Porta Coeli, neboli Brána nebes....

Jak jsem již naťukla, po obědě jen tak Wiki prohlásil, že tady (v Předklášteří) je Porta Coeli jestli to víme. Domnívala jsem se že má na mysli nějaké okolí Předklášteří, tak jsem se zeptala jak daleko, neboť od shlédnutí kriminální mikrosérie o Ďablově kronice jsem tento klášter chtěla navštívit a když jezdíme do Brna na výstavy po cestě upozornění na tento skvost míjíme, že se tam při zpáteční cestě zastavíme. Jen se na mne pobaveně usmál a ukázal na jednu budovu která stála opodál a povídá. "Tamto". Chvíli jsme s dcerou nechápavě koukaly a já se ještě pro jistotu zeptala zda je to opravdu TEN klášter s onou nádhernou vstupní branou:" Áno, to je on". Vyrazila jsem tedy do auta pro foťák a nechaly jsme se odvést do zcela nenápadného dvora který stále nenasvědčoval tomu, že by se zde nacházelo něco jako klášterní komplex, i když po chvíli jsem ke svému úžasu zjistila že tomu tak opravdu je.

---

Klášter a jeho areál je neustále v rekonstrukci a pomalu a jistě se zněj klube nádherná památka. Stromořadí starých mohutných lip je jako celek zařazeno mezi památné stromy, ale tato je z nich nejmohutnější. To jak má objemný kmen je i vidět z toho, že jeden člověk jej i při nejlepší vůli nemůže obejmout. A že i v klášteře se dbá na spásu duší i tak drobných jako jsou duše ptačí, je krmítko pro ptáčky ze tří stran ozdobeno různými žalmy....

Ovšem na konci cesty číhal v trávě ĎÁBEL, nebo to byla jen mírumilovná domácí micka? Kdo ví....

A jelikož Wiki je nejen milovník koní, ale i psů a sám i vystavuje své španělské galgy, je i vlastníkem chovné stanice irských vlkodavů, nebylo proto ani možné vynechat návštěvu u něj na zahradě a závěrečné foto se smečkou. Ten nejmenší pejsek vepředu je drsnosrstá fenka španělského galga Rubillka. Bohužel na fotce ještě nejsou Estrella a Gero. Ten je bílý a krátkosrstý. A pak už jen cesta domů. Takže velký dík Wikimu za krásně ztrávený den i zasvěcené vyprávění o koních i psech....Dík Wiki!!!

Návštěva na ranči....

Včerejšek byl ideální den na výlet, a tak jsme na pozvání mého milého kamaráda Wikiho jely s dcerou na návštěvu k nim na ranč. Ranč Loučka leží v malebném údolí pod Tišnovem v městečku Předklášteří. Okolní kopečky jsou jako stvořené na výlety na koních a užívání si krásné přírody a vzhledem k tomu, že jsou okolní lesy hodně smíšené, musí být krásné i na podzim. Koníci se procházejí po bývalém jabloňovém sadu a ve stínu starých stromů si vychutnávají své seno...

---

Tenhle patří k plemeni Apaloossa, a je to krásný chovný hřebec...

Ten bílý je pro změnu arabský kůň....

A co by to bylo za návštěvu na ranči kdyby jsme si na vlastní kůži nevyzkoušely co to obnáší jízda na koni....tohoto koňského fešáka už znáte z kapitolky Krása koní, je to frízský kůň a jmenuje se Riemer a patří právě spolu ještě s Melískem Wikimu.

A jak je vidět, dcera si svojí druhou jízdu na koni v životě, užívala.....

I když se možná na první pohled může zdát, že se tvářím jako ostřílený jezdec, opak je pravdou, na koni sedím popáté v životě . Ale v každém případě souhlasím a budu vždy souhlasit s arabským příslovím o nejkrásnějším pohledu na svět z koňského hřbetu....

A takto to vypadá, když se na koně posadí někdo kdo už je na tom s ježděním o kus dál než my dvě.....strašně jednoduše a elegantně.

Když jsme si tedy trochu natřásly kosti a hlavně hýždě, odjely jsme na oběd kde ale na nás čekalo velké překvapení v podobě jednoho ze skvostů naší sakrální architektury.

Hurá, mám článeček v renomovaném časopisu.....

Musím se hrozně neskromně pochlubit, že mi dneska ve Světě psů vyšel článeček o úspěších českých dandíků. Popravdě už jsem se ani nedomnívala že by mohl vyjít, ale ono to VYŠLO!!!!!!!!!

