Nakonec za mne rozhodlo ....

 

.... počasí a pocity, na který po určitých zkušenostech

od jisté doby hodně dám a na chatu jsem nakonec neodjela. Do práce ale nejdu, nechám je ať si vymáchají dámy čumáky a připravujou se na to, že jestli vyjde ta operace že tam stejně budou muset makat všechny bez rozdílu jak dopoledne tak odpoledne. A navíc, mám tu na zahradě až tedy přestane pršet dost a dost práce kterou je potřeba udělat a kterou za mě nikdo neudělá ...

 Takže vás dneska pozvu na ten můj hororový výlet. Něco málo už mohl naznačit začátek celé anabáze. Nejdřív mi došlo, že nemám ani roušku ani respirátor a vůbec nevím jestli mne tedy do autobusu pustí, a jak to s nimi je pak dál v Rakousku, navíc když jsem přišla na místo srazu, zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo, že by se tam někdo krom mne vyskytoval a to bylo čtvrt hodiny před odjezdem. Tak jsem si automaticky sáhla pro telefon abych se případně mohla nějak spojit s průvodcem. Jenže ouha, telefon nikde. A už mi to v hlavě šrotuje a už ho vidím ležet na stole u synka doma. Naštěstí se za chvilku ukázali další účastníci zájezdu, takže jsem je poprosila jestli by mi nepohlídali batoh a neřekli průvodci že jsem do deseti minut zpátky. Naštěstí se totiž změnilo odjezdové místo a k synkovi jsem to měla opravdu jen asi pět minut rychlé chůze. Když jsem se vrátila, autobus už stál připravený k odjezdu a průvodce mi na dotaz co mám dělat když nemám ani roušku ani respirátor řekl že si s tím nemám lámat hlavu, že v autobuse jí nemá nikdo a pak, budeme stejně celou dobu v přírodě. A že mám sedačku číslo 13.

Super. Naštěstí aspoň zůstala sedačka vedle mne volná, tak jsem si mohla udělat pohodlí. Když jsme dorazili na místo a srovnali jsme se k odchodu do soutěsky, sáhnu do kapsy .... no jasně! Telefon. Zůstal v autobusu. Takže hupky šupky pro něj a zas zpátky. 

Co bylo potom, jsem už zmínila, a všechno mělo svou dohru po návratu domů, kdy jsem si sáhla do kapsy v batohu pro telefon .... a on nikde. A zcela jasně jsem viděla jak zůstal zastrčený pod sklapovacím stolkem na sedačce přede mnou kam jsem ho dala abych ho měla po ruce a pořád mi z toho stolku nepadal. To už jsem se vážně rozbrečela. Bolestí, vyčerpáním i tím, že se můžu s telefonem asi rozloučit a představou že se nedovolám mužovi aby pro mě přijel a budu se muset plazit domů pěšky. Jenže jak jsem bolestí a křečemi nemohla stále usnout, najednou mi blesklo hlavou, že jsem ale jeho obrysy v té kapse cítila, takže tam někde je! 

Byl. Zastrčený pod utrženou podšívkou kapsy.... ta úleva! Nakonec se mi podařilo i usnout. 

Přes všechny krásy které jsem alespoň chvílemi byla schopná vnímat tohle byl jednoznačně ten nejhorší výlet který jsem absolvovala, včetně propršeného, zamlženého a studeného Orlího hnízda ....

Dost fotek mám opět z autobusu. Svítat začalo někde kolem Pálavy

" Jedu jak Pražák hlava nehlava, mám jediný cíl a před námi je Pálava" 

A stejně ikonický jako je naše Pálava, je i vrch nad obcí Furth na kterém stojí mužský benediktinský klášter Göttweig a tvoří úvodní dominantu údolí Wachau, do kterého jsem se tímto výletem po dvou letech opět vrátila. Už potřetí ....

.... a stejně majestátní jak klášter nad ním, je i Dunaj pod ním. Tentokrát tekl hodně rychle, a měl plný stav. Před těmi dvěma lety měl dva metry pod stav a i uprostřed řeky byly místa kde vystupovaly nad hladinu velké plochy nánosů písku a kamení. Pohled na most který spojuje města Krems a Furth. Další je až v Melku. Mezitím se na druhou stranu dostanete vždy jen přívozem. To ale platí jen pro cyklisty a pěší. Autem opravdu nemáte žádnou jinou šanci.

Zřícenina hradu Dürstein. O něm a o klášteru Boží prst jsem měla na blogu obsáhlý článek z mé první návštěvy Wachau ...

... stejně i tak fotky hradu Hinterhaus ve Spitzu

I fotky hradu Aggstein tam byly

Co se týče Melku, tak o něm jsem také už psala

Pár kilometrů za Melkem jsme údolí Wachau opustili a vyrazili k prvnímu cíli, městečku Yspertal který je bránou do největší a nejpozoruhodnější soutěsky Dolního Rakouska Ysperklamm. Ne nadarmo má v názvu Divoká voda, divoká příroda. Můstky a  schody vás vedou průrvami mezi ohromnými balvany, podél mnoha menších i větších vodopádů ale i tůní, kde je možné se osvěžit. Popravdě, v půlce jsem už tu nádheru moc nevnímala, ale je tam. A když máte kondičku tak si vážně užijete....

V těhle vrších se schovává cíl naší cesty. Tedy zatím se ony skrývají v mracích.

Zítra vás už vezmu do samotné soutěsky ....