No, a jsem už .....

 

..... doma. Ale jak to začalo? V sobotu mi

moje lidská maminka pořád šeptala do ucha, že si pro mě přijedou nová maminka s tatínkem, že už je prostě čas abych se vydal do samostatného života, že to je prostě úděl nás malých pejsků, stejně jako to jednou čeká i lidská mláďata. A že nebudu zas tak úplně sám, protože se mnou bude bydlet i starší bratránek Myšpulín. Tomu jsem nějak moc nerozuměl a tak jsem si šel hrá se svým bráškou a sestřičkami. Když přijeli, lidská maminka nás všechny vypustila ven aby jsme mohli návštěvu správně přivítat a nechat se od ní drbat a hladit a drbat a hladit a chválit. Já se trochu toho všeho kolem mě bál a tak jsem pokukoval jen zdálky. Ale viděl jsem, že nová maminka nás má ráda, protože se pořád s někým z nás mazlila a říkala jak jsme krásní ....

A pak to přišlo. Maminka předala moje dokumenty, jídlo a deku, nová maminka mě vzala do náručí a sedla si se mnou do auta. Pokukoval jsem vzadu po Myšpulínovi a přemýšlel jestli budeme kamarádi. Pak mi lidská maminka zamávala, viděl jsem že skoro brečí a já začal trochu pobrekávat taky. Ale nakonec jsem to vzal sportovně a už jsem pak jen koukal z okna co se děje venku.

Dojeli jsme do takového dřevěného domečku, tam jsem začal prozkoumávat co je tam zajímavého a snažil se kamarádit s Myšpulínem. Ten sice na mě ani nevrčí ani neštěká, ale kamarádit se moc tedy zatím nechce .... 

Jen jsem si zvyknul na tenhle domeček, zase mě maminka vzala do auta a zase jsme jeli jinam. Tedy už do mého definitivního nového domova. Čekalo tu na mě překvapení v podobě dvou divných stvoření, které jsou mnohem větší než já, divně mňoukají a tak nějak zvláštně na mě koukají. Jako kdyby viděli místo mě jídlo. Jsem z toho takový trochu rozpačitý a raději se kolem nich vždycky plížím tak, aby mě neviděli. Krásně jsem se v novém domově vyspal a i když jsem musel část dnešního dopoledne být v klícce, protože maminka i tatínek šli pracovat, vynahradil jsem si to odpoledne s maminkou na zahradě. Ta pořád dělala do země nějaké díry, pak zase sypala něco na zem, to kráásně vonělo a moc pěkně se v tom válelo a byli v tom kousky dřeva které jsem jí kradl a nosil po zahradě.

No, a já se vlastně úplně zapomněl představit! A to jsem prosím hódně slušně vychovaný. Takže to musím honem napravit. Mám hodně hvězdné jméno které se kryje z nadcházejícím zimním obdobím.

 Jmenuji se totiž Orion z Roxburku sun. Oríšek - Bobíšek, čili budu prostě Bobeš 😉

V dnešním pokoukání ....

 

.... se ještě jednou vrátíme do 

Chotěšovského kláštera. Tentokrát ale v černobílém provedení. Ony tyhle tajemně vypadající staré budovy tak získají ještě silnější nádech tajemna. Pro mne tedy určitě ....

Dnes si trochu .....

 

.... zalétáme v balónu. Resp. v balónech. Cestou do

Bludných skal, jsme u vodního díla Rozkoš natrefili na starty horkovzdušných balónů v rámci jejich setkání. Kdo kdy letěl ví jaká to je krása tam nahoře, a kdo ne, ale někdy na start balónu natrefil ví jaké to je zajímavé pozorování. A kdo si zažil oboje, tedy přípravu i let si jen povzdechne a řekne si Jak já bych letěl zas. A to přesně jsem si říkala i já když jsem viděla to hemžení na obloze. Ale nebyla jsem sama, všichni v autobusu áchali a fotili za jízdy a vznesli požadavek na zastavení aby si to mohli pěkně v klidu vyfotit. Kupodivu, pan šofér neměl nic proti a zastavil. Ale kdo byl proti byli ostatní řidiči kteří vytrvalým troubením a různými gesty dávali najevo co si o tom myslí. Kdo zná tah z Náchoda do Polska pochopí. Provoz tu je hustý, silnice ne zrovna široká a když na ní najednou zastaví velký zájezdový autobus, z něj se vyhrne hejno kobylek a začne fotit, je to ne zcela bezpečná situace. Takže šup, šup, nacvakat nějaké fotky a zas davaj fofrem dál. Ale bylo to opravdu krásná podívaná ....

Po procházce městem ....