(Pokud si ho chcete přečíst, je to Svět psů č.6, rubrika ohlasy )

Setkání s dandies, aneb na Sázavě je krásně....

Na výstavě v Letňanech, jsem byla pozvána konkurenčním klubem, jestli se nechci zúčastnit klubové výstavy dandíků. Neměla jsem potuchu, jestli vůbec bude chtít jet manžel se mnou, protože to je dost brzy po tom co mu umřela maminka, a ani jestli to vůbec má cenu, když už je Bobeš tak zarostlý. Ale pak jsem zjistila, že tam kromě brášky Bredíka bude i konečně bráška z Polska Brutusek, tak jsem sice nejdřív uvažovala o tom, že se domluvíme s kamarádem který vezme Bobešova tátu a jen tak se pojedeme podívat, ale potom jsem si řekla že se tím vlastně naskytla ohromná možnost srovnání všech tří kluků ve výstavním kruhu a souhlasila s tím, že se tedy budem vystavovat také.

Setkání se konalo v krásné sázavské přírodě v Chřenovicích nedaleko Ledče nad Sázavou a jen nehezké a chladné počasí kazilo dojem z hezkého okolí. Ale naštěstí pršet začalo až po výstavě ...

No a Bobeš byl při své premiéře ve třídě šampionů třetí, jeho bráška Brutus druhý a bráška Bred čtvrtý.

---

Tak tohle jsme my tři kluci Prokopáci s paničkama a pánečkem a naším člověčím tátou. Zleva Brutus, já Bobeš a Bred.

Tohle moje panička nazvala "kuplířskou procházkou", protože to bylo předvedení nás chovných pejsků, aby si případní zájemci z řad majitelů fenek vlastně zjistili, jak na tom jsou s výběrem ženichů . Ten hořčicovej pejsek vedle nás byl absolutním vítězem celé výstavy.

Tohle jsme všichni pejsci, kteří se jsme se sešli na klubové výstavě..

Po pátečním dešti byla Sázava hodně hnědá a trochu rychleji tekla, ale vodáky to neodradilo a zašli na nějakou sklínku něčeho ostřejšího.

Někdo ze spoluvystavujících nám s paničkou řekl, že jsme dobrá dvojka a máme stejnou barvu chocholek. Jen nevím kdo z nás dvou je na tom líp, tak jsem mu to pro jistotu trochu vytmavil...

Mezi námi byl i jiný pejsek a děsně citově vydíral všechny ostatní pány a paničky aby mu házeli balonek. Vždycky se takhle postavil a čekal až se někdo slituje a ten balonek mu hodí.

Klubová výstava DDT Chřenovice, V3, rozhodčí Alena Auerbach.

Jo, ta budoucnost, ta nám dává.....

Jako puberťáci jsme vyrůstali v době kdy se to hemžilo různými údernými hesly. Některá byla tu více tu méně spojená s budoucností. Tak namátkou: Budoucnost máš ve svých rukou, Děti - naše budocnost, Armáda - tvoje budoucnost, Se Sovětským svazem na věčné časy (naštěstí TAHLE budoucnost, i když trvala přes dvacet let se naštěstí nevyplnila), Vzhůru k zářným zítřkům a pod. My jsme si trošku na úkor té doby hesel zažertovali a dávali si hádanku: Je to černé a je to před námi, co je to? BUDOUCNOST !! Jó, kdyby jsme tenkrát věděli jak docela blízko jednou tomu budeme, že jako dospělí, životem notně obouchaní lidé budem stát tváří tvář tomu co jsme si jen tak v žertu vymysleli....

Já osobně jsem si svojí budoucnost v té době nijak nemalovala, nějak jsme na to ani neměli čas ani jsme to moc neřešili. Ani nebylo moc co řešit, kluci to měli jasný jak facka, škola, po škole buď gympl nebo učňák, pak vojna, a po vojně nástup do stálého zaměstnání. A pak se uvidí. My holky to měli ještě jednoduší, škola, gympl nebo učňák u mnohých v té době dodělávané už s dítětem a manželem, taky v mnoha případech ještě na vojně a skákání okolo rodiny. A touha po kariéře? Tak to se moc nenosilo. Ale stejně jak jsem na posledním srazu třídy zjistila tak mnohým se i ta kariéra docela dobře vyvedla.

