31 prosince 2019

Sankt Wolfgang ....




.... je prý jedno z nejkouzelnějších rakouských městeček vůbec. Nevím, nebylo tolik času aby se člověk v tomhle tvrzení utvrdil. Navíc byla už skoro tma když jsme sem z Hallstattu dojeli, nicméně to co jsme stihly s dcerou vidět působilo velmi romanticky. Kráse přidávají jak vysoké hory kolem, tak i  stejnojmenné jezero. Městečko najdete cca deset kilometrů od Bad Ischlu, a můžete se zde věnovat jak vysokohorským tůrám tak dlouhým procházkám zalesněnými hřebeny či cykloturistice, ale hlavně všemu co souvisí s vodou. 
Městečko i jezero nesou jméno sv. Wolfganga, řezenského biskupa a učitele císaře Jindřicha II. Od 13. do 15. století patřilo městečko Bavorsku, v roce 1506 přešel St. Wolfgang do vlastnictví Habsburků. Na místě dnešního kostela stávala poutní kaple sv. Wolfganga kterou v 15. století nahradil kostel. 
Ze st. Wolfgangu můžete jet po jezeře lodí do dvou dalších měst. Na horním, salcburském konci jezera to je St. Gilgen, na dolním Hornorakouském to je městečko Strobl.
To byl i náš cíl, plavba po jezeře kolem 19 metrů vysoké svítící lucerny. Až do této doby celý náš výlet odsejpal přesně podle instrukcí, (no dobře, trocha zpoždění byla díky prodloužené návštěvě dolu v Hallstattu, ale nikdo se neztratil)  ovšem v okamžiku kdy jsme měli nasedat na loď na níž jsme měli koupené jízdenky se ukázalo, že jedna z účastnic zájezdu není. Prostě se nedostavila na místo srazu, zakufrovala necelých 200 m od místa srazu a nebylo možné se jí ani dovolat, protože telefon buď neslyšela nebo se bála to zvednout že jí to sežere spoustu peněz. Takže co teď. Buď nepojedeme a budeme čekat a propadnou nám lístky a peníze, nebo jet do Stroblu kde na nás čekal autobus, tam zas zkoušet se dovolat a domluvit si místo kde jí i s další která jí šla hledat nabereme. Což se také nakonec stalo. Stroblem jsme za velké nespokojenosti všech jen prolétli, což byla velká škoda protože trhy zde byly o mnoho klidnější než ve St. Wolfgang, a městečko působilo velmi příjemně. Díky tomu jsme získali další zpoždění které nakonec celou cestu zpět protáhlo o hodinu a půl. Že si paní vyslechla dost negativních komentářů nemusím ani připomínat. Jak jsem později zjistila, je postrachem zájezdů, protože její ztrácení je pověstné ....

30 prosince 2019

Na tenhle pohled ...




.... jsem se nachytala, a jsem tomu ráda. Poprvé jsem ho viděla u Miloše  kdy o městečku Hallstatt psal on po své návštěvě. Myslím že málokoho kdo má rád hory, vodu a krásnou přírodu by to nezlákalo. V duchu jsem si říkala, že je škoda, že cestovka s kterou jezdím na jednodenní výlety nemá tenhle klenot v nabídce. 
Jenže v tomhle mne nějaký cestovatelský bůh vyslyšel, a já ke své velké radosti zjistila že letos je v nabídce a to dokonce v adventní čas. Jak jsem se těšila, nemusím určitě ani popisovat, navíc jsme po dlouhé době celých pěti let opět vyrazily na adventní výlet s dcerou, takže o to větší to těšení bylo (byť jsem tušila, že se to bez remcání neobejde) a skvěle jsme si to užily. Počasí zpočátku velmi nevlídné se nakonec umoudřilo a dokonce nám na závěr sluníčko poslalo i pár paprsků a vykouzlilo na jemně zasněžených horách nad městem i tu pravou vánoční náladu. Takže teď vám tu předložím opět několik skoro stejných fotek, které mohou působit až kýčovitě, jenže ona příroda sama prostě někdy dokáže být jeden velký kýč ....

29 prosince 2019

Slunce na poslední chvíli, ale přece ....





.... se ukázalo před naším odjezdem z Hallstattu. Jenže už bylo hodně za horama a tak osvětlovalo jen hřebeny nad jezerem. A jelikož jsme stále čekali na zbytek výpravy, bylo dost času si nějaké slunečné fotky udělat. A dokonce si počkat na různé nasvětlení hřebene. Takže nakonec byl odjezd místo ve tři těsně před půl čtvrtou. To a čekání a vracení se v Sankt Wolfgang pro ztracenou účastnici zájezdu nám nakonec přidalo na zpáteční cestě hodinu a půl navíc, takže místo před druhou jak původně bylo plánováno, jsme v Litomyšli byli před čtvrtou ....

28 prosince 2019

Jezero z hora, z dola ....





.... si představíme ve dvou následujících článcích. Stejně jako v případě kostelů, ani tady jsem se nemohla nabažit krásných pohledů. Proto taky budou články dva, protože na jeden by těch fotek bylo zas moc. Trochu jsem je rozdělila na bez sluníčka se sluníčkem. To vylezlo až těsně před naším odjezdem do Sankt Wolfgangu. A než jsme tam dojeli, bylo už dávno za horama ....

27 prosince 2019

Halštatské kostely ...





.... kdo někdy viděl fotografie Hallstattu, určitě mu vytane na mysli krásná štíhlá neogotická věž kostela na pozadí jezera a vysokých hor, a kousek od ní trošku buclatější věž kostela stojícího mezi domky na skále. Jsou to evangelický Christuskirche a katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Do prvního jsme se zašly podívat, do druhého jsme cestu neobjevily, což mne trochu mrzí, neb je zde kostnice ale i krásná vyhlídka na město i jezero. Takže podívat se můžete jen zvenku a z povzdálí, protože na focení blíž není jaksi místa ....

26 prosince 2019

Jestli si...





.... myslíte, že jste viděli z Hallstattu včera vše, musím vás vyvést z omylu. Procházku jsem včera skončila zhruba v polovině promenády v místě kde byly zbytky dvou shořelých domů. Nebyl to vůbec veselý pohled na zbytek ohořelých zdí. Ale půjdeme dál, směrem ke kostelům které tvoří hlavní dominanty městečka a až nakonec promenády kolem Halštatského jezera ....



25 prosince 2019

Než vás ...





