Už jsme všichni jedna tlapka.....

Tak po více než čtrnáctidenní mé přítomnosti v novém domově, jsme s Báčou a Bobešem jedna tlapka. Řádím s nimi jako bych tu byl odjakživa a učím se od nich i spoustě věcí. Třeba nadšeně štěkat před dveřmi na chodbě když nás panička pouští ven, stejně rychle jako oni splachtit ze schodů a hnát se za sousedovic micinou, která k nám chodí číhat na myšky, a taky se motat pod nohami paničce nebo Lucce, když je čas na jídlo a panička nám ho rozděluje do misek. A ráno, když se brzy budím, protože jsem přece jen ještě moc maličký a nevydržím tak dlouho nečůrat, si moc rád s Bobešem hraju. I když jemu se to moc líbí, panička je proti, protože přitom děláme rámus a oni s pánečkem si ještě trochu chtějí přispat. A taky jsem byl pasován na nejchytřejší štěně ze všech, které tu byly. Já totiž jediný přišel na to, jak se dostat sám a bez větší námahy k paničce na postel. Všichni ostatní totiž čekali až povyrostou a vyskočí tam, ale já si to beru přes poličku v nočním stolku na kterou se bez námahy dostanu a pak se už jen odrazím a vyškrabu na postel . Jen dneska jsem to trošku venku přepísknul se zvědavostí, a když jsem si chtěl hrát s rybkami v takové zvláštně průhledné části zahrady, spadl jsem do něčeho studeného a divně nestabilního, o co se nedalo packama vůbec opřít a dostat se tak z toho pryč. Panička naštěstí pro mne hned sáhla a za velkého hudrování a hubování mne vytáhla ven. Ono to bylo jezírko s vodou a vůbec mne to neuneslo a nedalo se po tom chodit.....Tak mě zabalili do ručníků a usušili na sluníčku, a já se pak té divné části vyhýbal jak to šlo.

A když si lehnu s Bobešem do pelíšku, tak si tam hovíme a já mu vyprávím vtipy a Bobeš se jim směje.....

---

Chvála internetové seznamce?.....

Internetové seznamování je v dnešní době velký fenomén, a přiznávám se že jsem podlehla i já a na pár seznamek jsem se i podívala. S několika lidmi proběhlo jen pár zpráv, a konec, s pár lidmi těch vyměněných zpráv a zpráviček bylo víc, nicméně i to pomalu vyšumělo do ztracena, a s dvěma jsem se setkala osobně. Je pravdou, že do osobního setkání jsem šla s určitým pocitem napětí ale i zvědavosti. Znáte to, píšete si s krásnou/ným, ze zájmy podobnými vaším, tak kolem třicítky, štíhlou/lým. A realita? Věk čtyřicet a výš, štíhlost ta vzala za své už před lety a s tou krásou to taky není úplně tak pravda, a ještě můžete být rádi že pokud se seznamujete s mužem, je to opravdu muž a ne dvanáctiletý školák a nebo vůbec žena že je žena. Bohužel fotky kohokoli se dají na netu stáhnout bez problémů a dát je do profilu už není žádný problém. A zájmy? Gaučink, pivko v ruce a fotbal u telky, případně hlídání vnoučat, a obíhání rodinky. Naštěstí jsem narazila na správné lidi, přesně podle profilu. Někdy proběhlo jen to jedno setkání, nicméně příležitostné psaní zůstalo, u někoho ta setkávání v rámci možností i pokračují a i vzájemná mejlová nebo telefonická konverzace čile pokračuje.

Internet je samozřejmě rychlejší a pohotovější než dřívější klasické seznamování přes inzeráty v tisku, nebo seznamovacích kancelářích.A v dnešní uspěchané době to má svoje opodstatnění, profil, zájmy a fotky dostanete obratem ruky, nemusíte čekat na dopis ve schránce, i když to čekání asi z toho nevymizelo, jen nechodíme hlídat kdy jde pošťák okolo,a zda něco hodil do naší schránky, ale jedním kliknutím si otevřeme svou elektronickou schránku a s napětím čekáme, zda se nám tam objeví ikonka nového E - mailu.