Znát svou budoucnost chtějí lidé od nepaměti, hledají jí ve hvězdách, ve zvířecích vnitřnostech, v kávové sedlině či čajových lístcích. Propadají návštěvám u kartářek a astrologů, v horoskopech či u věštkyň. Již léta se zabývají rozborem Nostradamových předpovědí a snaží se v nich hledat něco pro naší dnešní dobu i tu budoucí. Ve sci - fi filmech si létáme po galaxiích na Ikárii XB - 1, vedeme Hvězdné války nebo si jen tak střihnem Návrat do budoucnosti. V řecké Apollonově věštírně v Delfách si dávali od Sibyl věštit vojevůdci i filozofové. V dnešní době se z budoucnosti stala věc silně komerční a výdělečná. A lidé se pod příslibem šťastné budoucnosti nechávají okrádat od různých podvodníků a hochštaplerů.

Nevím, ale já bych nechtěla poodhrnout roušku své budoucnosti, na to jsem až moc velký zbabělec. Ona si nás ta budoucnost někdy najde velmi nečekaně i sama. Samozřejmě že dodnes je platné že budoucnost má každý ve svých rukou, každý si ji buduje sám a za sebe. A také to, že děti jsou naše budoucnost, i když v tomto případě mi trochu běhá mráz po zádech při setkávání se tváří v tvář s touto naší dnešní "budoucností". Někdy si totiž říkám, že pokud se trochu nevzpamatujeme, a nezačneme se dětem více věnovat, dají nám v budoucnu pěkně počudit......

Nové květy na zahradě...

Když jsem s vrátila počtrnácti dnech domů a prošla jsem si zahradu a zjišťovala co kvete. Po pravdě na záhonech se zatím nic neděje, odkvetly tulipány a zatím jediné co začíná rozkvétat jsou sibiřské kosatce a bílé hvězdičky květů snědku. Oproti Praze a okolí jsme tady hodně pozadu, a tak jedině kaktusy mi nasazují květy anebo již kvetou. A pak magnolie, ale to je odrůda pozdnější, kvete až když má listy, což je tak trochu na škodu, protože zanikají v jejích ohromných listech. Ale zase má výhodu v tom, že již většinou mrazy jsou za námi a tak jí květy nepopálí....

Něco o Mníšku pod Brdy....

Již několikrát jsem se zmínila o místě kam si moc ráda jezdím odpočinout a vyčistit hlavu, a tím místem je malé městečko necelých třicet kilometrů od Prahy Mníšek pod Brdy. Leží na úpatí Brdského hřebene mezi lesnatým okolím. První písemná zmínka je z roku 1348 a objevuje se v zákoníku Karla IV. Maiestas Carolina, v němž král nařizuje, aby tvrz a městys Mníšek navždy zůstal královským majetkem a byl pouze propůjčován na omezenou dobu královským manům. Pověsti praví, že se tu dřív nacházela osada Dubčany, která však lehla celá popelem a když zde začala vyrůstat nová osada tak při její výstavbě pomáhali benediktinští mniši. Proto na jejich počest nazvali obyvatelé novou ves MNÍŠKEM.

---

Historie a osudy městečka byly spjati vždy se zemskou stezkou mezi Čechami a Bavorskem. Ta přinášela do Mníšku čilý obchodní ruch, clo ale i povinnosti např. zajistit bezpečnost na "ZLATÉ STEZCE". Proto bylo městu uděleno hrdelní právo. Husitské války ale rozkvět městečka zarazily.

V roce 1487 přícházejí Vratislavové z Mitrovic, a stávají se na víc než 150 let suverénními pány panství. Za jejich panství vznikají tři podzámecké rybníky a pivovar s výrobou speciálního černého piva. Nejhorším rokem se stal rok 1639 kdy byla vypálena za třicetileté války mníšecká tvrz, kostel i fara, zničen vodovod a protrženy hráze všech tří rybníků. Mníšek i okolní vsi se jsou v troskách a na čas téměř vylidněny.

Nová kapitola se začíná psát roku 1655 kdy zpustlé panství kupuje bohatý pám Engel z Engelsflussu a on a jeho úpotomci pozvednou celý kraj. Znovu obnoví vodovod, postaví zámek, klášter s kostelíkem Skalka a na místě válkou vypálené a zbořené vsi vzniká živé městečko.

