.... cestou kolem pole až tam, kde se
rozděluje na dvě a obě míří do lesa. Už na podzim jsem měla v plánu jít tou, kterou jsem dlouho nešla a jít dál, tam kam zavítám jen občas. Jenže tehdy se začalo počasí kazit, a tak jsem jí zkrátila a otočila to zpět. Ne tak tentokrát, naopak, sluníčko které se na chvíli schovalo za pár mraků se rozsvítilo naplno a tak jsem vyrazila na cestu do neznáma. Tedy to neznámo znám, ale netušila jsem jak se po těch třech nebo čtyřech letech změnilo jak výraznou těžbou dřeva, tak polomů po několika silných větrech které se tu prohnaly ale i dorůstáním nově vysazených stromků. On vlastně hned ten počáteční vstup je už úplně jiný. Stromky, které mi naposledy byly kousek nad pas mi jsou už hodně nad hlavu a tvoří neprostupnou hráz, tam kudy bylo vidět do okolí už člověk zaznamená jen houští větví a kde se do výšky tyčily krásné smrky jsou holiny. A tak jsem si opravdu někdy nebyla úplně jistá jestli jdu stále tou samou cestou kudy jsem chodívala anebo jsem už někde jinde. Ale co, říkala jsem si, cestu domů vždycky nějak najdu. Našla jsem jí, byť jsem se napojila o něco dřív než jsem měla a o kousek jinde ....