.... zahltím ikonickými pohledy na městečko Hallstatt, trochu se po něm projdeme. Díky tomu, že jsme s dcerou  prozřetelně odmítly návštěvu dolů, měly jsme narozdíl od ostatních možnost si ho v pohodě a klidu do doby odjezdu prohlédnout. Zbytek zůstal nahoře u lanovky až do tří hodin, kdy byl původně daný odjezd a ten se tím pádem odsunul na později. Takže si sice užili atrakce sjíždění dřevěných skluzavek, ale z města neviděli lautr nic. Ale nejdřív trochu nudných historických a zeměpisných dat. 
Městečko Hallštat ležící na břehu stejnojmenného jezera (rozloha 13,5 ha. Délka 5,9 km, šířka 2,3 km a max. hloubka 125 m) má 923 stálých obyvatel, ale zapleveluje ho mnohonásobné množství turistů. Leží ve výšce 508 m.n.m. Komu se zdá jméno Halštat povědomé, je vidět, že mu v hlavě ještě zůstalo něco ze školní docházky a hodin dějepisu. Dalo totiž název jedné celé dějinné epoše v Evropě, tzv. době halštatské. Je to doba, kdy se v Evropě poprvé objevili Keltové a začalo se zpracovávat železo. V 19. století se zde našlo víc jak tisíc hrobů Keltů patřící do nejstarší doby železné. Keltové kteří migrovali po celé Evropě dali vzniknout dvěma skupinám. Západohalštatský okruh zahrnuje území od Čech po střední Francii a od Alp po střední Německo a obývali je povětšinou Keltové.
Východohaštalský okruh zahrnuje území od Moravy směrem na jihovýchod a je spojen s Ilyry. Halštatská kultura zabírala území od Francie, Německa, Švýcarska, Rakouska, Čech a Moravy (zde byl nejrozšířenější kmen Bójů) až na Slovensko. Toto území je považováno za pravlast Keltů. 
Hallstatt a pohoří Dachstein nad ním se vypínající spolu se Solnou komorou byly zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO. Celé město tvoří de facto jedna ulice a malé tržiště. Tedy původní středověké centrum. Vzhledem k tomu, že zde není vlastně vůbec žádné místo na rovině, jednotlivé domy se tísní buď na vysekaných místech ve skále, nebo naopak částí stojí na kůlech zapuštěných do dna jezera, což dodává městečku na malebnosti a pohádkovosti. Navíc ještě ve spojení s tím, že základy domů jsou kamenné a domy samotné jsou dřevěné. Což ale sebou přináší obrovské riziko požárů. Však asi týden před naší návštěvou zde shořely dva domy úplně a další dva naproti nim jsou dost poškozené.  Do konce 19. století se do městečka nedalo dostat jinak než lodí po jezeře anebo úzkou horskou stezkou. V roce 1890 se teprve postavila silnice která je částečně vedená tunely v masívu hor. 
Hallstatt je tak obdivuhodný, že v roce 2012 vznikla v čínské provincii Kuang - Tung věrná replika která vznikla jako developerský počin pro bohaté Číňany. Paradoxem je, že obyvatelé Hallstattu ani samotní členové zastupitelstva neměli dlouhou dobu ponětí proč se u nich pečlivě dokumentují domy a jejich vybavení. Replika je naprosto do posledního detailu věrná, včetně vnitřního vybavení domů. A teď se dostávám k problému, který mi trochu kalil radost z toho krásného místa. Rovnou upozorňuji všechny, kdo nemají v oblibě šikmé oči a neurvalost turistů. Nejezděte NIKDY ! do Hallstattu. Nenajdete tu totiž jiné lidi než z Číny, Koreje, Japonska a jiných šikmookých destinací. Neberte to ode mne jako že jsem rasista, ale pokud tři hodiny nepotkáváte nikoho jiného než zpovykané asijské mileniály kteří se domnívají že se zde mohou chovat jako v replice v Číně (mimochodem sem jezdí právě proto, aby si potvrdili že ta replika je opravdu stoprocentní a jsem zvědavá jestli tam spálí ty domy které shořely, nebo si počkají až budou znovu postavené a pak je upraví) už vám začnou vážně silně vadit. A což teprve chudáci obyvatelé, kterým lezou až do domů aby zjistili jestli i tam je všechno stejné. Určitě znáte neskutečnou posedlost těchto kultur selfíčky, tak tady to je vážně dovedené do extrému. Každé místo, kde je nějaký pro fotografy zajímavý výhled je obsypané hrozny selfíčkářů a selfíčkářek a pokud se zjistí, že  slečna dostatečně na fotce s městem v pozadí nešpulí kachní rty tak jak by chtěla, dokáží zde stát třeba čtvrt hodiny a sekat jedno selfie za druhým až ke konečné spokojenosti. Bez ohledu na to, že by si zde fotku chtěl udělat i někdo jiný. Nevím kam zmizela proslulá japonská slušnost, ale tady jsem jí nezaznamenala ani jednou. Jediné místo, kde nebyli byla vyhlídka nad městem a zřejmě i doly. Prostě pod zemí to selfie není tak zajímavé ....

24 prosince 2019

Hory, hory ...





.... a zase hory. Důvod, proč se mnou jela dcera na tenhle výlet a z kterého jsem se na něj těšila i já. Ovšem když jsem jednou prohlásila, že já hory v zimě jako nelyžař nee, popudila jsem tím silně Ducha hor, a on se mi od té doby mstí. Jak? Tak, že pokaždé když se do nich vypravím je hnusně. Mlhy, déšť, zima a to i v srpnu. Prostě ber hory v zimě, v létě a jestli ne, zle pochodíš...
Takže když jsme dojeli na druhé místo v programu výletu, do Hallstattu, který se choulí na břehu stejnojmenného jezera a tulí se v náručí pohoří Dachstein, opět jemně poprchávalo a mraky se válely tak nízko nad jezerem, že vrchy nad ním vidět nebylo vůbec. Jen občas se udělala škvíra ve které byla, světe div se, modrá obloha a dokonce i některý z okolních bezmála dvoutisícových vrcholů. Plán zájezdu byl nahoru na horu, a zas dolů do dolů, jenže mi s dcerou zvolily jiný program a jak se ukázalo, velmi prozíravě. V solném dole jsme byly už v Berchtesgadenu, takže další exkurzi do slaného světa jsme oželely, byť zde se vrtá do nitra Morie tedy pardon, do nitra hory a sůl se rozdrcená dostává na světlo boží. Vyjely jsme si se všemi nahoru lanovkou která je tedy kurev*ky příkrá, a dlouhá 853 metrů nahoru nad město, kde je příjemná restaurace, mě tedy připomínající zámeček Větruše nad Ústím nad Labem. Tady jsme zamávali (obrazně) ostatním účastníkům zájezdu a šly na vyhlídku Sky walk z které je nádherný pohled na Halštatské jezero, samotné městečko a hlavně na vrcholy kolem něj. Je, ale my z něj neviděli nic. Jen občas se mraky pod námi roztrhly a ukázaly tu kousek města, onde zas jezera či nějaký ten vršek. A co víc, v okamžiku kdy jsme vystoupily z lanovky začalo nejdřív jemně sněžit, ale pak sněžení nabývalo na intenzitě, a v okamžiku kdy jsme už seděly v restauraci chumelilo tak, že nebylo vidět ven. Jen jsme si říkaly jak to dlouho bude trvat, jestli celý den nebo jen chvíli. Naštěstí to byla jen chvíle a jen tam nahoře. Daly jsme si super Suppe ( já Hungargulashsuppe mit Brotchen) dcera česnečku. Trochu procvičily své lingvistické umění, já německé, dcera anglické, čímž jsme trochu číšníkovi zamotaly hlavu, a nesměl chybět první adventní svařáček. Hustý, silný a výborný. Pojedly jsme, popily a vyrazily na lanovku na zpáteční cestu dolů do městečka ....

23 prosince 2019

Išlské dortíčky a ...






.... jeden velmi všímavý Ind či Pákistanec nebo kýho čerta to bylo za národnost budou dvě věci které při vyslovení jména Išl (Ischl) mi vždy vytanou na paměti. Když už jsou ty vánoce, tak právě zde vzniklé vánoční pečivo které už v mnoha domácnostech domestikovalo měl ve velké oblibě i sám císař Franta Pepa Jednička (omlouvám se, ale prostě všude v Rakousku a navíc v doprovodu dcery - znalkyně Cimrmanovců prostě na toho Járu Cimrmana narazíte) Nenarazila jsem na tu na něj (na pečivo) nikde, (na FJ I. narazíte všude) při té krátké době kterou jsme zde měli na vycházku to ani nebylo možné zajít do mnoha z různých obchodů nebo navštívit zdejší adventní trhy, za to jsem narazila v jednom obchodě s minerály (nádhera, pro nás s dcerou past) na jednoho velmi všímavého přistěhovalého Rakušana původem odněkud z Indie či podobných končin který mne velmi a velmi mile překvapil. Jak jsem psala v minulém článku, a bylo to i vidět z jedné fotky, v Bad Ischlu docela dost pršelo. Což je pro člověka fotícího ne zrovna příjemná situace. Za prvé mu nekape na karbid, ale na objektiv, a za druhé objektiv je nejslabším místem aparátu v případě deště. A já se snažím dokumentovat fotkami hodně. Tudíž mám aparát neustále v pohotovosti. Takže když jsem šla v daném obchodě zaplatit za magnetku, všiml si onen dobrý muž mého poněkud vlhčího foťáku a nabídl mi jak utěrku na objektiv, tak i igelitovou taštičku, kterou bych si při focení mohla přes aparát natáhnout. Není bez zajímavosti, že zhruba pět minut před tím jsem dceři říkala venku že mne štve, že jsem si zapomněla vzít igelitový sáček k použití stejnému. Ráda jsem si jí od něj vzala a s radostí mu poděkovala a nechala pár centů jako dýško. A napadlo mne, jestli by to samé udělal někdo tady u nás. Nejen našinci, ale i tůristovi. Vzhledem k tomu, jak jsou čeští prodejci (bohužel) vyčůraní, počítám, že by mu tu taštičku, pokud by je něco takového vůbec napadlo, ještě pořádně cenově vosolili. Nakonec jsem taštičku ani moc nepotřebovala, zalezly jsme si rovnou do autobusu a později se počasí umoudřilo a pršet přestalo. Ale... začalo sněžit. Co sněžit, chumelit....
Ale o tom až příště ....

