Při druhé procházce ze dvou, na které jsem se vypravila jsem si
chtěla zajít opět jednou k nádraží, ale cesty byly i v okolí chaty
stejně blátivé jak tady u nás doma, a tak jsem zvolila jen kratší
cestu k trati kde se kříží několik lesních cest. Navíc tu trať tvoří dva
oblouky, jeden větší ve směru na Dobříš a jeden menší směrem k nádraží.
Už několikrát jsem tu fotila, v létě i na podzim, nicméně vždy je ten pohled
trochu jiný. Začala jsem se tedy všelijak na kolejích štelovat a posedávat
a v duchu si říkala, že by byla sranda kdyby tak jel vlak. Než jsem pomalu
domyslela, ozvalo se za mnou zahoukání. Vystřelila jsem z kolejnice
jak když do mě střelí a za chviličku se objevil vláček jedoucí do Dobříše.
Stát metr od něj bylo docela zajímavé. A co víc, zvuk který vydávají
kolejnice když okolo vás projede je hodně zvláštní. Takové
zvonění kombinované s hučením.
Další posedávání jsem už moc neriskovala, navíc se začalo víc
a víc zatahovat a k tomu foukat docela studený vítr a tak jsem se dál nechtěla
moc zdržovat. Nechám si to na léto až bude teplo.
No, a aby se to nepletlo, zítra zas musím do Prahy, protože je mamina
v nemocnici. Včera z toho byla po domě velká aféra neb si nechala v zámku klíče,
upadla a nemohla vstát. A tak mi večer volala sousedka, že se obyvatelé domu
usnesli aby mi zavolala a já si maminku okamžitě vzala k sobě protože je nebezpečná
pro celý dům. Hodně rychle zapomněli jak jim se vším pomáhala,
hlídala děti a řemeslníky při přestavbě jejich bytů, přebírala za ně poštu a žehlila prádlo.
Asi i vím o koho se jedná a ani mne to u nich nepřekvapuje, jsou to lidé
kteří si myslí že mají právo na všechno, ovšem bez toho, že by i oni poskytli
ostatním nějakou službu či pomoc. Nevím co bude, vzít si jí okamžitě domů
opravdu nemůžu protože by se nejdřív musely udělat úpravy koupelny, pořídit
něco na spaní, protože volný pokoj je v patře a ona by už v žádném případě schody
(nemám z nich dobrý pocit problém ani já) nezvládala takže by se musel přizpůsobit obývák.
A při její dezorientovanosti v bytě, kde žije přes osmdesát let jí převézt
někam kde to vůbec nezná by byl pro ní velký stres. Takže budu obcházet doktory a zjišťovat
možnosti, budu už mít snad i neurologickou diagnózu a podle toho se
ukáže co nás vlastně čeká .... takže veškerá předvánoční nálada (té nikdy moc nemám)
a příprava na výzdobu na kterou jsem se docela letos i těšila je v háji.
