Dneska už jsem se ....

 

.... měla podruhé probudit na dovolené. Jenže ...

Neuvědomila jsem si, že jsem si zakoupila na den odjezdu i zájezd do Rakouska do soutězky Ysperklamm. Nu co, řekla jsem si, pojedu v neděli až se vzbudím, nic se neděje. Jenže to jsem netušila že jsem za ten rok bez takových výletů shnilá jak plaňka v plotě, navíc že ze čtyř hodinového okruhu se jeden a půl hodiny leze do výšky skoro tisíce metrů průrvami mezi obrovskými kameny, po kořenech a dřevěných schodech a chodnících, hodinu se jde vcelku po rovině, a hodinu zas padáte z té výšky dolů do údolí po cestách které mají naprosto hnusný sklon. A po všem tohle jdete půl hodiny po tvrdé asfaltce. Co to udělá s koleny si dovedete určitě představit. Ta moje se klepala jak sulc už po výstupu nahoru a po prvních deseti minutách sešupu dolů po šotolínové cestě začala neskutečně bolet a s každým dalšími metrem se to horšilo a horšilo.

No co budu povídat, tohle bylo nejhorších deset či dvanáct kiláků mého života. Sice krásná příroda, krásné útvary, nádherné vodopády, ale já už toho v půlce moc nevnímala. Byla jsem ráda, že když jsem dorazila zpět vyplazila jsem se po schodech do restaurace, dala si kafe a pivko, pak se zas splazila dolů a vlezla do autobusu. Na dalších zastávkách to bylo stále horší, kolena bolela ještě víc a víc a stávala se méně a méně funkčními a já si připadala jak Meresjev když dostal protézy. Představa že se ještě budu plazit tímhle způsobem od místa výstupu k synkovi do bytu mi způsobovala hodně velkou nevolnost. Naštěstí si přes počáteční nesouhlas dal pan řidič říct a zastavil mi hned pod panelákem ke kterému těch posledních asi dvacet metrů a následná jeden a půl patra do synova bytu jsem zažívala už  naprostou agónii. 

Takže spíš než na odjezd na dovolenou jsem myslela na to, jestli nakonec neskončím ve špitále na ortopedii. Zbytek noci byl tedy krušný, ale ráno jsem se alespoň už trochu na nohou udržela. Ale s nějakým odjezdem se vůbec nedalo počítat. Doma jsem s chutí zaplula do vany, bolest se začala mírnit, a i klidový režim hodně pomohl. Do večera už to bylo o hodně lepší. Takže jsem začala uvažovat o tom, že dneska vyrazím. Jenže se ukázalo, že ještě není všemu konec. Manželův večerní exces a následné nervové vypětí a stále ještě velká únava mi připravili noc, kterou jsem strávila z valné části na záchodě. Když jsem se v deset dopoledne vzbudila byla jsem totálně vycucnutá. Bez chuti, nálady .... Zatím se mi skoro nic nechce. Ani psát, ani číst, ani balit prostě nic. Takže tohle vypadá na delší dobu na poslední článek ....