22 prosince 2019

Vzhůru do komory! .....





.... ovšem že ne do té kterou máme většinou doma, plnou věcí které nepotřebujeme, úklidových věcí nebo potravin, ale do komory zvané Solná. Má to sice přes tu sůl s jídlem spojitost, ale to je tak vše. Solná komora ( Salzkammergut) je  oblast ve středním Rakousku zahrnující spolkové země Salzbursko, Horní Rakousy a Štýrsko. Díky pradávné tektonické činnosti, je její reliéf tvořen 80 většími či menšími jezery a ohraničen  ze tří stran mohutnými horskými masívy Totes Gebirge, Dachstein a Tenngebirge, Bertechtgadenské Alpy a na čtvrté přechází v Předalpí. Osu tvoří řeka Traun která napájí jedno z největších jezer Solné komory Traunsee.  Úchvatné scenérie hor spadajících až do jezer pod nimi dokonce způsobily, že v roce 1991 byla část okolo Dachsteinu a Hallstattu zařazena do Světového dědictví UNESCO. A právě do této části vás ode dneška po pár dalších dnů chci pozvat.
Že cesta nebude zrovna krátká svědčil odjezd o půl jedné v noci a první zastávka byla o půl deváté kousek za Salzburkem. Tudíž spánku velký nedostatek, a pohodlí taky nic moc, ale to je prostě v autobusu dané. A co hůř, počasí ač východ slunce nás namlsal, bylo chvílemi takové, že by psa nevyhnal. Lijavec, sníh s deštěm, zas lijavec .... na výlet věnovaný hlavně courání opravdu to nejlepší. 
A to jsem byla optimista a nevzala si deštník! Mám kapucu, tak na co .... naštěstí jen jedna zastávka a to krátká byla deštěm provázená, pak se počasí jakž takž umoudřilo. Vzhledem k tomu, že tentokrát se mnou jela dcera a té jsem přepustila místo u okna jsem seděla na nevýhodném místě do uličky tak žádné focení během cesty nebylo.
Pokaždé, když jedu směrem na Salcburk, vždy mne překvapí ten rychlý nástup vysokých zubatých alpských štítů. Z roviny najednou přímo v horách. A žádných krtinách, hned rovnou v dvoutisícovkách... a ty nás provázely celou cestu. Od Salzburku, přes cestu okolo jezera Traunsee, Bad Ischl, Hallstatt až k dalšímu jezeru Wolfgangsee a městu Sant Wolfgang a samozřejmě i po cestě zpět. Jejich krása bere dech a tak i dcera díky tomu přestávala chvílemi se svým brbláním a mrmláním a jen se tiše kochala ....

21 prosince 2019

Malá přestávka ...






.... mezi prvním a druhým výletem se myslím hodí. V mezičase mezi nimi se tu udělalo výjimečně jednou zimavo až jinovatkovo a tak jsem opět vyrazila fotit pro změnu po zahradě. A říkala si že by, vzhledem k místům které jsem se chystala navštívit, bylo fajn kdyby aspoň když už ne sněhavo, tak jinovatkovo bylo. Nakonec vyšlo tak trochu to první, ale o tom příště ....

20 prosince 2019

Dnešní ...




.... článek je rozloučení s první adventní nedělí a zároveň s prvním adventním výletem. Pokud mám hodnotit, patřil k těm vyvedeným. Délka cest autobusem snesitelná, počasí sice mohlo být lepší, nicméně i tak se vydařilo protože nepršelo, a to je hlavní. Trochu mne mrzí, že jsem neviděla Königstein rozsvícený, rozhodně svítit tam mělo co. A závěrečné dvouhodinové ráchání v termálech bylo parádním zakončením ....

19 prosince 2019

Do kraje ...





.... kolem stolové hory na které stojí pevnost Königstein dnes zamíří naše pohledy. Ono to nebude novinka, protože už po první návštěvě této lokality tady ty výhledy byly, jenže jsou natolik hezké, že jsem si je dovolila střihnout znovu a znovu vám je tady ukázat. On je v nich  rozdíl v počasí i roční době. Poprvé jsem tu byla v půlce září a dopoledne, dnešní jsou ze začátku prosince a pozdnějšího poledne. Poprvé byly mlhy, ale sluníčko se přes ně dostalo, tentokrát se sluníčku ven z mraků moc nechtělo. myslím si ale, že to na kráse okolní krajiny nic neubralo ....

18 prosince 2019

Lilienstein ...





.... a jeho proměny ve světle sluníčka různě stíněného mraky. To se mi naskytlo k pozorování vlastně skoro hned jak jsme na pevnost dorazili a já se šla brouzdat kolem. Jak jsem mezi stromy zahlédla za a) krásně nasvícený letohrádek Fridrichsburg vylítla jsem jak střela abych ho zastihla a za b) co kdyby to nebyl jen on. A nebyl. Na protější Lilienstein se promítala celá plejáda různého osvětlení a mraků a tak jsem jen očarovaně stála a koukala a fotila. Možná se vám bude zdát, že fotky jsou stejné, za to se omlouvám, možná že to měnění se světla vidím jen já, ale není jich zas tolik, takže se to dá snést ....


17 prosince 2019

Konečně ...




.... se dostáváme k tomu, co vlastně bylo hlavní náplní mého prvního prosincového výletu. Druhé adventní trhy a to na pevnosti Königstein. Zatím jsme si z ní ukázali všechno možné, ale záběry z trhů ne. Bude to dnes o trochu více fotek, snad to ale přežijete. Trhy mají v podtextu Romantické a pohádkové. Jestli může prostředí vojenské pevnosti nabídnout romantiku, to nechám na vašich preferencích, pohádkové snad. Našli jste tu různé malované pohádkové postavy, programy byly hodně koncipované pro malé návštěvníky, v Magdalénině hradu to byla třeba loutková představení, nebo vedle Staré zbrojnice vánoční Santův vláček či projížďky na ponících.
Všichni prodejci byli ve středověkých kostýmech což mi přišlo jako dobrý nápad, do prostředí pevnosti se to hodilo. Takže ta pohádkovost se tam najít určitě dala ....

16 prosince 2019

Třetí adventní ...