 

.... která nebyla zas až tak dlouhá na 

to, kolik jsme měli na ní času jsme se přesunuli na třetí a poslední místo zájezdu. Jednalo se o soukromou zahradu polských manželů, kteří svůj pozemek proměnili v nádhernou japonskou zahradu, a za své snažení byli dokonce odměnění cenou přímo od japonských zástupců jakési asociace japonských zahrad. U této návštěvy se zas naplno ukázalo že naše průvodkyně, která celý tenhle zájezd vymyslela je neskutečný chaotik. Návštěva byla předem domluvená na třetí hodinu, my dorazili o půl čtvrté, i přes ohromné cedule kudy se do zahrady jde, nás vedla úplně někam jinam, takže jsme se museli vracet čímž jsme se opozdili o další minuty, takže když jsme došli konečně kam jsme měli, bylo samozřejmě zavřeno. Proč by ne, když je jen do tří. Na zvonění nikdo nereagoval, na telefon taky ne, takže už to vypadalo, že se otočíme a pojedeme domů. Asi po dvaceti minutách kdy mu musel neustále zvonit, majitel zvedl telefon a pustil nás ne zrovna nadšeně dovnitř. Popravdě se mu ani nedivím. 

Zahrada je nádherná, ale jako průměrný zahradník, který i tak má se zahradou práce až nad hlavu, říkám rovnou že tohle bych nechtěla mít ani náhodou. Protože té práce co je s takovou zahradní úpravou, vážně děkuju nechci ....

Po protahování se .....

 

.... úzkými průrvami mezi skalami nás 

čekalo protažení těl a jejich navrácení do původních tvarů procházkou lázeňským městečkem Kudowa Zdrój. Mnozí ho mají spojené s cestami na jednu z největších polských tržnic. Ta už ale dnes nefunguje, takže je z něj opět malé lázeňské městečko. Hezky česky se jmenuje Chudoba, a já se toho tak nějak budu držet ....

Chudoba jsou nejstarší lázně v Polsku ale v Evropě vůbec. Zaznamenané jsou už v 15.století, kdy patřila oblast Kladska ke Koruně české, synem Jiřího z Poděbrad Jindřichem Minstrberským. Původní název tehdy ještě české vsi z roku 1477 byl Lipolitov. V 16. století byl název změněn na Chudoba, později Kudoba, Bad Kudowa až po válce získalo město dnešní název Kudowa Zdrój.

Chudoba měla mnoho majitelů z řad české šlechty, od Smiřických po Trčky z Lípy. V roce 1742 se musela po prohrané prusko - rakouské válce Marie Terezie Kladska vzdát ve prospěch pruského císaře Fridricha Velikého. Později se stalo součástí Německého císařství a Německé říše. Po porážce Německa mělo o území Kladska opět zájem Československo, ale Jaltská konference jej přiřkla Polsku. Čeští a němečtí obyvatelé obce byli vysídlení a v roce ve stejném roce 1945 získala prvně městská práva.

Rozkvět Chudoby jako lázeňského města nastal po roce 1783. O sedm let později ho navštívil pruský král Fridrich Vilém III. Po napoleonských válkách zde vznikly okázalé parky a promenády. Mezi hosty patřil i Winston Churchill, Alois Jirásek, F.X. Šalda nebo J.V. Sládek. 

Dnes se zde léčí onemocnění srdce a oběhového systému, poruchy zažívání a štítné žlázy. Zdejší minerální vody jsou bohaté na sůl a síru nebo arzen a železo .....

Když se vloni v nabídce .....

 

.... cestovky s kterou jezdím na jednodenky

objevily dvě novinky, zajásala jsem. Už skoro všechny momentálně nabízené jsem absolvovala, jiné k mé nemalé lítosti z nabídky zmizely, a na vícedenní mě to nějak neláká. Takže bylo jasné že si musím obě novinky vyzkoušet. Bohužel jedna byla vyprodaná tak rychle že jsem ani nestačila mrknout, ale druhá se v nabídce udržela natolik dlouho, že jsem si jí stihla rezervovat. Obě navíc nevyžadovaly předlouhé autobusové trmácení protože byly skoro za humny. Jedna v Rakousku a druhá v Polsku. 

Polsko jsem zatím navštívila čtyřikrát, z toho jednou na výstavě s rafany, tudíž žádná možnost prohlídky místa kde se výstava konala. Takže další návštěva mě lákala. Zájezd nabízel návštěvu Bludných skal v Adršpašsko - Broumovském regionu v rezervaci Stolové hory Bor, dále prohlídku lázeňského městečka Kudowa - Zdroj a překrásné soukromé Japonské zahrady v Jarkowě. (Jestli tak i zůstala nevím, naše návštěva se odehrála jen pár dní před letošními podzimními velkými záplavami) 

Dnes se podíváme na první místo, tedy do skal. No, jak to říct. Lidí moc, místa málo, občas se zasekl i člověk dost hubený, takže ti prostorově výraznější se museli občas spustit na všechny čtyři aby nezůstali zaklínění v průrvách. Možnost obratu a návratu zpět totiž pro velké množství návštěvníků a nemožnosti se přes ně probojovat neexistovala. Takže stále jen kupředu, zpátky ni krok. A to doslova a do písmene. Naštěstí lezení po čtyřech se mi vyhnulo, i když v jednom místě jsem se fakt taky málem zasekla. Nicméně jsem to dala, ale hodinu koukat na cizí zadky nebylo nic moc ....