Bobešův ručník a moje černá můra...

Jak Bobeš tak Mates se museli svorně vyválet ve smrdutém bahně u břehu. Tu a tam chcípla ryba jim rozhodně nevadila, spíš naopak a tak jsem je musela velmi briskně odvolat, protože "vůně" psího kožichu vyváleného v rozkládající se rybě je opravdu úděsná a hlavně dost nevypuditelná. A jelikož Mates na procházky nosí svůj autopostroj, protože z normálního obojku se párkrát a zrovna v tu nejnevhodnější chvíli vyvléknul, vzala jsem ho za oko na karabinku a v čisté vodě ho vymáchala jak velké prádlo. S Bobešem to bylo horší, měl jen obojek a navíc byl po aplikaci přípravku proti klíšťatům, takže jsem ho do vody hodit celého nemohla. Naštěstí si našel místo v mokré trávě u břehu a podvozek si tam perfektně opláchl a ošoupal.

A pak se na břehu ještě pro jistotu snažil utřít do sucha.....

Jestliže při setkání s čuníky jsem nějak ani neměla strach, tak při setkání u rybníku s tvorem kterého k smrti nesnáším mě obcházely mrákoty. Takže tyhle fotky mne stály opravdu hodně sil vydržet....ta mrcha mne tak vyděsila ze siesty a vyhřívání se na sluníčku že jsem vyskočila jak na péru.

Já totiž hady strašně nesnáším a eklujou se mi a nejhorší noční můra je když se mi o nich zdá. Při jakémkoli dokumentu v televizi ve kterém se vyskytovali tito plazivci jsem automaticky dávala a dávám nohy na nahoru a po skončení pátrám po zemi, jestli náhodou některý jedinec z obrazovky nazabloudil pod naší sedačku. Ale zase na druhé straně jsem nechtěla aby se na tu užovku nevrhli oba psi a neublížili jí a tak jsem se jí neustále snažila dupáním vytlačit do vody. Zprvu nechtěla, ale nakonec přece jen usoudila, že tam by mohla mít spíš klid. Vjela tam jak střela a za chvíli se už vlnila pryč. Naštěstí. Bestie, pěkně mne vyděsila.

Raději jsem zavolala oba přízemáky a vydali jsme se na cestu domů. Ta mrcha hadice mi totiž dokonale zkazila náladu. Pod hrází u odtoku je malý kaňonek se skálou a tůňkou a tam si pěkně hověla na sluníčku v klídku ještě jedna kačenka.....

Něco z kachního soukromí......

Kaček bylo na rybníku dost a spokojeně si v tom sluníčku plovaly po hladině. Některé spaly s hlavou pod křídlem a nechaly se pomalu nést vlnkami, jiné diskutovaly v malých skupinkách, další zase přelétávaly na vedlejší rybník. Matesa i Bobeše jejich pohyb na vodě zaujal a tak po řádném vyválení v blátě a následném vymáchání ve vodě seděli oba na břehu a pozorovali je.

A hádanka, najdete žábu?

Ten záběr mne opravdu mrzí, ale jelikož byla hodně plachá, musela jsem fotit z dálky tudíž opravdu hodně zoomovat a nějak mě pořád ze záběru utíkala a utíkala. Nemohla jsem to holt udržet....

Ivet, branku jsem otevřela.....

Jak jsem už v úterý psala, "můj" buk je naštěstí chráněn ohradou a dělá velkého brášku ostatním malým vysázeným miminkům. Ale vede k němu branka, kterou jsem ještě v úterý neotevřela. Ale jak prorokovala věštkyně Ivet, nakonec jsem jí ve čtvrtek otevřela a ten buk si vyfotila pěkně zblízka. Je to opravdu majestátní a vysoký strom a jsem moc ráda že je o něj bezpečně postaráno....

Když jsem se dostala od zahrady s magnoliemi na cestu, zjistila jsem, že jsme vyšli kousek nad odbočkou do dalšího bukového lesa a cestě dolů k rybníku. Takže byl dán další cíl cesty. Navíc jsem si říkala že by tam ještě mohly kvést i podléšky tak bych si je mohla v jejich domovském prostředí vyfotit. Bohužel už byly odkvetlé, takže z toho nebylo nic.

A tak když nemohly být modré podléšky, byly zlaté blatouchy. V železném potůčku jich kvetlo několik trsů...

U rybníka byl nádherný klid klid, kačenky si spokojeně plovaly na hladině a tu a tam si zaskřehotala svou jarní milostnou píseň žába. Zatím jen ojediněle, ale za pár dní to budou žabí koncerty které se budou rozléhat po hladině všech tří rybníků v opravdu mohutné síle. Na podzim zlato - oranžový kopec se zatím jen tu a tam zelená korunou modřínu a trnky u laviček byly v plném květu a hořce voněly jak na ně svítilo slunko.

V hlavní roli Miss Magnólia......

Čtvrtek, byl nádherný slunný a teplý a tak jsem plánovanou práci na záhoncích odsunula až na odpoledne a vydala se ještě před tím, než začne být opravdu horko s Matesem a Bobešem na procházku. A jelikož v zahradě u jedné vily mají dvě nádherné magnolie, řekla jsem si, že by nebylo od věci si je zajít vyfotit. Jedna je opravdu krásně velká a obsypaná mnoha květy. Našla jsem ale cestou v zahradách i pár menších a tak jsem si řekla, že si tento krásný keř a někdy i pomalu strom zaslouží svojí vlastní kapitolku....

Jen škoda, že květy přece jen poznamenal mrazík z minulého týdne, jsou opravdu choulostivé a hned nepěkně na namrzlých místech hnědnou. Moje maminka jako malá říkala magnolii tulipánový strom, já leknínový. Obojí vystihuje krásu jejích květů na které se vždy touto dobou velmi těším. A když je možnost, tak si ustříhnu jednu dvě větévky s květem do vázy.

Omlouvám se a polepším se....

Od čtvrtka, tedy už spíš od středy od večera jsem byla oříznutá od rychlého internetu, páč jsem za t2ch pár dnů co jsem byla na chatě jsem vyplácala povolená data a byla jsem "přibržděná" operátorem na takovou zrůdnou pomalost, že každé přihlášení na blog trvalo deset minut, takže jsem nakonec rezignovala a pokala jsem si až domů na pořádné připojení, A tak se omlouvám všem, že jsem neodpověděla na vaše krásné komenty k některým mým jak veršovánkám tak fotečkám. Dneska jsem to alespoň trochu napravila, ani to že jsem zatím nebyla na návštěvách u vás ostatních a navíc i to, že jsem i na 365ce jsem nic nenapsala. Teprve dnes jsem se po všem spěchu a lítání po Česku a Polsku dostala trochu k počítači. Slibuji tedy že se napravím a nasázím sem dávku obrázků jak ještě z chaty tak i z cesty do Opole a výstavy. A že i se konečně podívám k vám a okomentuju vaše určitě zajímavé fotky a článečky.....