.... víkend byl dosti náročný. V pátek jsem nešla ani spát, neb o půl jedné jsem odjížděla směr Rakousy, celou sobotu jsem prochodila, druhou noc jsem toho taky moc nenaspala, protože jsem jí strávila větší měrou ve velmi nepohodlné pozici v autobusu a menší v posteli u dcery, do které jsem se dostala až ve čtyři ráno díky absolutní absenci orientačního smyslu u jedné z účastnic zájezdu a jejímu totálnímu ztracení se dvěsta metrů od místa srazu, a z ní se vyhrabala o půl osmé kdy se probudila Bobule a s nelidským řevem se dožadovala svého ranního mléka. Takže jsem okamžitě po dopití kávy volala muže ať pro mne přijede a pokud jsem se těšila na to, že si okamžitě zalezu do postele a dospím co jsem zameškala, nebylo tomu tak. Musela jsem uklidit půlku baráku, následky Bobešových zdravotních problémů totiž manžel uklízí jen velmi sporadicky.Teprve pak jsem mohla z velkou láskou spočinout pod peřinkou a částečně v pohodlí a tichu dospat alespoň něco. Zbytek neděle jsem trávila dalším poklízením, praním, relaxem ve vaně ale hlavně stahováním fotek. Ta vana mne nakonec stejně zničila jak to chození takže jsem se doplazila nahoru, a s radostí zas zaplula do peří. Některé výlety jsou fakt pro jízdu autobusem strašně dlouhý, a ve výsledku zjistí člověk, že v autobuse ztratíte z programu zájezdu 12 hodin a samotnými procházkami a poznáváním jen 4. Ale i tak některé, pokud se ovšem vydaří počasí, za to stojí... Akorát sebou nesmí mít člověk neustále brblající a mrmlajíci dceru. To je totiž samo o sobě hodně únavné. 
Dnes si ale už přestaneme povídat o tomto víkendu, ale vrátíme se do víkendu před čtrnácti dny a podíváme se na expozici saského zbrojního umění, která je k vidění v budově Staré zbrojnice v pevnosti Königstein. Vlastně je to hlavně o dělech, v Sasku byly zřejmě dobré podmínky pro slévárny a kovárny kde se tato výzbroj tvořila ....

13 prosince 2019

První ...





.... posádkový kostel v Sasku stojí právě v areálu pevnosti Königstein. Původně románská hradní kaple byla v roce 1676 vysvěcená jako kaple sv. Jiří a posádkový kostel. V roce 2000 po rekonstrukci znovu vysvěcen a dále slouží jako kostel. 
Však taky v době návštěvy se zde chystala mše a tak jsem v době než se tak stalo proběhla kostel a udělala nějaké fotky ....

12 prosince 2019

Dnes z ...





.... jiného soudku. Trochu si odpočineme aby vás nebolely nohy, přece jen už jsme toho společně hodně nachodili. Momentálně se tu na blozích ukazují vaše vánoční výzdoby a tak samozřejmě nemůžu zůstat pozadu ... 
Vždycky se mi zdá mým  soukromým bojkotem vánoc a všeho kolem, že nemusím s ničím bláznit a tudíž ani vymýšlet jak vyzdobit truhlíky na oknech. Jenže najednou se ukáže, že advent je za dveřmi a já jsem stejně překvapená jak Ester v cíli. Ačkoli mám postahováno hafo inspirací, najednou zjišťuju, že nemám to a ono, do města hned jet taky nelze, a navíc zkušeností z krádeží truhlíků s výzdobou nebo jejímí komponenty už mám taky dost, tak co bych vydávala peníze na ozdoby pro jiné, že? A tak začnu hrabat v zásobách, a planýrovat túje na zahradě. Letos jsem jejich zkrácení nechala právě až na adventní čas, abych ty větve mohla použít na výzdobu. Jelikož hlavní motiv jsou vždycky světýlka, nedělám truhlíky moc zdobné (ono to pak moc láká) a letos jsem šla do tradiční červené. Myslela jsem, že tedy červených ozdob mám o dost víc, ale i tak to stačilo na všechno, co je směrem k veřejnosti.
Doma výzdobu dělám minimální. Do našeho domu - servisní dílny - zoo to prostě ani nejde. Protože s tím materiálem co mám doma prostě nikdy nebude náš dům nablýskaný, čisťounký tak aby ta výzdoba netloukla do očí mezi různými částmi tiskáren, kopírek a právě vypadlým chuchvalcem dlouhých kočičích chlupů. Ostatně nechápu, jak se je kočkám daří umisťovat i na strop.
Jedinou věcí tak je adventní svícen a svítící městečko v obýváku, kam jsem zamezila (aspoň jsem si to myslela) kočkám přístup. Jenže ony nejsou blbé a dvířka v mříži si stejně otevřou i přes silné magnety. Nicméně je to nebaví dělat stále a tak tam vlezou jen výjimečně, a pak těsně před Štědrým dnem vytvořím ještě svícen na jídelní stůl. Ten by totiž kočky ohlodaly a roztahaly z něj větvičky všude možně ....

11 prosince 2019

Magdalénin hrad ...





.... největší sud na víno na světě, i to najdete na Königsteinu. Tedy ten sud už jen v náznacích, hrad celý. I když hrad je trochu zavádějící název, neb se jedná o sklad potravin a vinné sklepy. Času bylo na procházení dost a dost, a tak jsem se zašla podívat i tam. Magdalenin hrad dnes slouží jako výstavní budova, dole je expozice skladování vína plus milý stánek kde se prodává svařáček. Že má tvar a vzhled onoho proslulého sudu snad ani nemusím říkat.
Ten původní najdete už jen na fotkách, a jeho replika vyvedená z ocelových nosníků vyplněných vinnými láhvemi je přístupná jen z průvodcem a ti nebyli po ruce ....

10 prosince 2019

Dnes se ...





.... opět vrátím na místo činu, tedy na místo, kde už jsem jednou v rámci výletů za hranice všedních dní pobývala. A tím místem je pevnost Königstein, vybudovaná na stolové hoře 240 metrů nad Labem. Protože jsem se této pevnosti důkladněji v řadě článků na původním blogu, o jeho historii se rozepisovat nebudu, tu si můžete přečíst v prvním z článků. Spíš jsem se tentokrát věnovala místům, kam jsem se při první návštěvě nepodívala. A neopomenula jsem si projít opět hradby kolem dokola celé pevnosti. Jestli to bylo i minule, nebo jen u příležitosti adventních trhů, otevřených s volným vstupem byla většina zhruba padesáti budov v areálu. Při návštěvě tady nahoře, na stolové hoře bylo počasí tak rozmanité, že sluníčko nasvěcovalo velmi zajímavě některé budovy. Dokonce bylo vidět podle kapek na stromech a květech, že ne moc dlouho před naším příjezdem tu i pršelo. Občas se udělal i takový lehký opar, jak škrtaly nízké mraky o vršek hory. Díky té proměnlivosti počasí a tím pádem i světla jsem některé objekty fotila i víckrát. Tudíž se za skoro stejné fotky omlouvám (Simi promiň ;-) ) ....

09 prosince 2019

Adventní ...





.... trhy jsou také jedním z důvodů, proč si takhle na sklonku roku vyrážím za hranice všedních dnů. Vládne tam sice chaos ne nepodobný tomu na Staroměstském náměstí, lidí je tam všude habakuk, ale ta nálada je prostě úplně jiná. Možná proto, že na rozdíl od těch pražských (i když už se situace hodně změnila) zde najdete jen a jen vánoční věci. A možná že mi to jen připadá, ale tolik srdečnosti kterou člověk kolem sebe vidí v Čechách nevidíte. Jo, a našinci nikdy nikam nepospíchají, nepředbíhají se, nestrkají do sebe u stánků a neberou si věci z rukou že oni to viděli první...
V klidu si všechno obcházejí, okukují, poklábosí s prodavačem, popijí punčík či svařáček (nešizený! silný!!) Pokud chvilku stojíte a pozorujete cvrkot, okamžitě odhalíte tůristy. Bohužel, ani nemusí kváknout a poznáte že to jsme my. My se totiž okamžitě rozlétneme ke stánkům jak hejno koroptví do kterého střelil myslivec, letíme abychom tam byli první a při spatření cen se okamžitě trhy nese "Frantóó, se snad zbláznili, taková drahota!" a z opačného konce se ozve " Mařkóóó, s*r na to, podíváme se doma u Vietnamčíků. Mají to levnější a hezčí !" No, proti gustu ...
Z jedné strany má Mařka pravdu, pro nás je to někdy opravdu hodně drahé, snažím se sice od prvního okamžiku kdy si zájezd koupím nepřepočítávat a nepočítat kolik mne zdánlivě prvotně levný zájezd bude nakonec stát, ale někdy to prostě člověku nedá. (V mém případě se to děje pokaždé když vidím stánek s ochránovskými hvězdami) Z druhé strany nemusí být člověk živ jen hmotnými statky, může poškádlit i buňky chuťové, bratwurstem krásně dozlatova opečeným a servírovaným ve výborném brotchen, eirpunčem se šlehačkou a čokoládou nebo domácím punčem s oříšky a mandlemi případně svařáčkem z bílého, červeného a letos jsme zaznamenala jako novinku i růžového vína, opečenou či kyselou rybou nebo pečeným selátkem. Oponent může namítnout, že tohle všechno si může pořídit na trzích v jakémkoli městě u nás a nemusí kvůli tomu vstávat ve tři ráno a kodrcat se bůhví kam autobusem. Může. Samozřejmě. Ale nemá tu přidanou hodnotu genia loci daného místa a města kam zavítá ... A právě to je to, co mne na tom láká ....

