Uplynulý víkend měl pro mne opravdu dvě tváře.Ta první byla úžasné páteční setkání se spolužáky, po dlouhých 35 letech od okamžiku, kdy jsme opustili zdi základní devítileté školy. Setkání to bylo o to slavnostnější, že všichni během letoška slavíme i abrahámoviny, a tak jsme se měli vlastně výročí dvě. S částí spolužáků jsme se setkali již před třinácti lety, ale tentokrát jsme nenechali nic náhodě a pozvali i spolužáky, kteří s námi chodili již od první třídy, ale ve druhé, třetí a páté odešli na různé speciální školy, jazykové nebo sportovní, a tím pádem nedošli s námi až do deváté třídy.
Prapůvodním popudem byl e - mail ze Spolužáků, že mi brzy vyprší registrace. Tak jsem si řekla, že se ještě naposledy podívám, zda se přece jenom někdo z naší třídy neregistroval také a není tím pádem na něj spojení. Objevila jsem tam čtyři mailové adresy a tak jsem se rozhodla, že zkusím tyto spolužáky kontaktovat a nabídnu jim, že bychom se mohli sejít. A tak se koncem listopadu rozběhla akce Kulový blesk. Kdo měl na koho kontakty, psal, volal nebo mejloval. Kdo potkal čí sestru, bratra, matku či otce vzkazoval. Takže nakonec se ukázalo, že se podařilo sehnat skoro třicetpět lidí a to dokonce i ty, kteří žijí v zahraničí. Bohužel asi na deset lidí se nepodařilo najít žádný kontakt a tři z nás už má pánbůh ve svém adresáři. Pak už jen zbylo zajistit místo konání a datum s hodinou, které všem vyhovovalo. Abychom opravdu sehnali a dohnali co nejvíce spolužáků, stanovil se datum konání 25.3.2011. A tak když nastal den D a hodina H, vyrazila jsem vstříc dobrodružství, jakým je poznávání tváří po tolika letech. Musím říci, že jsem byla mile překvapená, kolik se nás sešlo a to se ještě tři omluvili kvůli nemoci. Je pravdou, že někteří sice mimopražští nepřijeli a nedali ani vědět proč, nicméně ta skoro třicítka ostatních se dostavila a dobře se pobavila. A dokonce jsme se, až na pár vyjímek, všichni poznali a dokonce i zkonstatovali, že jsme se od té deváté třídy moc nezměnili. Sice někomu přibylo pár kil, ubylo něco vlasů, zmizely pihy a vlasy zbělely, ale pořád jsme to byli my, dobrý ročník 1961.
A co víc, i přes některé ne zrovna lichotivé prognózy našich učitelů o tom, jak někteří z nás skončí (na šibenici) se nakonec ukázalo, že to přece jen není tak nejhorší. A ti největší z "raubířů" jsou dnes uznávanými hudebníky, architekty, doktory a dokonce i vysokými vládními činiteli. Při rozloučení jsme se všichni ujistili, že za rok se sejdeme opět, a snad už i dorazí ti, kteří letos nemohli a nebo které se nepodařilo sehnat. Kdo ví, náhoda je bl... .
Svou druhou tvář mi ovšem život ukázal v neděli, když jsme byli s manželem navštívit jeho nemocnou maminku v Roztokách u Prahy kde leží v LDNce a měla by se zotavovat po blokádě žlučovodů a následném uvolnění jednoho z nich. Bohužel se při zákroku ukázalo, že druhý blokuje rakoviný nádor, takže bez jeho odstranění nešel žlučovod zprůchodnit. Jenže věk a hlavně zdravotní stav tento zákrok nedovoloval, tak se nakonec od zprůchodnění upustilo. Schválně jsem řekla, že by se MĚLA zotavovat, ale problém je v tom, že babička nechce spolupracovat se sestrami, nejí, a tím pádem je z ní jen ležící pacient, pomalu ztrácející povědomí o realitě a pohybující se ve svém vysněném světě, kde se potkává se svými zemřelými příbuznými a známými, zato nepoznávající leckdy ty kteří za ní přišli, a tato setkání si přenáší do svého nynějšího bytí. Sice se na chvíli vrátí i zpět, ale netrvá dlouho, a opět se ponoří do svého druhého světa.
Říká se že stáří je důstojné, ale pokud se jedná o stáří spojené s těžkou nemocí, důstojného na něm není vůbec nic. Živoucí mrtvoly, často vyhublé tak, že připomínají fotografie lidí z koncentračních táborů, ležících na postelích a nehybně zírající na strop, nebo stále spící, všudypřítomný pach výkalů, ačkoli sestry dělají co mohou, aby své svěřence včas a často přebalily, nezájem některých příbuzných přijít na návštěvu i když se jedná o rodiče, babičky či dědečky. Prostředí může být tisíckrát příjemné, personál který dělá co jen všechno může, ale i tak neskonale deprimující pohled na všechny ty stařenky a stařečky bezmocně ležící na postelích a jen čekajících na SNAD alespoň důstojný konec. Ale i ten je většinou pro mnoho z nich hořký, jelikož jsou až do konce sami. Ve světě i u nás se neustále probírá zda povolit, či ne, anebo v jaké míře a na jakém právním základě, euthanázii. Myslím si že pro mnoho z těch kteří již jen takto vegetují, i pro jejich rodiny by to bylo určité vysvobození. A ještě se hluboce skláním před ošetřujícím personálem, protože tyto sestry musí v sobě ohromnou sílu, která jim dovolí všechno to co vidí, nějak odbourávat, či nějak jinak odsouvat z hlavy, protože jinak by se zákonitě musely po pár dnech zbláznit.
Tento víkend mi mnohé dal ale i vzal a proto byl, alespoň pro mne, dost poučný......
Můj tatínek umíral několik let na rakovinu, ke konci jsem ho nosili, nemohl chodit, byl kost a kůže...a nic důstojného mi na tom nepřišlo...Nikdy nezapomenu, jak trpěl..ani po těch letech.
OdpovědětVymazat