Mě se podařilo přes internet seznámit se dvěma úžasnými lidmi, i když to druhé seznámení nebylo zase až tak plánované, ale spíš hodně náhodné. K různým mým článkům zde na blogu mi dávala komentáře jedna osoba, u které jsem čím dál víc shledávala, že známe stejná místa, hodně podobné názory a i v kultuře dost stejných zájmů a že prostě máme hodně společného. Oslovila jsem jí tedy a vyklubalo se z toho velmi příjemné netové kamarádství, a i máme domluvené osobní setkání v okamžiku kdy bude vhodná doba. A jsem moc ráda že jsem tuto skvělou dámu kontaktovala. Posilujeme se navzájem v těžkých chvilkách, probíráme co kde se stalo, co naše rodiny, děti a v jejím případě i vnoučata, jaké máme koníčky a zájmy. A moc se na to osobní setkání s ní těším......

Jsem ráda, že tedy díky netu a jeho možnostem jsem tyto dva lidi potkala, ať již osobně nebo zatím jen na síti, a všem přeji aby se nikdy nezklamali, nenaletěli nebo se nedostali nedej bože do nějakých osobních problémů, a seznamovali se jen se samými super kamarády, přáteli anebo i s takových seznámení vzešel kvalitní partnerský vztah. Protože na síti je možné všechno!

Dvě tváře uplynulého víkendu......

Uplynulý víkend měl pro mne opravdu dvě tváře.Ta první byla úžasné páteční setkání se spolužáky, po dlouhých 35 letech od okamžiku, kdy jsme opustili zdi základní devítileté školy. Setkání to bylo o to slavnostnější, že všichni během letoška slavíme i abrahámoviny, a tak jsme se měli vlastně výročí dvě. S částí spolužáků jsme se setkali již před třinácti lety, ale tentokrát jsme nenechali nic náhodě a pozvali i spolužáky, kteří s námi chodili již od první třídy, ale ve druhé, třetí a páté odešli na různé speciální školy, jazykové nebo sportovní, a tím pádem nedošli s námi až do deváté třídy.

Prapůvodním popudem byl e - mail ze Spolužáků, že mi brzy vyprší registrace. Tak jsem si řekla, že se ještě naposledy podívám, zda se přece jenom někdo z naší třídy neregistroval také a není tím pádem na něj spojení. Objevila jsem tam čtyři mailové adresy a tak jsem se rozhodla, že zkusím tyto spolužáky kontaktovat a nabídnu jim, že bychom se mohli sejít. A tak se koncem listopadu rozběhla akce Kulový blesk. Kdo měl na koho kontakty, psal, volal nebo mejloval. Kdo potkal čí sestru, bratra, matku či otce vzkazoval. Takže nakonec se ukázalo, že se podařilo sehnat skoro třicetpět lidí a to dokonce i ty, kteří žijí v zahraničí. Bohužel asi na deset lidí se nepodařilo najít žádný kontakt a tři z nás už má pánbůh ve svém adresáři. Pak už jen zbylo zajistit místo konání a datum s hodinou, které všem vyhovovalo. Abychom opravdu sehnali a dohnali co nejvíce spolužáků, stanovil se datum konání 25.3.2011. A tak když nastal den D a hodina H, vyrazila jsem vstříc dobrodružství, jakým je poznávání tváří po tolika letech. Musím říci, že jsem byla mile překvapená, kolik se nás sešlo a to se ještě tři omluvili kvůli nemoci. Je pravdou, že někteří sice mimopražští nepřijeli a nedali ani vědět proč, nicméně ta skoro třicítka ostatních se dostavila a dobře se pobavila. A dokonce jsme se, až na pár vyjímek, všichni poznali a dokonce i zkonstatovali, že jsme se od té deváté třídy moc nezměnili. Sice někomu přibylo pár kil, ubylo něco vlasů, zmizely pihy a vlasy zbělely, ale pořád jsme to byli my, dobrý ročník 1961.

