12 ledna 2019

Když namrzne ....




..... půlka republiky, je to pořádná mela. Něco takového se stalo v době, kdy jsme si vezli z chaty 3.12. loňského roku domů Myšpulína. Vraceli jsme se v pondělí a od rána jsme byli z rádia bombardováni zprávami o tom, jak je kde a na čem vysoká ledová krusta, a že nejhorší to je na Českotřebovsku, které zastavilo vlakovou dopravu po celé republice. 
Poučení ze sobotní cesty, kdy okolo Mníšku a přilehlých vsí jsme potkávali auta poházená v příkopech, protože v okolí Prahy si už odvykli jezdit na sněhu,  a postavení před katastrofický scénář návratu do Antarktidy jsme očekávali stejně nepříjemný  závěr cesty zpět, jako byl ten při cestě tam. Akorát jsme moc nechápali vzniklou situaci, protože chatu jsme opouštěli za vrcholného jara. Sluníčko, voňavý vzduch a +8°C.  Prostě nějak nám to k těm zprávám neštimovalo. A neštimovalo to celou cestu do okamžiku, kdy jsme vyjeli na obávaný kopec nad Třebovou zvaný Kohout. Tady jsme se jak mávnutím kouzelného proutku dostali do sféry vlivu Mrazíka a jeho berly mrazilky. Opravdu všude a na všem led. Vypadalo to nádherně když jsme sjížděli dolů k městu, buky, břízy, smrky .... všechno obalené ledovým kabátkem. 
Nebýt toho, že už jsem chtěla být s pesanama doma, protože přece jen na prcka ty víc jak tři hodiny cesty už byly dost, tak jsem řekla polovici aby mi zastavil a já se vrhla do focení. Ale co, říkala jsem si, doma snad taky něco bude k vidění. 
Vyložili jsme havinky, věci, a já okamžitě popadla foťák a šla jsem aspoň fotit na zahradu.