08 prosince 2019

Kostel sv. Jindřicha ...





.... nebo také Heinricha, je kostel který patřil do komplexu dominikánského kláštera založeného kolem roku 1300. V roce 1400 byl přestavěn na dvojlodní a přibyla mu nízká věž s neobvykle rovným zakončením. Když byl klášter zrušen, sloužil kostel jako skladiště. V roce 1952 jej katolická církev začala opravovat a dnes opět slouží bohoslužbám. Sousední areál bývalého kláštera slouží jako městské muzeum ....

07 prosince 2019

Kostel Panny Marie ...





.... nebo také Marienkirche je jeden ze tří kostelů v městě Pirna. Stojí na místě románské baziliky, vystavěný v raně gotickém stylu. Jeho věž má bezmála 60 m a byla první změnou v jeho podobě. V letech 1502 se začalo s přestavbou vnějších zdí. Kostel patří evangelicko - luterské církvi a díky jeho skvělé akustice se zde pořádá mnoho koncertů.
V době kdy jsme byli ve městě zrovna mše a tak jsem ho fotila jen zvenčí. Moje spolucestovatelka ale měla trochu jiný program a tak se po mši zašla podívat i dovnitř a tak vám můžu díky ní ukázat i krásnou vnitřní klenbu ....

06 prosince 2019

Zámek Sonnesntein ...




.... ukrývá pod libozvučným jménem Sluneční kámen temnou historii. Původně strážní hrad stojící 60 metrů nad městem Pirna strážil hranici mezi Českým královstvím a Míšeňským markrabstvím. Svou sňatkovou i diplomatickou politikou Pirnu získal Václav II. pro České království a k tomu patřilo až skoro do půlky 15. století. I když přešla Pirna do rukou saského kurfiřta Friedricha II. stále byla českým lénem.
V letech 1545 - 1548 byl hrad přestavován na pevnost s renesančním opevněním. Jeho pevnostní historie končí v prvním desetiletí 18. století. Pak byla pevnost přestavěná na kasárna saského vojska a sloužila i jako státní věznice.
Roku 1811 zde vzniká první Německý léčebný ústav pro tělesně a duševně choré. Jeho činnost trvala nepřetržitě i během napoleonských válek, jen s malou přestávkou, kdy se zde opevnila jednotka francouzských vojsk.
Během činnosti ústavu stále docházelo k různým stavebním úpravám až do dnešní podoby. Od roku 1928 začaly prosakovat zprávy o nehumánních způsobech zacházení s nemocnými až roku 1938 byl ústav zrušen. Jeho temnou historii dovršila II.světová válka, kdy zde bylo zplynováno 14000 postižených lidí a další tisícovka židovských obyvatel Pirny a okolí. To vše v rámci programu " EUTHANASIA" jehož cílem bylo vyvraždění všech tělesně a mentálně postižených v Německu.
V letech 2009 - 2011 proběhla další rekonstrukce a dnes v zámku sídlí okresní úřad saské Švýcarsko, rehabilitační centra a chráněné dílny. Ve sklepení je památník obětem programu "EUTHANASIA"....

05 prosince 2019

Pirna podruhé ...





.... ještě na chvíli se vrátíme do uliček Pirny, tak jak jsem si jí v neděli procházela ....
Cesta nahoru na zámek byl pěkný bludišťákov, schody doprava, doleva, prostředkem, každé se nejmíň ještě dvakrát dělily, cesta kolem zámku to samé. Z jedné vyhlídky jsem si vyfotila tenhle trochu indiskrétní pohled. Nějak mi připomněl pražská zakoutí focená z věže sv.Mikuláše nebo výhledů z pod Hradu ....

04 prosince 2019

Město Pirna ...




.... nebo také staročesky Perno (ovšem je i možnost ještě jednoho výkladu, jelikož má město ve znaku strom hrušně a hruška se řekne německy Birne, výslovnost je podobná, je možné že název vznikl zkomolením německého názvu hrušky) leží jen pár kilometrů od českých hranic ve spolkové zemi Sasko a je bránou do úžasné přírodní rezervace Saské Švýcarsko, plné skalních měst a stolových hor. Ve středověku patřila Pirna díky králi Václavu II. k zemím české koruny a udržela se tam až do 50. let 15. století. Císař Karel IV. sem svolal roku 1351 sněm šlechty kde se projednával problém braniborského markrabství. Vzhledem k tomu, že leží na břehu Labe, bývala a vlastně i bývá obětí povodní. Po povodni v roce 1845, kdy se začalo se stavbou tratě Děčín - Drážďany byla maximální výška hladiny 8,77 m ukazatelem a trať se postavila ještě o metr výš, aby byla jistota toho, že nebude při další velké povodni zatopená. Až uvidíte fotku vodoteče ze záplav v roce 2002 zjistíte, že to bylo opravdu velmi prozíravé. Ve 20. století získala ale také nechvalnou pověst, protože sem sváželi nacisté tělesně a mentálně postižené lidi a lidi velmi staré a zde je, na zámku Sonnenstein zplynovávali. Už v roce 1811 byl zámek přeměněn na ústav pro duševně choré. Zajímavostí je, že zde určitou dobu žil a tvořil benátský malíř Canaletto, známý svými obrazy Benátek ....

03 prosince 2019

Po cestě ....





.... jsem opět, jak je mým zvykem, zkoušela fotit věci které mne zaujaly. A které se také jakž takž z jedoucího autobusu daly stíhat.
A protože jsme vyjížděli za tmy tmoucí (odjezd byl ve 4:45) poštěstilo se mi i pár východových fotek ....

02 prosince 2019

První advent ...