A co víc, i přes některé ne zrovna lichotivé prognózy našich učitelů o tom, jak někteří z nás skončí (na šibenici) se nakonec ukázalo, že to přece jen není tak nejhorší. A ti největší z "raubířů" jsou dnes uznávanými hudebníky, architekty, doktory a dokonce i vysokými vládními činiteli. Při rozloučení jsme se všichni ujistili, že za rok se sejdeme opět, a snad už i dorazí ti, kteří letos nemohli a nebo které se nepodařilo sehnat. Kdo ví, náhoda je bl... .

Svou druhou tvář mi ovšem život ukázal v neděli, když jsme byli s manželem navštívit jeho nemocnou maminku v Roztokách u Prahy kde leží v LDNce a měla by se zotavovat po blokádě žlučovodů a následném uvolnění jednoho z nich. Bohužel se při zákroku ukázalo, že druhý blokuje rakoviný nádor, takže bez jeho odstranění nešel žlučovod zprůchodnit. Jenže věk a hlavně zdravotní stav tento zákrok nedovoloval, tak se nakonec od zprůchodnění upustilo. Schválně jsem řekla, že by se MĚLA zotavovat, ale problém je v tom, že babička nechce spolupracovat se sestrami, nejí, a tím pádem je z ní jen ležící pacient, pomalu ztrácející povědomí o realitě a pohybující se ve svém vysněném světě, kde se potkává se svými zemřelými příbuznými a známými, zato nepoznávající leckdy ty kteří za ní přišli, a tato setkání si přenáší do svého nynějšího bytí. Sice se na chvíli vrátí i zpět, ale netrvá dlouho, a opět se ponoří do svého druhého světa.

Říká se že stáří je důstojné, ale pokud se jedná o stáří spojené s těžkou nemocí, důstojného na něm není vůbec nic. Živoucí mrtvoly, často vyhublé tak, že připomínají fotografie lidí z koncentračních táborů, ležících na postelích a nehybně zírající na strop, nebo stále spící, všudypřítomný pach výkalů, ačkoli sestry dělají co mohou, aby své svěřence včas a často přebalily, nezájem některých příbuzných přijít na návštěvu i když se jedná o rodiče, babičky či dědečky. Prostředí může být tisíckrát příjemné, personál který dělá co jen všechno může, ale i tak neskonale deprimující pohled na všechny ty stařenky a stařečky bezmocně ležící na postelích a jen čekajících na SNAD alespoň důstojný konec. Ale i ten je většinou pro mnoho z nich hořký, jelikož jsou až do konce sami. Ve světě i u nás se neustále probírá zda povolit, či ne, anebo v jaké míře a na jakém právním základě, euthanázii. Myslím si že pro mnoho z těch kteří již jen takto vegetují, i pro jejich rodiny by to bylo určité vysvobození. A ještě se hluboce skláním před ošetřujícím personálem, protože tyto sestry musí v sobě ohromnou sílu, která jim dovolí všechno to co vidí, nějak odbourávat, či nějak jinak odsouvat z hlavy, protože jinak by se zákonitě musely po pár dnech zbláznit.

Tento víkend mi mnohé dal ale i vzal a proto byl, alespoň pro mne, dost poučný......

A bude ještě lépe....

Sluníčko se stále víc ukazuje na obloze a zahřívá zemi a jarní květiny ukazují svojí krásu, ať už to jsou krokusy, sněženky, křivatce nebo první petrklíče a jaterníky - podléšky. I když třeba v netradiční růžové barvě.

Pro nebo proti?.....

...a odsuzuje se k trestu smrti....

Pár slov která znamenají konec všeho, nadějí, radostí, starostí, života. Ovšem dá se oponovat, proč nadějí a radosti, vždyť člověk který je k tomuto trestu odsouzen je přece ve většině případů vrah, někdy velice brutální, násilník, pedofil, loupežný vrah. Tito lidé přece ublížili někomu natolik, že se mu zhroutil celý dosavadní život. Zabili, přepadli, znásilnili. Někomu dceru, syna, rodiče či partnera. Nezaslouží si tedy nic jiného než zemřít a pokud možno ve stejných mukách jako jejich oběť. Jenže žijeme, snad, v civilizované době, kdy slova z Chamurabiho zákoníku "zub za zub, oko za oko" by neměli už platit. Ale je tu právě ono ale...