Poté přichází rod Unvertů, pak Pachtové z Rájova a nakonec Kastové z Ebelsbergu. Těm bylo panství i zámek pro obvinění z kolaborace zkonfiskován. Od roku 1740 do roku 1967 se zde těžila železná ruda. Později se původní slévárna využívala a využívá pro zpracování hliníku.

Jednou z dominant města je barokní kostel sv.Václava. I když hlavní věž je pseudo - románská protože původní kostel žádnou věž neměl.

Druhou dominantou je zámek nad náměstím, postavený v roce 1656 - 1672 ve stylu pozdní severské renesance. Má tři věže, ač je stavěn do čtverce. Podle jedné legendy jednu z věží prý odnesl ďábel, nicméně pravdou je, že Engel jako příslušník nižší šlechty si nemohl dovolit porušit dobové konvence a postavit zámek se čtyřmi věžemi, jelikož byl původem koželuh z Belgie a do šlechtického stavu byl povýšen za hrdinnou obranu Karlova mostu před Švédy. Od roku 1945 kdy byl posledním majitelům majetek zkonfiskován byl nepřístupný, pak zde byl dlouhá léta archiv ministerstva vnitra a od roku 2000 patří ministerstvu kultury. V roce 2002 začale jeho rekonstrukce a v posledních tří letech je veřejně přístupný. Byl zrenovován i malý zámecký parčík kde je příjemné posezení u fontány.

Mníšek je i známým turistickým chatařským, trampským a výletní místem a v okolních vesnicích i městečkách je spousta vil z první republiky které si stavěly movitější obyvatelé Prahy, aby měli kam jezdit na tzv.letní byty. Okolní lesy jsou pěkné a ještě vcelku zachovalé, hodně zde rostou houby a množství cyklostezek láká i k výletům na kolech. A z literatury je znám pod jménem LÁŽOV z cyklu románů Marie Wagnerové - Černé píšící pod pseudonymem Felix Háj Školák Kája Mařík a Řídících Márinka. A ještě jedna známá osobnost která je z Mníškem spojena je Jakub Jan Ryba autor slavné České mše vánoční....

A ještě na jednu dominantu jsem úplně zapoměla a tou je barokní areál Skalka v kopci nad městem. Býval zde klášter, mázhaus neboli hostinec a stojí zde kaple sv.Máří Magdalény která je věrnou kopií stejnojmenné kaple ve Francii, a je koncipována jako jeskyně. A do zdejší bývalé poustevny, která ovšem byla zrekonstruována jezdil kardinál Vlk na prázdniny a na kole i s ochrankou brázdil místní lesy..

Podklady Wikipedie a můj fotoarchív.

Hádanka, aneb co je to?........

Že se při pracích na zahradě najdou v zemi i lecjaké zajímavosti mi jistě zahrádkáři a zahrádkářky potvrdí. Tuto záhadnost jsem našla na chatě, při úklidu části pozemku kde nám káceli stromy. Takže si zkuste tipnou co že to vlastně je, ale určitě to není nový model auta pro Kukyho..... Těším se na vaše tipy v komentářích.

Nastává čas rododendronů a azalek...

Pomalu končící květen začíná být časem kvetení rododendronů a azalek. Jejich ohromné množství květů a někdy až neskutečná barevnost a rozmanitost jejich květů je řadí mezi jedny z favoritů na květ měsíce. Mám dojem že další komentáře netřeba, fotografie mluví samy za sebe......

---

Všem kteří mají tu možnost doporučuji návštěvu Průhonického parku, právě tam tito vysokohorští krasavci kvetou, a myslím že návštěva této rozsáhlé sbírky patří k nezapomenutelným zážitkům......

Pro všechny, kteří nezapomínají odkud jsou....

Tato kytička je pro všechny ty, kteří i když žijí v zahraničí, nezapomínají odkud jsou... Takže pro Pavla, jestli mu za ten jeho pryšec bylo odpuštěno, a za ty jeho nádherné fotky ze života i když nevím jestli sem ke mně někdy ještě nakoukne, pro Janah, aby jí na severu nebylo až tak moc zima a snad tam i najde ten svůj krokus pro ní vysazený, a i pro ty ostatní bezejmenné blogery a blogerky, kteří jsou alespoň takto pořád doma.....

Chvála technickým vymoženostem....

Ach vědecký a technický pokrok, jak se nám s ním krásně žije! Internet, notebooky, netbooky, mobilní internetové připojení, WiFi připojení, digitální fotoaparáty a další a další....