.... letošního roku je za námi, a musím říct, že jsem si ho užila vrchovatě. Patřil totiž prvnímu z letošních dvou adventních výletů za hranice. Jela jsem na dvoje adventní trhy, jedny do městečka kousek za hranicemi, do Pirny a pak ještě o hop a skok dál, na pevnost Königstein. A jako jahůdka na dortu nás po všem tom chození, papání a bumbání čekal relax v termálních lázních Toscana Therme v Bad Schandau. To jsem si totiž slíbila při první návštěvě v tomhle městečku. Že pokud se sem ještě někdy podívám, tentokrát vyměním procházku za lenošení a ráchání. A to jsem si také splnila. Pirna je malé město se starobylou radnicí, malým náměstím a zámkem se smutnou novodobou histrorií. Ale mou cestou sem, se tak uzavřel kruh návštěv těchto trhů členy naší rodiny. Oni sem totiž jezdili moji rodiče na adventní víkendy, na něž pořádalo zájezdy jejich "domovské" ČKD. Adventní trhy na pevnosti Königstein mají v názvu romantické a pohádkové. To první snad ani v bývalé vojenské pevnosti nejde, ale to druhé bylo splněno stoprocentně. Pro děti tu je opravdu pohádkový doprovodný program, najdou tu i různá zvířátka, mohou plnit různé úkoly. A pohádkově musí pevnost po setmění zářit z její více jak dvousetmetrové výšky do okolí. To jsem bohužel nemohla posoudit, protože jsme zde byli celou dobu za světla. Možná by stálo za to, kdyby cestovka popřehodila program tak, že na pevnost by člověk dojel už za stmívání aby si užil krásu nasvícených budov a všech ochránovských hvězd kterými je pevnost a její les vyzdobený. Ovšem co se nemůže upřít žádnému z trhů je, že opravdu zde najdete věci které se váží k vánocům. Tedy vánoční ozdoby ze dřeva, ze skla, háčkované, paličkované a dokonce i kované. Stánků se svařákem, punčem, dobrůtkami nepočítaně, místa k posezení též. A jako bonus občas narazíte i na české trhovce. Jako třeba já u stánku s punčem 😄. A lázně Toscana? Super! kde se vám poštěstí válet se v teplé vodě a přitom koukat na nasvícené město? případně si vyplout do venkovního bazénu a topit se v páře, nebo se nechat hýčkat slanou vodou, relaxační hudbou, jak nad tak i pod hladinou v bazénu zvaném Tekutý zvuk? Nebo si dopřát čtyři druhy sauny? To jediné jsem nezkoušela, neb sauny jsou smíšené a ačkoliv jsem hodně velký exhibicionista, tak se svlékat před cizejma chlapama opravdu nemusím. Ale jinak jsem vyzkoušela všechno co tyto lázně nabízejí. Jo, a chci domů ten slanej teploučkej bazén co mění barvy a hraje! 
Samozřejmě jsem fotila a fotila a fotila a doplnila si archív a fotit budu ještě za čtrnáct dní v Hallstattu, Bad Ischlu a Sankt Wolfgangu na tentokrát rakouských adventních trzích ....



27 listopadu 2019

Anděl pro ...





.... Andílka. Který tedy byl občas hrubě k zabití. Když jsem tu měla na blogu fotky anděla, kterého jsem šila pro jednu zadavatelku patřící do "rodiny", která se ale díky tomu domnívala, že bude za hubičku a když se dozvěděla že je za peníze už ho nechtěla, a já si posteskla, že mi tu zůstane, dcera se přihlásila, že by si ho vzala. Jenže článek viděla i paní, která anděly sbírá a napsala mi, že by se jí do sbírky hodil, protože žádného takového ještě neviděla. Takže anděl putoval k ní a dcera ostrouhala. Slíbila jsem jí, že tedy pokud stále má zájem, udělám jí jiného. No dopadlo to jak s tou velkou. Rok jsem na šití ani nesáhla a dcera mi furt připomínala kde je anděl. Konečně jsem se okamžitě po došití té velké panenky pustila i do anděla. A protože sliby se mají plnit aspoň o vánocích (no v tomhle případě před vánoci) mám pro dceru k svátku konečně anděla hotového ....

26 listopadu 2019

Ještě jednou ...




.... voda a zbytek našeho splavu. Práce na řece pokračují, zatím se obkládají břehy kameny, nějak mi vrtá hlavou, jestli se ještě budou zpevňovat betonem nebo zůstane jen při poskládání. To by při velké vodě asi ztratilo své opodstatnění, protože by je to brzy vymlelo. No, odborníci asi vědí co mají dělat ... Jen to nechápe celá rozladěná vesnice, protože tyhle úpravy zabily všechno, co v řece žilo ....

24 listopadu 2019

Už se to ...




.... blíží. A pokud bychom si toho náhodou nevšimli, tak oni nám to rychle připomenou. Že kdo a co? Kdo - televizní a rozhlasové reklamy a super, hyper a megamarkety. A co? Vánoce! Slovo, z kterého mám už pěkných pár let osypky.

 Protože posledních deset let je v naší dříve normální a docela harmonické rodině velká krize jak ekonomická tak citová, a to díky mužově neschopnosti a neochotě řešit problémy jinak než alkoholem, z toho vyplývající můj strach o to, aby se mu někde něco nestalo, z jeho strany zas nezájem o cokoli jiného než jen sedět v křesle, čučet na tablet a popíjet pivo. Teď, po jeho loňském kolapsu je jen změna v tom, že to je nealko. I když .... už párkrát, pokaždé když zmizím, a byť by to mělo být jen na noc (jak se domníval) najdu doma zátky od normálního piva. Vysiluje mne se jakkoliv už kvůli tomu hádat, rozčilovat se .... řešení téhle situace by vždy postihlo hlavně mne. Takže prostě připomínka vánoc, které jsem měla vždy ráda a těšila se na ně, mne teď prostě nesmírně leze na nervy. A pokud se nic nezmění, situace bude stále stejná. Sice se snad začalo trochu blýskat na lepší časy, polovice dostala nabídku od pražské firmy, od které bere zboží aby převzal servisování kopírek a tiskáren v moravských a moravskoslezských Globusech, což opravdu znamená od Brna po Havířov. Jenže deset let citového prázdna už asi nevymaže nic. Na to jsou i vánoce krátké ...

Jednu věc ale dodržuju každý rok. A to adventní výzdobu a to hlavně tu světlíškovou. Nástupem podzimu a zimy mne ubíjí neustálá tma, a tak si jí alespoň nějak musím prosvětlit. Včera jsem využila toho, že nepršelo a poopravila umístění světýlek ve velké túji, namotala jiná na keř ibišku a tím, že jsem koupila oblouk na pnoucí růži, přibylo mi další místo kam je možné nějaká dát. Natahala prodlužováky a oprášila časovací zásuvku. Na tuhle dobu jsem si nechala zkrácení, alespoň částečné, už hodně přerostlých tújí abych je využila na výzdobu truhlíků. Ty začnu tvořit teď v týdnu, abych měla vše připravené do příštího víkendu, kdy advent v neděli začíná. Vymyslela jsem si girlandy s chvojí, takže bude potřeba hodně makat abych to postíhala, pět oken plus dveře je práce jak na kostele. A na ně samozřejmě světlíška .... spěchám i kvůli tomu, že na první adventní neděli mne také čeká první adventní výlet, tak v sobotu musí být všechno připravené.
P.S. Tohle není můj stromek, fotila jsem vloni v Litomyšli ....


21 listopadu 2019

Záhon ...




.... který je vlastně dominantou, centrem a místem mého většinového květinového focení je vcelku malý. Tak 5x4 plně osázené metry. I když se mi zdá, že tam ještě je furt dost místa na další kytky. No po letošním masivním dosázení asi chvíli počkám až se trochu kytky rozrostou a pak se uvidí jestli budu pokračovat. 
Dost často tu čtu : " Ty musíš mít hotovou botanickou zahradu! "
Není tomu tak. Mám jen tenhle záhon, pak úzké účko kde jsou spíš keříky, ale hlavně pivoně. To na své dosázení i něčím jiným čeká, i když teď na podzim tam přibyly okrasné česneky. Ty tedy při mé posedlosti touhle cibulovinou budou na mnoha místech. Dál pak celý tulipánový a růžový záhon podél terasy. Ten má tak 5x1m a půlmetrový rantl kolem jezírka, jehož valnou část tvoří hyacintoviště a zbytek okrasné trávy. To je celá moje kvetoucí botanická zahrada. 
Na základě těch komentářů mne napadlo udělat takový časosběr, záhon v běhu času. Takže se můžete podívat na zákulisí mých květových fotek ....

20 listopadu 2019

A když už ...





.... jsme u těch ne zrovna povedených fotek, můžeme v tom pokračovat dál. Tentokrát mlha nebyla, tentokrát to bylo s foťákem a tentokrát jsem to zvorala já. Vyběhla jsem totiž za veverkou, která si hopsala po zahradě, a nezkontrovala si nastavení foťáku. A jelikož si hopsala hodně rychle pryč, naháněla jsem jí při jejích různých krkolomných akcích na stromech. Ovšem jak to dopadlo, jsem zjistila až při stažení do počítače. Několik méně nepovedených z těch hodně moc nepovedených tedy dnes, protože momentálně není co, přidávám ....