Trest smrti je tu od doby co je lidstvo lidstvem, jen se napříč stoletími lišil. V pravěku stačilo, když kmen nad někým vynesl tento ortel, aby byl onen nešťastník vyhnán ze společenství, bez ohně, beze zbraně. Tím exekuce skončila. O ostatní se postarala zima, mráz, a divoké šelmy. V antice se trest smrti v mnoha případech změnil v přikázanou sebevraždu, buď nalehnutím na meč, podřezáním žil v horké koupeli nebo vypitím poháru z jedem. Ve většině případů mohl odsouzený ale zemřít v kruhu rodiny. To už byla exekuce sofistikovanější. A od středověku se začalo používat stětí, nejdříve mečem, později gilotinou, oprátka a ve Španělsku tolik inkvizicí oblíbené upálení. To už bylo opravdu potrestání kruté a nelidské. V naší době se sice upalování zavrhlo, leč přidal se neméně kontroverzní způsob a to elektrické křeslo a injekce s jedem. Což i trochu paradoxně odkazuje na dědictví antiky. Jedna věc však všechny tyto způsoby spojuje, a to jejich nevratnost. A tím se dostáváme k tomu, zda trest smrti ano, nebo ne.

V dějinách se objevilo spoustu přehmatů v rozsudcích, kdy byl k trestu smrti odsouzen nevinný člověk. Zemřel úplně zbytečně, jen pro to, že vyšetřování nebylo vedeno správným směrem, že porota rozhodla "vinen" na základě chabých důkazů. I když dnes je již mnoho vědeckých metod využívaných při vyšetřování, i tak se může stát, že je odsouzen nevinný. Naštěstí doba mezi odsouzením a exekucí bývá dost dlouhá a tak se i stane, že je vypátrán pravý pachatel a neprávem odsouzený je propuštěn. A ještě je tu i osobní odpovědnost a dilema soudce, který má tento ortel vynést. Jaké má vlastně právo jednotlivec odsoudit jiného jednotlivce k smrti, byť i oprávněně. Jak se vyrovnává s tím, že odsoudí živou bytost k nebytí. Co mu jde hlavou v okamžiku kdy musí vynést tento rozsudek. To všechno jsou otázky morální, ale jsou i etické?

Vrah který zabil si tyto otázky ovšem neklade, pedofil jenž znásilnil a zavraždil malé dítě také ne. Klademe si je všichni okolo. U nás byl zrušen, nicméně stále je mezi lidmi vedena debata jestli by se neměl znovu obnovit, a některé kauzy posledních let tomu jen nahrávají, ale je otázkou zda by to, že mi bude hrozit trest smrti za to co udělám zločince vůbec odradí. A proto trest smrti nám někdy může znít v určité kauze jako ta nejsprávnější věc. Je jí ale ve skutečnosti?

Úžasná rána.....

Nejsem vůbec žádným příznivcem brzkého ranního vstávání, právě naopak, pokud to jde, a je dobrá konstelace hvězd, ráda si přispím. Ovšem s příchodem malého štěněte se znovu objevila již s radostí zapomenutá nutnost ranního venčícího vstávání. I kdybych sebevíc nechtěla, malej se připomene sám. Hopsáním buď po mě, nebo manželovi, kousáním do nosů, uší, vlasů a pofňukáváním nejdříve tichým, postupně ale s tím jak je venčení nutnější, hlasitějším a hlasitějším. Nepomáhá ani zachumlání pod deku, či přikrytí hlavy polštářem.