Když jsem si jako malá holka psávala o víkendech na chalupě úkoly do školy u petrolejky a poslouchala při tom tranzistorové bateriové rádio, říkavala jsem si jaká by to byl krása mít zavedenou elektriku. Zavedla se elektrika, petrolejky zůstaly už jen jako "záložní zdroje" a hrálo velké rádio, každý večer jsme se šli o prázdninách v půl desaté vykoupat do rybníka, pak nám moje maminka udělala teplý čaj a k němu sušenky - věnečky a zahrabaní v peřinách jsme poslouchali Kolotoč. Později jsem si říkala jak by to bylo fajn kdyby byla televize. Ale toho jsme naštěstí zůstali ušetření, protože na chalupě byl tak hrozný signál, že tam prostě televize odmítala fungovat.....

Kdebych si byla tenkrát představovala, že jednou budu ležet na chatě v posteli a na kolenou budu mít počítač a cvakat na něm tohle povídání. Že každou fotku kterou tady nafotím si okamžitě budu moct prohlédnout a hned zpracovat, že jen vezmu do ruky telefon a budu ve spojení s rodinou a budu vědět co se děje doma. Že jen nacvakám čtyři čísílka PINu a budu v tu ránu přes internet ve spojení s celým světem.

Prostě technický pokrok je nezadržitelný, ale ten čaj s věnečky při těch petrolejkách chutnal ale ÚPLNĚ jinak....

Nějak líp!

Lišejník...

S tímto druhem lišejníku jsem se setkala na více místech, nejen tady u Prahy. Jeho zvláštností je to, že se nejvíc vyskytuje na modřínech, tedy spíš já ho viděla kromě jedné vyjímky jen na modřínech. A to jak na živých větvičkách jak je vidět i z fotek tak i na větvičkách již uschlých. A v různých stádiích, od pár nárůstků až po jemná vlákna. Nevím co to je za druh ani jak se jmenuje, ale je velmi fotogenický....

V lese a po svých....

Dnešní krásný teplý a slunný přímo lákal k různým činnostem, ať již k údržbě a úpravě zahrad, projížďkám na kole nebo procházkám, či jen tak k lenošení na sluníčku. Já se věnoval lenošení ať už na tom sluníčku nebo v křesle a panička se věnovala té údržbě. Ale nakonec došlo i na tu procházku. Ať už pro uklidnění, tak i pro řádné proběhnutí a čmuchání. V lese to krásně vonělo, a k paniččině překvapení jsme dokonce slyšeli kukat kukačku. Dřív to prý nebylo nic divného ale jejich čím dál tím méně.

Cestou jsme přešli i na koňskou stezku, která vede i částí zdejšího lesa do Kytína. O tom že je frekventovaná svědčil i otisk koňské podkovky. A panička si povzdychla, že mít takového koníka.....to by teprve byla nádhera a ta pravá romantika.

A když jsme se vraceli zpátky, tak jsme slyšeli i viděli další ptačí unikát a to krkavce kteří zde mají v lese hnízda. Jejich ne zrovna příjemné gráé, graé znělo docela strašidelně a i jejich kroužení nám nad hlavami nebylo zrovna příjemné, zvlášť když to nejsou zrovna žádní drobečkové. A tak jsem se rozběhl hodně rychle domů, aby si mne nespletli z nějakou potravinou . Jen panička byla smutná, že je nestačila vyfotit. I když teda nevím, já jsem z nich tak nadšenej nebyl...

Modrá je dobrá.....

Jak správně podotýká text jedné známé písně : "Modrá je dobrá"... modrá se ale v rostlinné říši nevyskytuje zase tak často, není moc květin které mají opravdu čistě modrou barvu, ale ty které jí mají jsou nyní v hojném počtu v lese i na zahradách. Ať již v původní divoké formě nebo zahradních kultivarech. Jsou to poměnky které mají krásné slovenské jméno nezabudky, barvínek nebo též brčál, či rozrazil, latinsky Veronica. Další modrou květinou která je jak na loukách tak i v zahradách je tmavěmodrý zběhovec. A ještě pár posledních jaterníků podléšek.

Tak ať žije modrá, je opravdu dobrá....

Beze slov podruhé......

Jak si (ne)udržet slušné vychování.....

