.... jsem spráskaná jak pes. Byl vyčerpávající
jak fyzicky, tak emočně. Jely jsme holkovou cestu, jak to označila Bobule. Tedy takovou dvou a půl člennou dámskou jízdu na chatu. Hlavní téma bylo prababička a návštěva u ní, aby aspoň jedna viděla svou pravnučku. Prababička je moje bývalá tchyně, která svou vnučku poprvé zas viděla až když jí bylo 35 a svou pravnučku znala jen z fotek. Ostatní dvě se nedožily. Tedy, jedna, moje maminka se narození dočkala, leč už v době kdy demence začala přebírat svou vládu, a příjezd s malou nám zakázala. I druhá prababička měla podobné tendence, nicméně dcera se tentokrát odbít nedala, a tak se razilo. Páteční program byl cesta + úklid po víc jak třičtvrtě roce nepřítomnosti + vytopení dost vychladlé chaty + nákup + procházka po zámecké zahradě + procházka v lese. Sekání trávy, tradiční to zábava při každém příjezdu se odložilo, protože po loňském, prý nejsušším roce, a posledních několika měsících dešťů a zimy čvachtala zahrada jak nikdy.
V sobotu změna plánu, z původně plánované návštěvy u babičky kvůli bolesti jejích zad sešlo, a tak se jelo do ZOO. Musím uznat, že ač tunel Blanka byl tunel hodně velký, přímo černá díra na peníze, a je tunel vskutku dlouhý, má v pražské dopravní situaci opravdu nezastupitelnou úlohu. Cesta z Mníšku do ZOO nám trvala bratru 30 minut. Já pak nevěděla kdo vlastně je dítě, jestli já, nebo Bobule. V ZOO jsem byla po dlouhých 37 letech a musím říct, že jak u vytržení. A to nejen kvůli tomu, že jsem měla možnost vyřádit se dosyta při focení, ale taky si užívat vejšplechtů a mouder Bobule.
Po návratu nás čekalo sekání trávy a nemilé zjištění, že soused má oslavu narozenin. Poučená z předchozích mnohem menších akcí jsem si říkala, že tentokrát se vážně nevyspíme. A taky že jo. Špunty v uších ani hlava pod polštářem nepomáhaly, milosrdné ticho se rozhostilo až někdy o půl páté, a nevyspalá Bobule už od čtvrt na osm se už dožadovala pozornosti. Že jsme byly s dcerou jak zombie a stejně tak nám to i (ne)myslelo, nemusím ani zdůrazňovat. Aspoň setkání s prababí nás trochu nakoplo, i když to, že zůstala úplně sama (ex zemřel vloni a tchán před čtyřmi lety) nám moc nepřidalo na dobré náladě. Zatím to i ve svých 90 letech zvládá docela dobře, ale jak mne to mrzelo u maminky, že s ní nemůžu být častěji, mrzí mne to i u ní. I proto, že nikdy nebyla tou zlou tchýní a vždycky jsme si dobře rozuměly.
Po návratu jsme po dalším šoku z nálože aut u souseda a představy další probdělé noci, se ještě vypravily na procházku po areálu Skalky. Tedy nešly jsme celou cestu pěšky, byť by jí Bobule asi zvládla, ale zajely si na parkoviště pod areálem a vyšly si jen kopeček nahoru. I tady byla Bobule ve svém živlu i když zpočátku trochu frfňala. Naštěstí se nakonec další bezesná noc nekonala, všechno spořádaně odtáhlo domů. No a v pondělí nás čekala cesta domů. Bobule překřtila pohotově chatu na perníkový domeček a neustále se ujišťovala u své matky, že se zase brzy do něj vrátí.
Což doufám se poštěstí i mě, těch restů je tam dost, ale hlavně se už zas těším na nějaký další výlet a setkání s Padesátkou.
Večer mi neskutečně chybělo to moudré vysvětlování a glosování situace Bobulí, protože ona je silně "návyková". Ostatně prý návrat domů obrečela, že chce zas do perníkového domečku s babičkou.
Co víc si člověk může přát?