A tak, i když se mozek vzpírá té brzké hodině, tělo se sice nechtíc ale přece jen vyhrabe z tepla deky a já napůl spící vezmu na sebe kabát a vypustím toho malého tyrana na zahradu. V pyžamu s kraťasy vypadám sice na pojinovatkovatělé zahradě značně exoticky, ale na tu chvíli....

A teď se dostávám k tomu, proč úžasná rána, když taková brzká doba není zrovna mojí oblíbenou. Protože ZPÍVAJÍ ptáci. Po těch tichých, mrazivě šedivých dnech se jejich zpěv nese ranním tichem v kaskádách tónů, pomalu vycházející slunce barví oblohu do růžova a všichni ti opeření zpěváčkové se předhánějí kdo z nich zazpívá hlasitěji, déle a pěkněji. Vím sice, že podle ornitologů to je způsob jakým se ti malí zpěváčci snaží po studené noci zahřát, ale já si naivně říkám, že se mi ti tvorečci snaží zvednout alespoň trochu náladu a vynahradit mi svým krásným zpěvem to že jsem musela v tak nekřesťanskou dobu ven. A já se vždy znovu a znovu ráno s radostí zaposlouchám do jejich pěveckých orgií a říkám si že to i za tu cenu brzkého vstávání přece jen za to stojí.......

Krása má jméno kůň.....

Domnívám se, že ukazovat jen pěkné psy na blogu je málo, dovolím si zde prezentovat i jinou krásu, a to koní.Ušlechtilost a krása těchto zvířat si myslím zaujme každého bez rozdílu, ať už je to milovník přírody, psů, koček či jiných živých tvorů.Troufám si říct, že každý z nás jako malé dítě toužil po tom mít svého koně a letět s ním s větrem v zádech po louce.Nebo se stát členem skupiny jezdců ženoucích se za štěkající smečkou psů při parforsních honech.Krása těchto zvířat vyniká i při náročné drezúře, kdy dokáží doslova tančit, nebo při parkurovém skákání, kdy se ladně dokáží přenést i přes tu sebevyšší překážku. A velice závidím lidem, kteří mají možnost s těmito nádhernými zvířaty žít a pracovat. Patří jim velký dík a poklona za to, že se těmto krasavcům věnují i když je to velká dřina hodně náročná na čas. Já osobně mám koně velmi ráda, a mohu jen souhlasit s arabským příslovím, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu......

Myslím, že k těmto fotografiím není ani nutný žádný komentář, snad jen že i koně mají smysl pro humor.

---

Velké poděkování mému kamarádovi Robovi, pejskaři, milovníkovi koní tělem i duší a zároveň i majiteli těch dvou nádherných černých frízů, za možnost zde jeho fotografie prezentovat.

Jaro už je konečně i u nás pod horami....

Teplé a slunečné počasí minulých dní i u nás v podhůří začalo pomalu ze země vytahovat první jarní květy. Krokusy, sněženky, talovíny a bledulky se nechaly během pár dní vytáhnout z prochladlé země a otevřely své barevné květy prvním včelám, které se také nedočkavě rozlétly po zimě do světa. A nedaly se zahanbit ani první kočičky a jehnědy na lískách....jen bohužel, dneska už je po krásných sluných dnech veta a venku je šedivá, zamračená obloha z které i začalo pršet.

---

Jen těm bledulkám to letos trvá o něco déle než jindy, než se nechaly sluníčkem přemluvit a začaly vystrkovat své bílo - zelené hlavičky z trávy.....

Jen si tak trochu zapálit......