Jsem už skoro čtrnáct dní na chatě a dělám tu všechno proto, aby byla zahrada co nejhezčí.Je to těžká věc jde to i díky mým věčným problémům ze zády hodně pomalu, jezdíme sem tak jednou za měsíc a to většinou na víkend. A navíc ty poslední víkendy co jsme sem jezdili se věnovaly spíš manželově umírající mamince než sekání trávy. Když je tu někdy déle můj muž, tak se moc nepostará, spíš jen poseká trávu okolo chaty a je to.Nedivím se mu, nemá pro zahradničení ani buňky a ani kolikrát to nestihe, má své vlastní koníčky. Takže většinou je zahrada zarostlá trochu vyšší trávou, než mají zdejší sousední pozemky. A v tom je kámen úrazu. Sousedi z jedné strany zde bydlí a sousedka z druhé strany to sem z Prahy má třicet minut a navíc je v důchodu. My tři a půl hodiny a ještě na starost vlastní dům a zahradu. A tak když jsem dneska začala již po druhé sekat zahradu (musím podotknout, že náš pozemek vznikl z lesa a tak tu tráva roste pomalu) začala mne ona "pražanda" školit. Nejdřív s tím, že házím trávu na kompost a jim na pozemek padá z toho kompostu bordel (padá ještě na můj pozemek). Pak že vůbec ten kompost je moc blízko (zakládal ho ještě můj otec, tak se s ním mohli domluvit). Pak že jsou moc plotu blízko stromy (to samé jak kompost) . Další připomínka byla že nesekám trávu (od devíti od rána běhám za sekačkou, pozemek je skoro sto metrů dlouhý, obsekávám cca 60 m na délku a dvacet na šířku) takže to už jsem nevydržela a zeptala se jí co že si tedy myslí, že s tou sekačkou sakra na té zahradě dělám. Pak přišla na řadu neúdržba trávy podél plotu, tedy spíš trávy která tím plotem prorůstá a která se dá leda vytrhat, vyničit herbicidem či jinak zničit, ale nedá se vysekat sekačkou a křoviňák ani strunovku tady nemám. Zničení herbicidem jsem již několikrát aby byl klid navrhla, ovšem bylo mi to zamítnuto s tím, že tam jsou v té trávě broučci. Ale také tam jsou klíšťata jak hromovala sousedka dále a ta na ní skáčou. Vězte že se stále mluví o těch pár stéblech prorostlých tím pletivem. A pak že tady jsou vůbec klíšťata, což už jsem začínala nabývat brunátné barvy a řekla jsem jí že ta klíšťata jsou po celé republice nejen na pozemcích našich chat v Mníšku. Dále jsem byla osočena z různých schválností které jí dělám (nevím, snad jen to že jsem si při trimování psů pouštěla hudbu trochu víc nahlas, ale jsme u R4, která jde pod zadní částí našich pozemků).

No tak to už jsem ovšem vybouchla jak saze, a rozkřičela jsem se na ní, že já nemám ve zvyku odvážet veškerý bioodpad ze zahrady do lesa a tam ho po různu vyklápět z kolečka, nebo veškeré zbytky a pet lahve házet na ohniště a pak je pálit, a co víc jak je jejím zvykem zapálit oheň a odjet si v klidu domů do Prahy. A už vůbec nemám ve zvyku chodit konat velkou i malou potřebu do lesa, i když jak vím mají oproti našemu chemickému WC záchod plně komfortní a splachovací. Ostatně to kam chodím to WC vylévat(opět na kompost, ovšem určený jen a to) mi také chodí přes plot pilně kontrolovat. No dopadlo to tak, že jsme na sebe ječely jak dvě trhovkyně. Neposlala jsem jí tedy do teplých krajin, to mi nedovolilo slušné vychování a úcta ke starším, ale nějaké to ostré slovo i padlo. Bohužel tedy z mé strany. Ne, nejsem na sebe pyšná, spíš se zlobím že jsem se nechala takhle vyprovokovat, ale nesnáším když někdo káže vodu a pije víno, a už vůbec nesnáším farizejství této paní sousedky, která po celou dobu co jsem jezdíme a to je už víc než deset let se neustále v přítomnosti mého manžela tváří naprosto spokojeně a že je všechno O.K. a v okamžiku kdy tu je dcera nebo já začíná se svým "školením".

Takže mi s toho jejího celkového výlevu vyšlo asi toto, sekám trávu = je to špatně, nesekám trávu = zase špatně.....

Tak a teď mi poraďte, co by jste v mé situaci dělali vy?

Letos potřetí na předváděcím molu....