19 listopadu 2019

Včera ...







.... večer, když jsem se vracela z práce byla krásná mlha. Tedy přesněji, byla krásná mlha do třetiny vesnice. U nás nejen že nikdy neodpovídá počasí jakékoli předpovědi, ale není stejné ani po celé vsi. Na jednom konci je zataženo, uprostřed krápe a na druhém konci leje jak z konve. A nesloučí se to v jednu možnost. Stejně tak je to kolikrát i se sněhem. Čím hlouběji zacházíte do vsi, tím víc ho je. Včera to s mlhou bylo stejné. Od fabriky za první most mlha hustá a pak, jak když střihne, jasno, vymetená obloha a jen za zády se ztrácející svět v nicotě. Co mne zaujalo, byly stíny které v té mlze vrhaly stromy kolem silnice. Do práce foťák nenosím, takže jsem si říkala, zkusím mobil, vždycky to můžu smazat když to k ničemu nebude. Docela to šlo, fotky jsem ještě trochu doupravila a tady jsou. Ale stále to je mobil, takže přece jen kvalita nižší ....



18 listopadu 2019

Zbytek barev ...





.... které ještě jakž takž někde v přírodě jsou, byly mým včerejším cílem. Bylo krásně, tedy až na ten vítr, a tak i když jsem původně chtěla hrabat na zahradě listí, jsem vzala přízemáky a šla na procházku. Jenže fotit s tím jelimánem Myšpulínem na vodítku, protože pustit ho znamená lítat za ním, páč mladej pán ignoruje veškerý příkazy typu čekej, ke mě a zůstaň. A navíc prostě ke mě nechce jít. Takový je od začátku. Hravý, vítací, ale jak na něj natáhnu ruku k pohlazení, uskočí a z bezpečné vzdálenosti na mě čučí. A zatím jako jediný se tohle nenaučil ani od Bobeše. Ostatní štěňata se vždy učila a naučila od starších psů, ale Myšpulín stále vzdoruje. Bobího už moc na procházky brát nebudu, včera už jsem ho musela i poponášet, ty jeho zadní nožky už to nezvládají, a tak se ten jeliman nebude mít od koho dál učit.
Takže díky tomu, že v okamžiku kdy jsem zaostřila, Myšpulím zabral a fotka byla v háji. A tak jen pár ze včerejšího svátečního odpoledne. Někdo byl fotit na Václaváku, já v klidu lesa 😉....

17 listopadu 2019

Modrá ...





.... je dobrá, už je to tak. A když se k ní přidají i chameleonky máte dnešní téma. Modré květy a ty, které během kvetení mění svou barvu. Je to předposlední vejškrabek fotek z archívu, a nastane bída. Až do prosince, kdy začnu rejdit po adventních výletech. Tak dneska mějte trochu shovívavosti, je to takový ubohý zbytek ze dna archívu ....

16 listopadu 2019

Když přišel ....





.... mráz. Tedy nevím jestli přišel z Kremlu či odkud, jedno je jisté, že mi pěkně poničil kvetoucí chryzantémy. Tedy v jakéms takéms tušení jsem si většinu květů nastříhala do vázy, ono se mi teprve začínají zabydlovat a tak to je tak jeden stonek ale s mnoha květy. Nicméně to co tam zbylo bylo do rána hnědé. Naše nadmořská výška a záhadné počasí které nikdy neodpovídá ani Čechám, Moravě, Slezsku a už vůbec ne dalším částem naší republiky těmto mým oblíbeným květinkám prostě moc nesedí. Už jsem přešla na ty jednoduché drobnokvěté odrůdy, ostatně ony jsou moc krásné, ale prostě rozkvétají dost pozdě a tak většinou ještě dřív než můžou ukázat svou krásu přijde mráz a je po ptákách. Co mne ale letos překvapilo jsou čemeřice. A proč? Nekvetou! posledních pár let mi totiž touhle dobou pravidelně kvetly, ale letos se nějak chovají jinak. Asi tuší tuhou zimu. 😉 Byl první máj tedy ehm, listopad, svítilo sluníčko a já vzala foťák, starosklíčko, mezikroužky a vyrazila na omrzlou zahradu ....

15 listopadu 2019

Pro vodní ....





.... fotky z doby před měsícem, se dnes vrátíme v čase. Focení vody, obzvlášť nějakých vodopádů, vodopádků či peřejí si tady neužiju. Řeka, tedy spíš to co tady za řeku vydávají, ale vypadá to spíš celý rok jak prázdné koryto, si nikde moc nezaskáče a to samé i Srnovský (Skuhrovský) potok. I když na něm už tu a tam nějaká živější voda poskočí. Jediné místo kde se dalo fotit proudící vodu byl splav kousek od našeho domu. Jenže ten mi v rámci revitalizace řeky a protipovodňových úprav rozbagrovali a nový stavět nebudou. Poprvé jsem měla možnost tak na jeho zbytcích fotit malé peřeje. Začal podzimní výlov a tak z rybníka nad námi upouštěli o něco víc vody než během celého roku. Využila jsem toho a šla ty malé peřeje fotit. Fotila jsem dokonce dvakrát, podruhé byl ještě vyšší stav vody, ale to zas nechám na jindy ....

14 listopadu 2019

A to bych ...





.... nebyla já, abych slovy Padesátky, nefotila furt nějaký roští. Pro ní je roští všechno co kvete, má zelené listy a roste v přírodě i skleníku😄. V pokročilém podzimu už toho zas tolik v přírodě nekvete, nicméně pár kvítků se ještě našlo, a když se k tomu přidaly nějaké ty houbičky na spadlém kmeni a zajímavá struktura kůry starého dubu něco přírodnin se nastřádalo ....

13 listopadu 2019

Tour de beer ....




.... tak by se dal překřtít náš dlouho plánovaný výlet s Padesátkou. Šlo opravdu o dlouho, neboť jsme se na něj domlouvaly už někdy na jaře, nicméně různé nešťastné okolnosti nám to vždy zhatily. Konečně na něj došlo o svátečním prodlouženém víkendu a nakonec jsem ráda že to vyšlo právě na ten teplý a slunečný podzim. To jsou totiž Brdy nejkrásněji vybarvené, protože zde roste hodně buků a dubů a ti vnášejí do zeleně jehličnanů světlo a barvu. I když to sluníčko si s námi nemile zahrálo, neboť sice od rána svítilo, ale jen co jsme zvedly kotvy z první zastávky, zalezlo za mraky a definitivně zmizelo ze scény. 
Náš plán byl následující. Vyzvednu Míšu u autobusu, zajdeme na kafe do chaty (byla samozřejmě zvědavá na mé doupě neřesti ;-) ) pak lesem do Kytína kde si dáme před dlouhou cestou do kopce malou vzpruhu v podobě pivka ve zdejším stále ještě novotou zářícím pivovaru, dále pak prohlídka nejstarší trampské hospody v Brdech, U Dernerů, ovšem známější pod názvem U Čunčí huby a odtud ještě chvíli do kopce a pak už jen po rovině až k baroknímu areálu Skalka. V případě potřeby i zde doplnit zásoby tekutin. Pak se skulit dolů do Mníšku a zakončit výlet v cukrárně U Jarolímků.
No, trochu nám nevyšel ten konec, protože se nám
v Kytíně sedělo tak dobře, že jsme nabraly mírný skluz, navíc jsme se zdržely i tím, že jsem nám k obědu smažila bedly, které jsem měla připravené pro návštěvu z předchozího dne a když jsme dorazily dolů, cukrárna už zavírala. Čímž ovšem vznikl důvod proč by měla Míša příště zas dorazit. A aby to nebylo jen o tom jídle, můžem si obejít tři rybníky a podívat se na zámek. Takže vzhůru, tedy v tomto případě šup dolů, do Kytína ....