No co říct o kouření....je to zlozvyk, samozřejmě, a to zlozvyk dost nepříjemný hlavně pro ty okolo, kdo nekouří. Já sama jsem taktéž propadla pocitu, že když nekouřím, něco zásadního mě uniká.První cigarety jsme si s kamarádkou zakoupily když jsme jako dvanácti,třinácti leté "velké" slečny trávily prázdniny u nás na chalupě. A jako takové jsme samozřejmě musely i okusit zač je toho loket z cigaretou v ústech. Pro toto poznávání jsme si při nakupování ostatních věcí v sámošce, zakoupily i balíček mentolových cigaret. A to v domnění, že když jsou mentolové, nikdo to z nás neucítí. S tímto tajným pokladem v kapse jsme se odebraly do lesa, kde jsme měly takové svoje místo, na velikém balvanu, kde bylo přírodou vytvořeno něco, co vypadalo jako popelník, tudíž k našemu účelu skvělé místo. Hrdě jsme si tedy zápalily, jenže ouha, cigarety byly bez filtru, a tak jsme místo očekávaného požitku neustále vyplivovaly kousky tabáku. Nakonec jsme to vzdaly vůbec a cigarety putovaly do kapsy již "dospělého" kamaráda.

Další pokus byl o pár let později na taneční zábavě, a to už řádně poučeny jsme zakoupily cigarety s filtrem a abychom vypadaly jako holky světačky, byly to ony tenké a dlouhé hnědé "Saint Moritz". Opravdu jsme s nimi zabodovaly.... Pubertou jsme se prokouřily ve společnosti cigaret CLEA, SPARTA, BT, a jiných dnes už neznámých značek. Ovšem je pravdou, že ne jako správní kuřáci šlukováním, ale jen takovým lehkým vdechováním a vzápětí i vydechováním kouře z úst.Dodnes je mi záhadou, že moji rodiče, oba nekuřáci na nic nepřišli. Anebo přišli, a domnívali se že okamžitý a nekompromisní zákaz by měl za následek ještě větší oblibu kouření, neboť jak si všichni pamatujeme, zakázané ovoce chutná nejlépe. A je pravdou, že se ze mne nikdy nestal velký kuřák, spíš jen takový příležitostný. A dodnes i když vím, že moji rodiče ví, že si občas zápálím, nemám odvahu to před nimi udělat.

Když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání v obchodě, hned první den na mne personál vybafl otázku kolik chci kartonů tvrdých SPART. Chvíli jsem na ně vyjeveně koukala a pak jsem nesměle špitla že chci jednu krabičku. Koukali na mne všichni jak na zjevení, protože v době kdy se tvrdé SPARTY staly ekvivalentem peněz při požadování jakékoli služby, jsem chtěla jen jednu KRABIČKU!!!! My z obchodů jsme měli tu výhodu, že jsme se navzájem znali a vždycky jsme co se týče nedostatkového zboží vyhověli na oplátku těm druhým.A mezi ně samozřejmě patřila i trafika, která zase pro změnu nás zásobovala tímto nedostatkovým kuřivem. Dneska to samozřejmě vypadá už velice směšně, že kdysi platilo něco za něco, a že spousta věcí byla sehnatelná jen tzv.pod pultem. Ta koupená krabička mi vydržela celý týden, což ostatní brali tak trochu jako ujetost, jim ty tři kartony vydržely stejně dlouho. Ale zase na druhou stranu všichni tiše záviděli, že jsem té kuřácké vášni nepropadla tak hluboko a neměla proto problém s ní kdykoli skončit. Což se samozřejmě s první těhotenstvím stalo.