A teď konečně proč jsme vlastně v Praze. Byly k tomu dva důvody, jeden veselý a druhý bohužel smutný. Ten první znamenal třetí mojí letošní výstavu na kterou se panička těšila i netěšila. Bála se že už jsem dost přerostlý a navíc mám od února vytrimovaný krk, který mně ne a ne zarůst tak, aby přechod nebyl až tak vidět. Jak panička prohlásila, vypadal jsem jak pes doktora Frankensteina, jiná hlavička našitá k jinému tělíčku. Čímž mě tedy dost urazila.....

A jako vždycky, když mne podceňuje, dostanu titul. Tentokrát jsem byl sice sám ve třídě, protože bráška Bred nastoupil už v šampionech, jenže mu to nebylo moc platné, protože šel ve třídě proti našemu tátovi a na toho jak známo nemá. A já šel s tátou o CACIB a taky jsem na něj neměl. A při rozstřelu s bráchou jsem mu nedal šanci.

---

Také se na té výstavě předvedlo poprvé i pár štěňat, které měla svojí výstavní premiéru. byl to malý Kuba jinak vlastním jménem Danchester's Fame n'Fortune na Růžku. Trochu jak název nějakého prince kombinovaný jménem hospody. Je to kluk úžasná, a navíc mu to velice dobře ťape. A pak tam byly sestřičky z Minic, Annica a Aurelie, a s Annicou šla moje panička, protože jim vybouchlo vlastní vodění. Ale šlo jim to docela dobře a Annica dostala V2. Ale to je teprve začátek bude to pěkná a šikovná holka, která až se naučí pořádně chodit a stát bude hodně úspěšná. A Aurelie ? To je prostě celý táta Dezzík, jak kukučem tak i barvou a jeho zvláštní mourovatostí. A stejná šikulka v kruhu, i když to je i práce její paničky Blanky. Aurelie je ten krásný dandíček dole v rohu na fotce. Já jsem na jednom stole s tátou, a v horním rohu je Kuba s pánečkem.

Tady jsou jak táta s bráškou Bredem, tak táta v rozstřelu s Elfem ze Zvičínské stráně a ještě k nim patřila Ultima Zoji, kde se rozhodovalo kdo dostane BOB. Tentokrát táta nevyhrál, dostal toto ocenění Elf.

A tady jsou holky z Minic Annica a Aurelia a já jak si vykračuji s paničkou. A ten fešák na velkém obrázku je můj táta Colorado, jinak Velkej Bobeš.....

No a ten hodně smutný druhý důvod byl, že pánečkovi umřela jeho maminka a tak byl i pohřeb. Přijeli i Lucka s Ondrou a všichni byli moc, moc smutní. Já měl svojí maminku na chatě před výstavou, panička ji trimovala a tak tu byla zase přes noc. A taky bych asi byl smutný, kdyby umřela. Zůstal jsem na chatě sám a měl jsem ohromnou radost že se mi všichni zase vrátili zpátky.

MVP Letňany, V1, CAC, res.CACIB, rozhodčí p. Olga Dolejšová, ČR

Po dlouhé době v lese, aneb sežerou nás nebo ne?....

Vzhledem k tomu, že malej Matýsek ještě neměl všechna očkování, a bez něj jsme chodit nechtěli, tak jsme hodně dlouho nebyli nikde na procházce. Musím se přiznat, že už mi to hodně chybělo. A paničce taky. Takže jsme se hodně těšili, že se půjdeme projít. Hrdě jsme tedy vyrazili ze dveří chaty, ale to bylo tak všechno. U brány jsme skončili, protože přes silnici na nás zírala čtyři dospělá divoká prasata a šest malých. Panička se obrátila na patě, ale já tam stál a snažil se přes tu bránu k těm potvorám dostat abych jim ukázal, kdo je tady pánem. Ale byl jsem potupně odvlečen a žádná procházka se nekonala.

Ale dlouho to panička nevydržela a tak jsme druhý den vyrazili znovu. Nikde jsme žádné čuně až na mně neviděli, tak jsme e obezřetně vnořili do lesa. A za chvíli už jsem se vsele proháněl sem tam a na něaká prasata jsem ani nepomyslel. Za to panička se neustále rozhlížela jestli někde na nás za stromem nečíhá nějaká svině, tedy divoká....

