se jen rodiče musí modlit, aby se podařilo díky solidaritě normálních lidí vybrat dost peněz na léčbu jejich dítěte. Podle mne to je hnus fialovej a ukázka toho jaká je tolik proklamovaná  "péče o lidi" našich představitelů.

Ale zpět k zahradám. Každé léto Zámecké návrší hostí nějaké umělecké instalace. Někdy zajímavé, někdy kontroverzní. Letos to jsou zajímavé skleněné plastiky které můžete vidět jak v zahradách , tak na terase hotelu Aplaus či v zámeckém parku ....

To, že má ....

 

.... litomyšlský zámek jako další atrakci

přístupná sklepení jsem věděla, nicméně nikdy jsem tam nebyla. A to dokonce si jejich návštěvu můžete zpříjemnit nejen prohlídkou soch zdejšího rodáka, sochaře Olbrama Zoubka, ale i popíjením vína. Buď si ho zakoupíte u pokladny, anebo si posedíte ve sklepě ve vinotéce. Sbírka soch je velká, další najdete ještě před zámkem, v Klášterních zahradách a na hřbitově u sv. Anny. Nás tam zatáhla malá, že prý tam byli se školkou zpívat a že to bylo móc pěkné. jenže si to trochu popletla. Se školkou tam opravdu byli, ale ne ve sklepení, ale v jednom ze sálů v přízemí zámku. Svůj omyl zjistila hned na začátku, kdy se za námi zavřely dveře a před námi objevilo schodiště do útrob sklepení. Nicméně statečně, byť s bržděním pokračovala dál. Ovšem dole už to brždění začalo být viditelnější a silnější až nakonec z ní vypadlo že se bojí. Navíc měla promáchané šatky z brouzdaliště v Klášterních zahradách a ve sklepení byla citelná zima. Takže jsme to nakonec vzaly letem světem a zas hurá nahoru na sluníčko a do tepla. Já si tam stejně ještě zajdu v klidu a projdu si to ....

Od motýlů zpátky ....

 

.... k bílé barvě. Ještě tu něco mám v zásobě

tak se můžete trochu zchladit při bílých obrázcích ....

Už podruhé jsem ....

 

.... měla na zahradě vzácnou motýlí návštěvu.

navíc nikdy nepozorovanou. Po Lišaji vrbkovém to tentokrát byl Přástevník medvědí. Našla jsem ho v záhonu když jsem vytrhávala z levandule trávu, a najednou koukám cože to tam je za motýla. Vytáhla jsem si ho do prostoru a nafotila. Akorát ty potvory si vždycky najdou chvíli kdy mám nasazené některé starosklíčko, takže detailnější záběry jsou trochu nanic ....

Komu se zelení ...

 

.... tomu prší i na fotkách. Tedy i když tady zatím neprší,

pršelo v noci a zřejmě i foukal hodně vítr, jenže to jsem tentokrát zaspala jak mimino. Ale co není teď, může být později. Mraky se honí stále, a občas z nich vykoukne sluníčko. No aspoň si zas můžu jít devastovat ruku a zkrášlovat záhon. Naštěstí není zima, takže se to ne zrovna letní počasí dá i snést. Rozhodně nemusím zapínat topení jako ve čtvrtek, kdy tedy byla v baráku solidní kosa jak se do zdí natáhla vlhkost propršeného dne. Včerejší krásné počasí jsem využila k pletí jedné a půl strany záhonu, ale před tím jsem hrdě vytáhla sekačku aby mi ovšem po posekání třetiny zahrady došel benzín. A tak jsem holt pokorně konečně zaklekla k tomu záhonu, kde musím srovnat a vyplít kraje kde jsem vyryla tulipány. Jak to tak vypadá, zas mi záhon o něco povyroste, protože ho musím pěkně zarovnat, teď má kraje jak nakopnutej had. Dlouho dneska dělat nebudu, zas mi dcera přiveze Bobuli, takže se budu muset věnovat jí. A popravdě dřív mne stopne ruka, která začne bolestivě stávkovat ....

 

Propásla jsem .....

 

.... I, propásla jsem J+K, a tak to L musím prostě zase dát.

O interpretech moc nepřemýšlím, prostě vždycky dám první kdo mne napadne. Zatím to povětšinou byli interpreti zahraniční, jen pár výjímek bylo z české hudební scény. Možná proto, že mne na ní moc zpěváků nebaví. Přin elku mne ale napadli hned tři výrazní představitelé české hudební scény. Josef Laufer, toho času těžce nemocný, Daniel Landa. Olga Lounová a skupina Lucie. Ze zahraničních tedy Led Zeppelin, patřící do mého rockového dinosauřího Jurského parku.