Když jsem poznala manžela byl on tím, kdo si zapaloval jednu cigaretu od druhé. Ale pak na jedné dovolené na lodi, kde nebylo vůbec žádné pohodlí pro nemoc, ochořel, a cigarety mu nedělaly vůbec dobře a ani jejich do té doby "vůně" a tak prostě ze dne na den přestal z kouřením. Vydrželo mu to celých šest let až do doby, kdy jsme se stěhovali od rodičů, kde jsme po svatbě a narození dcery a syna bydleli, do nového bytu na sídlišti. Čekání na stěhováky si všichni jeho kamarádi krátili kouřením a on jediný mezi nimi nekouřil. A jelikož věci se sváželi jak od mých rodičů, tak i od jeho a to čekání bylo dlouhé, nakonec nevydržel a zapálil si také. A znovu se z něj stal dost silný kuřák. Ovšem největší orgie nastaly, když se nájemníci v domě navzájem seznamovali a každý večer se bylo na návštěvě u někoho jiného. A pak jednou přišla řada i na nás, a přišlo k nám snad deset opravdu silných a vytrvalých kuřáků. Ač jsme měli byt s velkou lodžií a bylo léto, nikomu se nechtělo chodit kouřit ven a tak jsme si vesele bánili doma v obýváku. Druhou vášní mého muže ovšem byla i akvaristika, a tak jsme měli doma několik stojanů z akvárky. A v nich i pár unikátních a dost drahých kousků akvarijních rybek, které byly manželovou chloubou. Ovšem až do té doby, než se u nás zastavila tahle společnost. Druhý den ráno pohled na akvárka plná rybiček plovoucích bříšky nahoru a mezi nimi se divně třepotajícími jedinci, přeživšími večerní návštěvu byl opravdu tristní. Všechny rybky se otrávily nikotinem ze vzduchu, který jim do akvárek vháněly motůrky původně zajišťující přísun čistého vzduchu. A tak manžel opět odložil a to už definitivně ze dne na den cigarety,všem případně kouřícím návštěvám zakázal kouřit jinde než na lodžii, a dodnes se jich nedotkl. Ale na kouření úplně nezanevřel, protože když jsme se opět, již podruhé a snad naposledy stěhovali, tentokrát z Prahy sem na venkov, našel pár svých dýmek, ze kterých kouřil na učňáku, tak se k nim vrátil. Časem si ještě nějaké dokoupil a tak si v okamžiku kdy už se dá sedět na terase na sluníčku, či při jeho výletech na motorce dopřává pomalé a rozvážné kouření z dýmky.

A já? Já si ještě občas když jsem na nějaké akci, zapalím dvě až tři cigarety, a pak strašně nadávám jak mi všechno od těch zatracenejch kuřáků smrdí a jak to zas bůh ví jak dlouho budu vydejchávat......

Velký úspěch a velká gratulace....

Ve dnech 10.3.-13.3. 2011 se v anglickém BIRMINGHAMU konala jubilejní 120.výstava CRUFT. Jedná

se o největší a nejprestižnější světovou psí výstavu, a letos se jí zúčastnilo 28 000 pejsků všech plemen. A jelikož tento blog je hlavně věnován dandíkům a jejich světu, nemůžu tedy opomenout obrovský úspěch těchto nádherných pejsků z České republiky kteří se v konkurenci 48 dandíků z celého světa a těch nejlepších z nejlepších umístili na příčkách nejvyšších. A navíc je to úspěch i "rodinný", neboť jeden z nich je otec mého Bobíška, COLORADO CASH a další dva jsou také pokrevně spříznění.

Dezzi se umístil ve své třídě jako první, a navíc i získal titul BOB, což je vítěz plemene, jeho sestřička Drussilka byla první ve fenkách a nejlepší fena, a Colorado(velký Bobeš) se umístil hned za Dezzim na druhém místě ve své třídě.

Takže velká gratulace letí do "Žihelské zahrady" a Mirce, která se chovu těchto pejsků věnuje z velkým nasazením. A velmi potěšující je že i na příští ročník této soutěže se na jediné kvalifikační výstavě v Čechách opět nominoval český dandík a to TAFF Z ROXBURKU SUN chovatelky Zoji z Bíliny, jejíž chovná stanice je nejstarší u nás a její odchovanci jsou po celé Evropě a úspěšně svojí mateřskou stanici také reprezentují.Doufejme že se ještě podaří dalším českým dandíkům se kvalifikovat na dalších výstavách které budou a že v příštím ročníku budou též úspěšní.

Oficiální získané tituly těchto úspěšných dandíků jsou:ICH CH Diamond Dazzle ze Žihelské zahrady BEST OF BREED, DOG CHALLENGE CERTIFICATE(nejlepší z plemene, nejlepší z třídy šampionů)

ICH CH Drusilla Delight ze Žihelské zahrady BEST OPPOSITE SEX, BITCH CHALLENGE CERTIFICATE (nejlepší opačného pohlaví, nejlepší fena z třídy šampionů)

a 1. a 2. místo ve třídě otevřené pro Dezziho a Colorada.