12 listopadu 2019

V dnešní ....





.... smutný a ucamraný den přijde sluníčko vhod. Aspoň to na fotkách. On to vlastně de facto byl i poslední sluníčkový den toho prodlouženého víkendu, druhý den, na dlouho plánovaný výlet s Padesátkou už to bylo jo a ne. Chvíli svítilo, a pak se natáhly mraky až do večera. Ale zatím ještě svítí, vracíme se od rybníka zpátky a procházíme do střední části parku. Tady se mezi stromy strhla přímo listová chumelenice, ale nějak se mi jí nepodařilo zachytit, na to prostě nemám pořád ten správný grif ....

11 listopadu 2019

Hrad Vargač ....




.... jsem blíže viděla poprvé před šesti lety, a dost mi bylo líto v jakém stavu se nachází. Ostatně článek si můžete přečíst tady "Hrad Vargač". Tehdy mi do komentů napsal jeden dobříšský obyvatel jak to doopravdy z hradem a jeho opravou je. Je stále v soukromých rukách, a i když to jde pomalu, asi se tu něco děje. Tedy co je určitě nového, jsou okna po celé budově. A že jich je požehnaně. Ono největším problémem celé rekonstrukce jsou velice necitlivé zásahy do uspořádání budovy, z doby kdy sloužil jako ubytovna z jeho síní  byly udělány pokoje pro šičky rukavic ve zdejších rukavičkářských závodech (mimochodem moje maminka se později vyučila rukavičkářkou a šila jak pro pražské družstvo rukavičkářů, tak i pro RZ Dobříš) . Tehdy se prostě vysoké síně rozdělily betonovými stropy na dvě nižší patra. Místnosti které se vůbec nevyužívaly se jednoduše zabetonovaly celé. Skvělá ukázka přístupu k památkám....
Takže doufám, že majitele neopustí síly a elán, ale hlavně finance, a podaří se mu vrátit hradu nový život. Dneska se na něj podíváme hlavně od vody, i když pár prvních snímků je dokumentačních co se (ne)změnilo. Jo, a mimochodem, ten dobrman tam stále stráží a stále ječí jak blázen ....

10 listopadu 2019

U vody ....





.... jsem vždy ráda. A tak zatímco doma voní svatomartinská husa z trouby, po včerejším šerednu kdy jsme pražský sraz s Blondí a Padesátkou zrušily jak z důvodů zdravotních problémů Blondí kocourka, tak my dvě zbylé z důvodů hnusného počasí, je venku opět slunečno a já se díky fotkám zprostředkovaně zas procházím a kochám jedním krásným slunečným podzimním dnem. Tentokrát u vody. Když jsem pokračovala za oficiální hranici parku dál po břehu rybníka, našlo se místo kudy se dalo sejít k upuštěné hladině. Tedy ono by se v normální obuvi dalo sejít na mnoha jiných místech, jenže já si vzala mezi lidi "slušné" boty, ne moje rozšlapané ale pohodlné lesní boty. A ty moje mají děsně blbou, klouzavou podrážku. Klouže po kočičích hlavách, klouže po listí a hlavně klouže po kamenech. A z břidlice, obzvlášť hladkého kamene, je celý břeh na té straně kde jsem se procházela. Ona ostatně celá tato část parku je velmi skalnatá. Skrytě i viditelně.
Takže najít místo, kudy bych se bez nebezpečí pádu a následného sjetí až do vody dostala až k hladině bylo přeci jen trochu těžší. Nicméně jsem ho našla a vracela jsem se podél hladiny zpátky až jsem našla místo kde se dalo posadit a kochat se pohledy na odrazy ve vodě. Právě kvůli tomu jsem rok co rok na podzim jezdím a rok co rok mne vždy vypuštěný rybník hrozně naštve. Letos jsem alespoň chytla rybník odpuštěný a ne úplně vypuštěný a tak došlo i na ty odrazy ....

09 listopadu 2019

Okolo ....





.... Frýdku  rybníka, cestička .... a obtáčí se kolem vrchu a vede dál a dál. Kam, to mám v plánu zjistit při další návštěvě parku. Já po ní šla jen na bývalou hranici parku danou starou bránou. A ještě o kousek dál. Tam jsem o zlom krk slezla dolů k vodě a posadila se na břeh kde jsem se kochala a kochala. Poslouchala ptáky, kteří ještě vesele prozpěvovali, občas se plácla ryba která buď unikla síti nebo teprve na ní síť čekala. Bylo teplo, sluníčko a fajn. Nebýt toho, že měla přijet návštěva, seděla bych tam klidně celé odpoledne ....

08 listopadu 2019

Od malé ....





.... odbočky k šití, se zas vrátíme k výletování. Minule jsme se přesunuli z horní části parku dolů k rybníku. A trochu se tu porozhlédneme. Huťský rybník napájí Sychrovský potok, a na něm je několik mostků pro přechod z jedné strany parku na druhou. Huťský rybník obtáčí vyšší ostroh, jemuž protějšek dělá ostroh s hradem Vargač, a dosahuje až k D4. Tady jsou česna a stavidlo. Dříve z něj voda odcházela do železáren v nedaleké Staré Huti. Byť i tady je dost velký rybník Strž, u kterého se tak zalíbilo Karlu Čapkovi. Není to jediný rybník ve městě, hned proti zámku je rybník Koryto, a za ním rybník Papež. Není bez zajímavosti, že dříve na rybníku Papež bývaly struskové lázně. Ono se to nezdá, ale když se člověk podívá na mapu Dobříše, zjistí, že v jejím okolí se nachází velké množství rybníků. 
Ale my se vrátíme zpátky k Huťskému, respektive sychrovskému potoku ....

07 listopadu 2019

Tak jo....





.... dneska to bude jen a jen o čirém chlubením. Jak už mnozí víte, zabývám se i ručními pracemi. Občas něčemu totálně propadnu a pak se mi tady tu a tam něco nakupí, co mi tu leží bez užitku. Hrozně mne to bavilo dělat, jenže se nenašel nikdo kdo by to chtěl. Jenže já pořád mám spousty inspirací které bych chtěla zkusit, jen je otázkou co pak s hotovými výrobky. Poslední mojí mánií je šití panenek. Začala jsem s Tildami, ale co pro mne je zajímavější, páč je s tím větší piplačka a já se u toho víc vyvztekám a vynadávám, jsou panenky, zvané korejské. Systém je stejný, panenka ušitá z látky, jen má jiný obličej a je děsně hubená. Taková látková Barbína. Co je ale na těhle panenkách pro mne přitažlivé je oblečení. Zase žádná jednoduchá oblíkačka už při šití, ale pěkně šité šaty podle střihu. A hlavně možnost oblékat je do šatů z různých historických období. Na tom tedy fákt děsně ulítávám.
Ušila jsem tři. Dvě menší, jedna je zatím doma, druhou jsem odnesla do města do komise, no a třetí jsem teď, skoro po roce konečně dokončila. Začala jsem s ní vloni na podzim, když už nebylo co dělat na zahradě, a tvořila přes zimu. Jenže pak jsem začala sama pro sebe s další mánii, nehtařinou, a podařila se mi parádní věc. Po vylití odlakovače se mi rozpustila část už hotových šatů. To mne tedy na dobrý půlrok úplně znechutilo, a panenka šla stranou zájmu. Nastalo období zahradničení, lenošení u bazénu, focení, výletování a tak panenka stále čekala v koutě pracovního stolu, kdy si jí všimnu a konečně jí dodělám. A dočkala se. Opět nastal podzim, na zahradě se už moc nekutí, a tak jsem se dokopala k tomu udělat něco s těmi rozpuštěnými šaty, dovymyslet pár detailů, popřemýšlet jak na účes a xichtík a konečně je hotovo.
Madam Pompadour je na světě! Měří kolem 40 cm a bude dělat společnost jiné panence, porcelánové, kterou jsem kdysi dostala od dcery k vánocům ....