sobota 1. prosince 2012

Když se uklízí, většinou se přijde na zajímavé věci....

....a to se mi právě přihodilo. Nešlo ovšem o úklid domácnosti, ten vzhledem ke zvěřinci provádím neustále a naposled ráno na Štědrý den. Teď mám na mysli úklid ve fotkách. Měla jsem je rozfrcané na několika počítačích, podle toho který jsem zrovna komu okupovala. S jedním jsem se dokonce musela rozloučit a tak mi je vždycky hodný syn zálohoval k sobě na externí disk. Už delší dobu jsem ho prosila aby mi je sehrál všechny na dvě místa, kde se nejvíc vyskytuji, abych měla všechny fotečky pěkně pohromadě. Podařilo se až minulý víkend a od té doby si fotky rovnám, mažu ty které jsou tuplované protože jednou byly uloženy pod takovým jménem jindy pod jiným. A tak jsem při té příležitosti zjistila že jsem v několika případech fotila ve stejný den ovšem z rozdílem až pěti let....někdy se zadařilo že jsem fotila i jednu stejnou věc, jindy jsem byla na místě jako pozorovatel podruhé už jako účastník. Takže ty účastnické (výstavy) fotil buď na můj foťák muž nebo syn. A tak mne napadlo dát ty fotky dohromady a udělat takové malé srovnání....

Tyhle dvě fotky mají od sebe nejdál jak lety tak kilometrově. Velmi rozdílné bylo
i počasí. Zatímco v roce 2007 jsme klepali kosu při dvou stupních nad nulou,
těšili se na něco teplého do žaludku, a na
Orlí hnízdo jsme se kvůli půl metru sněhu ani nedostali,
tak letos bylo příjemných 20°C a já v té cukrárně odkud jsem zámek fotila
přemýšlela jestli si ke kávě nedat zmrzlinový pohár....




K následujícím dvěma fotkám se váže docela zajímavá historie. Se synem jsme byli v Praze se podívat
na závody modelových buggyn v Letňanech, na letišti které je hned vedle areálu výstaviště
kam jezdíme s Bobešem na výstavy. Jen tak ze srandy jsem volala kamarádovi kde že jsme a on mi opáčil.
že je přesně vedle nás na výstavě s tátou našeho Bobeše. Šli jsme tedy se synem za ním. Zatímco já sledovala
jak to klukům dopadně, syn chodil a fotil. A při tom vyfotil toho bílého pejska. A já se přesně za dva
a půl roku seznámila s jeho pánečkem. Jestli si myslíte že na výstavě, jste na omylu. Na jedné sociální
síti. Klepla jsem takovou tou opravdu zvláštní náhodou na jeho profil a tam viděla jeho
úžasnou vlkodaví smečku a krásného černého koně. Slovo dalo slovo a už dva roky
je mým skvělým kamarádem a přítelem do nepohody, potkáváme se pravidelně na některých
výstavách, nebo za ním zajíždíme s dcerou na ranč. A když jsem viděla další fotky jeho hafanů,
došlo mi že ten bílý i ten chlupáč vedle musí být ti jeho, protože jsou jediný u nás v republice. Když jsem mu tu
fotku poslala byl docela překvapený, protože tenkrát nás od seznámení dělilo jen pár těch pověstných
chloupků. V tomhle případě psích....
No a další rok už jsme se s Bobím vystavovali i my....



No a tady jsou únorové z Brna. Ta první je z naší úplně první výstavy, kdy jsem byla rozklepaná
víc než Bobeš. Ten svůj debut zvládl z grácií a úspěšně a zahájil tak svoje tažení, které jsme letos zakončili
ziskem všech českých titulů, které může teď dostat. Je zajímavé že s tou paní rozhodčí, která nás
poprvé posuzovala jsme se za celé ty čtyři roky už nesešli což mne dost mrzí, protože bych byla moc zvědavá
na její dnešní result. Snad se to někdy v budoucnu poštěstí...




Další z výstavních sezón, tak není ani moc divu se nesejít v datumu, protože brněnská výstava je
pro nás jedna z těch blízkých a koná se vlastně skoro stále ve stejném termínu. Můžete tak
vysledovat jak se Bobeš vyvíjel a já se omlouvám za to, že tam s ním neustále straším, jenže ony ty výstavní
se bez handlera prostě neobejdou. Není to z důvodu že bych se předváděla já, ale jinak to bohužel většinou
nejde....



No a teď trochu do přírody, buď jsem fotila u nás na zahradě nebo tady
porůznu na procházkách...V té z prvních se počasí vzácně opakovalo, mrazík a jinovatka....




Zatímco tady sice je na obou sníh, tak v roce 2011 bylo už skoro jaro, krásně teplo a tohle
byly poslední zbytky sněhu který napadl,už někdy v listopadu,
roztál a už nenapadl, na té druhé jeho o poznání víc. To totiž
teprve tady zima začala a strašil sníh až do března...



Tu večerní už znáte ze Zátiší pro Vendy, byl to nádherně teplý srpnový večer, kdy jsme seděly
s dcerou a tehdy ještě jejím přítelem na terase po krásném slunném a hodně teplém dni
ztráveném u bazénu jen tak v kraťasech a tričkách až do jedné hodiny.
Ovšem druhý den nás čekalo nemilé probuzení, déšť a teplota na dluhé týdny kolem deseti stupňů.
A při vycházce letos nebylo počasí také nic moc....



Tady je vidět že někdy jsou tu podzimy skoro jak přes kopírák, i když ten letošní byl o něco slunější a barevnější....



Tolik malá exkurze proti času....

Červená....

Peklo jí má zamluvenou pro sebe,
láska jí jen hoří.
Možná proto je láska peklem
když klidné žití nám boří.

Pekelná krása lásky nás láká,
my propadnem jí navždy.
Jak peklo nevrátí co dáme jí
sama peklem někdy bývá.
Stejně však se jí vždy upíšem
tak jak v pohádkách to bývá....




Zvlášť růže jí mají rády, byť pekelné nejsou...
P.S. A ještě jí má většinou jedno pekelné autíčko, s černým koníkem ve znaku Mrkající