Tituly psané na fotografiích jsou české ekvivalenty na mezinárodních výstavách, na Cruft jsou ty tituly trochu odlišné.

Nový člen smečky....

Novým členem naší smečky se v pátek 11.3 stal pejsek, kterého si koupila kamarádka Lucka s Míšou a to dlouhosrstý jezevčičí kluk Matýsek. Jelikož v naší smečce vždycky byl jezevčík, tak i on doplnil stav po tom, co odešla naše Matylda.Je to taková malá neřízená střela, která se motá všude a všem pod nohama. Musím na něj ovšem podle paničky pomalu, protože je mu teprve 2 půl měsíce takže je to ještě takový trochu odrostlejší psí mimčo. Ale zvedl nám s Báčou trochu náladu, po Mátině odchodu jsme byli oba smutní a nic nás zrovna moc nebavilo, jen venku na procházkách jsme zapoměli že už jsme jen dva, ale doma jsme zase čekali až se k nám Máta přidá, ale nepřidala.

Takže teď už tady zas je třetí pesan a uvidím jak si ho vychovám, ale jedno už vím teď, že je pro každou legraci a žádný strašpytel a ráno jsme se spolu pěkně vydováděli a vylítali. Ovšem paničce se z toho nic nelíbilo.Asi proto, že to bylo v šest hodin ráno, a navíc v zavřené ložnici kde nebylo zrovna moc prostoru na běhání, takže jsem se párkrát proběhl i po ní.

---

Co s iluzemi?Jedině je ztratit!.....

Tak se tak sama sebe ptám, k čemu nám vlastně jsou iluze dobré? A hned si i za sebe odpovím, abychom měli co ztrácet! Celý život žijeme v nějaké iluzi, kterou stejně nakonec ztratíme. A celý život nás tyto iluze zatraceně brzdí a stojí hodně zbytečných sil , které jsme mohli napřít úplně někam jinam a mnohdy i smysluplněji.

Nedávno jsem oslavila padesátku, a to mne i trochu opravňuje k určitému bilancování uplynulých let a toho jak jsem žila. A hlavně k tomu, abych si uvědomila kolik iluzí jsem za tu dobu ztratila. A není to bilance věru radostná. Ty ztracené iluze někdy setsakra i bolí.

Z dětství v nás přežívá iluze o tom, že naši nejbližší s námi budou pořád, že nikdy neodejdou. Ale život nás brzy přesvědčí o tom, jak moc jsme se mýlili. S iluzí nekonečné lásky a vidinou duhy klenoucí se nad naším celým dalším životem vstupujeme do manželství a pak i do rodičovství. Jenže osud, mrška jedna proradná, má pro nás připravený úplně jiný scénář. S iluzí toho, že se na stará kolena budeme mít alespoň trochu lépe, že zajistíme dětem lepší život se vrháme do podnikání abychom nakonec zjistili, že náš milovaný stát a potažmo i svět má s námi úplně jiné plány. Žijeme v iluzi, že když budeme slušní, budeme se mít lépe, než ti kteří bez skrupulí okrádají. Bohužel i tuto iluzi ztratíme v okamžiku, když si pustíme televizi, poslechneme si rádio či přečteme noviny, protože zjistíme že slušnost se dávno, dávno nenosí. Jak mezi lidmi, tak mezi politiky.

Každé ráno se budím s iluzí, že nový den přece jen ukáže, že to není snad až tak špatné, jenže první setkání s realitou mě zase rychle vrátí na zem. Čím víc iluzí ztrácím, tím menší mám radost ze života. Navíc se i nějak ztrácím sama v sobě, a už vůbec si nedělám iluzi, že se ještě někdy dopracuji zářných zítřků, duhových dnů a světlé budoucnosti. Na to jsem už ztratila příliš mnoho iluzí.....

P.S. Tyhle dva obrázky mi taky evokují ztracené iluze, ve spravedlnost, slušnost, a to že se nemusíme bát budoucnosti.....