---

V lese jsme narazili na keřík žlutě kvetoucího janovce metlatého jehož žluté květy připomínají maličké orchideje nebo motýlky, však se také celý rod řadí mezi motýlokvěté. Z jeho tmavě zelených větviček se dříve dělávala podobná košťata jak z březového proutí. O kousek dál kvetl hrachor jarní. Vloni jsme tu zastihli v květu už jen jeden poslední exemplář, ale letos ještě kvetlo v trávě kvítků spousty.

Že tady v lese je pár míst kde kvetou a voní konvalinky vím od doby, kdy jsem byla ještě malá holka. A ohromnou radost mi udělalo, že jsou tu stále a navíc se rozrůstají dále. A těch míst tu naštěstí i přibývá....

A jak jsme se tak dál brouzdali po lese, našli jsme pár zajímavostí, ať to již byla zcela netradiční stromová a kytičková partnerství anebo starý vykotlaný pařez , či zvláštní útvary na bříze. A jak je vidět nádory netrpí jenom lidé, ale i stromy.

A ta zvláštní partnerství? Tak to vám rostla jednou jedna borovice a ta se skamarádila s malým dubem, který se uhnízdil u její paty a přímo ze spodní části kůry si vesele rostl a rostl. Anebo kamarádství dvou dubů a jednoho buku, který se okolo nich vine. Ale jak je z jejich velikosti vidět, vyhovuje jim to už hodně dlouhou dobu.

A je libo truhlík ze stromů? Šťavel ví jak na to.....

A ta divoká prasata? Tak ta nás naštěstí nepotkala a nesežrala !

Struktury 3, aneb není zelená jako zelená a není list jako list.....

Že není zelená jako zelená se ukáže teď na jaře, kdy se příroda odstíny zelené barvy odívá od korun stromů po jejich paty. Na jediné větvičce se najdou hned dva odstíny zelené. Od tmavě zelené po svěží zeleň nových jehliček jehličí, či světle zelená listů osiky a kaštanu. Podobnost listů buku a habru ale končí při pohledu na jejich nositele. Hladší listy buků korespondují s hladkou kůrou kmenu, a vroubkované listy habru zase z jeho trochu vrásčitou. Ale když se člověk podívá na jejich růst, buk se svojí košatou korunou rozestřenou do šířky a habr se štíhlou siluetou jsou velmi rozdílní....

V listové růžici vlčího bobu se po ránu vždy drží kapka rosy a když do ní zasvitne sluníčko, zajiskří jako malý diamant. A zelenožluté květy pryšce se moc líbí mravencům.

Struktury 2.....

Stejně jak není stejná kůra na dvou stromech, tak není dvou stejných kamenů. Mám kameny ráda, kdekoli jsem, tak si odtamtud nějaký zajímavý kámen či kamínek přivezu. Pro někoho je kámen tvrdá studená věc, pro mě zajímavý přírodní výtvor který dokáže obzvláštnit zahradu nebo záhon....

---

Ale nejen kámen, ale i dřevo patří mezi zvláštní struktury....

Nakouknutí přes ploty v nové sezoně...

Když jsem v loni lovila záběry ze zahrad které mne něčím zaujaly, slíbila jsem, že se ještě někdy do nějakých podívám. Tentokrát jsem udělala výběr ze zahrad v kterých mne něco zaujalo a do kterých jsem nakoukla při procházce ulicemi s oběma Bobeši když jsem byla den před výstavou u rodičů. Jak jsem již řekla, zdejší zahrady patří ke starším, tudíž i osázení tomu odpovídá. V drtivé většině to jsou vzrostlé stromy, ale i keře. Mezi nimi mají svoje místo rododendrony a azalky. Ale i japonské javory a jehličnany.

---

Tato mohutná vila po dostavbě vypadala jak betonový kryt, její terasy ale jak je vidno po letech obsadily nádherné exmpláře cedrů, ať již v klasické formě na vyšší terase tak ve formě převislé či plazivé na dolní terase. K nim se připojil smrk pichlavý v barevných variantách stříbrné i zelené. A na nejvyší terase i borovice kleč. A jak je v této kombinaci vidět, výsadba z jehličnanů vůbec nemusí vypadat fádně a nezajímavě pokud se zkombinují různě barevně i vzhledově.

Altánek ve stínu stromů, co víc si přát....

Japonský javor před vchodem a nad ním zlaté a červené listy tavolníku....

A opět japonský javor v akci, tentokrát ale v červené barvě na pozadí zelených jehličnanů.....

A už se dostáváme k azalkám a rododendronům.....

V barevnosti opravdu momentálně vedou .....