Ale zůstanu tentokrát doma. A to u zpěváka, který je taková trochu, no v posledních letech spíš hodně, kontroverzní postava. Nevím proč mnoho zpěváků, herců a sportovců zapomíná na staré dobré přísloví Ševče, drž se svého kopyta a pouštějí se ze zcela nevysvětlitelných důvodů do politiky. Tady se dokonale zdiskreditují a své, těžce vydřené úspěchy pohřbí pod hromadou politických sr*ček.

A takovou postavou je právě Daniel Landa. Jeho tvorba mne nikdy nic moc neříkala, on sám mi připadá jako pozér. Pořád jsem ho vnímala jako toho z Orlíku, holou lebku v bomberu a vysokých botách. Ovšem až do chvíle, kdy ho zcela nepravděpodobně oslovilo duo H+H a nenapsalo pro něj pár písní na své desky. A stalo se něco, co jsem nečekala. Z to "orlíkáře" se stal šansoniér. No, pravda, nedá se srovnávat z Brelem, Aznavourem nebo Becaudem, to i nedávno zesnulý František Segrado (taky objev dua H+H) zpíval ty šansony lépe, nicméně mne zaujal i nadchnul. A tak jsem pro písmeno L vybrala jeho šansoniérský převlek a písničku Díkůvzdání ....

Venku je přesně to ....

 

.... co jsme jako děti na prázdninách šíleně

nesnášeli. Zima a mokro, déšť na celý den. Chvilku provazy vody, pak zas jen vlezlé mrholení, ale celý den. Pokud  byl jen jeden, dalo se to přežít. Kanasta, šachy, člobrda nebo prší to pomohly skvěle zvládnout. Ale když to bylo víc dní za sebou, už nás to začalo nudit. Pro takové případy jsme vždy měli u chalupy v záloze zásobu borové kůry, z které jsme s bratránkem vyráběli lodní flotily a hned jak to bylo možné, nazuli jsme holiny, vzali si pláštěnky a hurá na rybník vyzkoušet kvalitu našich loďstev. 

Nemám k dispozici ani kůru, ani holiny a ani ten rybník. Nevím co máte k dispozici pro takové dny vy, možná také nějaké takové vzpomínky, ale aspoň si zkusíme zvednout náladu nějakými pěknými kvítky, byť v nich tedy sluníčka je poskrovnu, co říkáte? 

Sice už ....

 

.... mám sbaleno, a dávám dovolené

a chatičce sbohem, ale ještě tu mám pár obrázků, které do téhle dovolené patří. Nepsala jsem o mém prvním ani druhém houbovém úlovku, neukázala jsem vám ještě pár záběrů z cesty vlakem z Mšeného na naší ikonickou horu, a konečně ani na ten můj výtvor v podobě schodů (to jsem se vážně dlouho rozmýšlela jestli je to vůbec ke koukání, ale k té dovče to patří) a ani o tom, jak se plné léto může po ránu změnit ve vrcholný podzim.Takže  ....

Lesní jezírko ....

 

.... které tu nikdy nebývalo a teď je. A ukazuje na to, 

jak moc jsou tu lesy plné vody. Aspoň tedy letos určitě. Jak se tu objevilo a začalo objevovat netuším, když jsem jako malá holka na chatu jezdila, nic v lese nebylo, a to jsme ho měli prolezlej skrz naskrz. Pravdou je, že v tomhle místě, kde teď to jezírko je, vždycky rostla taková zvláštní tráva, jezdili jsme na ní s kárkou a srpem, pak se sušila a babička s ní vycpávala slamníky na spaní. Tráva zůstala jen v pár trsech, za to se kolem ní objevila voda. Docela dost vody.

 Poprvé jsem to zaregistrovala před třemi lety, a od té doby po deštích je jezírko větší nebo menší, ale nezmizí docela. Když jsem se teď dívala na dokumenty o naší krajině, bylo tam řečeno, že voda má paměť a i po stoletích se najednou vrací tam kde kdysi byla a odkud zmizela nebo odkud jsme jí vyhnali. Možná to je případ i tohoto jezírka. A není samo, tentokrát když jsem se šla podívat na houby, bylo jich po lese víc. A vždy v místech kde roste ta zvláštní tráva.

Asi se vám už někdy stalo, že jste šli na troud suchým lesem a najednou k vám vítr přivál vůni vody, která ovšem nikde široko daleko nebyla. I mě se to dost často v lese na chatě stávalo, a tu vůni cítil i muž, nebyl to jen můj subjektivní pocit. Navíc z lodi jsme na tuhle vůni byli hodně naučení. Takže je možné, že ta voda tu pořád někde byla, ale pod povrchem, jen neměla tolik síly aby se dostala nahoru. Ale deštivé počasí jí pomohlo a ona se vrátila. Je to jen taková moje teorie, nejsem hydrolog.

Ať tak či tak, vznikla zajímavá místa k focení. Ovšem pokud máte na sobě něco, čím nepronikne komáří sosák. Jakmile se člověk u té vody zastavil, okamžitě byl oblepený komáry od hlavy k patě ....